Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co se stane z jedné svatby? - kapitola 2.

26.12.2010 (16:45) • PeTi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1295×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

2. Návštěva

9. duben - středa

Byla středa, celkem teplé počasí. Vydala jsem se pěšky do školy. Povětšinou jsem chodila s Edwardem do školy. Jenže ten den nestál jako vždycky u telegrafního sloupu. Čekala jsem tam na tom vyprahlém místě, ale nic. Musela jsem se tedy chtě nechtě vydat ke škole.

Došla jsem tam za času. Studenti se už hrnuli dovnitř. Hodina začínala v osm. Edward se nedostavil na hodinu. Tohle jsem si nikdy nepamatovala, že by chyběl. Hrozně moc mě zajímalo, co se to s ním stalo.

Nikdy nemarodil ani nijak zvlášť se neulíval. Ale možná mu přijeli příbuzní nebo kupovali nová zvířata. Rozhodně jsem se to snažila vypátrat.

Sedla jsem si do lavice, kde seděla má kamarádka Alice. Divila se, že jsem si po tak dlouhé době přisedla k ní.

„Ali, nevíš kde je dneska Edward?“ slušně jsem se jí optala. Ali věděla snad všechno, co se dělo v tomhle městě. Prostě super drbna.

„Iss, tohle opravdu nevím. Cokoliv ale o Edwardovi nic. Nezbývá ti nic jiného, než za ním vyrazit. Tak držím prsty,“ popřála mi a já se na ni zjeveně dívala. Už přesně uhodla, o co se budu za několik hodin snažit. Ali měla pár měsíců do svatby. Skoro každý ve třídě už s někým chodil. Jen já neměla nikoho.

Hodina začala testem, který byl ze zoologie. Pro mě to bylo velice jednoduché, neboť jsme měli doma takovou menší zoologickou zahrádku. Nebo spíš farmičku.

Pak jsme probírali ornitologii a zrovna papoušky. Vzpomněla jsem si na dávnou návštěvu u Edwarda. Na prašném dvorku byly voliéry. Měli v nich krásné trofejní kousky. Edwardův tatínek byl velkým milovníkem zvířat a především exotických papoušků.

Proto jsem nepotřebovala obrázky z tabule. Ještě jsem měla živě v paměti ty živé tvorečky. Na další hodinu biologie, byl slibovaný test z ornitologie. Těšila jsem se na něj.

Až do svačiny byly pohodové hodiny. Na svačinu jsem šla s Rachel. Byla to má druhá nejlepší kamarádka. Spolu jsme měli společné to, že ani jedna z nás nechodila s klukem. Její mamka měla obchůdek s oděvem. Musela jí často pomáhat. Jelikož byl hic, tak jsme svačili venku na lavičkách. Zem byla vyprahlá a občas mi připadalo, že vítr až sem donesl písek.

Takže si dokážete představit, že vy sedíte pod listnatými stromy a jste ve stínu. Díváte se do vyprahlé krajiny, kde vidíte modré nebe a všude všechno je jasné. Prostě jako pravé horké léto, které se neúprosně blížilo.

Ve škole jsem ještě byla další tři hodiny. Povětšinou jsme se učili venku. Nemělo cenu být v hicu ve škole. Venku jsme dostávali popisy zvířat, které jsme spatřili. Takže na konci hodiny jsme odevzdali práci a mohli jsme jít domů.

Ale já šla za Edwardem. Než jsem tam došla, tak uběhla hodina. Přišla jsem k jejich farmě. Šla jsem rovnou na jejich dvůr. Veprostřed stálo krásné auto. Edward ho opravoval. Byl na něho pěkný výhled. Měl bílé natrhané a zašpiněné tričko. Na něm se rýsovaly jeho svaly. Bylo mírně propocené, ale dokazovalo to těžkou práci na slunci. Nevěděla jsem, jestli bych ho směla vyrušit, při té jeho činnosti, ale riskla jsem to.

„Ahoj, Edwarde, promiň, že tě ruším, ale mohla bych se tě na něco zeptat?“ pozdravila jsem ho. Otočil se a podíval se na mě. Na krku mu vysely dvě psí známky.

„Ahoj, jen povídej, co potřebuješ,“ vyzval mě, abych mu to pověděla. Zatočil klíčem v ruce. Ten se obtočil okolo jeho prstu několikrát a pak jsem promluvila.

„Bude se to zdát divný, ale… Můžu se zeptat, proč jsi nebyl ve škole?“ optala jsem se ho zvídavým hlasem. Usmál se a pak mu proběhlo obličejem zděšení. Odhodil nářadí a začal pobíhat sem a tam.

„Kolikátá hodina probíhá?“ zeptal se za běhu, nad tím jsem se musela pousmát. Nic nevnímal. Byl zmatený jako myška, kterou vyplašíte.

„Edwarde, škola už dávno skončila. Jen jsem se o tebe… bála,“ zašeptala jsem to poslední slovo, ale zdálo se, že ho velice dobře slyšel. Zastavil se na místě a prohlížel si mě. Dal si ruku ke krku.

„Takže ty ses o mě bála a škola už skončila… Taky dobrý… Já jsem od rána dával do hromady auto, které jsem dostal. Jen bych potřeboval něčí pomoc, aby držel brzdu. Myslíš, že bys to zvládla?“ zeptal se mě a já si skousla ret a přimhouřila oči.

„Nebo pospícháš domů? Pochopím, když tu nebudeš chtít,“ dával mi na výběr.

„No, já už měla být dávno doma a nejspíš bych tu s tebou neměla být, ale na druhou stranu ti chci pomoct. Takže ti pomůžu a pak poběžím domů,“ vysvětlovala jsem mu a tašku jsem odhodila někam do prachu.

Sedla jsem si na místo řidiče a spatřila tři pedály. A do prdky. Nevěděla jsem, která z nich je brzda.

„Edwarde? Kde že je ta brzda?“ optala jsem se ho, protože jsem se v tomhle oboru zásadně nevyznala.

„Máš tam tři pedály. Tak ten prostřední je brzda. Pravý plyn a levý spojka. Zapamatuj si to. Určitě se to bude hodit,“ křiknul a já udělala, co řekl. Sešlápla jsem brzdu a Edward se začal štrachat v tom vybavení auta. Byla to ojedinělost, aby někdo v té době měl auto.

Říkal mi, co mám udělat. Sešlápnout, pustit, sešlápnout, jemu podržet kapotičku. Pak si oprášil ruce. Zajiskřilo mu v očích a usmál se. Uměl se smát ústy i očima.

Nejspíš ho něco napadlo. Stála jsem na místě a nervózně se dívala okolo. Asi už bylo hotovo.

„Tak já už půjdu. Byla bych tu ráda,“ ohlásila jsem mu a shýbala se pro tašku. Jenže Edward byl rychlejší a už ji držel v ruce. Podával mi ji. Nenápadně se při tom dotkl mé ruky. Já si toho zajisté všimla. Usmála jsem se a vykročila kupředu.

„Říkal jsem si, zdali bys pak nechtěla přijít. Potřeboval bych nakrmit tu naši zvěř, ale musím opravit auto.“ Souhlasila jsem a běžela co nejrychleji domů.

Domů jsem doběhla rychle. Rodičům jsem vysvětlila svůj pozdní příchod. Požádala jsem je o svolení, zdali bych mohla jít s něčím pomoct Edwardovi. Souhlasili, ale tvářili se tak divně. Na rtech měli zajímavý úsměv.

K Edwardovi jsem běžela dvojnásobnou rychlostí, než domů. Divil se, že jsem tak rychle přiběhla. Držela jsem se za krk, protože byl vyprahlý. Edward si toho všiml a rychle mi donesl vodu.

Zadal mi práci a tak jsem mu ráda pomohla. Krmila a čistila jsem zvířata. Měli i koně, tak jsem je jela proběhnout. Hrozně rychle se stmívalo. Západ slunce byl krásný. Dojela jsem na koni až na vyprahlý dvůr. Edward si hrál s australským ovčákem. Jmenoval se Endy. Rozloučila jsem se a odcházela domů.

Když jsem procházela vraty, tak na mě Edward zakřičel.

„Bello, stůj!“ Nevěděla jsem, co se děje, ale zastavila jsem se. Doběhl ke mně. Čekala jsem tedy, s čím přijde.

„Říkal jsem si, zdali bys nechtěla odvést domů. Nevím, co bych ti za tvoji pomoc mohl darovat, tak aspoň bys byla doma dříve,“ objasňoval mi jeho teorii. Celkem se mi líbila.

„Víš, Edwarde, to na co ty jezdíš, není to příliš drahý? Já jen že za to ti nestojím. To raději půjdu pěšky, než bys to musel za mě zbytečně dokoupit,“ tentokrát jsem to vysvětlila, jak to vidím já.

„Ale vůbec ne. Klidně nasedni a hned vyrazíme.“ Jen co to dořekl, tak nasedl do auta a hned se rozjel za stejného rachotu ke mně. Nejspíš to chtělo ještě trošku upravit, ale hlavně že to jelo. Byla by to první jízda s autem. Tak jsem tedy nesměle nastoupila.

„A co že je to za značku?“ zeptala jsem se ho po kousku jízdy.

„Je to Volvo. Je to prvotřídní kousek. Jedno z prvních testovacích aut, které se dostalo ze Švédska až ke mně. Udělali zatím jen pár kousků. Jsou na testy a palivo by měli hradit oni.“ Velice zajímavá řeč. Pak jsem se zamyslela, že aut je zde ve městě velice málo a každý kdo měl nové, tak toho majitele rozebírali.

„A nevadí ti, že lidé z toho udělají aférku?“ zeptala jsem se ho, protože jsem chtěla znát jeho názor. Zastavil na okraji vyprahlé cesty a vypnul motor. Podíval se mi do očí.

„Po pravdě… To co ti teď povím, nebude nejlehčí ti povědět, ale zkus si někdy na to vzpomenout. Vézt ve svém nové vozem takovou krásnou mladou dámu, je pro mě čest. Takže mě to rozhodně nevadí, ba naopak,“ líčil mi to do detailů a já se cítila jako zrádce.

„Edwarde, víš, co jsem ti jednou před nedávnem pověděla. Pro mě bylo velice těžké tě odmítnout. Takový krásný mladý mládenec a já ho musím odmítat. Říká se, že z přátelství jsou nejlepší vztahy, to já nezamítám, ale nejsem ještě připravená. Jsem divná, to vím. Každá dívka se okolo mě vdává. Ale oni se neberou z lásky. Mají prvního kluka a hned si ho kvůli rodičům berou. A to já nechci. Neříkám, že bych si tě, kdybych si tě brala, vzala z donucení. Ale zkus pochopit ten princip. Nějaké dívky znají svého celoživotního partnera týden a je svatba. To není dostatečný čas, abys toho druhého lépe poznal,“ dořekla jsem svou zdlouhavou řeč.

„A teď na oplátku ti povím něco já. Pamatuj si, že já tě mám rád. Udělal bych pro tebe všechno, jen aby ses měla dobře. Bells, já tě mám rád od malička. Dříve jsem tě měl rád jako kamarádku z dětství. Pak jsem si tě oblíbil. Naše třídní fotky mám schované. Nejraději bych vytrhl tebe a nalepil bych si tě do peněženky. Poslední dobou jsem na tobě závislý. Musím na tebe myslet. Jen nechci, abys byla nešťastná. Všiml jsem si, smrt mého… táty tě ranila. Neměla tě proč ranit. Ale viděl jsem v tobě tolik smutku. Když ti bylo patnáct let. Daroval jsem ti papouška. Líbil se ti. Já měl radost, že ty jsi měla radost. Prostě se navzájem dobíjíme. Klidně si vezmi kohokoliv, ale já na tebe budu čekat. Vždycky počkám, až ti bude smutno, protože bych tě chtěl utěšit. Až budeš mít radost, protože pak i já budu šťasten. Cokoliv se stane, tak u mě máš vždycky dveře otevřené. Bell, klidně mě za tu další větu nesnášej, ale já tě miluju. Ne jako kamarádku, ale jako dívku mých snů, o které se mi velice často po nocích zdává. Byl bych rád, kdybychom i po tomhle rozhovoru byli přátelé,“ vypověděl svou dojímající řeč. Nemohla jsem zadržet slzy.

On mi tady říkal, co ke mně cítí a já s ním i přesto zatím nemohla být. Žádný citový spouštěč se ke mně nedostal.

1. Kapitola ↔ 3. Kapitola

Snad se vám tenhle díleček líbil a zanecháte tu své komentáře, které mi objasní váš názor. Opravdu si vážím toho, že využijete čas na přečtení mých povídek a napsání komentáře. Proto vám děkuji, že mě i nadále nabíjíte. Jinak všem přeji ten nejlepší start v novém roce a hlavně to nepřežeňte s pitím... Známe se =D

Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co se stane z jedné svatby? - kapitola 2.: