Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se to... A kurňa! 7. kapitola

02.05.2010 (14:15) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1774×

Co se to... A kurňa!

7. kapitola

„Čau, mami,“ střelila jsem od boku a kupodivu po mě nikdo nestřelil nechápavým pohledem. Takže bingo, Bell! Trefila jsi se!

Ellin pohled:

Ne. Nemůžu jen tak odejít. Ale nemohu jim ani říct, co se děje. Co teď budu dělat? Moje chování je čím dál víc vyvádí z míry. Jak si můžu hrát na někoho, koho vůbec neznám?

„Bell, zahraješ si se mnou šachy?“ vytrhla mě z hlubokého přemýšlení Alice. Šachy? Ježiš! Naposledy jsem to hrávala asi ve třinácti letech s tátou. Ale tady je to nejspíš běžná věc. Nezbývá mi nic jiného, než pořádně zašátrat v paměti.

Sedla jsem si k ní do tureckého sedu na zem. Vyčkávavě se na mě zadívla. Pohled jsem jí oplácela. Na co čeká? Figurky má v ruce.

„No?“ zvedla obočí.

„No?“ zopakovala jsem po ní.

„No vem si na sebe štít. Pořád vidím tvou budoucnost.“ Cože to po mně chce? Jen tak nenápadně po očku jsem se rozhlédla po pokoji, jestli tam nenajdu alespoň nějakou nápovědu. Něco ve tvaru štítu. Ale proč bych si ho na sebe měla dávat? Nejspíš nebudu jediná, komu tady hráblo.

S rozpačitým úsměvem jsem se na ní zpátky otočila.

„Nejspíš jsem ho někde nechala?“ utrousila jsem spíš jako otázku. Neměla jsem nejmenší tušení, co se ode mě teď čeká.

„Bello,“ ozval se z druhého patra sametový a jemný hlas. Nebyla to otázka. Dokonce ani zavolání. Spíš takový běžný rozkaz. Jako když zavoláte na psa a je jasné, že vás hned poslechne, takže ani nemusíte zvyšovat hlas.

Alice jen protočila oči a beznadějně se na mě podívala. Pak se jí najednou rozšířili v údivu.

Jen jsem se zvedla a bez jakéhokoliv spěchu došla zase zpátky do místnosti, ve které se mi nedařilo usnout. Za prosklenou stěnou už byla tma. Hvězdy jsem viděla jen asi čtyři, jelikož se po obloze táhly dlouhé a tmavé mraky.

„Potřebuješ něco, Edwarde?“ opřela jsem se o futra dveří a našla jsem si ho očima. Ležel v posteli a byl do půlky těla přikryt tenkou dekou. Od pasu nahoru byl nahý. Od pasu dolu vážně nevím a ani jsem to nehodlala zkoumat.

Svůdně přimhouřil oči a poklepal na matraci vedle sebe. Byla tam položená souprava spodního prádla. Rudo-černá barva přitáhla mou pozornost a já jen s knedlíkem v krku pozorovala ty krajky.

„Vezmi si to na sebe,“ řekl jednoduše a na důkaz toho, že čeká si založil ruce pod hlavu.

Ještě chvíli jsem s nemalým zděšením propalovala to odvážné nic, co by nezakrylo pomalu ani to nejnutnější. Potom se ve mně ale zdvihla moje pravá povaha. Copak si vážně myslí, že si nechám poroučet? No to bys teda měla! Tohle není tvůj život. Nemůžeš ho Belle celej změnit! Snažila jsem se přemluvit k tomu, abych se neprozradila. Ale tohle bylo vážně moc. Odhodlaně jsem zakroutila hlavou.

„Cože?“ Jeho výraz mi přišel opravdu směšnej a ubohej. To ho to tak překvapuje? Odmítla ho ta holka někdy?

„Co na tom gestu přesně nechápeš? Prostě a jednoduše ne. Mam ti to vyhláskovat?“ Naprázdno otevíral a zase zavíral pusu. Pak se mu na čele utvořila hluboká vráska. Chystal se vstát, takže jsem raději vyklidila místnost. Nemusim přece vidět něco víc, než je jeho obnažená hruď. V klidu jsem za sebou zavřela dveře a sešla po schodech dolů.

Alice hopkala vedle křesla, kde seděl Jasper, jako kdyby se rozsvítila světýlka na vánočním stromečku. Šťastně mě obejmula. Přece jenom to možná bylo pro dobrou věc. Ještě mi bude Bella děkovat. Najednou ztuhla sestřička v pohybu. Jasper se na mě taky zadíval.

„Je docela dost naštvanej, Bell,“ řekl a s očekáváním se otočil ke schodům, kdy seběhne ten rozzuřený býk. Ještě, že na sobě nemám nic červeného.

„Co mi je do toho, jestli ho to naštvalo. Co si o sobě vůbec myslí?“ prskla jsem rozčileně a doufala, že to slyšel. Otočila jsem se na patě a vyběhla do temné noci, kterou nemělo téměř co ozařovat. Přesto jsem viděla skvěle. Přeskočila jsem potůček a vydala se důkladněji prozkoumat okolní krajinu a vyčistit si hlavu.

Nechápu to. Vždyť byl tohle tak vyčerpávající den. Tak jakto, že se mi nechce ani trochu spát? Copak upírům se nechce spát? Zdá se mi to jako jediný rozumný vysvětlení. Vypovídal by o tom i Edwardův nechápající výraz, když jsem se snažila usnout.

Byla jsem na boso, takže mě jemná lesní tráva lechtala na chodilech. Potichu jsem se proplétala mezi stromy a chladivý vítr mi rozevlával rozpuštěné vlasy. Na holou ruku mi dopadla kapka deště. Stále jsem byla jen v tričku a volných bokových teplákách.

Vtom jsem ucítila nasládlou vůni. To není správně. Jasně totiž patřila Edwardovi. Snažila jsem se zrychlit, ale už jsem slyšela i jeho rychlý běh. O pár vystresovaných vteřin později mi zápěstí semkly hubené, ale silné prsty a prudce jsme zastavili. Zpříma se mi zadíval do očí. Začala jsem couvat. Copak vím, jak velký je to blázen? Právě se s ním nacházím v temném hlubokém lese.

„Ty se mě bojíš?“ zeptal se výsměšně, ale jasně jsem slyšela v jeho hlase a viděla v jeho zlatých očích bolest.

Narazila jsem zády do stromu. Obě ruce mi chytil pouze do jedné dlani a tou druhou zůstal viset pár centimetrů od mé tváře.

„Utekla jsi mi,“ zabědoval vyčítavě.

„Ježiši Kriste, Edwarde! Jen jsem se šla prjít!“ protočila jsem očima.

„Chceš mě opustit,“ pokračoval a já jen překvapeně rozevřela ústa na centimetrovou škvíru. Copak by to tomuhle chladnému kameni vadilo? Nemá ani špetku citu. Jediný, o co mu jde je, aby měl někoho v posteli. Alespoň tak se doteď choval.

„Mezi námi nic není. Já nemiluji tebe a ty nemiluješ mě. Nemohu tě tedy opustit,“ vysvětlovala jsem mu to pěkně postupně. Najednou se na mě nepěkně podíval a začínal se čím dál víc mračit.

„Co tím chceš říct? Je to kvůli mýmu bratrovi, že? Viděl jsem, jak se na Emmetta díváš!“ zakřičel na mě, až jsem se přikrčila. Teď z něj šel opravdu strach. V očích mu bolest vystřídal hněv. Ještě víc jsem se natiskla na hrubý kmen. Ruce mi dal nad hlavu a přiblížil svůj obličej k tomu mému.

„Všechny jste stejné,“ vrčel mi do ucha, až mu přeskakoval hlas. Nevěděla jsem, jestli mám začít křičet. Nejspíš by mě nikdo neslyšel, ale Alice by mě mohla vidět. Jenže přes ten strach jsem dokázala akorát vyděšeně zírat do jeho tváře a těkat očima z jednoho rozhněvaného oka do druhého.

Vzal mezi prsty pramen mých vlasů a nadechl se z něj. Slastně přivřel oči. Ty ztráceli hněv a nabírali chtíč. Povolil sevření, ale pořád to byl tak pevný stisk, že jsem neměla šanci se z něj vymanit. Přitiskl na mě své tělo a políbil mě. Nejspíš ze mě cítil strach, takže si dovolil mi zajet rukou pod tričko bez ostychů. Dešťové kapky mi začaly stékat po tvářích místo slz a já k sobě pevně stiskla víčka. Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo.

Z rtů se mi vydral tichy vzlyk, ale nevšímal si toho. Prudce mi roztrhl tepláky a ty dopadly na zem. Voda mi tekla po stehnech i po lítkách. Pod jeho doteky jsem se kroutila a snažila se před nimi uhybat, ale bylo mi jasné, že nemohu vyhrát. Tohle byl předem ztracený boj.

To, že to byl přímo nádhernej kluk zcela ztrácelo v téhle souvislosti smysl. Chováním se mi natolik hnusil, že jsem nedokázala jeho krásu ani trochu ocenit.

Neměl na sobě košili, ale jen černé kalhoty, které si teď sundaval. V jeho dravých polibcích byl chtíč i tvrdost, ale díky mé empatii jsem v něm vycítila i jeho bolest. Vycházela mu ze srdce a rozlévala se po celém jeho těle i do těch polibků.

„Prosím,“ zašeptala jsem potichu, ale nevěnoval tomu ani trochu pozornosti.

Prosím, nedělej to.“ Znovu jsem se rozplakala. Pevně chytil okraj mých kalhotek a já nahlas zaječela, až to i mě samotné rvalo ušní bubínky. Zarazil se uprostřed pohybu a svůj pohled stočil někam za mě.

„Nech ji!“ rozkázal mu přísně Emmett. Poznala jsem ho podle hlasu. Celá rozklepaná a uplakaná jsem se snažila otočit a ujistit se, že je vážně tady. Že mě opravdu přišel zachránit. Ale kmen stromu byl moc silný a já akorát vyděla Edwardovu paži, která mi držela ruce.

„Běž pryč, Emmette. Teď nemam čas,“ odpověděl chladně Edward.

„Říkám, abys ji nechal!“ zavrčel hrozivě. Takhle ho slyším poprvé. Sledovala jsem změny výrazu v obličeji, který byl naproti mně. Chvíli byl překvapený, potom rozhněvaný a opět překvapený. Kolem rukou se mi obmotala další dlaň a vymanila ji z té Edwardovi. Konečně jsem spatřila Emmetta a natiskla se co nejvíc na něj. Klepala jsem se jen v tričku a spodním prádle v jeho náruči a Edward mě zhnuseně pozoroval.

„Je to jenom děvka, jako všechny ostatní, Emmette! Nechápu proč se jí zastáváš,“ syčel plný nenávisti, ale já ho pořád přes svůj strach nedokázala poslouchat. Jediné, co jsem vnímala, byly Emmettovi paže, které mě pevně a ochranitelsky svíraly. Chtěla jsem se u něj schoulit a usnout. Na nic nemyslet. Edward pár kroky couvnul a potom se s jediným odfrknutím rozeběhl pryč mezi husté stromy.

„Jsi v pořádku?“ otočil si mne ihned čelem k sobě. Po chvíli ticha si rozepnul mikinu a hodil mi ji přes ramena.

„Pojď domů,“ zašeptal, ale já s urputným kroucením hlavy sevřela jeho bílé triko v pěsti.

„Neboj. On teď nešel k nám,“ snažil se mě uklidnit, ale já jen pořád kroutila hlavou. Vzal mě tedy do náruče a rychlým během se se mnou přemístil až do obýváku toho upířího doupěte.

„Zaplať pán Bůh, že jsi to stihnul,“ zpráskla Alice ruce. Položil mě na sedačku a chtěl přikrýt dekou, která ležela na opěradle, ale já ani náhodou nemínila pustit triko mého zachránce. Odevzdaně se sesunul ke mně a posadil si mě na klín.

„Kdybys ji viděla. Ten její vyděšený výraz, který na něj upírala. Nechápu to. Proč zrovna teď?“ ptal se sestřičky, která si přede mě klekla.

„Třeba konečně dostala rozum.“

„Nebo se konečně zbláznila. Třeba si teď už nikoho nepustí k tělu. Co když už se nikdy nepřestane bát? Co když zůstane v tomhle šoku?“ Zněl tak vážně. Měli o mě strach a nejspíš jim nedocházelo, že tu teď sedím s nima. Ale proč bych něco říkala. Za žádnou cenu nemůžou přijít na to, proč jsem najednou takhle reagovala.

„Třeba to není Bella,“ utrousil Emm a kdyby mi bilo srdce, teď by se určitě zastavilo. Zvedla jsem k němu oči a otevřela pusu.

„Prosím tě, Emmette. Upíři možná existují, ale pořád jsme v reálném světě,“ zatrhla Alice ihned jeho teorii.

„Máš pravdu,“ zamručel a já měla chuť se prásknout do čela a zakňučet.

Všimli si, že jsem chtěla něco říct a nadějně sledovali, co ze mě vypadne.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

Alice si oddechla, že konečně vnímám.

„Vůbec neděkuj. Jsi naše rodina. Tohle byla samozřejmnost.“ Mluvil ke mně tak vážně, až jsem se pozastavila nad tím, jestli se do něj také někdo nepřevtělil.

„Za dvě hodiny musím do školy.“ Ztuhla jsem.

„Nenechávej mě tu, prosím.“Nejdřív si prohlédnul mě a potom se podíval na Alici.

„Edward se vrátí za hodinu a půl, ale ještě neví, jestli půjde do školy. Každopádně si myslím, že minimálně ty by jsi tu s ní měl zůstat.“ Měla jsem chuť alici obejmout za její geniální nápad.

„Vypadá, že bude za chvíli v pořádku. Měla jenom velký strach,“ promluvil najednou Carlisle a já si až teď všimla, že stál celou dobu za sedačkou nad mojí hlavou a prohlížel si mě.

„Já... už mi je dobře,“ zalhala jsem trochu, jelikož jsem nebyla ráda, že jsem na sebe strhla všechnu pozornost. Stačila by mi jen jedna. V jeho náruči mi bylo tak dobře. Cítila jsem se, že se mi s ním nemůže nic stát. Že je on můj anďěl.

Využila jsem příležitosti, položila si na něj hlavu a nos zabořila k jeho krku. Lehce, ale viditelně se zachvěl. Alice i Carlisle si toho všimli a střelili po sobě nepatrnými pohledy. Emmett mě od sebe urychleně odtáhnul a postavil na zem.

„Měla by ses převléct. Jseš úplně mokrá.“

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se to... A kurňa! 7. kapitola: