Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se to... A kurňa! 5. kapitola

25.04.2010 (19:00) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1844×

Co se to... A kurňa!

5. kapitola

„Ty si ho teda dáváš,“ zachechtal se znovu Emm a mě došlo, že já jsem středem jeho veselí. To mi taky mohlo dojít, že všechno slyšeli.

Možná bych se i začervenala, ale cítila jsem zadostiučinění a hlavně moje tváře zůstávaly stále ledově bílé.

„Nevěděl jsem, že se v tobě skrývá tolik vtipu,“ pokračoval Emm a pořád se culil. Nechápavě jsem se na něj otočila.

„Prej: Pokouším se usnout. Hahá!“ Vážně jsem nepochopila, co je na tom tak legračního, ale nechala jsem to plavat. Posadila jsem se k němu na pohovku a sledovala můj oblíbený sport: baseball. Ucítila jsem na sobě jeho pohled, ale hned ho odvrátil, tak jsem dělala, jako že jsem si ho nevšimla. Po 15ti minutách najednou dvakrát za sebou zabodovali moji oblíbenci a já jen šťastně zavískla. To už nevydržel a celej se ke mně natočil.

„No tak, Bello! Odkdy přesně tě baví baseball? To není možný! Kde máš skrytou kameru?“ Sledoval mojí nechápající tvář naprosto vážně a já se začínala bát prozrazení. Copak jsem tolik jiná? Mám si hrát na hodnou a nudnou holku? To já nejsem! Neříkám to ani o Belle, ale jestli nechodí nakupovat a nekouká na baseball, tak co si mám myslet? A navíc se nechává zneužívat. Nebo má Edwarda ráda? Ničím jí právě vztah? Nejlepší by bylo, kdybych od nich odešla a snažila se nějak vyřešit celý problém. Jenže jak od nich teď můžu odejít? Teď, když jsem si tolik Alici oblíbila? A nejen ji.

Bellin pohled:

Edward mi přejel prsty po nahých zádech a znovu se ke mně naklonil pro polibek. Nenapadlo mě se od něj odtahovat nebo něco podobného. Nikdy jsem ho neodmítla.

Pokud bych se měla charakterizovat, tak jsem nenápadná, tichá, poddajná a plachá dívka. To se mi ale stává až moc často osudným. Překvapilo mě, když mě Edward zachránil z Arovi sbírky mladých upírek, které měly za úkol „vítat hosty“.

Dřív jsem bývala silná upírka s celkem slušným sebevědomím, ale od té doby, co mě věznili ve Volteře a nutili mě k poskytování nejrůznějších služeb, jsem si připadala špinavá a bezvýznamná. Nejsem nic víc, než obyčejná služebnice. Tohle mi několik let vrývali do hlavy. Vsugerovávali mi to natolik, že tomu sama věřím. To, že si mě Edward vykoupil, byl šlechetný čin a za to mu budu vděčná do konce věčnosti. Je samozřejmě jenom jeho věc, co se se mnou bude dít. Nevlastní mě, ale zůstala jsem s ním jen z toho důvodu, že jsem mu neskonale vděčná. Nebije mě a chová se ke mně téměř jako k ženě. Takže kdykoliv ode mne něco chce, tak mu to vždy dám. Sestřička i zbytek rodiny mě už mockrát přesvědčovali o tom, že si tohle ke mně Edward dovolovat nemůže. Že ty peníze byli vlastně rodiny a jsem volná. Jenže já nejsem nic jinýho než špína a je jedno, jestli se s tím budu trápit někde sama nebo s Edwardem.

Bývávaly doby, kdy jsem se ze sebe marně pokoušela smýt ty ohavné doteky starých slizkých upírů kartáčem a mýdlem, ale jsem teď už tak zkažená, že už by mi nepomohlo ani znovu se narodit. Navíc co víc bych si mohla přát, než trávit svůj čas s tou nejlepší upíří rodinou pod sluncem? Alice mi ukázala, co je to mít někoho, komu se mohu svěřit a komu mohu důvěřovat. Emmett s Jasperem jsou mými silnými bratry, se kterými se nikdy nenudím a Carlislea s Esmé beru jako rodiče, které jsem nikdy nepoznala.

Rty se tvrdě opřel do těch mých až se mi zamotala hlava. Cítila jsem se spíš jako na vodní posteli a jako bych i s ní padala z ohromné výšky a ze všech stran do mě tlačil vzduch. Bylo toho tak moc, až jsem upadla do komatu.

„Ell? Ell! No tak! Tohle mi nedělej, prosím! Prober se!“ Z dálky jsem rozeznávala zděšený dívčí hlas a pomalu zesilující se otřesy mým tělem. Chtěla jsem jí upozornit, že jsem vzhůru a ať se mnou nelomcuje, ale nemohla jsem otevřít oči, natož ústa. Když se mi konečně podařilo po pár vteřinách rozlepit jedno víčko, hned jsem nad sebou zahlédla pronikavé velké modré oči a závoj lesklých černých vlasů.

„Ello! No hurá! Ani nevíš, jaký jsem měla strach.“ Vypadala téměř ublíženě. Nechápavě jsem těkala pohledem mezi těma dvěma studánkama a nevěděla, co se děje. Neohrabaně jsem se začala škrábat do sedu. Pomohla mi a smutně mě sjela phledem.

„Tak to nejspíš nevyšlo, ale neboj se. My na to jednou přijdeme.“ Povzbudivě se na mě usmála a čekala nějakou reakci z mé strany.

„Co se to...,“ rozhlédla jsem se po pokoji, pak znovu na tu dívku a vtom jsem spatřila své světlé vlasy.

„A kurňa!“ Prohlížela jsem si prsty a celé své ruce. Byly lehce snědé.

„Je ti něco?“ zeptala se a já myslela, že budu muset zatřást s ní, aby si uvědomila, že něco není v pořádku.

„Jaká Ella?! Co se nepovedlo?!“ Hystericky jsem se rozmachovala rukama a má stydlivost byla tatam. Vždycky jsem radši zůstávala mimo společnost v pozadí a potichu. Ale tohle nebylo jako vždycky. Něco se nejspíš doopravdy zvrtlo a já jsem přistála Edwardovo záhadným polibkem na planetě, kde do vás natvrdlý holky hučí cizí jména a nesrozumitelné věty.

„Kde to jsem?“ Znovu jsem se rohlédla. Vypadalo to jako pokoj u nás na Zemi. Možná jsem zůstala v naší Sluneční soustavě!

„U mě doma,“ podívala se na mě pochybovačně modroočka a vytáhla z kapsy vibrující mobil.

„Prosím?“ skousla si ret a čekala na odpověď. Jelikož jsem nevěděla, co dělat, zaposlouchala jsem se do jejího hovoru.

„Kim!“ ozvalo se z druhé strany. Ten hlas! Znala jsem ho až moc dobře. Byl můj! Naprázdno jsem otevřela pusu a opět jsem začala nemotorně máchat rukama, ale snažila jsem se soustředit na svůj hlas, takže z toho cizího těla, ve kterém jsem se nacházela neuniklo ani ň. Ale ať jsem se snažila jakkoliv, tak jsem nic neslyšela. Co se stalo s mým sluchem? Po chvíli to nasupeně típla.

„Představ si, že se mi nějaká holka snažila namluvit, že je ty! Chápeš to? Dneska už lidi neví, co si vymyslet.“ Něco si tam breptala pod vousy.

„Nejsem Ella, aby bylo jasno. Nevim, co se tu děje, ale chci okamžitě domů.“ pokoušela jsem se jí to vysvětlit malinko polopatě, jelikož se mi zdála tak trochu nechápavá a hlavně bláznivá. Mobil v její ruce vydal zvuk oznamující sms, takže si mě ještě chvíli zmateně prohlížela a začala nahlas předčítat:

„Prosím tě, Kim, vezmi to. Vážně jsem to já. Tvoje nejlepší kámoška Ell Beckerová. Před chvílí jsem vypila ten nápoj a nějak se to zvrtlo. Jsem nějaká divná. Sice vypadam tak, jak jsem chtěla, ale mám jinej hlas a pár odlišností tu taky ještě je. Například to, že mi ti andělé tady říkají Bello! Prosím vem to... P.S.: Máš otravnýho bráchu Jerryho. Už mi věříš?“ Se strachem v očích si mě prohlédla.

„Kdo jsi?“ zašeptala a o kousíček se odsunula.

„No, to bych taky celkem ráda věděla,“ zabědovala jsem potichu a přešla jsem k zrcadlu, které viselo na zdi. Znovu se jí rozvibroval mobil. S nadějí, že se něco dozvím sem si k ní klekla a nalepila ucho hned k ní. Chvíli tam bylo ticho, takže tahle nejspíš Kim, podle prvního pojmenování z telefonu promluvila:

„Jsi to vážně ty?“ A tak se ztrhlo dlouhé dohadování. Musela jsem té cizí dívce Ell povědět, v jaké situaci se teď nachází. Když jsem to celé pochopila, celkem jsem se zalekla. Není tak hrozné, že já jsem se proměnila v člověka. Ale to, že ona je teď upír, žijící s dalšíma šesti v jednom baráku, je docela komplikace. Nejspíš je to ale otrkaná duše. Zněla docela smířeně.

Po ukončení hovoru jsem se vyčerpaně posadila na měkkou postel.

„Ehm... Tak já jsem Kim!“ vystřelila ke mně přátelsky ruku ta podivínka.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se to... A kurňa! 5. kapitola: