Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 17. kapitola

26.10.2011 (12:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 5242×

Bella

Můj vztah s Colinem by se dal definovat jako nevyrovnaný. Zatímco on ke mně vzhlížel, já se propadala hanbou za to, co jsem mu udělala. Nejhorší na tom bylo, že teď by to už bylo naprosto dokonalé. Ukázalo se, že Colin není gay a já nejsem odporná. Tedy jsem. Alespoň povahově, což on pořád nevěděl. Občas jsem měla nevysvětlitelné výbuchy, když se mě dotknul, protože jsem hned zamlženě pocítila Edwardův chladný stisk.

„Ne!“ vyjekla jsem náhle a odtáhla se. Vyletěla jsem z postele a zavřela se do koupelny. Umyvadlo, pod kterým jsem seděla, mi připomínalo to, na kterém jsem uzavřela smlouvu s ďáblem, o kterém jsem moc dobře věděla, že moje duše mu propadne. Colin byl ten nejtrpělivější chlap, jakého jsem si mohla představit. Snažil se mi porozumět a nekřičel na mě, když jsem začala dělat kraviny. Prostě jsem byla člověk a Homo sapiens je dostatečně sobecký na to, aby radši držel jazyk za zuby, protože nechce ztratit něco tak cenného, jako je Colin.

Byly to dva deštivé dny. Voda byla všude a i v mých vlasech. Musela jsem na úřad zrovna, když prší. Pitomá byrokracie.

Zabouchla jsem za sebou dveře a pohled na tmavou ulici mi zatemnila vysoká postava.

„Co tady děláš?“ ptala jsem se šokovaně a naštvaně.

„Nemůžu na tebe přestat myslet!“ vysvětlil mi Edward a vzal mi obličej do dlaní.

„Nesahej na mě!“

„Přiznej, že se ti to minule líbilo!“ dorážel, ale pustil mě. Z očí mu šlehaly blesky a z vlasů mu kapala voda. Měl bílou košili, která mu splývala s alabastrovým tělem. Vypadal dokonale, ale něco bylo jinak. Mohla jsem to poznat jen já. Ostatní by nezaznamenali, že vypadá svým způsobem zoufale. Podívala jsem se do země a rozhodla se tohle jednou provždy skončit.

„Kdo ti dal právo stát před mým domem? Kdo ti vůbec dal právo ničit mi život? Jdi pryč! Už tě nechci vidět!“ vřískala jsem a chtěla odejít. Hrubě mě přitisknul na dveře a cítila jsem, že budu mít na rukách jeho otisky.

„To bolí!“ procedila jsem skrz zuby a zírala mu přímo do černých očí. Jaktože jsou zase černé?

„Přiznej to!“ zasyčel a slyšela jsem divné zvuky. Viděla jsem ho, když se nese jako páv, a když je smutný, ale takhle vytočeného ještě ne.

„Co?“ vydechla jsem mu do tváře. Kdyby mě tak surově nedržel a neřval na mě, dávno bych byla v jeho objetí, což je strašné zjištění. Jenže teď se choval jako šílenec.

„Že mě pořád chceš!“

„Jsi idiot, Cullene. A jestli mě hned nepustíš, tak začnu řvát!“ vyhrožovala jsem. Stáhnul svoje ruce, ale obličejem byl centimetr od mého.

„Bello… Nelži sama sobě!“ zašeptal sametovým hlasem a odstoupil o metr. Masírovala jsem si zápěstí.

„Vyhledej odbornou pomoc! Chováš se jak blázen!“ Chtěla jsem ho zranit, protože jeho přítomnost zraňovala mě. Dál na mě zíral a já ho obešla.

„Promluvíme si dneska večer. Jestli si to chceš vyjasnit, přijď v deset večer dolů,“ zavolal na mě a já už byla celá promočená. Voda mi stříkala až k lýtkům.

„To určitě,“ zamumlala jsem si. Byla jsem pořádně rozhozená.

Na druhou stranu, jestli to bude řešení celé téhle situace, přijdu. Věděla jsem, že jinak na něj budu narážet dál a dál, protože když něco chce, tak to dostane. A já budu první věc, kterou už nikdy nedostane. Ať se třeba staví na hlavu.

Rosalie

S tímhle si sama neporadím. Netušila jsem, jak velký bude oříšek vybrat si svatební šaty. Nic mi pro Emmetta nepřišlo dost dobré a já chtěla být ten den krásná, aby měl být na co hrdý. Můj život teď nabral jiných obrátek. Dřív se vše točilo kolem dítěte a práce. Práce mi zůstala, ale můj druhý chtíč byl nemilosrdně uhašen a náhle jsem našla nový střed vesmíru. Byla jsem bez něj asi deset hodin a už jsem se mohla zbláznit.

Chtěla jsem se zastavit u Belly a přelouskat s ní celý katalog. Byl teplý večer, i když léto pomalu, ale jistě, končilo. Konečně. Už mi ta horka lezla krkem. Kdybych žila v Hamptonu, tak bych se z léta těšila, ale ve městě to nebylo nic dobrého.

Zabočila jsem za roh a prohlížela si nově natřený barák, ale pak mě něco přikovalo na místě. Bella a Edward stáli před jejími schody a vypadali, že si samým rozčílením skočí po krku. Místo toho, abych je upozornila na moji přítomnost nebo se otočila na podpatku a odkráčela pryč, schovala jsem se za zábradlí a sledovala, jak Bella divoce gestikuluje a Edward se nad ní tyčí a kroutí zuřivě hlavou. Od kdy se zase scházejí? Pamatuji si, že na oslavě seděli naproti sobě, ale víc nic, protože jsem veškerou svoji pozornost věnovala někomu jinému. Možná, že se mezi nimi zase zažehla jiskra, tedy pokud vůbec někdy vyhasla. Tohle pro Bellu není dobré. Mám Edwarda opravdu ráda a brzy budeme rodina, ale vím, jaký je. Jeho srdce nikdy žádná žena nebude vlastnit. Tohle budu muset Belle vyjasnit.

V zápalu přemýšlení a sledování jsem si nevšimla, že nově natřený barák je natřený kompletně celý. Tudíž i se zábradlím, kterého jsem se držela při svém špehování. V duchu jsem klela, ale zůstala jsem tiše jako myška. Naposledy jsem se na ně otočila a doufala, že se jen hádají a Bella ho nepustí nahoru. Jak by k tomu Colin přišel? Vtom se Edward otočil do kouta, ve kterém jsem stála a zíral. Jenže byla tma jako v hrobě, takže jsem zůstala klidně stát. Pak něco šeptnul Belle a nastoupil do svého auta. Rozčíleně prásknul dveřmi a uháněl pryč.

Já, šmírák první třídy, jsem tam stála s šedou barvou na rukou a broukem v hlavě. Tiše jsem se kradla pryč a rozhodla se nechat Bellu vychladnout. Jestli se mi s tím nesvěří sama, možná bude lepší, když to nechám být. Nakonec, nic se nestalo. Mám svůj život… Jenže Bella je jeho významnou součástí.

Bella

„Už se to nikdy nestane! Byl to omyl!“ vysvětlovala jsem mu a mávala u toho rukama, abych naznačila, jak velký omyl to byl.

„I teď, když se na mě díváš, ti srdce běží maratón.“

„Prosím?“

„Dlaně se ti třesou, zrychleně dýcháš…“

„Promiňte, doktore House? Nebude to tím, že na vás řvu?“

„Musím jít a ty by jsi měla jít nahoru.“

„Co? Proč?“

„Celou dobu stojí na rohu toho natřeného baráku Rosalie. Takže teď budeme dělat, že jdeme každý spát sám.“ Jak ji mohl vidět?

„Každý jdeme spát sám!“ opravila jsem ho, ale panikařila jsem kvůli našemu svědkovi. Mám co vysvětlovat.

„Vsadíš se?“

„Bože, ty jsi arogantní.“

„Líbilo se ti to.“

„Ách,“ vzdychla jsem zamilovaně a sladce se usmála. „Blbost.“ Změnila jsem svůj výraz na kyselý a otočila se k němu zády. Slyšela jsem, jak prásknul dveřmi auta a já na oplátku třískla dveřmi baráku, ale můj hněv nebyl tak efektivní.

Rosalie

Listovala jsem znova a znova časopisem a koukala na ty bílé skvosty, ale nemohla jsem se pořádně soustředit, protože mi Emmett ležel na klíně a dělal na mě obličeje. Občas je jak dítě, ale to byla další stránka jeho osobnosti, kterou jsem zbožňovala.

„Lásko, klidně pokračuj, pokud chceš, abych šla k oltáři v džínsech.“

„O oblečení starost nemám. Hlavně, abys přišla.“ Zadumaně jsem časopis zavřela a sledovala jeho prsty, jak mi jezdí po kolenech.

„Proč bych nepřišla?“

„Nevím.“ Přišlo mi, že moc dobře věděl.

„Nechceš mi něco říct?“ Chvíli přemýšlel a pak zavrtěl rozhodně hlavou. Asi to nebylo důležité.

„Jak myslíš, ale garantuji ti, že já na svoji svatbu přijdu.“ Spokojeně se usmál.

„Poslyš, musím ti něco říct.“ Zvednul se a přitáhl si mě do náruče. Byla tvrdá a chladná, ale pro mě to bylo to nejbezpečnější místo na světě.

„Povídej,“ vybídl mě a na zátylku mi naskočila husí kůže, když se jeho studený dech rozlil po mé pokožce.

„Včera jsem viděla Edwarda a Bellu u ní před domem.“

„A?“

„Hádali se. Nic se nestalo…“

„Tak vidíš.“

„Já vím, ale stejně…“

„Rose, asi máš strach o Bellu, ale oni si to vyřeší sami.“

„Máš pravdu.“

„Teď mi ukaž ty šaty,“ řekl a začal se natahovat po katalogu. Začala jsem se smát. Emmett Cullen, módní designér, co vám poradí s výběrem šatů.

„Tak na to zapomeň! To přináší smůlu! Moje šaty nesmíš vidět před svatbou.“ Chtěla jsem mu vytrhnout časopis z ruky, ale držel ho pevně a odhodlaně.

„Sama říkáš, že jsi ztracená. Jen si vyberu své favority, takže si zúžíš okruh a já budu pořád mimo.“

„Fajn.“ Začal listovat a nijak se s tím nepáral. Ani jsem si je nestihla pořádně prohlédnout a už byl na další straně.

„Tyhle jsou zajímavé,“ řekl ledabyle, ale oči mu jiskřily.

„Ty jsou s výstřihem až do pasu,“ zamítla jsem to nepřímo. Tohle bude dlouhý večer.

Probudila jsem se časně ráno s příšerným hladem, že bych snědla i koně. Po špičkách jsem ve stříbrném županu scházela po schodech do kuchyně. Emmett už byl v práci a vůbec všichni Cullenovi měli být v práci, proto jsem se málem skácela v polovině schodů dolů, když mě v té tmě pozdravil Edward.

„Jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě. Bude ten nejlepší brácha na světě. I Jaspera jsem měla moc ráda, ale s Edwardem jsme si vyloženě sedli. Navíc objevil moji zálibu ve sportovních autech. Emmett se pak pěkně ježil, když mu Edward ukradnul pár hodin se mnou, protože jsme se hrabali pod kapotou.

„Co tu děláš?“ vyjekla jsem, když mě zachytil.

„Dneska se mi do práce nechtělo,“ vysvětlil prostě. „Ty taky dneska nikam nejdeš,“ obvinil mě.

„Já budu pracovat tady. Nahoře mám metrový štos papírů.“

„Pomůžu ti,“ nabídnul se. Než jsem ho poznala, okamžitě bych to zamítla, ale občas se mi zdálo, že má Edward mnohem víc znalostí než já, což bylo dost zahanbující.

„Fajn, ale teď se jdu najíst.“

„Odkdy jíš ve čtyři ráno?“ Pokrčila jsem rameny a paralyzovala očima lednici.

„Víš, že je škoda, že ostatním neukazuješ tuhle svoji stránku?“ Zmateně se na mě podíval.

„Starostlivého a milého Edwarda.“

„Chceš říct, že nejsem milý?“ zeptal se šokovaně, ale bylo mi jasné, že ví, o čem mluvím.

„Viděla jsem vás s Bellou.“ Nevyvedlo ho to z míry. Místo toho něco mixoval v shakeru. Pak se na mě skepticky podíval a čekal, co mu k tomu řeknu.

„Edwarde, co to děláš? Bella možná vypadá, že je z ocele, ale nemáš tušení, jak trpěla, když jste se rozešli.“ To s ním trochu pohnulo. Ládovala jsem se párky a můj žaludek je s vděčností přijímal.

„Ona se rozešla se mnou.“

„Já moc dobře vím, jak to bylo.“

„To mi je jasné,“ zašeptal sarkasticky a zapíchnul brčko do shakeru. Vyplázla jsem na něj jazyk a on se zakřenil.

„Už jsem ti pochválila pyžamo?“ odlehčila jsem konverzaci a ukázala na jeho tmavě modrý saténový komplet. Vypadal v tom jako dítě, co právě vstalo a běží k vánočnímu stromečku, aby si rozbalil nadílku. Pak se ke mně dostala nasládlá vůně.

„Něco tu voní. Cítíš to taky?“ Teatrálně začuchal a zakroutil hlavou. Nechala jsem to plavat a zapila to všechno kolou. Já teda jedu. Netrvalo dlouho a bylo mi na zvracení.

„Promiň,“ řekla jsem napůl úst Edwardovi, protože jsem běžela na záchod. Vyhodila jsem všechno a vyčistila si zuby. A pak jsem to všechno začala poznávat.

„Rose?“ dovolával se mě Edward zpoza dveří.

„Jsem v pohodě,“ lhala jsem a oblékala si šaty. Vyběhla jsem z koupelny a sebrala kabelku. Edward mě pozoroval s rozšířenýma očima.

„Kdy se vrátíš?“ zeptal se místo toho, abych mu řekla, kam jdu.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. Hrdlo jsem měla stažené a žaludek na vodě. Nasedla jsem do Emmettova Jeepu a vycouvala z garáže. Jela jsem přímo do lékárny. Přitom mě zmohla tak prudká bolest břicha, že jsem málem nabourala. Z očí se mi valily slzy. Zajela jsem ke krajnici a položila se na sedadlo. Nepotřebovala jsem už žádnou lékárnu.

Jsem těhotná.

Opět mám přímo v sobě to, co jsem chtěla na světě nejvíc a zase to nedostanu. Bylo to šílené. Šáhla jsem pro mobil a vytočila Bellino číslo.

„Bello?“ řekla jsem uplakaně.

„Rose, co je?“

„Já… Já… Jsi doma?“ Původně jsem chtěla, aby mě někdo zachránil. Kdokoli, kromě Emmetta, protože tomu se nebudu schopná podívat do očí.

„Jasně.“

„Za chvíli jsem tam,“ oznámila jsem a zaklapla mobil. Narovnala jsem se a otřela si slzy, ale ihned je nahradily nové. Byla to předlouhá cesta a já se nemohla dočkat, až pustím volant, protože soustředit se na cestu bylo to nejtěžší, co mi mohl teď někdo zadat.

Vypadla jsem ze sedačky a automaticky zamknula auto. Začínala se mě zmocňovat apatie a já to přijímala s neskonalou vděčností. Nechtěla jsem absolutně nic cítit, když jsem věděla, že to je zbytečné.

Přiložila jsem prst na zvonek a držela ho tam asi tři minuty než Bella sešla dolů. Musela jsem vypadat strašně, protože vyjekla. Padla jsem jí do náruče a ona mě odvlekla nahoru.

„Co se děje?“ ptala se pořád do kola, ale já mlčela, jak zařezaná.

„Rose, jestli nezačneš mluvit, tak zavolám Emmetta,“ vyhrožovala a mně se okamžitě rozvázal jazyk.

„Ne! To nesmíš! Prosím tě, nedělej to.“

„Co ti udělal?“ pojala podezření.

„On nic. To já. Jsem těhotná.“ Padla na pohovku a dlaň si dala na ústa.

„A to není to nejhorší… Emmett neví, že já dítě mít nemůžu, protože moje vlastní tělo ho zabije.“

„On to zvládne,“ řekla dost nejistě.

„Jo. Zvládne to jako ten poslední. Bello, já o něj nechci přijít,“ řekla jsem a rozvzlykala jsem se naplno.

„Ale Emmett není Ralph.“ Zvedla jsem oči. To je pravda. Jak je vůbec můžu porovnávat?

„Řeknu mu to.“

„Počkej. Jsi si jistá, že jsi těhotná?“

„Už jsem jednou byla. Poznám to.“

„Jak je to vůbec možné?“

„Zapomněla jsem… Jednou. Prostě jsem to přešla. Jsem idiot.“

„Nejsi. To se může stát každému. I mně se to stalo.“

„Ale mně se to stát nesmí, protože pak to má takovéhle následky.“ Utápěla jsem se ve vině a nechtěla myslet na to, co bude.

„Měla by jsi to Emmettovi říct.“ Měla pravdu, ale byla to hrozná představa. Zakývala jsem hlavou na znamení souhlasu.

„Večer. Až se vrátí z práce,“ vysvětlila jsem. Bella vstala a ukázala postel.

„Měla by ses vyspat,“ poradila mi. Asi jsem vypadala, že se každou chvíli zhroutím k zemi. Taky jsem se tak cítila. Zalezla jsem do postele, skopla boty a Bella mě přikryla peřinou. Potichu si lehla vedle mě.

„Bello?“

„Hm?“

„Děkuju.“

Večer už jsem otevírala dveře do domu. Ploužila jsem se po černé podlaze do obývacího pokoje. Emmett ke mně vystrašeně přiskočil a vzal mě do náruče na pohovku.

„Miláčku, ty jsi mě vyděsila. Edward mi říkal, že ti bylo špatně.“ Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se to vyklopit.

„Emmette, je tu něco… Já jsem těhotná.“ Čekala jsem všechno, ale tohle ne. Emmett vyletěl ze sedu a hodil stolkem, co byl před pohovkou, do prosklené části domu. Polovina se zřítila k zemi a obrovské střepy se rozsypaly po celém domě. Stačila jsem se otočit, než mi mohl nějaký miniaturní střípek vletět do obličeje. Zeshora přiběhl Edward a stoupnul si přede mě.

„Co děláš?“ řval na něj.

„Je těhotná!“ vysvětlil mu. Nechápala jsem, o co jde a moje myšlenky nedávaly žádný smysl, protože jsem se poprvé Emmetta bála. Jen jsem seděla a třásla se jako osika.

„Proto musíš zdemolovat dům?“

„Děláš si legraci? Dobře víš, že se mnou to mít nemůže!“ Vtom jsem se vzpamatovala.

„Emmette, já tě nepodvedla! To dítě je tvoje!“ ječela jsem a hlas se mi lámal. Bylo toho na mě vážně moc. To Emmetta naštvalo ještě víc a už se chystal třísknout televizí, ale Edward po něm skočil.

„Nelže! Rozumíš! Říká pravdu,“ syčel na něj hlubokým hlasem a připadalo mi, že Emmett vrčí. Hýbali se tak rychle, že jsem skoro jejich pohyby nepostřehla. Všechno mi začínalo splývat dohromady a oči se mi klížily.

„To není možné!“ prskal a snažil se dostat zpod Edwarda.

„Blbečku, víš, že já to musím vědět!“ řekl mu a Emmett se přestal kymácet. Podíval se na mě vyděšenýma očima a já padala k zemi.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 17. kapitola: