Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se to... A kurňa! 11. kapitola

07.06.2010 (11:00) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2045×

Co se to... A kurňa!

11. kapitola

„Jen se neboj, Bellinko. To byl teprv začátek,“ mrknul na mě a sebevědomě se vydal k autu. S přimhouřenýma očima jsem ho následovala a v duchu si slibovala, že mu to všechno jednou oplatím.

Cesta proběhla v tichosti. Oba jsme se zaobírali svými myšlenkami a sledovali ubíhající krajinu. Konečně zastavil u baráku, abych si mohla vystoupit. Otevřela jsem dveře a opět mi připadalo auto nepřirozeně nízké. Nějak jsem se vyšoupala ven a poté, co jsem položila na zem i druhou nohu, tak mi došlo, že něco není v pořádku. Krásně jsem si postávala v kaluži skoro po kotníky.

„Příště dávej bacha, kam šlapeš,“ houknul na mě Emm přes rameno jako by nic. U dveří mi ještě poradil, abych si sundala venku i ponožky, jelikož bych mohla Esmé naťapkat v obýváku.

Ne! Já prostě nebudu naštvaná a nebudu vymýšlet žádné pomsty! Vždyť o to mu jde.

„Tak co, děti? Jak jste si to užili?“ vyzvídala okamžitě Esmé. Emmett se na mě zvědavě podíval.

„Bylo to naprosto skvělý!“ zahýbala jsem obočím a našpulila pusu, abych tím potvrdila svá slova. A také proto, aby můj soupeř nedocílil toho, čeho chtěl. Zmizel ve druhém patře a já si šla pověsit bundu. Pomalu jsem odcházela od věšáku, když na mě dopadl proud vody a zmáčel mě od hlavy k patě. S očima ve škvírkách jsem zaklonila hlavu.

„Jejda. Já nechtěl,“ nasadil pohled neviňátka a mně se rozklepala brada vzteky.

„Co se tu děje?“ ptala se vyděšeně Esmé, která se přišla podívat na tu spoušť.

„Mě to tak mrzí! Já chtěl vytřít schody a kýbl mi vyklouznul z mokré ruky,“ zabědoval nešťastně a schoval si obličej do dlaní.

„Víš, jak rád pomáhám,“ zahuhlal rádoby přesvědčivě skrz ruce a já jasně slyšela jeho hlas zastřený smíchem. Ale nejspíš jsem byla jediná, kdo si toho všimnul. Esmé se jenom dojatě pousmála.

„To nevadí, Emme. To zachvilinku uschne.“ Vzala si do ruky hadr a začala to vysušovat. Jenom jsem nevěřícně zakroutila hlavou a vycházela schody. Odkapávala ze mě voda a chtě nechtě jsem stejně naťapkala. Jenom jsem kolem něj nasupeně prošla. Zadostiučeněně se díval za mnou. To všechno kvůli jednomu tričku!

Musela jsem se převléct. Vešla jsem do ložnice. Edward seděl u prosklené stěny a potichu mě pozdravil. Odpověď jsem mu oplatila a otevřela skříň. Stála jsem zády k otevřeným dveřím. Moc dobře jsem věděla, že tam Emmett pořád je, ale chtěla jsem vědět, jestli taky odejde. Nebo jestli teď zůstane alespoň chvíli zaujatě stát.

Vyndala jsem si osušku, spodní prádlo, přilehlé tílko a volné bokové tepláky. Přetáhla jsem si přes hlavu mokré tričko. Nepohnul se z místa. Prsty jsem přiložila k zapínání podprsenky. Pořád nic. No co. Stojím přece zády a Edward je zas zády ke mně. Sundala jsem ji a osušila si vrchní část těla i s vlasy. Oblékla jsem si suché tílko. Rozepnula jsem si knoflík u kalhot, a když už jsem je chtěla stáhnout, zasekla jsem se. Pořád tam stojí. Jenom jsem popadla zbytek oblečení a šla se dopřevléknout do koupelny.

Povzdechl si a zabědoval něco v tom smyslu, že má těžký život. Potom se ale zachechtal, aby to vyznělo jako vtip. Nejspíš kvůli Edwardovi. Nakonec jsem si ještě vlezla do sprchy a umyla si ty vlasy. Vyfénovala jsem je, oblékla se a vrátila se zpátky do pokoje.

Edward se nepohnul za celou tu dobu ani o milimetr.

„Mrzí mě to. Moc,“ zašeptal a já se zasekla v půlce cestě pryč. Nevěřícně jsem se natočila jeho směrem. Měl sklopenou hlavu. Pomalu jsem došla ke sklu a posadila se vedle něj.

„Je mi to moc líto. Všechno. To, že tě skoro neznám a  takhle se k tobě chovám. Nikdy jsem se nezeptal na to, co máš ráda. Co tě baví. Mrzí mě, že jsem tě bral jako svůj majetek. Že jsem ti nedal lásku, kterou by sis zasloužila,“ mluvil potichu a zadrhávaně. Trochu to znělo, jako by měl na krajíčku. On přece jenom není tak špatný, jak se zdá. Něco se v něm zlomilo. Že by si to uvědomil po Emmettově proslovu?

Vztáhla jsem ruku a jemně se dotknula jeho ramene. Chvíli jsme seděli v tichosti. Sledoval své prsty, krajinu a zase své prsty. Nakonec se podíval na mě. Byl to zvláštní pohled. Takový citlivý. Poprvé, kdy jsem v něm neviděla chtíč nebo zlobu. Možná jenom malou zlobu. Byl naštvaný sám na sebe. Očima přejížděl rysy mé tváře.

„Jsi krásná. Přál bych si, abys našla někoho, kdo by ti byl oporou, byl by tobě rovný a miloval tě. Dal ti vše, co žena potřebuje. Aby ti věnoval vše, co já ne.“ Opět upřel pohled na své ruce.

Přesunula jsem se před něj, čímž jsem mu zabránila ve výhledu ven a pevně ho objala. Chvíli strnule seděl, ale potom svojí ruku lehce obtočil kolem mého pasu.

„Odpouštím ti.“ Tato slova ho donutila zvýšit stisk.

„Děkuji, ale to si nezasloužím. A ani tě o odpuštění nežádám, jelikož mé činy nejsou jen tak zapomenutelné. Nemohu je pár slovy smést ze stolu, i když to teď myslím vážně. Rád bych to nějak odčinil, ale vím, že to nejde. Něco takového ne.“ Chtěla jsem protestovat, ale on mě zastavil zakroucením hlavy. „Nejspíš dám na Emmettova slova. Na nějakou dobu teď odejdu.“

„Ale...,“ zamlkla jsem hned, jelikož jeho pohled, směřující někam do dálky za mé rameno, byl naprosto nekompromisní.

„Ať se ti to líbí nebo ne, tak jsem ti prostě odpustila. Já totiž věřím, že jsi jiný. Že jsi lepší, než jsem měla možnost tě poznat za tak krátkou dobu.“ Stoupla jsem si, ale jeho ruka mě zachytila a stáhla zpátky k sobě.

Lehce mě políbil na rty a pohladil prsty po tváři.

„Jsi víc, než nejlepší přítelkyně, Bello. Ukázala jsi mi, že jsou i jiné dívky, než jsem měl možnost poznat. Dala jsi mi chuť žít svojí věčnost. Nejspíš se teď vrátím do Anglie. Podívat se na Londýn. Chtěl bych zapomenout na vše, ale upíři mají až moc dobrou paměť,“ trochu nešťastně se pousmál. Pomohl mi na nohy, ale stále mě držel. „Nejsem dost silný na to, abych se ostatním podíval po tom všem do očí. Když jsem si uvědomil tolik věcí. Ale tobě jsem se chtěl osobně omluvit. Můžeš jim tohle předat?“ Do ruky mi vložil malou bílou obálku.

„Vím, že teď slyšeli každé mé slovo, ale je to má rodina a alespoň takhle se s nimi chci rozloučit.“ Jenom jsem kývla.

„Přeju ti hodně štěstí v životě beze mne. Určitě ho teď budeš mít víc.“ Znovu se smutně usmál.

„Vrátíš se někdy, že ano?“ Nevím, proč mi na tom tak záleželo, když už tu nejspíš nebudu, ale přišlo mi, že jsem ho vlastně od jeho rodiny oddělila já.

„Přeješ si to?“

„Jo. Přeju si to. Nechci celou věčnost bez tebe. Ať už zážitky s tebou byly někdy zlé a někdy dobré, tak do ní patříš.“

„Jsi neuvěřitelná. Být na tvém místě, tak bych mi na rozloučenou radši vrazil. A ne jen jednu. Rozhodně bych si nepřál se se sebou ještě někdy setkat.“ Na malou chvíli jsem postřehla, jak se ke mně znovu sklání, ale nejspíš usoudil, že se nehodí, aby mne tu v takové situaci olíbával.

Vzala jsem to do svých rukou a dlouze ho políbila. Snažila jsem do toho vložit nějaké emoce, ale jediné, na co jsem se zmohla, byl soucit. Odtáhl se a pomalu mě pustil. Naposledy se mi zadíval do očí.

„Sbohem.“ Potom uchopil menší zavazadlo, vyskočil ze dveří v prosklené stěně a už jsem jen uslyšela motor auta.

Chvíli jsem jenom seděla na posteli a přemítala si posledních pár minut. Ucítila jsem, jak se prohnula matrace vedle mě a mohutnou dlaň na svém rameni. Bez pohledu jsem mu obálku podala. Beze slova ji přijal, vzal mě za ruku a odvedl dolů. Všichni už tam tak nějak smutně posedávali. Slyšeli náš rozhovor. Carlisle s Jasperem se nejspíš vrátili, když jsem byla ve sprše a Alice musela být předtím u sebe v pokoji.

Dopis koloval z ruky do ruky. Zezačátku si všichni smutně četli, ale ke konci vzkazu už se lehce usmívali. Jenom Esmé bez slz párkrát vzlykla do Carlisleova ramene.

„Píše, kdy se vrátí?“ prohodila jsem po pár minutách ticha.

„Prý možná za pár měsíců,“ odpověděl mi Emm. „Myslím, že udělal dobře,“ pokračoval a všichni na něj upřeli zrak.

„Ne, že bych ho tu nechtěl, ale chvíle o samotě mu určitě prospěje.“ Ostatní souhlasně přikývli.

Atmosféra se trochu uvolnila a my si začali povídat. Alice vyprávěla, jaké to bylo dnes ve škole a Carlisle zas, co měli v práci. Jasper byl na velkém lovu a Esmé se rozpovídala o tom domu, který navrhovala. Tiše jsem je poslouchala a občas kývla nebo prohodila pár slov.

„Bello, co ty. Nikdy jsi nám neřekla o tvém lidském životě,“ ozval se najednou Carlisle a já myslela, že spadnu z opěradla sedačky, kde jsem se tak hezky uvelebila. Všichni na mě zvědavě upřeli své zlatavé oči.

„No, to protože vás to nikdy nezajímalo,“ začínala jsem trochu koktat.

„To není pravda. Ty ses vždycky vymluvila, že se ti teď o tom nechce mluvit, nebo že máš zrovna něco na práci,“ protestoval.

„No úplně jsi mi to teď připomněl. Musím si zavolat. Alice, můžu si od tebe půjčit mobil? Já už nemam kredit,“ otočila jsem se na ni rychle.

„Hlavně že jsi nechtěla tu výhodnou službu, kterou máme všichni. To bys bez kreditu nebyla,“ musela si rýpnout.

„Já že jsem... No jistě. Já jsem tu službu nechtěla. To jsem byla ale ještě moc mladá. Teď už vím, že jí chci.“ Natáhla jsem se pro nabízený mobil v ruce zmatené Alice.

„Díky.“ Dřív, než někdo stihnul cokoliv říct nebo udělat, tak už jsem byla z domu a běžela jsem do lesíka za potok. Zastavila jsem se až po pár minutách pod mohutným a vysokým jehličnatým stromem. K mé smůle tu nebyl signál. Zvedla jsem hlavu. Rázně jsem si s ní pro sebe zakroutila a rozhodovala jsem se, jestli nepoběžím dál, kde by třeba mohl být. Ale k městu se mi nechtělo. Nešťastně jsem se znovu podívala vzhůru, chytla se nejnižší větve a začala jsem šplhat.

Kupodivu mi to šlo dobře. O chvíli později už pode mnou bylo minimálně dvacet metrů. Opět jsem zkontrolovala přibyté čárky a zaradovala se. Měla jsem tři, takže odsud už by to mohlo jít. Usadila jsem na jednu širší větev a vytočila Kimiino číslo.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se to... A kurňa! 11. kapitola: