Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se to... A kurňa! 19. kapitola

23.04.2011 (08:30) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1697×

Co se to... A kurňa!

19. kapitola

„Myslíš, že už Bella stáhla štít?“

„Vsadil bych se, že Alice zanedlouho zavolá.“ A měl jsem pravdu.

Ellin pohled:

„Ahoj...“ Ani nestihnul dopovědět a už to v mobilu hučelo všemi možnými nadávkami, otázkami a výhružkami. Samozřejmě jsem ji hned poznala. Ale v té změti slov bylo nemožné zachytit nějaké, kterému bych rozuměla. Což byl nejspíš jen můj problém.

Emm si povzdechnul a svěsil mobil k pasu.

„A neignoruj mě!“ Přece jenom jsem něco postřehla. A nedivila bych se, kdyby to slyšeli i lidé v okruhu třiceti metrů.

„Ano, mami. Poslyš, Alice, všechno ti vysvětlíme. Bella nebyla nějakou dobu Bellou. Moje kamarádka zase nebyla chvíli sama sebou. No a popravdě, opravdu si myslíš, že by s tebou šla Bella nakupovat? Promysli si to, nech všechno rozležet v té chytré hlavičce. Zanedlouho budeme doma. Jak už jsi nejspíš poznala, mám s sebou lidskou dívku. Tak ostatní upozorni.“ Nepřerušila ho ani jednou a pravděpodobně doufala, že zjistí něco, co by jí pomohlo. To náhlé ticho dokazovalo, že je absolutně zmatená. Neměla žádné tušení, co se tu celou dobu dělo. Skoro jako bych slyšela rachot koleček, které v její hlavě ne a ne zapadnout do sebe.

Emmett se s tím ale vůbec nepáral. Položil jí to a mobil strčil do kapsy. Uchopil zavazadlo, které k nám doputovalo po dlouhém černém pásu. Ještě jsem si vzala své léky.

„Za Seattlem u domku jednoho mého známého na nás čeká můj jeep, takže máme několik možností. Odsud je to něco kolem šesti kilometrů. Buď si můžeme vzít taxi a dojet až tam, nebo jet dvě zastávky autobusem a dojít těch deset minut pěšky anebo si udělat procházku a cestou se stavit na snídani.“ Koukala jsem na něj s pootevřenou pusou. V kombinaci s mýma únavou přivřenýma očima to muselo vypadat skutečně svůdně. Okamžitě jsem se pokusila nasadit inteligentnější výraz. Proč mě stále překvapovala jeho povaha?

Hlad jsem měla, ale klidně bych si lehla i na zem, jenom abych mohla ještě na chvíli usnout. Sledoval mé rozhodování.

„Nebo ukradnu vozík na kufry a můžu tě odvést k nějakému bufetu v něm, co ty na to?“ Mrknul, ale jinak nevypadal, že by si dělal legraci. Musela jsem se usmát.

„Vlastně mám na tebe ještě pár otázek, což mě nechává celkem bdělou.“ Opravdu jsem byla zvědavá. Trochu znejistěl. Dostali jsme se před letištní budovu. Postávaly tu spousty připravených taxíků a lidé se mačkali dopředu, aby na ně nějaký zbyl.

„Volíš tedy jakou variantu?“

„Něco bych snědla. A taky potřebuju dát nějak vědět Kim a tátovi. Takže navrhuji nějakou kavárnu s internetem. Kvůli časovému posunu si nejsem jistá, co právě dělají. A jestli nespí, tak stoprocentně stopují u e-mailu,“ odůvodnila jsem své rozhodnutí.

Bez problémů držel můj těžký kufr stále v té samé ruce a jenom pokýval hlavou. Cestou poloprázdnými ulicemi jsem ho upozorňovala na to, že když už chce tak přesvědčivě zapadnout mezi lidi, měl by si dát pozor, že nejsme takoví rambové jako on a že by si alespoň párkrát mohl kufr vyměnit a postěžovat si. Se smíchem si ho přendal.

„Už ses psychicky připravil na vyslýchání?“

„Víš, že když pohybuješ pusou, tak tě to také unavuje? Musíš šetřit energii, abys zvládla takovou túru!“ Dělala jsem, jako bych jeho poznámku nezaznamenala.

„Co jsi slíbil mamce?“ Z plic vyfouknul přebytečný kyslík a sledoval ubíhající chodník pod nohama. Po několika desítkách metrů jsem si začala říkat, jestli si opravdu myslí, že bych mu skočila na to, že mě přeslechnul, ale konečně zareagoval.

„Slíbil jsem jí, že tě před tou nemocí ochráním.“

„Cože jsi? Proč jí slibuješ něco, co nemůžeš dodržet?!“ Musela jsem znít určitě rozčíleně. Také jsem byla.

„Nepodceňuj Carlisleovi schopnosti. My si nějak poradíme.“ To jeho 'my' znělo, jako shrnutí pro něj a jeho rodinu. Tak ráda bych mu tohle uvěřila. Ale nesmí zviklat mé smiřování se s danou situací.

Ticho panovalo jenom chvilku, než mě upozornil na kavárničku, která byla přes ulici.

Její interiér byl sladěn do červené a hnědé barvy.

„Já objednám, ty zatím napiš zprávu domů,“ kývnul hlavou směrem k jedné stěně, podél které se táhl stůl se čtyřmi počítači.

„Co si dáš?“

„Kafe a... Nevím, co tu mají. Něco mi vyber.“

Na tom nejbližším počítači jsem si najela na svůj e-mail. Odeslala jsem dvě zprávy: jednu tátovi a jednu Kim. Zaplatila jsem servírce čas strávený na internetu a sedla si ke stolku, který nám zatím Emmett vybral. Ta samá dívka mi ještě do dvou minut přinesla plný hrnek a tousty, za které jsem byla opravdu vděčná.

„Málo tě krmím,“ poznamenal můj společník a sledoval prázdný talíř bez jediného drobku.

„Ne. Myslím, že teď mám tak akorát,“ zakřenila jsem se na něj a oba jsme vyhlédli ven z okna. Rozednívalo se, ale přes husté mraky to nebylo téměř vidět. Na sklo bubnovaly velké kapky, které mi daly okamžitě vědět, kde že to vlastně jsem.

„V tomhle tě nemůžu nechat, aby ses hodinu trmácela. Počkej tu, seženu odvoz.“

Opravdu se vrátil do tří minut zpátky a zaplatil u pokladny naši objednávku.

„Můžeme?“ S kývnutím mi dal svoji mikinu s kapucí a otevřel mi dveře. Kapuci jsem si přetáhla přes hlavu.

Za rohem stálo malé zelené auto s řidičkou ve věku přibližně kolem dvaceti let. Když mě zahlédla, vypadala víc než zklamaně. Emm mi otevřel dveře spolujezdce a sám se posadil dozadu. Pozdravila jsem tu už od pohledu arogantní brunetku.

„Kam potřebujete?“ Otočila se na Emmetta a mrkala na něj dlouhými řasami jako o závod.

„Budu navigovat. Je to kousek za městem,“ usmál se svým okouzlujícím úsměvem. Nevěřícně jsem oba dva pozorovala a pak, s rukama založenýma na prsou, propalovala silnici za předním sklem.

Emmettův pohled:

Provokativně jsem se opřel loktem o sedadlo řidiče. V téhle situaci to tedy bylo sedadlo řidičky. Rád bych se opíral o jiné, ale chtěl jsem přeci docílit toho, že bude žárlit. Snažil jsem se o to všemi možnými způsoby, jenom abych zjistil, že jí na mně alespoň trochu záleží. Věděl jsem sice už dávno, že ano, ale v mé povaze bylo, že potřebuji, aby mě o tom stále přesvědčovala. Jediné malé zaváhání dokáže totiž zbortit celé mé přesvědčení.

„Už jsme u toho semaforu.“ Přiblížila se ke mně obličejem ta hromada plastiky. Také jsem mohl zastavit nějakou normálně vypadající dívku. Ale ty většinou rozumně nenabírají cizí stopaře. A ještě ke všemu třikrát větší kluky než jsou ony samé.

„Teď za tím krásným náramkem, co máš na levé ručce.“ Vyloudil jsem jeden ze svých andílkovských kukučů. Myslím, že jsem pod tou tunou make-upu opravdu zahlédnul lehkou červeň tváří. Měl bych jí říct, že bez těch sarapatiček by vypadala líp? Asi ne. To by bylo hned poznat, že jsem s něčím na ní nespokojený.

Ell na mě po očku koukala, ale já dělal, že si jí vůbec nevšímám a raději jsem vzal pramen vlasů té cizinky mezi dva prsty a zkoumavě si jej prohlížel.

„Zvláštní barva. Taková zlatá, hnědá i bronzová...“ Natáčel jsem ho na různé strany, aby se třpytil i na slunci.

„Je to tři hodiny starý přeliv. Tato barva vyhrála v letošním časopisu 'Hair style' druhé místo,“ sdělila mi nadšeně. Jo. To je ohromně přínosná informace.

„No vidíš, Ell! Nechtěla by ses zeptat, kde si to naše tajemná neznámá nechala udělat? Vypadá to úžasně!“ Ell se na mě pomalu otočila, v očích blesky a poté se mile usmála.

„Jistě. Prosím Vás, kde je ta kadeřnice? Babičce už se zase začínají objevovat šediny. Začíná to být kritické...“ Dramaticky pokývala hlavou a vytáhla si mobil z kapsy.

„Můžete diktovat adresu. Napíši jí textovku. Snad na to uvidí.“ Zkousla si přemýšlivě ret.

„Nebo jí to možná přečte sousedka.“ Zmatená dívka Elle sdělila adresu a chvíli zaraženě seděla, aniž by promluvila. Otočil jsem se na druhou stranu od ní, jelikož jsem nemohl udržet koutky úst ve vodorovné pozici. Ella nasadila výraz plný zadostiučení a dělala, že už ji více nezajímáme.

Myslím, že dalších pár pokusů o vyvolání její žárlivosti se také vydařilo. Když jsme vystupovali před malým bílým domkem, byl jsem nanejvýš spokojen. Té dívce jsem dal něco 'málo' za cestu a s poděkováním jí zamával.

Ell si šla sednout na obrubník a já jsem se zatím vyrovnal finančně s Benjaminem za poskytnutí garáže pro mého miláčka. Teď už jen čtyřiceti minutová cesta autem a jsem doma.

Opět jsem jí otevřel dveře spolujezdce, ale ona mě jen obešla a sedla si dozadu. S uchechtnutím jsem zakroutil hlavou a konečně jsme vyrazili. Opřela se o dveře a zavřela oči. Ztlumil jsem tedy rádio a rozhodl se, že ji nebudu rušit. I když podle neustáleného tlukotu jejího srdce jsem věděl, že ani na chvíli neusnula. Nejspíš byla nervózní z nastávajícího setkání.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se to... A kurňa! 19. kapitola: