Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čtyři kamarádky v New Yorku - 3. kapitola

22.08.2011 (08:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 6465×

„Ano, už jsem to poslala. Předtím jsem si spletla variabilní symbol,“ vysvětlovala jsem operátorovi. „Ne, nepotřebuji žádný vánoční balíček. Jsem spokojená se svým současným.“ Bouchala jsem prsty o pelest postele. „Já taky. Na shledanou,“ ukončila jsem hovor.

Mohla jsem si pěkně pospat, což už jsem nedělala ani nepamatuji. A asi dělat nebudu, protože začal zvonit zvonek. Oblékla jsem si župan a zvonek dál naléhal. Já ho snad vyrvu ze zdi!

„Už jdu, už jdu!“ volala jsem před dveřmi. Byla jsem otrávená a nevyspalá. Doběhla jsem ke vchodovým dveřím v mých růžových papučích a zeleném županu.

„Ahoj,“ pozdravila Rosalie s košíkem v ruce. Tvářila se dostatečně provinile, abych pochopila, že kapituluje a přináší bílou vlajku. Bůh ji chraň, jestli v tom košíku nemá muffiny. Opřela jsem se o rám dveří a tvářila se důležitě. Vůbec mi nevadilo, že lidi, co chodí kolem domu, mají dokonalý výhled do mojí nevyspalé tváře. Zvedla jsem obočí.

„Jdu se omluvit a nesu muffiny,“ zatrylkovala a usmívala se. Přistoupila jsem blíž a zvedla kostkovaný přehoz. Ta vůně byla omamná. Rosalie byla nejlepší cukrářka, co znám. Mohla by se tím živit, ale ironií osudu pekla nerada. Do trouby něco strčila jen při zvláštních příležitostech.

„Pojď dál,“ řekla jsem konečně. Měla jsem hlad a její usměvavý obličej jsem nemohla odmítnout. Prošla kolem mě a já ji sledovala stále se zvednutým obočím. Zabouchla jsem dveře a rázem jí byla v patách. Vešla do mého bytu, ve kterém vládl chaos a nepořádek. Na obrazovku televize bych pod nánosem prachu ani neviděla. Rose se rozhlédla a pak spustila.

„Hele, mě to strašně mrzí. Je to už týden a takhle dlouho jsme nikdy rozhádané nebyly. Myslím, že…“ pokračovala, zatímco já vyndala z košíku dva gigantické muffiny a s chutí se do nich zakousla. Byly úžasné jako vždycky. Na povrchu křupavé a uvnitř vláčné.

„Je to dobré,“ zamumlala jsem s plnou pusou a už si šahala pro další, i když jsem ještě nesnědla ani první.

„Nikdo ti to nesní.“ To byla pravda. Esmé by to nesnědla ani za noc s Edwardem, protože je to plné cukru, a Alice to samé, i když v tom není tak striktní. Já těmhle kalorickým bombám nikdy neodolala a vypadám pořád stejně jako ve dvaceti.

„Jak se má Ralph?“ zeptala jsem se a při tom si pochutnávala na druhém muffinu. Rosalie se zamračila, ale ne kvůli mé otázce, nýbrž proto, že mluvím, když jím. Byla vysazená na společenská pravidla.

„Nevím, dlouho jsem ho neviděla. Má v práci frmol. Nějaká ženská strčila do mikrovlnky kočku, protože ji chtěla usušit.“ Vykulila jsem oči. „A to není všechno. Žaluje teď výrobce té mikrovlnky, že nebylo součástí návodu, aby se tam zvířata nevkládala,“ vysvětlila mi. Jsme v Americe, což znamená, že vás lidi můžou zažalovat za cokoliv. Myslela jsem na chudinku kočku, která to odnesla.

„Jak se má Edward Cullen?“ zeptala se. Proč se mě pořád všichni ptají zrovna na něj? Rose šla k oknu a zírala naproti do baráku.

„Nevím,“ zahuhlala jsem.

„Má sympatického bratra.“ Aha! Tak odtud vítr vane. Mělo mi to docvaknout.

„To asi má.“ Rozezvonil se mi telefon, který mi díkybohu neodpojili, přestože jsem zase zapomněla zaplatit fakturu.

„Ano?“

„Dobrý den. Nemocnice Svatého Vincenta. Mluvím se slečnou Swanovou?“ zeptal se mě neznámý hlas.

„Ano, u telefonu.“

„Byla jste uvedena jako kontaktní osoba u slečny Alice Collins.“ Vytřeštila jsem oči. Alice se se svými rodiči nesnesla, a proto jsem byla v papírech zapsaná jako kontaktní osoba v případě, že se jí něco stane.

„Co je?“ naznačila Rose ústy. Nastavila jsem dlaň, aby byla ticho.

„Slečnu Collins nám dnes ráno přivezli, když omdlela ve své kanceláři kvůli fyzickému i psychickému vyčerpání.“

„Rozumím. Sbalím se a přijedu,“ řekla jsem vyděšeně. Neumírá, ale leží v nemocnici. Lidi, co leží v nemocnici, nejsou v pořádku, a proto nejsem teď v pořádku ani já. Zrychleně jsem dýchala a hlava se mi zatočila. Rose mě chytila.

„Co se děje? Kdo ti volal?“

„Z nemocnice. Alice dnes ráno omdlela v práci.“

„Kde leží?“

„U Svatého Vincenta na Sedmé Avenue.“

„Fajn. Oblékni se. Zavolám Esmé.“ To byla celá Rose. Když ostatní panikařili, ona zachovala chladnou hlavu. Oblékla jsem se. Ani jsem nevěděla, co mám na sobě. Neučesaná, nenalíčená a bez vyčištěných zubů jsem se belhala ze dveří. Rose šla za mnou. Díkybohu, že tu byla se mnou, protože jsem ani nezamkla, to musela udělat ona. Přivolala taxíka a já si nasedla.

„Ke Svatému Vincentovi,“ nařídila řidiči. Ten si ji změřil úlisným pohledem.

„A pronto!“ Řidič se okamžitě otočil a šlápnul na brzdu.

„Ví, co jí je?“ zeptala se věcně.

„Fyzické a psychické vyčerpání. Já to věděla, ale ona to zamluvila.“

„Nejdůležitější je, že bude v pořádku,“ snažila se mě uchlácholit.

„To nemůžeš vědět. Znáš Alici! Nenechá si nic nakázat od nás, natož od doktorů. Řekne, že je v pořádku a že se musí vrátit do práce.“

„Neměly bychom zavolat jejím rodičům?“

„Alice odešla z domu v šestnácti. Měli mezi sebou velké spory. Pořád vodili Alici k psychologovi kvůli jejím snům. V pubertě to bylo nejhorší, chtěli ji zavřít do ústavu,“ prozradila jsem něco, co Alice nechtěla, aby někdo věděl. Mně to řekla jen kvůli tomu, že jsem jako ona odešla z domova velmi brzy.

„Kvůli snům?“

„Měla zvláštní sny, ve kterých viděla divné věci, které se pak většinou staly.“ Rose nad tím dál neuvažovala, protože nevěřila na létající koberce nebo jiné paranormální jevy. Zbytek cesty jsme mlčely. Když jsme dojely na místo, Esmé už čekala před nemocnicí. Měla minišaty a vlasy se jí vlnily kolem obličeje. Za normálních okolností bych si připadala dost trapně, vzhledem k mému rannímu zjevu, ale teď jsem na to neměla myšlenky. Na sestru jsem vyštěkla, kdo jsem, a ta si nejspíš pomyslela, že zase nějaká hysterka. Zavedla nás na příslušné oddělení až ke dveřím Alicina pokoje.

„Potřebuje klid,“ vysvětlila a pustila nás. Alice ležela na posteli v nemocniční košilce. Byla odlíčená, takže všechny následky její únavy, které byly předtím pečlivě zamaskované pod make-upem, teď vystoupily na povrch. Byla strašně bledá a pod zavřenýma očima jí zářily fialové kruhy.

Tiše jsme přistoupily k její posteli jako tři sudičky.

„Ještě jsem ji nikdy neviděla takhle klidnou,“ zašeptala Esmé. To já taky ne. Alice byla živel, ale teď na to doplatila. Do dveří nakoukl blonďatý doktor. Údivem mi spadla brada. Jeho vlasy zářily jako slunce, ale jeho pokožka slunce asi dlouho neviděla. Byl naprosto úchvatný. Někoho mi připomínal, ale nemohla jsem si vybavit koho.

„Slečna Swanová?“ zeptal se mírně otráveně. Přes své andělské vzezření moc příjemný nebyl.

„Ano.“ Dneska se mě na to neptají poprvé.

„Mohu s vámi mluvit?“ Přikývla jsem a odebrala se za ním na chodbu. Stačila jsem si všimnout, že Esmé se tváří nasupeně, protože chtěl mluvit se mnou. Jen ona může i v nemocnici někoho chtít sbalit.

„Jsem doktor Carlisle Cullen. Ošetřoval jsem vaši přítelkyni.“

„Co jí přesně je?“

„Jak vám musela sdělit sestra, je to fyzické a psychické vyčerpání. Poslal jsem její výsledky na toxikologii, protože jsem se domníval, že užívá drogy.“

„A?“

„Výsledky jsou pozitivní na atomoxetin, jinak známý jako Strattera.“ Neměla jsem páru, o čem mluví.

„Jak se k tomu dostala?“

„Slečnu Collins léčili pro poruchy nervové soustavy. Lék v malých dávkách účinkuje bez vedlejších příznaků, ale při zvýšeném používání dochází k potlačení únavy a nespavosti. Zvyšuje pocení a způsobuje třes. Slečna Collins se předávkovala. Nemá tak hrozný dopad na organismus jako například pervitin, ale nedostatek spánku způsobil bezvědomí.“ Koukala jsem s otevřenou pusou na doktora, který se tvářil naprosto klidně. „Necháme si ji tu pár dní na pozorování.“

„Jak jste říkal, že se jmenujete?“

„Carlisle Cullen,“ zopakoval mi nevrle. Cullen? Už vím, komu je tak podobný.

„Jste příbuzný s Edwardem Cullenem?“ Nebýt té podoby, nezeptala bych se. Cullenů jsou stovky.

„Ano. Jsem jeho otec.“ Tak otec? Vždyť mu mohlo být maximálně třicet. Doktor Cullen se obrátil a zamířil do Alicina pokoje. Sesbírala jsem se a šla za ním. Rose se tvářila zvědavě a Esmé vyzývavě. Všimla jsem si, že její šaty odhalují z jejího dekoltu víc než předtím. Alice byla vzhůru a zrovna chtěla vstát z postele.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ vyštěkla jsem na ni.

„Domů. Kam jinam?“

„Slečno Collins, musíme si vás tu nechat na pozorování.“ Alice zavrtěla hlavou.

„Jsem v pořádku. Musím se vrátit do práce.“ Podívala jsem se na Rosalii. No, neříkala jsem to?

„Alice Collins, sedni si zpátky na zadek!“ zaburácela jsem. Muselo to dojít až do nemocnice, ale nikam dál už to rozhodně nedojde. Alice si okamžitě sedla a ruce poraženecky spustila do klína. Zrychleně jsem dýchala, protože jsem byla vytočená. Ta tu zůstane, jako že se Isabella Marie Swan jmenuji!

„Pane doktore, jsem Esmé Harber,“ natáhla k němu ruku Esmé. Doktor si ji přeměřil a usmál se dech beroucím úsměvem, který jsem už viděla u jeho syna. Na mě se takhle na chodbě neusmíval.

„Strašně mě bolí zápěstí.“ Podávala mu ho. Ten si ho zkušeným okem prohlédnul. Dost jsem pochybovala, že Esmé bolí zápěstí, ale on ne. Možná, že za chvíli bude bolet něco jeho, až mu začnou být těsné kalhoty, protože jsem viděla, že Esmé se chystá zaseknout své umělé nehty.

„Mohl by to být zánět karpálního tunelu. Pracujete manuálně?“

„Ano, jsem restaurátorka,“ usmívala se a pohazovala u toho vlasy.

„Pojďte se mnou na vyšetřovnu, prosím. Podíváme se na to.“ Vedl ji ke dveřím. Esmé se otočila a jazykem si olízla horní ret a mrkla. Celá Esmé.

„Ta je neuvěřitelná,“ zašeptala Rose.

„Jako bys ji neznala.“ Po chvilce přilétla sestra a vyhnala nás.

„Návštěvy skončily.“ Naklepávala Alici polštář, zatímco my jsme se loučily.

„Odpočívej,“ přemlouvaly jsme ji svorně.

„Jasně, budu. Už jděte.“ Zamávaly jsme jí a odcházely pryč.

O den později jsem se dozvěděla, že Alice podepsala ještě téhož dne revers. Zuřila jsem, ale zabránit jsem tomu nemohla. Alice už zase řádila jako tornádo a připravovala večírek, který se chystal ve Vanity. O jejím problému s léky jsme ještě nemluvily, ale připadalo mi, že Rose se na to brzy chystá. Já se na takový rozhovor necítila připravená. Nepřipadala jsem si natolik sečtělá, abych jí mohla promlouvat do duše. Nicméně jsme měly smluvený oběd. Esmé nám poreferuje o jejím novém objevu a Rose o Ralphovi, o kterém jsem sice nic vědět nemusela, ale rozhodla jsem se to nedávat najevo. Jedna roztržka stačila.

Objednávala jsem si palačinky, když Esmé spustila.

„Carlisle je úžasný.“

„Tak už je to Carlisle? Nebyl to ještě včera doktor Cullen?“ zeptala jsem se s hraným údivem.

„Aspoň jeden Cullen umí zajet Cadillacem do garáže.“ Vyprskla jsem smíchy, když použila další ze svých báječných metafor.

„Vždyť měl službu,“ řekla nevěřícně Rosalie.

„To měl a velice důkladně mě vyšetřil.“ Zakroutila jsem hlavou. „A holky, troufám si tvrdit, že s tímhle bych šla i podruhé.“ Alice zamžikala očima. Něco takového slyšet od Esmé se rovnalo novoročnímu proslovu prezidenta. Taky to slyšíte jednou za rok.

„Takže s ním máš druhé, tedy vlastně první rande?“ zeptala jsem se.

„Ne. Skončilo to. Zvedla jsem se z lehátka a rozloučila se.“ Tradičně. Pořád jsem koutkem oka pozorovala Alici. Byla jsem nervózní, protože teď už jsem věděla, že něco není v pořádku.

„Myslím, že Ralph nechce mít děti,“ uvažovala Rose.

„Proč si to myslíš?“ ptala se Alice. Já radši mlčela a Esmé určitě myslela na to, že se mu nediví.

„Minule, když jsem šli do Central Parku, jsme prošli kolem dětského hřiště a on řekl, že doufá, že tohle ho nikdy nepotká.“ Rose si to nemyslela, ale věděla. Jen si to nechtěla přiznat.

O tři dny později, kdy jsme měli domluvené, podepsané a smluvené všechny detaily, co se týkaly pronájmu Vanity, už Denis kontroloval pozvánky u dveří. Měli jsme teď bližší vztah než předtím. Často jsme po práci i s Ryanem sedávali na panáka a kecali. Podle všeho jim to klapalo a já jim záviděla, že mají svoji drahou polovičku. Došlo mi, jak já toužím po vztahu. Proto jsem se dneska nastrojila. Předcházelo tomu zmatené pobíhání kolem skříně a desatero šatů, které se válely na posteli. Nedokázala jsem se rozhodnout. V těchto se nebudu moct hýbat, tyhle jsou moc krátké a tyhle zase moc dlouhé. Nakonec jsem zavolala Alici, která to rozsekla. Celý ten kolotoč a šminkování byl k ničemu. Teď jsem tu seděla v kanceláři sama s Martini a jedla olivu, kterou nesnáším. Lepší než kdybych si kousala nehty. Odporný zvyk, který jsem se odnaučila až v New Yorku. Rose se svými dokonalými přírodními nehty mě tak dlouho mlátila přes prsty, dokud jsem nepřestala. Právě, když se večer stával nesnesitelný, ozvalo se zaklepání na dveře. Bezmyšlenkovitě jsem řekla dále. Čekala jsem, že to bude Alice, takže jsem si nechala zuté nohy na stole a dál žvatlala olivu v ústech.

„Omlouvám se, že ruším. Jen jsem chtěl pozdravit majitelku klubu,“ řekl Edward Cullen, který vypadal naprosto dokonale. Rychle jsem stáhla nohy ze stolu a vklouzla do bot.

„Jo, to jsem já,“ přikyvovala jsem a snažila se udělat pořádek na stole. S úsměvem mě sledoval.

„Já vím. Proto jsem vybral váš klub.“ Volejte sláva a třikrát se radujte.

„Opravdu?“

„Hm.“ Prohlížel si fotografii mě a holek na skříňce. „Majitelka je mi totiž velice sympatická.“ Nebyla jsem s ním ve své kůži, protože když se na mě díval, podlamovala se mi kolena.

„Nevěděla jsem, že ta firma patří vám.“ Nebylo to nic divného vzhledem k tomu, co jsem o něm věděla.

„Edward Cullen,“ představil se. Natáhl ruku.

„Bella Swanová.“ Dotkla jsem se jeho pokožky. Tělo mi zavibrovalo touhou dotknout se i jiných částí jeho těla. Jeho kůže byla zvláštní. Tvrdá, ale ne jako když celý život pracujete na farmě a pokožka na rukou vám ztvrdne. Navíc byla dost ledová. To ji strkal do kbelíku s ledem? Držela jsem jeho ruku moc dlouho. Dost nerada jsem ho pustila.

„Posaďte se,“ vybídla jsem ho a pokynula rukou k židli. „Něco k pití?“

„Sodovku. Díky.“ Hezký a bohatý chlap, který nepije. Nalila jsem mu objednávku a postavila ji před něj.

„Máte hezký klub,“ chválil. Moje kancelář vypadala náhle skvostně, když tu seděl. Zapředla, když pochválil mé dílo.

„Jsem ráda, že se vám líbí.“

„Nejste moc mladá na majitelku nočního klubu?“

„Nejste moc mladý na to, aby vám patřila firma?“ Firmy, nemovitosti a bůh ví co dalšího.

„Omlouvám se, to bylo nezdvořilé,“ připustil.

„Ne, to je v pořádku. Nechodila jsem na univerzitu, takže jsem měla spoustu času, abych podnik vybudovala.“

„Nebavila vás studia?“

„To zaprvé a za druhé jsem chtěla, co nejrychleji zmizet z rodného města.“ Forks… Brr!

„Odkud jste?“ zeptal se zvědavě.

„Forks, Washington.“ Zelená a zase zelená. Najednou jsem měla před očima lesy.

„Tam to znám.“ Překvapil mě. Forks, díra po granátu. Jak se tam tenhle bohatý kluk z města dostal?

„A vy? Odkud jste?“ Všechno, co se týkalo jeho, mě začínalo zajímat. Nehanebně jsem pomrkávala řasami a předváděla odhalené nohy v krátkých šatech, když jsem si nalévala další Martini.

„Chicago.“ Usmála jsem se. Nedokázala jsem odolat. „Slyšel jsem, že znáte mého otce?“ Informace se šíří rychlostí světla. Přikývla jsem. Chvíli bylo ticho, které mi vůbec nevadilo. Bylo osvěžující se na něj jenom tak dívat.

„Mohl bych vás pozvat zítra na večeři?“ zeptal se znenadání. Nejradši bych vyskočila ze židle a začala na stole tancovat radostí. Zvolila jsem přijatelnější variantu.

„Půjdu ráda.“

Děkuji za váš zájem. Druhá kapitola byla ještě úspěšnější než první. Pohledy ostatních holek s největší pravděpodobností nebudou, protože něco by mělo prostě zůstat skryto.

V mém shrnutí najdete nový obrázek.

A malá poznámka nakonec. Případ s kočkou se opravdu stal. Její majitelka soud vyhrála.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čtyři kamarádky v New Yorku - 3. kapitola: