Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se stane z jedné svatby? - kapitola 4.

08.02.2011 (10:15) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1420×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

4. O, ou…

Edward:

Nakrčil jsem hlavu dopředu a čekal jsem, co z ní vyleze.

„Edwarde, já mám problém… Zahynula mi Lori. Prý včera večer…“ povídala v odmlkách.

„O, ou… Myslím si, že jsi kvůli tomu nepřišla. Povídej dále,“ vyzval jsem ji. Prohlédla si mě a seděla napnutá jako pružina.

„Chtěla bych ti poděkovat za to ráno. Nejdřív jsem si myslela, že jsi se jen tak zdáchnul. Ale na tebe mi to nesedělo. Díky za to vysvětlení,“ potichounku mluvila a usmívala se. Zdálo se mi, jako by se červenala. Pořád seděla napnutě.

„Tohle taktéž nebylo to hlavní. Řekni mi, co máš na srdci.“ Podívala se z okna a pak do mých očí. Nervózně si skousla ret.

„Víš, já… Povím ti to zítra, to počká. Měl bys zítra čas, tak okolo páté u velký „bonsae“?“ optala se a vyčkávala.

„Klidně mi to můžeš povědět hned, jestli chceš,“ přemlouval jsem jí, ale nedala se.

„Ne, já dneska na to nemám… Přišla jsem kvůli tomu, ale dneska ti to nedokážu povědět,“ omlouvala se a už odcházela zpět do deště. Přemlouval jsem ji, aby tu zůstala, ale měla pevnou vůli… Tak tvrdohlavá.

Když odešla, tak jsem se ještě za ní díval oknem v sednici. Tvář jsem měl přitisknutou na okenní tabuli a pravou ruku taktéž na skle. Jak odcházela tak má ruka klesala dolů.

Dokázal bych se na ni dívat hodiny i dny. Neustále v kuse.

„Ty ji máš asi hodně rád co?“ zeptala se mě po chvilce mamka. Otočil jsem se od okenní tabule a zadíval se na mamku.

„Ano. Řekl jsem jí, že je pro mě vším a že ji miluju. Dokázal bych před ní klečet na kolenou dny, jen aby se mnou chodila. Na to mi odpověděla, že není ještě připravená. Tak jsem jí slíbil, že u mě najde navždy dveře otevřené. Měl jsem ji rád od prvního okamžiku, kdy jsem ji spatřil,“ vyzpovídal jsem se mamce. Dívala se na mě pyšně, jen jsem netušil proč.

„Synu, tak to někdy bývá. Když jsem ji viděla znovu po delší době. Ona neví, co přesně chce. Edwarde, já věřím, že jednou s ní budeš. Jen se na ni podívej. Přišla v dešti k tobě domů. Copak ti řekla tak závažného? Hm…“ vyptávala se mě mamka. Měla naprostou pravdu.

„Že jí zemřela Lora a poděkovala mi za něco… Ale říkala, že to důležité, kvůli čemu přišla, tak že mi to poví až zítra.“ Mamka se na mě podívala.

„To děvče tě má rádo. Ale ještě na to nepřišlo. Počkej chvilku a budeš šťastnější, než jsi teď. Otázka jen několika dnů či týdnů.“ Mamka měla celkem pravdu. Přemýšlet nad tím víc, tak se doberu ke svému vysněnému výsledku. Intuice mi říkala, že to co mi bude chtít říct, tak to nebude ono. Nechal jsem se tedy překvapit.

Mamce jsem se omluvil, že jsem Belle půjčil její pončo, ale jen nad tím mávla rukou. Zašel jsem do svého pokoje a tam objevil pár dolarů. Přemýšlel jsem, co bych za ně mohl koupit. Pak mě ale osvítil nápad.

Papoušků jsme měli víc jak dost, tak jsem se chystal nějaké prodat. Pak ale mamka zaklepala na dveře. Pozval jsem ji dále. Posadila se na postel.

„Synu, něco bych ti měla předat. Dědí se, když se první syn zamiluje. Je od otcovy strany. Prosím vezmi si ho a udělej s ním něco… Snad mě nezklameš.“ Podíval jsem se na ten prsten a na peníze v mé ruce. Věděl jsem, jak s ním naložit.

Chtěl jsem ho předělat. Udělat jiné osazení kamínků, které by se k Belle hodily. Naplánoval jsem si to na druhý den. Hned po té schůzce, bych zašel ke zlatníkovi. Jelikož byl pátek, tak škola nebyla.

Mohl jsem proto dlouho přemýšlet a dlouho do rána spát.

Chtěl jsem ale udělat mamce ráno překvápko, tak jsem jí připravil snídani bohatou na cereálie. Domácí byla nejlepší.

Znovu jsem si zašel spokoje. Tam jsem našel jednu větší fotku Belly. Dal jsem si jí do ruky a políbil jí. Chtěl jsem ji mít tak moc u sebe, až to bylo nezákonné.

Pak jsem si uvědomil, že se chovám jak některé holky ze třídy, které nemohli dostat mě. Ke mně se v téhle situaci hodil jeden známý citát.

Milujeme ty, kteří nás odmítají, a odmítáme ty, kteří nás milují.

Já jsem miloval Bellu a ta mě odmítala. Odmítám holky ve škole, protože mě milují. Bylo to tak pravdivé, až to bylo neskutečné.

11. dubna - pátek

Dopoledne jsem spravil nějaké voliéry a kotce. Uvařil jsem za mamku oběd. Divila se, jak jsem se ten den činil. Láska dělá divy. Pak jsem se vrhl na mazlení s papoušky...

Nemohl jsem se dočkat, až si promluvíme. Prahl jsem po tom, co mi chce říct. Mrzelo mě, že musela včera kvůli mně do deště.

Ale přece by za mnou nechodila s něčím takovým. Musela mě mít ráda. Nebo to všechno jen jedna výmluva a chtěla mě vidět. V poslední době k nám chodila často. Moje smysly se natolik do ní zbláznily, že to nebylo ani možné.

Sžíral mě ten pocit, že mě neustále odmítala. Ale mohl jsem být rád, že po tom všem se semnou baví. Ve škole opisuje úkoly a nezávazně si povídáme. Nejraději bych se vrátil v čase a byl s ní opět v tom autě. Mohl bych jí zase dát ten pocit bezpečí a ona by se ke mně přitulila. Objal bych jí a hladil.

„Edwarde, jestli chceš přijít o toho papouška, tak si ho mačkej dál. A nevím, proč ho líbáš, ale to už je jedno,“ pověděla v salvě smíchu mamka. Otevřel jsem oči a všiml si, že jsem si to všechno krásně vysnil, až jsem z toho objímal mého nejoblíbenějšího papouška. Ten otočil hlavu a klofl mě do nosu. Začala mě téct krev.

„Ty se z tý holky jednou zblázníš. Dávej si pozor, koho oblizuješ. Některým se to nelíbí.“ Tak to jsem nevydržel a podíval se na mamku, která stála jen kousek ode mne.

„Mami, to není holka, ale Bella,“ pověděl jsem a přidržel si tu ránu na nose. Byla celkem velká. Bylo to poprvé, co mě klofnul papoušek. A od té doby si dávám pozor, koho líbám a jak ho líbám, když ho líbám.

„Když to není holka tak co potom?“ Vážně mě chtěla už naštvat.

„Má přece jméno ne?“ řekl jsem podrážděně. Mamka se zasmála.

Krev nešla jen tak zastavit. Šel jsem si domů očistit obličej a smýt ze sebe tu krev. Pořád se to nechtělo zastavit, ale čas, kdy jsem měl jít k bonsai se neúprosně krátil. Na nos jsem si dal vatu a šel jsem se převléknout.

Vzal jsem si do kapsy ten prsten, abych ho mohl nechat předělat. Nadechl jsem se a vyrazil jsem prašnou cestou. Procházel jsem okolo vysoké trávy. Došel jsem až k velkému stromu, který nám s Bellou připomínal bonsai. Obloha byla modrá a všude cvrkali cvrčci.

Nebylo ještě pět hodin. Ale na cestě jsem uviděl osobu, která šla po stejné cestě jako já. Měla hnědé rozpuštěné vlasy. Na hlavě slaměný klobouk. Její tělo pokrývaly dlouhé bílé vzdušné šaty. Nejspíše byly na nich květiny. Osoba přišla blíže. Bella to nebyla.

Dívka prošla okolo mě. Díval jsem se, jak šla dále. Došla k někomu na zahradu a tam na ni čekal nejspíš její přítel. Utíkal za ní a hned jí objal a zatočil se s ní. To mi drásalo duši. Chtěl bych to také zkusit, ale s Bellou. Snad se někdy dočkám.

Jak jsem byl tak zamyšlený a seděl jsem pod tím obrovským stromem, tak jsem si nevšímal času. Všechno jen okolo mě proudilo. Čas, vítr a prach.

Nohy jsem měl pokrčené a na nich lokty. Hlavu jsem měl v dlaních. V puse se mi nacházelo stéblo trávy, které jsem jen tak přežvykoval. Díval jsem se do dáli a sledoval jsem prašnou cestu, která vedla od města. Pohled se mi zasekl na levandulovém poli.

Tam kde jsem seděl, tak to bylo na kopci. Měl jsem náležitý rozhled do okolí.

Jenže něco vedle mě zakřupalo. Podíval jsem se. Vedle mě se jako duch objevila Bella. Přišla tak potichounku, že jsem ji neslyšel. Vypadala tak nádherně, že to skoro nešlo popsat. Vlasy měla spletené do copu, z něho vycházelo několik pramenů. Na sobě měla modré lehké letní šaty.

Nedalo mi to a já se musel podívat na její dekolt. Jsem holt chlap a ten se nezapře. Výhled to byl krásný. Naštěstí si nevšimla, kam jsem se jen na malý okamžik podíval. Musel jsem neustále skenovat její postavu i s oblečením.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji jako první. Podívala se na mě a pat nadzvedla obočí. Nejspíš si všimla té ranky na nosu. Tak jsem si na něj dal dva prsty, aby neviděla, jak to ošklivě vypadá.

„Ahoj, co se ti to stalo s nosem,“ vyptávala se hned na první věc, která ji napadla. Doufal jsem, že to nechá být, ale ne.

„Vždycky jsem byl k tobě upřímný. Dnes to nebude jinak. Čistil jsem voliéry a hrál si s papouškem, jenže jsem se zamyslel a mysl mě donesla až k tobě. Papouška jsem omylem trochu víc zmáčkl a… dal mu víc pus. Po pravdě… představoval jsem si někoho jiného místo toho papouška, kdyby mě mamka neupozornila, tak by už asi nebyl mezi námi. Bell, já už nemůžu nečině sedět vedle tebe. Svým způsobem mě dráždíš, protože moje smysly a všechno to se do tebe zbláznilo. Asi už to nevydržím jen vedle tebe tichounce sedět. Budu se muset od tebe držet dále,“ chtěl jsem povídat dále, ale Bella mi dala její ukazováček na pusu.

„A to je ten problém. Říkal jsi, že až budu něco od tebe potřebovat, tak se mám ozvat. A já bych od tebe, milý Edwarde něco potřebovala. Pochopím, že nejspíš nebudeš moct, jen kvůli tomu, co si mi před tím vylíčil…“

„Povídej, Bell,“ nadechla se k odpovědi. Vzhlédla na levandulové pole, které nádherně vonělo...

3. kapitola ↔ 5. kapitola

Snad se kapitolka líbila. Doufám, že mi tu lidičky zanecháte komentíky. Opravdu mě zajímá váš názor. Díky za ty předešlé, moc si jich vážím. PeTi

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se stane z jedné svatby? - kapitola 4.: