Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co jsem komu udělala? - Prolog

31.05.2011 (16:00) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 4361×

Prolog - Byl to skutečně jenom sen?

Byla jsem v místnosti. Koukala jsem na šťastnou rodinu. Nic zvláštního, až na to, že měli hůlky a košťata a dokázali s nimi neobyčejné věci. Byla tam žena, muž a dvě děti. Chlapec a holčička. Žena, která byla normální štíhlé postavy se smaragdově zelenýma očima a zrzavě hnědými a vlnitými vlasy, seděla vedle muže a svých dětí a šťastně se na ně dívala. Muž byl vysoký a štíhlý, měl tmavě hnědé rovné vlasy, hnědé oči, které měly čokoládově-oříškovou barvu a na rovném nose mu seděly brýle. V ruce držel hůlku, se kterou vytvářel barevné obláčky. Těm dvěma prckům, co mu seděli na klíně, se to moc líbilo. Chňapali po barevném plynu, který jim vždy proklouzl mezi prsty. Moc se jim to nelíbilo, vždycky když se jim to nepodařilo chytit, se zamračili a o to více se snažili, aby ten barevný kouř chytli. Chlapec byl podobný otci a holčička matce. Jen oči, oči měli po tom druhém, než mají podobu. Kousek od nich vesele hrála televize, nějaké dětské seriály. Ale tuto dokonalou rodinnou chvíli něco narušilo.

Rána. Další. A zase.

Muž se smířeně podíval na ženu a smířeným hlasem jí řekl něco, na co v životě nezapomenu.

„Lily, miláčku, vezmi děti a zachraň je. Musíme Bellu a Harryho zachránit, zkus s nimi utéct třeba do Volterry, tam je ochrání, víš, že si Bellu zamilovali. Miluji tě!“ Po těchto slovech se zvedl, děti dal ženě - Lily, hůlku hodil někam pryč a šel. Šel vstříc jisté smrti.

Hned, jak to dořekl, obě děti začaly brečet, jako by už předem tušily, co se tu stane. Jako by tušily, že jejich rodiče dnes nepřežijí. Ale proč? Proč se tohle musí stát? To zatím ví jen muž, zahalený v černé kápi, který má tohle na svědomí, pokud vůbec nějaké má. Zabil už tolik lidí, neohlíží se na ostatní, hledí jen na svou moc. Voldemort.

„Jamesi, ne!“ vzlykla žena.

„Jdi!“ stihl ještě zakřičet muž, než se z druhé místnosti vyřinula záplava zeleného světla a mě zasáhla neskonalá bolest. Nevím, odkud se brala, vím jen to, že mě stravovala zaživa. Nemohla jsem se ani nadechnout. Vytryskly mi slzy a mým tělem začaly otřásat silné vzlyky. Viděla jsem rozmazaně.

V tu chvíli se Lily sebrala a i se svými dětmi utíkala do jiné místnosti. Děti posadila do postýlek a postavila se před ně i s hůlkou v ruce. Hned na to, se rozrazily dveře. Vešel on, ten kdo jim zabil manžela, otce a přítele.

„Prosím, zabij mě, ale jim neubližuj, nic neudělali, tohle si nezaslouží! Ne! Všechno, ale ne mé děti!“ vzlykala, neměla daleko ke zhroucení, ale musela být silná, musela být silná, aby její děti mohly žít. Věděla, že ona sama už nepřežije, ale je zachránit prostě musí!

„Není jiného východiska, než se jich zbavit. To oni jsou důvodem toho, proč jsem dnes tady. Oni jsou jediní, kteří mě mohou ohrozit. Jsou Vyvolení. Oni mají svůj osud jistý, ale ty, ty můžeš ještě žít! Přidej se ke mně a žij! Nebo se můžeš dál marně snažit o nemožné a zemřít!“ dokončil svůj monolog, po kterém se chladně zasmál.

„Nikdy! Jsi obyčejný vrah! Zabil jsi mi muže a teď chceš zabít i mé děti! Ne! Nepřidám se k tobě! Ani kdybych měla zaprodat duši, nikdy se k tobě nepřidám!“ zvyšovala hlas s narůstajícím vztekem a hysterií.

To ho zřejmě naštvalo. Chlad v jeho očích se postupně měnil na zuřivost a nenávist.

„Vybrala sis sama! Jak chceš, ty špinavá mudlovská šmejdko. Avada kedavra!“ zařval a záře vycházející z jeho hůlky zaplnila celý dům.

Zasáhla mě vlna další bolesti. Skácela jsem se na zem. Trhalo mě to na kusy zevnitř. Bolest mě donutila vykřiknout. Nakonec jsem se trochu uklidnila, sebrala se a vstala. Bolest ale nepolevovala. Slzy stále tekly a trhané a tiché vzlyky mnou stále otřásaly.

Padla na zem, byla mrtvá, děti v jedné postýlce stály a dívaly se na svou mrtvou matku. Oba dva velice brečeli a silně se k sobě tiskli. Brečeli, ale do tváře vraha se dívali beze stopy strachu. A on se nad tím jen vítězně usmíval. Člověk – pokud se mu tak dá ještě říkat –, který se marně chtěl stát největším kouzelníkem všech dob a zbavit kouzelnický svět lidí s nečistou krví, nebo těch, kteří je podporovali, ještě netušil, že dnes večer ho přemohou děti.

Pomalu kráčel k postýlce, kde stáli dva jeho budoucí nepřátelé. Nepřátelé, kterých je potřeba se zbavit, nepřátelé, kteří jediní ho mohou porazit. Napřáhl hůlku a vyslovil ta dvě slova, která je měla zabít, ale místo toho téměř zničila jeho.

„Avada kedavra!“ zaburácel jeho nepříjemně nakřáplým hlasem.

Zelené světlo opět oslnilo vše kolem, ale stalo se něco, co se stát nemělo. Kouzlo se odrazilo a zamířilo zpět na něj, proti zásahu neměl šanci, rozplynul se v černou mlhu. To kouzlo, které se od dětí odrazilo, jim zanechalo jizvy ve tvaru blesku. Chlapec ji měl na pravé straně, dívka na levé. Klouček měl jizvu až na čele, ale ta dívčina byla velmi dobře skrytá. Byla až na spánku, ve vlasech.

V tomto okamžiku se obraz změnil. Stála jsem uprostřed velkého, oválného sálu. Co to všechno mělo znamenat: Všude kolem mě stáli nádherní lidé s bledou, alabastrovou pokožkou a karmínovými duhovkami. Ty oči zřejmě měly nahánět strach, ale mně hrůzu nepřiváděly. Měla jsem je ráda, už jsem na ně byla zvyklá, ale odkud? Až teď jsem si všimla, že na vyvýšeném místě sedí na trůnech tři lidé. Vím, že jsem je znala, všechny tady jsem znala, vybavím si i jména, ale odkud je znám? A proč? To ví snad jen Bůh. Chtěla jsem se zeptat, co tu dělám a kdo jsou. Ve stejnou chvíli, kdy jsem otevřela ústa, abych vypustila z pusy otázky, které mě tížily, bleskovým pohybem se z prostředního trůnu zvedl muž s tmavě hnědými a dlouhými vlasy. Jeho krása mě udivovala, jeho pokožka byla jiná než ostatních, měla olivový nádech a vypadala tak křehce. Vím, že ho znám a že ho mám ráda, ale naprosto si nedovedu vzpomenout, jaký k němu mohu mít vztah.

„Bello, Bello, prosím, vrať se k nám. Máme tě rádi, moc nám chybíš, no tak si vzpomeň!“ Jeho hlas byl naléhavý a vyvolal ve mně vlnu vzpomínek.

Byl to můj… strýček, upíří strýček a ti dva na trůnech byli také mí strejdové.

„Bello,“ ozval se sametový hlas. Tentokrát to byl kluk z okolního houfu. Vystoupil a popošel kousek ke mně.

Když jsem ho spatřila, myslela jsem, že je to anděl. Můj anděl. Měl uhlově černé vlasy rozházené do všech stran. Jeho oválný a andělsky krásný obličej právě hyzdila bolest, která v něm byla vepsaná. K jeho obličeji jsem okamžitě a bezmyšlenkovitě přiřadila jméno. Santiago. Santiago, můj anděl.

„Prosím, řekni, že jsi na nás nezapomněla, že jsi nezapomněla na mě! Vzpomeň si, jaké jsme spolu dováděli věci. Byli jsme nerozluční! Nic nás od sebe nemohlo oddělit, tak se prosím nenech přemoct! Je to jen čas, co ti brání. Prosím!“ promlouval ke mně prosebným a zlomeným, avšak stále krásným a sametově hebkým hlasem. Začal se vzdalovat, všichni se vzdalovali.

„Santiago!“ vykřikla jsem, ale z mých úst nebyl slyšet žádný zvuk, tak jsem to zkoušela znova. Až napopáté byl slyšet můj křik, kterým jsem ho volala k sobě.

Někdo se mnou začal cloumat.

„Bello, vzbuď se!“ poručil mi známý hlas.

„Santiago!“ zakřičela jsem znova.

„Bello!“ zavolal někdo, čímž mě vytrhl z toho zvláštního místa.

„Bello, zase se ti zdál ten sen,“ mluvila na mě maminka.

„Ano mami, já vím, ale tentokrát to bylo ještě něco jiného, řeknu ti to potom. Ještě dospím to, co mi zbývá, než zazvoní budík,“ zamručela jsem nespokojeně a převalila se na druhý bok. Ano, zdávají se mi podobné sny, ale to jsou jen tváře, které se míhají jedna za druhou. Ještě nikdy jsem neviděla ten příběh, nikdy to nebylo tak živé. A ještě nikdo z nich na mě nikdy nemluvil. A ten krásný černovlasý anděl, Santiago…

„Budík už dávno zvonil, ale spala jsi, jak zabitá a stále volala jedno jméno.“

„Cože? Budík už zvonil? Kolik je hodin? Já nestihnu školu!“ V tu ránu jsem byla vzhůru a začala jsem vyšilovat.

„Ehm, klid. Je sobota,“ zapojil se do našeho ranního rozhovoru táta, který se opíral o futra dveří mého pokoje.

„Uf!“ Spadla jsem zpátky do peřin.

„Už vstávej, dole máš nachystanou snídani a zajdeš mi do obchodu,“ úkolovala mě mamka.

„Mami, já ještě nechci vstávat!“

„Ne, už vylez, je deset!“

„Ale mami -“

„Isabello Marie Lily Swanová, koukej vstávat!“ začala se rozčilovat.

„Už jdu!“ zavolala jsem ještě.

Asi po půl hodině jsem se už oblečená a učesaná doplazila do kuchyně, kde na mě čekaly lívance. Mňam! Lívance přímo miluju! Mlsně jsem se oblízla a vrhla se k plnému talíři.

„Tak co se ti dnes zdálo?“ ptala se zvědavě mamka. Nevím, jestli bych jí to měla říct, přece jen, mohla by mít o mě strach. Ještě aby mě poslala k cvokaři! Řeknu jí to, ale detaily vynechám, mohla by se vyděsit.

Moje mamka, Renée, byla velice citlivá. Se všemi měla soucit. Když někoho něco trápilo, musel se jí svěřit, i kdyby nechtěl, protože ona to z něj vždycky nějak šikovně vytáhla. Oproti tomu taťka, policejní náčelník, toho viděl už dost, takže ho jen tak něco nevyvedlo z míry.

„Tak o čem se ti zdálo, zlatíčko?“ cukrovala.

Tak jsem jim tedy pověděla, co se mi zdálo, a podrobnosti jsem vynechala. Nechtěla jsem jí vyprávět, jak asi roční děti koukají na smrt své matky a otce. Byla by z toho smutná. Ale já, já jsem cítila, že s tím snem mám určitou spojitost. Nejen když jsem byla v té velké oválné místnosti, ale i když jsem byla v tom domě. Připadá mi, jako bych tohle už někdy zažila, jako bych byla jedno z těch dětí. Cítila jsem strach, nenávist, smutek… Ale počkat! Vždyť jedno z těch dětí se přece jmenovalo Isabella! Ale to je určitě jen výplod mojí bujné fantazie.

Ale co jsem si určitě nevymyslela, byla reakce obou rodičů na to, když jsem jim řekla můj sen. Oba dva se po sobě podívali a dost znervózněli. Něco přede mnou tajili.

„Děje se něco?“ ptala jsem se jich, zrovna když se po sobě tak zvláštně dívali.

„Ehm… no…“ koktal táta.

„Ne, nic se neděje. Bello, prosím, zajdi mi do toho obchodu. Na kuchyňské lince leží seznam, taška i peníze.“

Vstala jsem od vyprázdněného talíře a vzala ho s sebou ke dřezu. Popadla jsem věci, co jsem měla nachystané, a vyrazila do obchodu. Byl jen kousek odsud, skoro za rohem.

Pořád mi nejde na rozum jejich chování. Jaký k tomu mají důvod? Co přede mnou tají? A proč to přede mnou tají? Dál jsem se ve svých otázkách dostat nemohla, protože už jsem vcházela do obchodu. Nakoupila jsem všechny věci, které jsem měla napsané na seznamu. Pro jistotu jsem to ještě zkontrolovala. Brambory mám, pečivo taky, vajíčka taky mám, ale chybí mi to máslo. Šla jsem k chladicímu boxu, kde měli mléčné výrobky, sýry a másla a jedno si vytáhla. Zaplatila jsem a vyšla ze sámošky, ale někdo do mě vrazil. Někdo, koho určitě znám.

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co jsem komu udělala? - Prolog: