Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky z New Yorku - 11. kapitola

27.09.2011 (11:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 4704×

Rozchody jsou tragické tehdy, když dva, kteří se rozešli, žijí nadále bok po boku. Nedá se říct, že bych měla Edwarda nalepeného k boku jako siamské dvojče, ale když žijete na Manhattanu, není to zase takový diametrální rozdíl. Tím, že jsem šla na tohle kafe, jsem strašně riskovala. Po rozchodu jsou prostě určitá místa a určité denní hodiny, které jsou pro člověka tabu. On ale v tuhle denní dobu, tedy v jedenáct ráno, nikam nechodil, takže jsem byla trochu klidnější. Město teď bylo jako pole plné nášlapných emocionálních bomb.

Byly to dva dny a já se topila v sebelítosti a nenávisti. Bohužel netrpěl Edward, ale moje kamarádky.

„Jsem citlivá, hodná a trpělivá!“ nadávala jsem u kafe. Kruhy pod očima a vůbec celý obličej v katastrofálním stavu jsem měla schovaný pod brýlemi. „Nebo snad nejsem? Hm?“ vyjela jsem na Rose, která vedle zrovna nabírala salát na vidličku. Lekla se a vidlička jí vypadla z ruky.

„Samozřejmě, že jsi, Bello,“ konejšila mě trpělivě.

„Mohla jsem se utlouct, aby ten vztah fungoval. On proto nedělal vůbec nic!“ prskala jsem.

„Nedělal,“ souhlasila Alice lítostivě.

„Přesně tak nedělal!“ Všechny si oddechly a začaly se opět věnovat jídlu. „A taky,“ vypískla jsem najednou, „nikdy neměl zájem o to představit mě svým přátelům! Neměl ani zájem o to, abych ho představila vám.“ Rozhodila jsem rukama a padla na opěradlo židle.

„Dneska večer to…“ začala Alice, ale já měla další nával slov.

„Je správné, že jsem ho nechala. Vždyť já mu dokonce dala na výběr!“

„Chodila si s ním dva měsíce…“ uvažovala Rose.

„Pravidlo rozchodu. Bude ti trvat měsíc, než se z toho dostaneš,“ řekla Alice.

„Celý den si v hlavě opakuj, co jsi na něm nenáviděla,“ doporučila Esmé.

„To nebude těžké… Nenávidím tu jeho spisovnost a kalhoty šité na míru. Nenávidím…“ nadávala jsem a bědovala. A pak jsem udělala něco, co se za ty dva dny ani jednou nestalo, i když jsem k tomu měla velice blízko. Rozbrečela jsem se. Slzy mi nekontrolovatelně tekly po tvářích.

„Ty brečíš?“ vyjekla Esmé.

„Ne. Já?“ dělala jsem blbou.

„Ano, ty. Bello, on za to nestojí.“ A co když stál? Ne! Nestál! Udělala jsem správně.

„Takže dneska večer to platí? Před galerií v osm večer?“ dokončila to Alice konečně.

„S Emmettem přijdeme později. Máme ještě naplánovanou večeři,“ řekla Rose tiše a mířila to spíš na ostatní než na mě.

„Rose, nemusíš kolem mě chodit po špičkách. Je dobře, že ty máš naplánované rande se super chlapem. Zasloužíš si to, kočko,“ řekla jsem a poplácala ji po rameni. „Já asi nepůjdu…“

„Tak na to zapomeň. Půjdeš tam, rozjedeš to a zapomeneš na toho parchanta!“ zavrhla to Esmé.

„Víš, že to je galerie a ne taneční klub?“

„Všechno jde, když se chce. Já jsem náhodou na jedné výstavě byla. Byl tam jeden chlápek a měl obrovský…“ vyprávěla a já se ohlédla přes rameno, protože jsem měla dojem, že ho vidím. Měla jsem velkou šanci, že ho potkám, když vypadám hrozně. Dneska večer se musím maskovat! Já jsem hotový sebevrah. Jdu na výstavu jeho bratra. Jak nízké procento platí pro jeho nepřítomnost?

„Taky to bylo jenom já, já, já! Já mám práci, já už musím jít…“ chrlila jsem nadávky na jeho adresu Alici do ucha. Nehnula ani brvou a celou dobu mě chlácholila. Přemýšlela jsem, kdy budu z toho stěžování vyčerpaná, kdy se dostanu až na samé dno, ale pořád jsem měla, co říct.

„A jsme tu,“ oddechla si Alice. Na chvíli mi sklaplo. Ty fotografie braly dech.

„Páni,“ žasla jsem.

„Říkala jsem to.“

„Ale… Jak tohle dokázal zachytit?“ divila jsem se nahlas a měla ruku nataženou k fotce. Byly to fotky z úhlů a poloh, že snad pracoval s jeřábem.

„Nesahej na to!“ vyjekla Alice.

„Nechceš je začít chránit vlastním tělem?“

„Jenom tě znám. Jsi to tady schopná celé zbořit.“

„Moc díky.“ Byla nervózní. Třásla se jak osika a neustále kmitala očima sem tam.

„Co děláš?“

„Co mám jako dělat?“ hrála hloupou. „Hele, Esmé,“ zamluvila úspěšně náš předchozí rozhovor.

„Nazdar,“ pozdravila nás Esmé zatrpkle.

„Někdo vstával levou nohou?“

„Je to tu samej ženáč,“ zoufala si.

„Jak si to poznala?“

„Podle těch hnusných malých pout na prsteníčku, co tě svazují a svazují, dokud se neudusíš.“

„To si všechny obešla a podívala se jim na prsty?“

„Jasně, je to zábava. Taky si můžeš všimnout, že jsme tu jediné tři nezadané v celé téhle pitomé galerii.“ Měla pravdu. Rozhlédla jsem se po místnosti a spatřila samé páry. Výraz mi zkysl při slově nezadané. Kyselý byl už předtím, takže teď jsem musela vypadat jako ježibaba z perníkové chaloupky. Ale ona je strašně nepochopená. Ty spratkové tam prostě přišli a začali jí ničit barák. Zase se mnou začínal lomcovat pláč.

„Ale ne,“ řekla Alice zklamaně.

„Co se děje?“ ptala se Esmé a hledala důvod Alicina smutku. Alice se otočila na místě směrem k fotografii před ní.

„Jasper Hale stojí támhle v rohu a není tam sám,“ šeptala nenápadně. Otočila jsem se k tomu rohu se slzou na tváři a hleděla do očí Edwardovo bratrovi.

„Nevidím ji… Počkej, už se obrací…“

„Jak vypadá?“ ptala se Alice, stále otočená k fotce.

„Jasper?“ zeptala jsem se hloupě, protože jsem civěla na Jaspera. Neměla jsem ho ráda. Byl protivný a měřil si vás od hlavy až k patě opovrhujícím pohledem. Nikdy jsem ho neviděla projevit žádnou emoci. A hlavně mi z něj běhal mráz po zádech. Vždycky, když jsem byla u Edwarda doma, modlila jsem se, aby byl Jasper někde, kdekoliv, ale hlavně pryč.

„Ona je ucházející,“ řekla Esmé, ale viděla jsem její otevřená ústa. Přesunula jsem se z Jaspera, který mě probodával pohledem, na blondýnu vedle něho. Byla nádherná až se z toho tajil dech. Náhle jsem si připadala hrozně méněcenně. Nejradši bych se namalovala znova a líp, moje vlasy byly vrabčí hnízdo a neměla jsem tak dlouhé nohy, jak jsem si myslela. Moje sebeúcta trpěla tím nejhorším způsobem. Mé ego bylo takhle malé.

Alice se po Esmeininých slovech otočila. Chtěla jsem ji zadržet, ale bylo pozdě.

„Ucházející?“ vydechla ohromeně. Věděla jsem, že Alice trpí mnohem víc než my dvě, protože ona našla v Jasperovi zalíbení a na tuhle výstavu šla jenom kvůli němu. Velmi těžce jsem hledala slova útěchy.

„Alice…“

„Ne, Bello, ticho.“

„Proč?“

„Slyšíš to?“ zeptala se a vystrčila ucho. Taky jsem se zaposlouchala a snažila se zachytit to, co myslí.

„Ne. Co?“

„To moje sebeúcta. Právě se rozsypala po zemi. Myslím, že už ji nenajdu.“ I se skleničkou šampaňského se obrátila k východu. Netušila jsem, že to s ní takhle zamává.

„Jdu za ní,“ informovala jsem Esmé a vrazila jí do ruky svoji skleničku.

„A co tu mám asi tak dělat sama?“

„Ty se nějak zabavíš,“ řekla jsem přesvědčeně a pospíchala za Alicí. Proběhla jsem bílou chladnou chodbou až k dřevěným dveřím. Otevřela jsem a spatřila Alici, jak si snaží zapálit cigaretu.

„Co to děláš?“ vyjela jsem na ni. Okamžitě vyndala cigaretu z pusy a přeskakovala pohledem z ní na mě. Popoběhla jsem k ní a vytrhla jí tu hnusnou věc z ruky. Znechuceně jsem to hodila na zem a začala na to divoce šlapat. V mé mysli jsem si představovala, že je to Edwardova hlava. „Ty kouříš?“

„Ne!“

„Tak co…“

„Kouřila jsem na střední škole. Odbourávalo to stres,“ vysvětlovala.

„A nehodláš s tím zase začít, že ne?“ zeptala jsem se vyděšeně. Nenáviděla jsem kuřáky z hloubi duše. Znečišťovali vzduch a táhlo to z nich na sto kilometrů. To možná přeháním, ale rozhodně to není nic hezkého.

„Já… Prostě mám nervy jak na drátkách. V práci nic nestíhám, ke všemu ten psychiatr. Naprosto mě drtí. Včera ze mě tahal mé dětství, a to s těmi sny…“ zpovídala se a hlas se jí začínal lámat.

„Proč si něco neřekla?“

„Měla jsi svých starostí dost.“ Styděla jsem se. Dva dny nedělám nic jiného, než že si stěžuji a nadávám. Teď jsem byla vinná já.

„To nebylo důležité…“

„Bello, není to důležité?“

„Alice, chci, abys věděla, že jsem tady pro tebe vždycky. Rozumíš? Jsem pitomá, myslela jsem jen na sebe a ty se mi přitom snažíš něco důležitého říct. Víš, on… Strašně mi chybí,“ škytla jsem a teď už jsem doopravdy hrdelně vzlykala. „Bojím se,“ vypadlo ze mě nakonec mým nakřáplým hlasem. Alice na mě zírala velkýma skelnýma očima a já si uvědomila, že vypadá jako elf.

„Čeho?“ zeptala se a jí samé hlas trochu drhnul.

„Že možná on byl ten pravý.“ Alice mě se ke mně rozeběhla a objala mě. Mé slzy jí kapaly na halenku od Dolce&Gabbanna a já brečela své kamarádce na rameni tak dlouho, jak jsem potřebovala.

„Bello, přijde to… Uvidíš.“ Stále jsem, ale měla pocit, že jsem potkala štěstí, ale já mu řekla uhni a šla jsem dál.

„Co když ne?“

„Jsi skvělá žena, zasloužíš si to.“

„Toho hesla bych se měla držet,“ zasmála jsem se a Alice mě pustila.

„Musím ti něco říct,“ řekla tiše Alice s očima opřenýma do chodníku.

„Už poslouchám. Doopravdy,“ slíbila jsem.

„Od toho dne, kdy jsem viděla Jaspera poprvé, ho stále vidím ve svých snech.“

„Erotických?“ zeptala jsem se s vykulenýma očima.

„Ne! I když…“

„Takže v těch, co jsi měla dřív?“

„Jo. V těch, které se vyplnily.“

„Co jsi tam viděla?“ zeptala jsem se zaujatě. Horké slzy už jsem ani nevnímala.

„Vždycky to začíná stejně, stojím před…“

„Je to tam pěkně na houby,“ přerušila ji Esmé a práskla dveřmi. „Podívejte!“ zašeptala a kývla k chodníku naproti. „Rose a její svalovec.“

„Sluší jim to,“ špitla Alice potěšeně a mně bylo jasné, že předchozí konverzace je v tahu. Nutno dodat, že ohledně Rosalie a Emmetta měla pravdu. Rose se opírala hlavou o Emmettovo rameno a malou ručku měla zavěšenou v té jeho obrovské. Něco vyprávěl a Rose se smála se zakloněnou hlavou dozadu. I Emmett se smál. Vypadali tak harmonicky a šťastně.

„Jak se mají nejhezčí dámy na Manhattanu?“ zeptal se Emmett s vřelým úsměvem. Uvědomila jsem si, že jsem dala kopačky jeho bratrovi. Nevěděla jsem, jak se k němu teď chovat, takže jsem se radši rozpačitě dívala stranou.

„Zeptáme se jich,“ odpověděla mu Alice a smála se. Jistě. Emmettovo kouzlo, kterému žádná žena neodolá. Prostě se musíte začít smát, ale já pořádně nevnímala a jen propalovala očima dlaždice v chodníku. Nikdy jsem si nevšimla, jak je na téhle ulici čisto.

„Bello?“ dožadovala se pozornosti Rose.

„Aha, jasně. Ahoj, Emmette,“ pozdravila jsem s červenými tvářemi a cítila se přitom dost blbě.

„Rád tě vidím, Bello,“ řekl Emmett a krize byla zažehnána.

„Já tebe taky,“ oplatila jsem mu a rychle si setřela slzy, které jsem stále měla vystavené na tváři.

„Tak jdeme dovnitř? Brácha by mě zabil, kdybych se na to ani nepodíval.“ Otevřel nám dveře a holky se nahrnuly dovnitř. Já se, ale naklonila k Emmettovi.

„Bude tady?“ zeptala jsem se a doufala, že pochopí. Zakroutil hlavou a já si tak mohla oddechnout. Vypadal, že chce ještě něco říct, ale já pokračovala dovnitř. Snažila jsem se upravit si make-up a děkovala bohu, že na zem seslal vodě odolnou řasenku. Na cestu jsem nekoukala, takže jsem vrazila do něčeho pořádně tvrdého.

„Au!“ zaúpěla jsem a objala si rukou hrudník. Moje prsa to odnesly.

„Ze všech lidí vrazíš právě do mě,“ pronesl Jasper tím svým ledovým hlasem, co by mohl ohodit zeď jinovatkou.

„Promiň,“ omluvila jsem se, protože přece jenom já nekoukala na cestu. Zíral, nemrkal a měřil si mě svým tradičním pohledem. Asi by bylo zdvořilé něco říct. „Hezké fotografie.“

„Nečekal jsem, že bys sem přišla.“ To mě zarazilo. Většinou se omezil na zdvořilostní fráze.

„Proč?“

„Vzhledem k tomu, že jsi pustila mého bratra k vodě…“

„Já jsem ho…“

„Jsem si myslel, že se budeš vyhýbat místům, kde na něj můžeš narazit.“

„To znamená, že bych se teď měla odstěhovat z města?“ ježila jsem se naštvaně. On prostě ve mně ty pocity vyvolával. Co na něm ta Alice vidí? Jasně, je to manekýn, ale… Jestli ho někdy pořádně pozná, vykašle se na něj.

„Možná,“ připustil můj vtip.

„Kdyby měl dost taktu, odstěhoval by se on. Já tu bydlela první,“ vyprskla jsem a Jasper se nenuceně zasmál.

„A jak se jinak máš?“ zeptal se. Vypadal, že ho to zajímá, což bylo poprvé.

„Nestěžuji si.“

„Vážně?“ zeptal se nevěřícně. Co on o tom mohl vědět?

„Tvoje přítelkyně?“ kývla jsem k té krásce, která k němu očividně patřila.

„To určitě ne,“ zamítnul to vesele. Páni! Pořád to byl ten nepříjemný chlap, ale zřejmě měl zrovna chuť se vybavovat. „Je to naše vzdálená příbuzná. Představím tě,“ navrhnul a než jsem mohla něco říct, pokynul té nádherné platinové blondýně, ať přijde k nám. Plavným elegantním krokem k nám zamířila a já si pomyslela, že bych si měla koupit invalidní vozík a už nikdy nikam nechodit.

„Moje sestřenice Kate Denali. Kate, to je Bella Swanová, moje bývalá skoro švagrová,“ dodal s ironickým úsměvem a já měla hroznou chuť šlápnout mu na nohu, ale neměli jsme tak přátelský vztah, abych po něm mohla beztrestně šlapat.

„Tvoje skoro švagrová?“ Neslyšela o mně. Byla jsem v jejich rodině jen tichý dodatek.

„Bývalá,“ upřesnila jsem a podala jí ruku. Její byla studená jako led. Pohlédla jsem jí do očí. Samozřejmě zlaté.

„Ráda vás poznávám, Kate. Když dovolíte, jsem tu s přítelkyněmi,“ omluvila jsem se a vrhla nenávistný pohled na Jaspera. Už se zase tvářil jako Jasper, kterého znám. Nepřístupně a mrtvě.

Hledala jsem holky po celé galerii až do toho nejtemnějšího kouta. Stály tam všechny tři a zíraly na fotku před nimi. Byla dost chaotická a nesla název Žena ve městě. Pak jsem si všimla, proč na to ty tři tak zírají. Byla to Pátá Avenue a na chodníku si vykračovala žena. Nevěděla jsem, jakou barvu mají její vlasy, protože to byla černobílá fotka, ale střihem se podobaly Aliciným. Ale i tím ostatním se podobala Alici. V rukách táhla desítky tašek a její zimní kabát…

„Nepřipomíná vám někoho?“ ptala jsem se jich zaraženě.

„Tohle je můj kabát od Laurena,“ řekla bez dechu Alice. „To je zvláštní. Kdo má sakra ještě na Manhattanu stejný kabát jako já?“

„Alice..." začala Rose a já to dokončila.

„To jsi ty."

„V tom případě ho kupuji.“

S touhle kapitolou jsem fakt nespokojená, ale doufám, že vy v ní najdete zalíbení. V příští kapitole se objeví pohled Alice.

Už stěhuji na plný proud, ale matka mi tu ještě nechala počítač, protože ho odvezeme až zítra, takže jsem využila poslední příležitost.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky z New Yorku - 11. kapitola: