11.05.2009 (16:59) • SLucka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1435×
Jak jsem se lekla, tak jsem se přemístila, hned jsem samozřejmě byla zpátky. Ale tohle je takový reflex. Když jsem se podívala na Edwarda, vypadal docela, no nevím, jak ten jeho výraz popsat. Možná překvapený. Pak jsem si uvědomila, že nějak tak, jsem musela vypadat já, po našem prvním běhu. Chtě-nectě jsem se začala pochechtávat.
Edward otočil hlavu na Carlaisla, a chvíli se hleděli hluboce do očí- pochopila jsem, že se baví v myšlenkách. Za chvíli Carlaisle kývnul a spolu s ostatními odešel. Zůstala jsem tu jen já a Edward. To ne. To opravdu není dobré. Nejvíc ze všeho jsem se bála, že jakmile s ním znovu budu, opadnou všechny mé zábrany. Moje jediná ochrana před ním. Stále dokola jsem si opakovala, že mě už nechce, a přemítala v hlavě situaci, kdy ode mě odešel. Ale šlo to stále hůř.
Vzal mojí hlavu do svých dlaní a donutil mě se mu dívat do očí. Já se v nich začala utápět. Snažila jsem se uhnout pohledem, dokud to ještě šlo, ale nedovolil mi to. Věděl přesně, co na mě platí. Zrovna teď se mi to opravdu nehodilo. Začal se pomalu přibližovat, nemohla jsem s tím nic dělat. A tlaková vlna, by mi moc nepomohla, nejen, že bych si zničila byt, ale navíc jsem nechtěla Edwardovi ublížit. Víc jsem uvažovat nedokázala, najednou se mi vše vykouřila z hlavy.
Bylo to ve chvíli, kdy se naše rty spojili. Tenhle jediný krátký okamžik mi připomněl staré časy. S tím i jeho odchod, po téhle vzpomínce mi začali téct slzy. Edward se ode mě odtrl a úzkostlivě se podíval na moje mokré tváře.
„Co se děje?"
„Nic" zalhala jsem, ale zrovna přesvědčivě to neznělo. K mé smůle, vždy poznal, když mu lžu.
„Bello, nikdy jsi nebyla dobrá lhářka."
„Nic se neděje vážně."
„Bello prosím, řekni mi to." Prosil tak krásně, že jsem mu to musela říct. Ale nechtěla jsem to zbytečně rozvádět, tak jsem k tomu použila jen jedno slovo.
„Vzpomínám" řekla bych, že jemu to stačilo. Na tváři měl bolestivou grimasu. Asi pochopil, co jsem tím myslela.
„Neboj Bello, já už neodejdu. Podruhé už to nedokážu. Zažít znova tu agonii, to by mě zabilo."
„To říkáš teď."
„Bello, prosím věř mi. To, že tu ještě jsem a žiju je jen zásluhou mojí rodiny. Nebýt jí, tak hned jak jsem se dozvěděl, že jsi mrtvá, bych běžel za Volounteirovými se zabít." Při těchto slovech mi po zádech přeběhl mráz.
„Edwarde, pocho mě. Všechno to zní moc hezky, ale já ti nedokážu uvěřit tak snadno. Potřebuji čas." Chtěla jsem se zvednout, ale nepustil mě.
„Počkám, jak dlouho budeš chtít." Usmála jsem se.
„Pojď, někam tě vemu."
„A smím vědět kam?" zeptal se zvědavě.
„Tam, kde to všechno začalo." Vypadal nechápavě. Popadla jsem ho za ruku a přemístila se s ním.Tentokrát nevypadal už tak překvapeně, tedy dokud nezjistil, kde jsme. Nacházeli jsme se na naší louce. Bylo zrovna léto, takže velmi pěkně kvetla. Bylo to tu hezčí, než jsem si to pamatovala.
„Páni, je to už dlouho, co jsem tu nebyl."
„ Jojo, já tu nebyla už 50 let."
Asi dvě hodiny jsme seděli na louce a povídali si. Edward se snažil podpořit mou ztracenou důvěru a já jsem bojovala sama se sebou. Stále jsem nevěděla, jestli ho přijmout, nebo raději odehnat. Něco mi říkalo, že správný kompromis by bylo přátelství, ale věděla jsem, že tohle by moc nepomohla. Nakonec by to stejně skončilo u té lásky. O ty dvě hodiny později mě už volala Amanda.
Sebe i Edwarda jsem přemístila zpátky domů. Tam už na nás čekala jeho rodina i s Amandou.
„No, když mě omluvíte, půjdu se převléknout do něčeho pohodlnějšího." Rychle jsem se omluvila a odešla do svojí ložnice, kde jsem měla skříň. Potřebovala jsem být chvíli sama. Převlékla jsem se do žlutého trička se ¾ rukávem a k tomu jsem si vzala černé, zvonové kalhoty se stříbrnou pavučinou na pravé nohavici.
Zbytek večera jsme prokecali. Oni mi vyprávěli své zážitky z nových škol, kterými prošli a já jim na oplátku vyprávěla nějaké povedené světlonošské akcičky. I když to hlavně vyprávěla Amanda. Po druhé ráno se omluvila a šla spát.
„Ty bys měla jít taky Bello, nebo budeš unavená." Radil Carlaisle
„Díky za starost, ale spánek pro mě v posledních letech není zrovna priorita." Usmála jsem se.
„Počkej, chceš říct, že nespíš?" ptal se užasle Emmet.
„Můžu, ale nemusím. Jak říkám, není to priorita." Vysvětlila jsem.
„Týjo" no jo, Emmet- co víc k tomu říct.
Autor: SLucka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Co dokáže čas- 7. část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!