Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co je pryč, je pryč! - 6. kapitola

22.11.2010 (14:00) • Martulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 993×

Jacob:

Večer s Bell byl úžasný! Pomyslel jsem si, když jsem Bellu v pořádku odvezl domů a sám teď mířil do La Push. Koukl jsem na hodinky. Byla už půlnoc! Zvláštní, že mi Charlie ani nevynadal, že jsem Bellu přivezl domů tak pozdě. Konečně jsem se Bellu odvážil políbit. A ona mě ani nepraštila! Což považuji za osobní vítězství. Jak jsem přijížděl k domu, vzpomněl jsem si na ty hnusné pijavice a upřímně doufal, že už u nás nejsou! Když jsem přijel k našemu domu, ucítil jsem upíří pach. Byl však již pár hodin starý. Z toho jsem usoudil, že u nás již pravděpodobně nejsou. Také proto, že se v domě již nesvítilo. Billy už šel jistě spát. Potichu jsem vystoupil z auta a tu jsem si všiml, že se mezi stromy něco pohnulo. Jestli to jsou pijavice, tak se dnes už vážně neudržím!  Avšak, než jsem stihl něco podniknout, z lesa vystoupila má smečka – v lidské podobě, což jsem obdivoval. V takovým smradu jsem měl co dělat i já, abych se nepřeměnil.

„Ahoj Jakeu,“ volal na mně už zdaleka Embry a byl vysmátý jak osmikačka. Ostatní také vypadali v pohodě.

„Jak to šlo, Same? Žádné problémy?“ zeptal jsem se.

„Vše je O.K. Jakeu, teda až na ten smrad a na to, že pijavice si chodí na naše území jak do sámošky,“ řekl klidným hlasem Sam Uley. Zamračil jsem se.

„Taky tím nejsem nijak nadšený,“ řekl jsem a pořád se mračil.

„Zítra zase přijdou,“ hekal Jared.

„To je radosti,“ zabručel jsem. Kluci se zasmáli a já jsem se konečně přestal mračit.

Kluci se rozešli domů, ale mně se ještě spát nechtělo. V hlavě se mi pomalu rýsoval plán. Vběhl jsem do lesíka, rychle ze sebe strhl šaty, přivázal si je k noze a proměnil se ve vlka. Rychle jsem proběhl mezi stromy hloub do lesa a mířil do Forks. Zastavil jsem se a z lesíka koukal na Bellin dům. Proměnil jsem se zpět do lidské podoby a rychlým pohybem na sebe natáhl jen rifle. Bella ve svém pokojíčku právě zhasla. Jak nejtišeji to šlo, jsem vyšplhal k ní do okna.

Bella:

Zrovna jsem se ukládala ke spánku a myslela na Jakea. Dnes mě políbil. Neříkám, že mě to nezaskočilo, ale byla jsem ráda. Právě tímto polibkem, mi dokonale v hlavě srovnal pár věcí. Najednou jsem si uvědomila, že Edward není jediný na světě. Že můžu milovat i někoho jiného a časem možná ještě víc než Edwarda. Stačí jen se tomu poddat a nebránit se. Charlie se ani nezlobil, že jsem přišla tak pozdě. Věděla jsem, že se mu Jacob zamlouvá. Najednou jsem uslyšela, jak někdo škrábe po okně. Rychle jsem se podívala k oknu. Možná až moc rychle, protože mi ruplo za krkem. Uvolnila jsem se. Byl to Jacob. Rychle jsem vyklouzla z postele a přiskočila k oknu, abych mu ho otevřela. A to mi připomnělo Edwardovy noční návštěvy mého pokoje. A také tu poslední, kdy jsem se s Edwardem milovala. Poprvé a naposled. A najednou mi něco došlo. Copak jsem si to neuvědomila dřív? Ne, to není možné… Nemůže být! Jacob mě probral z mého toku myšlenek tím, že skočil do mého pokoje. Najednou jsem byla ráda, že je tady právě teď.

„Ahoj, Bell. Neruším?“ zeptal se nejistě. Uvědomila jsem si, že pořád ztuhle stojím u okna, jako bych čekala, že zase odejde. Dovnitř pokoje teď foukal mrazivý vítr a já se třásla po celém těle. Možná to nebylo jen mrazem. Rychle jsem okno přibouchla a otočila se na Jacoba. Potřebovala jsem se něčím rozptýlit, takže jsem na Jakea vybafla otázku, na kterou jsem se celý večer nedovedla zeptat.

„Jakeu, co se to s tebou děje? A už žádné výmluvy!“ řekla jsem a přísně si ho přeměřila.

„Bell, já ti to nemůžu říct,“ vyhrkl zoufale Jacob. Najednou se celý roztřásl a zavřel oči, jako by se soustředil. Udělala jsem opatrný krok směrem k němu a pak ho rychle objala.

„Jakeu, prosím,“ zašeptala jsem mu do ucha, i když jsem věděla, že mi to beztak neřekne.

„Jsem vlkodlak, Bello,“ vyhrkl tak rychle, že jsem sotva zachytila, co vlastně říká. Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila. Ztuhla jsem, ale pořád ho držela v těsném objetí. Měl pořád tak horkou kůži a to byl bez trička!

„Jakeu, co to povídáš? Řekla jsem a chtěla od něho o krok ustoupit, abych na něho viděla. On mě však pevně chytil kolem pasu a odmítal mě pustit.

„Neboj se mě Bello, já ti neublížím. Slibuju!“ řekl Jacob přesvědčeně a víc se na mě přitiskl. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Ale nebála jsem se ho. Ne, vím, že by mi Jacob nikdy neublížil. Alespoň ne fyzicky. Najednou se mi vybavilo, jak jsem si to myslela o Edwardovi. O tom jsem byla přesvědčená, že mi neublíží ani psychicky. A jak to dopadlo!

„Takže to, co jsi mi povídal kdysi na pláži, je pravda? Všechny ty pověsti?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ přiznal. „Ale je toho mnohem víc, víš?“ řekl.

„Pověz mi o tom něco,“ řekla jsem. Oba jsme se posadili na postel a Jacob – i když se ošíval – začal vyprávět.

„Jsem vůdcem smečky – alfou. Když se přiblíží upír, začneme se proměňovat. Naše teplota je asi kolem 41°C. Když jsme ve vlčí podobě, dokážeme se dorozumívat myšlenkami mezi sebou. Něco jako ta tvá pijavice,“ dodal a já na něj udiveně zírala. Takže on věděl o upírech? On sám byl mystická bytost? Copak se někdy nemůžu zamilovat do člověka?

Jacob:

Pověděl jsem jí vše o vlkodlacích. Teď jen seděla a nepatrně se mračila na koberec v jejím pokoji. Chtěl bych vědět, nad čím asi přemýšlí. Bojí se mě? Myslí si, že jsem se zbláznil? Bude mě odsuzovat? Tyhle otázky mi probíhaly hlavou, když jsem pozoroval Bellu.

Autor: Martulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co je pryč, je pryč! - 6. kapitola: