Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se to... A kurňa! 21. kapitola

02.07.2011 (19:30) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1719×

Co se to... A kurňa!

21. kapitola

„A děkuju za večeři. Klidně si na ten lov zajdi. Stejně bych nestihla utéct dost daleko, než by ses vrátil,“ ušklíbla jsem se a potom, co se odporoučel z místnosti, jsem si oblékla připravené kraťasy s dlouhým trikem.

Talíř s, na másle osmaženými, míchanými vejci a cibulkou jsem si vzala do jedné ruky a chleba do druhé. Vydala jsem se do kuchyně, odkud se ozývala tekoucí voda.

„O co je lepší jíst opřená o linku, než se rozvalit na postel v pokoji a koukat při jídle na velkou plazmovku, hm?“ zeptal se a dál se věnoval umývání pánvičky.

„O co je lepší koukat se v televizi na nějaký přiblblý sitcom, než sledovat sexy mladého a přitažlivého muže v kuchyni, jak se snaží umýt mastnou pánev ve studené vodě? Co třeba zkusit jar, hm?“ vrátila jsem mu. Ublíženě se na mě otočil.

„Mám sitcomy rád,“ ohradil se. Právě jsem mu složila poklonu a on se stará o sitcomy. Protočila jsem oči, vystrčila ho bokem od dřezu a pustila se do toho sama. Stoupnul si za moje záda a chytil mě kolem pasu. Nos si zabořil do mých vlasů a v povzdechu se mu zachvěl hlas. Natáhnul ruce pod teplou vodu a poté mi je položil na břicho, čímž mi začalo bílé tričko okamžitě prosvítat.

„Ušetřila bych si práci s utíráním, kdybys mě se svými plány seznámil dřív.“

„Všechny mé plány ztroskotají, kdykoliv jsi na blízku. Jsou totiž naprosto nevinné. Vždycky si vymýšlím, jak se udržím co nejvíc klidný. Ale potom se objevíš a já ztrácím kontrolu, tak jako teď,“ poslední větu mi vzrušeně zašeptal do ucha a ruce sunul čím dál výš. Proč jsem si ksakru nevzala podprsenku? Dlaněmi se mi schoval pod tričko a s hlazením se zastavil až na ňadrech. Jakmile se mě na těch místech dotknul, vyklouzla mi pánev z ruky. Otočil si mě k sobě, posadil mě na okraj linky vedle dřezu a vklínil se mi mezi kolena.

„Ell, zakaž mi to prosím.“ Zoufalost a dravost v jeho očích společně vytvářely zajímavou kombinaci. Ukazováčkem jsem přejela po celé délce jeho rtů a položila si ruku na tu jeho, opřenou o desku linky vedle mě.

„Proč?“ Nevyznám se v něm. Kolikrát mě ještě bude stavět do situací, kdy absolutně netuším, co mám dělat?

„Protože tě mám rád. Nechci to nějak pokazit. Nechci ztratit to, co mezi námi je jenom kvůli tomu, že se nedokážu ovládnout. Ale když mi to zakážeš, určitě to zvládnu.“ Tímhle mě chtěl jako přesvědčit k tomu, abych ho zastavila? Naklonila jsem se k němu a krátce ho políbila.

„Pokračuj,“ hlesla jsem. Nevěřícně zamrkal.

„Proč jsi někdy… aspoň nenaznačila, že o mě stojíš? Vždycky jsem sebemenší dotyk, cokoliv, musel maskovat za tu falešnou sourozeneckou lásku!“ vypadal bůhvíjak ublíženě.

„No třeba to bude tím, že jsi to maskoval až moc přesvědčivě a já zase nechtěla kazit aspoň to pouto, které jsi schvaloval!“ Koukali jsme si z očí do očí. Před námi je další z mnoha rozcestí života. Ať se rozhodneme jakkoliv, určitě už to nebude tak, jako to bylo doteď.

„Nevím, co teď.“ Došlo mi, že nemyslí to, jak pokračovat v naší činnosti, ale to, jakého rozhodnutí se chytit. Takže Pan dokonalý taky neví všechno. Propletla jsem jeho prsty s mými.

„Říkal jsi, že mě máš rád. Jak rád? To je v tuhle chvíli celkem důležitý.“

„Mám tě rád tak, že kdybych věděl, že se mnou zůstaneš navždy, tak teď vůbec neváhám.“ Bolestivě mě píchlo u srdce.

„Navždy? Tolik času já nemám. Ale rozhodla jsem se dát ti zbytek svého života.“

„A já se zase rozhodl dát ti zbytek toho svého. Se vším všudy.“ Se vším všudy?

„Nevím, jestli ti teď dobře rozumím.“ Sklopil hlavu. Možná jsem tak nechápavá kvůli jeho blízkosti.

„Pořád ti něco uniká, Ell. Celou dobu ti uniká jedna dost podstatná věc. Já totiž nejsem člověk. Ani nikdo z mé rodiny. Teda až na tebe. Ale myslel jsem, že tě to napadne. Byla jsi přece nějakou dobu Bellou.“ Pohledem stále provrtával naše spojené ruce.

„Ale já přece vím, že nejsi člověk,“ nechápala jsem. „Nevadí mi to,“ dodala jsem. Ale co to má společného s tím, že mi dá zbytek svého života se vším všudy. Zarazila jsem se.

„Ell, je způsob, jak dodržet slib, který jsem dal tvojí mamce... Způsob, jak ti dát víc času. Mnohem víc času.“ Vyjeveně jsem mu koukala do očí a on mi konečně pohled opětoval.

„Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela,“ zašeptala jsem. Srdce se mi muselo nejspíš napětím a náhlými představami zastavit.

„Já vím, že ne. Nikdy jsi o tom nemluvila.“ Nechával mi prostor na přemýšlení.

„Samozřejmě je to jenom na tobě. Třeba se ti naše existence hnusí. Rozhodni se. Máš tolik času, kolik... Kolik máš. Jenom chci, abys věděla, že jestli se pro tuto variantu rozhodneš, tak budu vždycky s tebou. Neodejdu, dokud to nebudeš ty sama chtít. Navíc, celá moje rodina tě milovala ještě dřív, než když tě dnes poznala. Nejspíš to zní sobecky, ale opravdu si přeju, aby ses rozhodla pro to, co ti nabízím.“ Nevím, proč nad tím tolik přemýšlím. Po ničem jiném, než být s ním, přece netoužím. Jenomže je to tak zásadní rozhodnutí. Tato varianta je ale mnohem lákavější, než mých zbývajících deset měsíců života.

„Potřebuji ještě čas na rozhodnutí. Vůbec nepřemýšlím o tom, jestli chci být s tebou. Spíš jde o všechno okolo. O věčnost, způsob života...“

Emmettův pohled:

Palcem jsem jí vyhladil vrásku mezi obočím a zvedl si její bradu tak, abych jí viděl do očí.

„Vypadám snad jako nějaká stíhačka? Máš tolik svobody, až... Teda vlastně, to domácí vězení pořád platí!“ dodal jsem radši, aby ji náhodou nenapadlo vydat se za zbytkem rodiny do Volterry.

„Ale jinak jsi absolutně volná.“ Na důkaz svých slov jsem zvedl ruce na úroveň hlavy a o pár kroků poodstoupil. Na to se jenom zamračila a sklouzla z linky.

„Víc se mi líbilo, když jsem volná nebyla,“ zamumlala si pod vousy. Zakřenil jsem se na ni.

„Tak, slečno Beckerová, budu se Vám muset odporoučet na ten lov.“

„Fajn, pane Cullene. Já mám vymyšlenou činnost na dobu Vaší nepřítomnosti. Budu sepisovat žalobu na osobu, která si dovolila mne rozžhavit do běla a potom mě nechat napospas prázdnému domu.“ S přimhouřenýma očima jsem došel až k ní. Zastrčil jsem jí pramen světlých vlasů za ucho a sklonil se k němu.

„Záleží na tom, jestli je lákavější představa soudu nebo toho, že budu zpátky ještě dřív, než se probudíš.“ Schválně jsem se při každém slovu nepatrně otřel o ušní lalůček. S polknutím se ke mně natočila.

„Já jdu spát?“ kuňkla, až mi to opět zvedlo koutky.

„Jo, ale zatím o tom nevíš.“ Opatrně jsem si ji přehodil přes rameno a vystupoval s ní po schodech zpět k sobě do pokoje. Spadl jsem s ní do postele a začal ji lechtat. Smála se, až jí tekly slzy.

„Přestaň! Prosím!“

„A co za to?“ pořád jsem nepřestával. A to ani neví, že tohle je zatím ta přijatelnější část mučení. Drobnýma ručkama se mě nejspíš snažila odstrčit, ale mně to připadalo jako pouhý dopad pírka.

„Mož-možná bych si t-to mohla r-roz-zmyslet s tou žalobou!“ zajíkala se a stočila se do klubíčka, jak se snažila schovat před mýma rukama.

„To se zdá celkem jako dobrá nabídka,“ pokýval jsem hlavou a už ji jenom párkrát dloubnul mezi žebra. Hluboce oddechovala a zmoženě se rozvalila přes většinu postele.

„Utíkej, než si to rozmyslím,“ vydechla a položila si hřbet ruky na čelo. Nadzvednul jsem obočí a přiblížil jsem prsty k jejím lechtivým partiím těla.

„Nerozmyslím, nerozmyslím!“ zachumlala se urychleně pod deku až po bradu.

Neodolal jsem pokušení jí ještě před odchodem alespoň rozcuchat vlasy. Potom už jsem jen vyskočil z okna, ohlédnul se a rozeběhl se do lesa za potokem.

***

V celém domě byla tma. Nakouknul jsem do ložnice škvírkou ve dveřích. Místnost zalévalo pouze světlo z televize. Ell ležela bokem ke mně. Hlavu měla v nohou postele podepřenou dlaněmi a oči třeštila na právě běžící horor, který si nedávno vybrala v té DVD půjčovně. Ovládal jsem se, abych se nezačal smát. Byla pro mne hračka neslyšně otevřít dveře a dojít až k posteli. Pořád si mě nevšimla. Co bych jí jenom vyvedl?

Po kousíčkách jsem se zasunul pod postel přímo pod ni. Nehty jsem nejdřív zlehounka přejel po dřevěném spodku podložky pod matraci. Zdálo se, že si ničeho nevšimla. Zopakoval jsem to tedy hlasitěji. Ucítil jsem její trhnutí, zběsile nahmatala ovladač a dala televizi bez zvuku. Dech se jí trochu zadrhával a zněl až moc hlasitě do nastalého ticha, které jsem znovu přerušil zaskřípěním nehtů o dřevo.

Postel se prohnula v jednom místě, takže se nejspíš posadila. Tentokrát už jí dech nevynechával, protože dýchat přestala úplně. Nebyl jsem si úplně jistý, zda vůbec slyším její srdce. Došla si ke kufru pro léky a vrátila se. Najednou mi jí bylo líto, ale kdybych se ozval, lekla by se určitě ještě víc. Tohle byla slepá ulička.

Ani jsem nedutal. Po chvíli se docela uklidnila a film si znovu pustila. Raději jsem zpod té postele zase vylezl. Nečekaně vylítla na nohy a natáhla před sebe svou jedinou zbraň, kterou byl ovladač. Vyděšeně zírala do tmy a snažila se na mě zaostřit.

„Ksakru, Emmette! Tohle mi nemůžeš dělat!“ pořád se třásla, ale ovladač spustila podél těla.

„Slyšela jsi mě?“ Jenom ukázala na prosklenou skříň. Odraz, to mě taky mohlo napadnout.

„Promiň, i za to pod tou postelí,“ nahodil jsem kukuč alá kocour ze Shreka. S povzdechem se posadila a vypnula televizi.

Otočila se k oknu a našpulila rty. Měsíc vykukující zpoza mraků se jí leskl v duhovkách. Viděl jsem v nich něco, co mě nutilo se k ní vrhnout a vzít ji do náruče. Proč bych vlastně neměl? Ona sama dneska chtěla, abych pokračoval. No tak se rozhoupej. Někdo by měl udělat první krok.

„Jak tam je?“ kývla hlavou směrem, kam se dívala.

„Řekl bych, že na Washington a na to, že je jedenáct hodin večer, je tam víc než příjemně. Chceš se projít? Teda jestli se ti nechce spát.“

„Když někoho dvakrát po sobě vyděsíš k smrti a zastavíš mu přítok krve do srdce, tak se většinou nedočkáš toho, že se bude cítit ospale.“

„No to bych ani nechtěl,“ zazubil jsem se na ni a nastavil ruku. Nejdřív si stoupla a až potom ji přijmula. Proč si pořád potřebuje připadat tak silná? Palcem jsem ji pohladil přes hřbet ruky, vzal jsem ji do náruče a vyskočil z okna. Chtěl jsem ji postavit na zem, ale chytila se mě kolem krku a trochu se přitáhla. Spokojeně jsem vyšel přes potok k lesu.

„Není ti zima?“ Přejel jsem pohledem husí kůži na jejích lýtkách. Měla pořád ty kraťasy s tílkem. Zakroutila hlavou a nespouštěla ze mě oči.

„Postav mě, prosím.“ Posadila se do trávy a přitáhla si mne k sobě. Zatlačila mi do ramen a položila mě na záda. Opřel jsem se alespoň o lokty. Obkročmo se posadila na mé břicho a naklonila se tak, že jsem cítil vůni jejích vlasů i hrdla tak silně, až se mi začal v ústech hromadit jed. Prsty jsem jí procházel po páteři, rty přejel po jejím krku a vyvlíknul ji z tílka. Neměla pod ním nic. Tedy ne tak doslova. Dlaněmi jsem zkoumal ploché bříško. Sundala tričko i mně a položila se tak, že jsem ji mohl celou svou horní polovinou těla vnímat kůží na kůži.

Tohle tempo mě vzrušovalo, ale zároveň přivádělo k šílenství. Položil jsem ji na naše svlečené oblečení a vzal za okraj minikraťásků. Úsměvem mě pobídla a já ji tam tak nechal ležet pouze v černofialovém spodním prádle, které krásně kontrastovalo s její světlou pokožkou, stejně jako tma kolem nás. Zářila do noci jako moje osobní hvězda, která tady byla momentálně jen pro mě.

Jestli mi po lovu zezlátly oči, tak už to teď jistě poznat nebylo. Dravě jsem se zmocnil jejích rtů stejně jako ona posledních dvou kousků mého oblečení. Když se chystala i na to svoje, zadržel jsem ji a její ruce spojil za hlavou. Nosem jsem si našel cestičku mezi klíčními kostmi, ňadry a přes pupík až k malinké mašli. Vzal jsem zuby za krajkový okraj a pomalým táhnutím dostal její kalhotky až ke kolenům. Tam jsem je přetrhl. Její křehké tělo bylo pod mým tak drobné. Musel jsem na to myslet, jelikož jsem byl momentálně jako smyslů zbavený. Hubenými prsty, které se svou bělostí téměř ztrácely na mých ramenech, zmizela mezi našimi těly a lehce se mě dotkla. Nedalo se to snést. Nejspíš neměla v plánu mě trápit. Pro oba to bylo něco nového.

Obemknul jsem dlaní její prsty. Jenomže jakmile jsem to udělal, vzrostla ve mně ještě tak třikrát větší touha, jestli to bylo vůbec možné. Svými prsty jsem přejel po jejím horkém klíně a už nemohl déle čekat.

„Miluju tě, Ell,“ přitom jsem spojil naše těla. Vydralo se ze mne hrdelní zavrčení a ona zatnula čelist i nehty na mých ramenech zároveň. Nejpomalejším tempem, jakým jsem byl v tomhle rozpoložení schopný, jsem se v ní začal pohybovat. Po necelých deseti vteřinách mi obmotala nohy kolem pasu a nehty na ramenech vystřídaly polštářky prstů, které mi sjely po bocích. Rozpoutala se divoká hra našich těl. Steny, které jsme se nesnažili tlumit, se ztrácely až daleko od nás v lese.

Znám tuhle holku pár týdnů a už teď si nedokážu představit, že bych bez ní mohl být. To, co jsem právě prožíval, cítil… nedalo se to popsat. Nikdy jsem nic takového nezažil, ale i tak s jistotou mohu říct, že je to láska, která jde právě ruku v ruce s vášní.

Jediný pohled do jejích vzrušením přivřených očí mi stačil k tomu, abych si uvědomil, že je chci takto vídat každý den.

Jediný pohled na rty pohybující se ve sténání mého jména mi dosvědčil, že její odpověď na mou nabídku mi buď může dát plný život s tím, po čem toužím ze všeho nejvíc anebo mi ho nadobro vzít.

Zabořil jsem dlaň do jejích vlasů a přitáhl si ji do polibku, ve kterém jsem utišil vzdechy. Ruku jsem sepnul v pěst tak, abych jí neublížil, čelem se opřel o její rameno a ještě párkrát jsem jí vyšel vstříc. Zhluboka oddechovala a povolila sevření nohou.

„Taky Tě miluju,“ zašeptala mi do ucha a já ji přetočil na sebe. Položila si tvář na můj hrudník, který se pořád ještě rychle zvedal. Prsty jsem jí procházel od ramen až po bedra a zpátky.

„Pořídíme si pejska a bazén, jo?“ Na mou otázku se akorát zakřenila, vlípla mi pusu na tvář a chystala se nás postavit. Opět jsem ji vzal do náruče.

„Dojít bych zvládla,“ bránila se s úsměvem.

„Přece tě nenechám tady běhat úplně nahou. Co kdyby tě viděli sousedi?“

„Žádné nemáte,“ připomenula mi, ale bylo vidět, že se nad tím nejdřív zamyslela.

„Museli jsme tu strávit minimálně dvacet minut! Víš, kolik se toho mohlo změnit?“ Jen na mě vyplázla jazyk. Neodolal jsem mu a musel ji znovu políbit. Zaměstnal jsem nás tím, takže si ani nevšimla, když jsem se opatrně ponořil až po pás do líně tekoucího potoka. Držel jsem ji dost vysoko, aby se jí voda nedotkla dřív, než jsem měl v plánu. Uprostřed jsem se zastavil a pomalu si do vody kleknul. Zavýskla a s mácháním rukou se jí asi po čtvrt minutě podařilo vstát. Musel jsem se smát. Ona se jen zamračila a plácla rukou do hladiny, aby mě co nejvíce postříkala, ale nejsem si jistý, kdo to schytal víc.

Když jsem začal mít strach, aby nakonec tím plácáním neublížila sama sobě, uvěznil jsem její ruce a opřel si ji o sebe, jelikož mi začínala scházet její blízká přítomnost.

„Nikdy se tě nenabažím tak, abych nechtěl víc a víc.“

„To mě těší. Aspoň tě mohu vydírat,“ usmála se škodolibě, ale bylo vidět, že v mé blízkosti se ovládala asi tak, jako Alice při otevření toho posledního největšího nákupního centra. Sklonil jsem se tak, že můj a její obličej odděloval sotva jeden centimetr.

„Kdo bude doma poslední, myje nádobí i zítra,“ vydechl jsem na její rty a s vyhlídkou dalšího jejího promočeného trička jsem ji tam nechal stát.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se to... A kurňa! 21. kapitola: