Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se stane z jedné svatby? - kapitola 9.

02.08.2011 (13:00) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1361×

9. Křeč

Bella:

Doběhla jsem Edwarda. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho nesměle. Bylo mi divné, že jdeme pěšky.

„Ahoj,“ odpověděl krásně něžně, až jsem málem roztála a pak si uvědomila, že se se mnou něco nového děje.

„Jdeme pěšky? Já jen, že bychom měli vyrazit daleko dříve. Takhle tam sotva dojdeme na obřad,“ řekla jsem svou teorii Edwardovi. Usmál se a šel dále k obřímu javoru.

„Chtěl jsem vidět, jak budeš překvapená. Pojď za mnou…“ Šla jsem tedy za ním, ale kam bych tak podle něho měla jít, když měl pro mě přijít a jako pár máme chodit spolu všude. Trochu divná věta.

Došel až k autu, které bylo perfektně skryto. Otevřel mi dveře a čekal, až nastoupím. Pak je teprve zabouchl. Nastoupil a chtěl jet. „Prosím tě, mohl bys jet okolo našeho domu a zatroubit? To je kvůli Emmovi,“ poprosila jsem ho a aby mě vnímal, pohladila mu pravou ruku.

Usmál se a jel okolo domu. Edward zatroubil a za chvilku vyběhnul Emm.

„Hej, ségra, já chci jet s váma… Vezměte mě s sebou. Budu hodnej,“ prosil, ale já stáhla okénko a vystrčila pravou ruku a ukázala na něj prostředníček. Velice neslušné gesto, ale bratříček byl na to zvyklej.

Edward vjel na hlavní silnici. Cestu znal velice dobře. Jeli jsme směrem k nejznámějšímu parku ve městě.

„Edwarde, jak to uděláme na té svatbě?“ zeptala jsem se ho najednou během jízdy. Chtěl se mi podívat do očí, ale řídil. Naštěstí mohl mluvit.

„Co bys chtěla přesně vědět?“ zeptal se s náznakem zvědavosti a podíval se na okamžik na mě. Položila jsem si ruce do klína.

„No, víš, že při představování se musí každý pár políbit.“

„Ano.“

„Já se na to nějak necítím. Každý na nás bude koukat. Doma to slíznu od Emmetta. Učí mě nelhat,“ pověděla jsem svůj ostych. Sevřel pevněji volant.

„Bello, ty se necítíš nikdy na nic. Ať ti kdokoliv řekne cokoliv, tak prostě… nebereš na druhý ohled. Třeba ve svém nitru ano, ale najevo to nedáváš. Sakra, uvědom si, co chceš. Nikdy nemůžeš být na jednom místě napořád a stejně budeš na tom i s názory. Měníš se, vyvíjíš a jednou to přijít musí. Učí tě nelhat, ale lžeš sama sobě. Okolí vidí tvé počínání jinak, nežli ty. Zkus se nad tím zamyslet,“ řekl celkem v klidu, ale šlo vidět, že se přemáhá, aby jeho hlas byl normální.

Říkala jsem sama sobě - nebreč. Ale jedna slza stekla po tváři. Edward měl naprosto pravdu a já si nic z toho nechtěla přiznat. Chtěla jsem být neustále stejná na jednom místě, ve stejném věku a se stejnými přáními. Jenže hlavní a zásadní problém byl, že jsem stárla. Říkáte si osmnáct, jsem na začátku, ale pak jdete na dvacet, třicet… A potom? Přijde zkáza. Buď zemřete jako civilista, na nemoc nebo stářím. Nebylo úniku.

Nechtěla jsem zemřít. Bylo mi osmnáct a já už přemýšlela na smrt. Tahle panika u mě vznikla někdy okolo devátého roku. Chtěla jsem si užívat života naplno, ale místo toho jsem nedělala nic. Neměla jsem přítele, i když jsem věděla, že o mě stojí. Odvrátila jsem hlavu k bočnímu okýnku a občas mi skápla slza. Zajisté, že ten vedle mě si toho všiml.

„Bell, řekl jsem něco špatně?“ zeptal se se strachem. Neodpověděla jsem. Svým způsobem jsem byla na něho naštvaná, že mi řekl pravdu, na kterou jsem nepřišla.

Nemohl to vydržet. Chtěl mě nějak utěšit, ale při jízdě nemohl. Zastavil tedy na kraji silnice. Nevěděl, jestli by bylo lepší obejít auto a otevřít dveře, nebo mi to říct takhle v autě.

Rozhodl se. Otevřel dveře od auta a obešel ho. Otevřel je u spolujezdce. Jen co otevřel ty dveře, tak jsem otočila hlavu. Nepotřebovala jsem, aby mě utěšoval. I když z té představy jsem byla celkem nervózní. Jako když jsem ho déle neviděla a měla jsem ho vidět, tak jsem se z toho úplně třásla.

Nejspíš si klekl, protože mu křuplo v kolenech. Jeho ruku si položil na mé stehno. A to jsem nevěděla, jak reagovat. Jestli mu nadávat, co na mě hrabe, nebo počkat, co bude se dále dít. V jeho případě nikdy nevíte.

„Bell, jestli jsem tě nějak urazil nebo řekl něco nevhodného, tak se ti za to omlouvám. Já… musel jsem ti to říct, aby se ti otevřely oči. Prosím, podívej se na mě,“ žádal, ale já jsem prostě nechtěla, aby mě momentálně mohl vidět.

Ruku sunul nahoru až k mé ruce. Uchopil ji do té své rozehřáté. Tohle se nedalo přehlédnout. Otočila jsem se tedy a podívala se na jeho a mou ruku. Na ni dal druhou ruku. Nakonec jsem neodolala a posouvala zrak po jeho ruce nahoru. Až jsem došla k jeho obličeji.

Byl tak smutný. Nevěděla jsem z čeho. Obličej jsem skenovala od brady až k očím. U těch jsem se zasekla a viděla přesně ty samé, které byly i na obloze. Jen byly zelené jako smaragd. Utápěla jsem se v něm. Nemohla jsem mluvit, neboť mi z toho zkameněl jazyk.

Nejspíš jsem měla otevřenou pusu. Nemohla jsem se odpoutat z jeho zelených očí. Ten smutek z viny mě zasáhl u srdce. Zkřivený obličej ve smutku. Kdybych tak mohla pohladit ten jeho smutný obličej. Nelíbilo se mi, aby byl smutný kvůli mně. Jenže já byla tak blbá, že jsem nedokázala nic. Jen se mu dívat do očí. Mohla být bouřka, cokoliv. Nic by to nepřerušilo.

„Nebuď smutný, nesluší ti to,“ řekla jsem potichu, abych neporušila tu atmosféru.

„Nechtěl jsem ti říct to, co jsem řekl, promiň,“ omlouval se nadále. Má ruka ho chtěla pohladit, ale stále jsem si nebyla jistá, jestli ano, nebo ne. Musela jsem se rozhodnout co nejdříve. Sice sliboval, že mě bude milovat napořád, ale jak asi dlouho vydrží neopětovaná láska? Asi moc dlouho ne.

„Edwarde, nic se nest...“ Nedořekla jsem to, protože mě chytla křeč do nohy. Obličej se mi skříval do bolestné grimasy.

„Co se děje?“ zeptal se se strachem Edward.

„Chytla mě křeč… do no…hy,“ mluvila jsem bolestně.

Skláněla jsem se, abych si vyzula nohu z boty. Jen jsem si nevšimla, že Edward se sklání taktéž. Střetli jsme se hlavami nad mou nohou a rukama u mé boty.

Bacili jsme se spolu do hlavy. Pomalu jsem otáčela hlavou a střetla se s Edwardovým pohledem. Jakoby se podíval do mého výstřihu, ale to se mi mohlo zdát. Jela jsem opět pohledem po jeho ruce. Střetli jsme se opět pohledem. Na stejno s mou rukou mi vyzul střevíček na podpatku. Položil ho na podlahu auta. Neustále jsme si hleděli do očí.

Přibližoval se nepatrně k mému obličeji. Já se taktéž nepatrně přibližovala. Zajisté, že jsem si toho všimla, jako bychom byly magnety s odlišnými póly. Už byl docela blízko. Cítila jsem, jak se jen milimetr jeho rtu dotkl toho mého. Nevěděla jsem, jak dál...

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se stane z jedné svatby? - kapitola 9.: