Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co dokáže čas- 8. část

12.05.2009 (10:00) • SLucka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1358×

„Páni Bello, nikdy bych nevěřila, že dokážeš takových věcí. Takové hrdinské činy, to se jen tak nevidí." Prohlásila Rosalie. Já na ní hodila pohled typu „Nech si toho"

Nevím proč, ale najednou jsme měli k sobě s Rosalií blíž. Možná to bylo tím, že už jsem nebyla člověk. Dřív mi to přišlo, jako že mi závidí. Ale také možná tím, že teď mám i já své cenné tajemství. Takže vím, co to obnáší.

„To je skvělé, že jsi zase s námi. To vyrazíme na nákupy" radovala se Alice.

„Na to zapomeň Alice. Já na žádné nákupy nejdu." Řekla jsem s velikým odhodláním. Opravdu jsem netoužila strávit celé odpoledne v obchodním centru. Jako světlonoš sice necítím únavu, tak jako normální lidé, ale přesto mám ráda svůj klid.

„No tak Bells. Nenech se prosit." Žadonila

„Ale já tě nenutím k tomu, abys prosila. Já tam prostě nejdu, a to jak mě prosíš je jen ztráta času." Prohlásila jsem, Edward se vedle mě začal pochechtávat. Docela by mě zajímalo, co mu v Alicině hlavě přišlo tak vtipného.

„No tak Bello, dlouho jsme se neviděli- udělej mi radost."

„Navrhuji kompromis Alice." Šla jsem na to takticky

„Poslouchám"

„Ty máš ráda nákupy a dělá ti to radost."

„Ano." Přerušila mě a dychtivě poslouchala.

„Oproti tomu já nákupy vůbec nemusím. Takže to vyřešíme tak, že já si udělám radost...na nákupy nepůjdu. A ty si uděláš taky radost, protože na nákupy půjdeš sama, nebo třeba s Rosalií." Byla jsem na sebe pyšná, takhle to vymyslet. Podívala jsem se na hodiny, bylo sedm hodin- ráno. Ani jsem si nevšimla, jak ten čas letí. Musím jít do školy.

„Takže vážení, zábava končí. Za chvíli začíná škola a já bych nerada přišla pozdě." Ač neradi, tak se zvedli. Já si sbalila věci, upravila se a nastoupila do svého autíčka. Bylo to sice malé autíčko, ale výborně jezdilo. Ve škole jsem si zašla do skřínky, kde jsem si vzala učebnice a vyšla na první hodinu. Byla zo chemie, strašně nudný předmět- obzvlášť, když ho člověk znal. V lavici jsem seděla sama, a to v každém předmětu. S nikým jsem se nabavila, platila jsem za samotářku, dalo by se říct, že jsem napodobovala Cullenovi. Ale pravda je, že to fungovalo. Ale když jsem vešla do učebny, někdo v mé lavici už seděl. Byl to Edward. „Proboha Edwarde, co tady děláš?" vyjela jsem na něj mírně. Ostatní se na mě otočili, nikdo tu Edwarda neznal a navíc, když jsem na něj promluvila zrovna já, to už je podezřelé. Holky na mě házely zhnusené pohledy- co že si to dovoluju, na takového krásného kluka být nepříjemná.

„Co bych tu dělal, dneska jsme sem nastoupili i s rodinou." To bylo bezva a já je tady teď budu potkávat. Do třídy vešel profesor. „Á, tady jste pane Cullene. Takže třído, tohle je nový student- Edward Cullen. Slečno Carterová, vy mu prosím vysvětlete, jak to tu chodí." Kývla jsem, že rozumím, ale v duchu jsem protáčela oči. Edward se na mě otočil:

„Carterová?"

„Ty se divíš? Jaké by to asi bylo, kdyby se někde stále objevovala Isabella Swanová. Zvlášť těch prvních několik let. Navíc Carterová není jediné příjmení, které jsem vystřídala. Byla jsem už i Langová, nebo Laneová."

„Aha." Dál to nekomentoval. Zbytek hodiny jsme už nemluvili.  Jakmile zazvonilo, zvedla jsem se a pelášila k další učebně. Periferním vidění jsem ještě spatřila, jak se holky rychle přiřítily k Edwardovi a předháněly se, která jako první získá jeho číslo. Musela jsem se usmát, ve Forks si už zvykli, že Edward s nikým nikam nechodí- já samozřejmě zase musela být výjimka. Ale tady, je nový, všem bude zase muset vysvětlovat, že o nikoho zájem nemá. Vešla jsem do učebny angličtiny. Seděla tam Alice, bezva, já se snad nikdy těch upírů nezbavím.

„Ahoj Alice."

„Ahoj Bello. To je úžasné, přihlásili jsme se na stejnou školu. Takhle se budeme vídat, ještě o to častěji"

„Jo, je to úžasný Alice." Neměla jsem chuť jí to vyvracet. Na dalších hodinách už nikdo z Cullenů nebyl. Nastal čas oběda. Vzala jsem si tác a šla si sednout ke svému stolu. O chvíli později přišli, celá jídelna si začala šuškat. Oni to neřešili, vzali si tácy a přešli ke mně.

„Je tu volné místo?" zeptal se Edward.

„Ano." Usmál se na mě a já v téhle chvíli přesně pochopila, co vlastně chci. Chci být s Edwardem a to už navěky. Alice ke mně přiskotačila, asi ve svém vidění viděla moje rozhodnutí.

„Neboj, nikomu to neřeknu." Pošeptala mi do ucha, abych to slyšela jen já.

Autor: SLucka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co dokáže čas- 8. část: