Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co dokáže čas- 4. část

04.05.2009 (16:30) • SLucka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1323×

BELLA:

Dorazila jsem domů a oddechla si. Ještě chvíli a už bych Edwardovi podlehla. Musela jsem neustále přemýšlet nad tím, co se s Edwardovým příchodem změní. Rozhodla jsem se, že dalším setkáním se pokusím předejít a odstěhuji se. Vše připravím hned ráno. Ke svěřenkyni se dostanu kdykoliv-odkudkoliv, takže s tímto problém nebude. Musím jí to ale říct, řekla jsem si, že to udělám hned teď. Přemístila jsem se ke Casinu Amadeus, kousek odtud bydlela. Tohle místo mělo jedinou výhodu, dalo se sem bez problému přemístit. Nikdo tu nikdy nebyl. Vydala jsem se pěšky k ní. Byla jsem skoro u jejích dveří, když ke mně něco přiběhlo, popadlo mě to a utíkalo to se mnou pryč. Jak jsem později zjistila, to-To, byl Emmet. „Emmete, okamžitě mě pusť, jestli se nechceš proletět jako tvůj bratr." Vyhrožovala jsem mu, ale už bylo pozdě. Donesl mě ke zbytku své rodiny. S tou jsem se pak, přes velkou nevoli vydala k nim domů. Dům měli útulně upravený, podobně jako ve Forks. Světle žluté stěny tomu dodávaly jakýsi nádech pohody. Usadili jsme se do obýváku.

Byli neuvěřitelně zvědavý a dost vlezlý. Možná, že si takhle připadal Edward, když jsem zjišťovala já, jeho tajemství. Dávali mi spoustu otázek a já odpovídala stejně neurčitě, jako oni tehdy. Docela mě to i začalo bavit. Musela jsem se začít usmívat, když jsem spatřila jejich výrazy, po mé poslední větě. Když chtějí vědět co jsem, ať si to zjistí, tak jako já. Pak jsem ale ztuhla, volala mě Amanda a znělo to dost naléhavě. Rychle jsem se omluvila a vyběhla z domů. Následně na to se přemístila. Místo, kde jsem se ocitla, vypadalo jako nějaká sluj. Šíleně to tu páchlo. Pak jsem spatřila Amandu, jak leží v bezvědomí na zemi. Rychle jsem k ní přiběhla a podívala se na. Naštěstí neměla žádné vážné zranění. Okamžitě jsem se s ní přemístila domů. Tam jsem jí zaléčila šrám na ruce a bylo to.

Když se probrala, byla dezorientovaná. Začala jsem ji uklidňovat.

„To je v pořádku. Už jsi doma." Viditelně si oddychla. „Tak, ale teď by ses měla jít vykoupat a převléct." Poradila jsem jí.

Když byla hotová, sedli jsme si a začali živě debatovat.

„Co se přesně stalo?" začala jsem se ptát.

„No, šla jsem domů, když mě někdo napadl zezadu a omráčil. Probrala jsem se a nade mnou se skláněl nějaký démon. Do tváře jsem mu neviděla, měl kápi. Chtěl po mě nějaké informace, když jsem mu je odmítla dát, tak mi dal pořádnou ránu do hlavy, než jsem upadla do bezvědomí, tak jsem tě ještě stihla zavolat. No a pak jsem se už probrala tady." Ukončila své vysvětlování.

„Takže jsi toho démona neviděla."

„Ne"

„A co nějaké poznávací znamení?"

„Nic"

„No fajn, mrkni se do knihy, třeba tam bude aspoň ta kápě, nebo něco, co ti ho bude připomínat." S tím jsem se zvedla a přemístila domů. Tak jsem si lehla do postele a poddala se spánku, který jsem sice jako světlonoška nepotřebovala, ale i tak se s ním nabralo dost sil.

EDWARD:

Uplynulo několik hodin. Začalo svítat. Rodina se rozhodla, že se pokusí Bellu najít, ale ne jí konkrétně, ale její domov. Dali jsme se tedy znovu do pátrání. Vrátili jsme se k okolí Casina a doufali, že něco bude tam, ale tohle místo nás zklamalo. Bellina vůně tam v jednom místě byla a pak už zase ne. Byl jsem zoufalý, tolik jsem ji chtěl vidět. Pak jsme procházeli kolem jedné čtvrti. Naštěstí dnes nesvítilo slunce. Byla tady, ve vzduchu se vznášela její vůně, šli jsme dál. Nejvíc byla vůně cítit u jednoho domku, byl to velice pěkný domeček- malý, ale útulný. Byla k němu zahrada, o kterou bylo dobře postaráno. Esme se nad tím jen rozplývala, Alice zase obdivovala exteriér domku. Nahlédl jsem dovnitř, spatřil jsem tam Bellu s tou neznámou dívkou z ulice. Bella seděla v křesle, před sebou měla nějakou zvláštní knihu a o něčem živě diskutovala. Zdála se i mírně naštvaná, takovou jsem ji nikdy neviděl. Nakonec jsem se odhodlal a došel ke dveřím. Třikrát jsem zaklepal a čekal. Přišla nám otevřít ta dívka. „Dobrý den, co si přejete?"

„Dobrý den, chtěli bychom mluvit s Bellou." řekl jsem slušně.

„Aha, no tak pojďte dál." Rozevřela dveře a šla před námi až do obýváku, kde Bella seděla stále ve stejné poloze. Jakmile nás spatřila, ztuhla.

„Hm, tak já vás nebudu rušit." Řekla ta dívčina a už se chtěla zdekovat. Jenže Bella ji zastavila.

„To je v pořádku Amando, rušit nebudeš. Oni tu jsou jen na skok."

„No, tak tentokrát se pleteš Bello. Nejsme tu jen na skok, potřebujeme s tebou mluvit." Naštvaně vyprskla Rosalie. Takovou reakci jsem od ní nečekal.

„Už jste se mnou mluvili, pokud vím." Prohlásila. Než někdo z nás stačil něco namítnout, objevil se v místnosti podivný chlápek. Nevypadal zrovna mile a ani se tak nechoval. Okamžitě zaútočil, v ruce se mu objevila jakási modrá koule, podle pohledu Amandy jsem si stačil domyslet, že je to dost nebezpečné. Z mysli Amandy jsem zjistil, že je to Energetická koule a že dokáže na těle udělat pěknou paseku.Ani jsem se nenadál a jedna z těch koulí už letěla na Amandu, ale po chvilce se před ní objevil veliký modrý štít, který kouli bez problému odrazil. Nechápal jsem, odkud se tu vzal, pak jsem si všiml Belly, stála v hlubokém soustředění. Z toho ji vytrhla další koule, namířená na Alici, ta se jí však bez problému vyhnula. Energetické koule létaly do všech stran. Bellin štít něco dokázal zastavit, ale ne vše. Když pak jsem viděl, jak se jedna z koulí řítí na Bellu, už jsem věděl, že nestihne vytvořit štít, tak jsem se k ní rozeběhl a strhl ji na zem. Ale ta koule trefila mě, můj bok teď nevypadal zrovna vábně. Ačkoli mě ten bok bolel, já se cítil velmi dobře, Bella byla totiž pode mnou, tím pádem v bezpečí mojí náruče. Rychle z ní však vyklouzla, to už na ni letěla další koule, tentokrát však vytvořila štít, koule se od něj jen odrazila a narazila do toho chlapa, ten se pod ní jen rozprskl a všechny jeho zbytky zmizely.

„Jsou všichni v pořádku?" ptala se Amanda, byla ještě mírně v šoku. Najednou si všimla mého zranění.

„Proboha. Okamžitě si tu lehni a sundej si košili. Bello, potřebuje ošetřit."

„Už jdu." S tím ke mně můj anděl přišel. Když viděla moje zranění, zbledla. Přišla až úplně ke mně, a dala svojí ruku nad mojí ránu. Z té začalo vyzařovat oranžové světlo, pod tím světle se začalo moje zranění hojit. Bylo to neuvěřitelné.

„Páni. Ty jsi hotový anděl Bello." Konstatoval jsem. Pak jsem zaslechl Amandiny myšlenky.

Kdyby jen věděl, jak blízko je pravdě.

To mne zarazilo. „Jak jsi to myslela?" zeptal jsem se jí.

„Co? Já nic neřekla." Divila se, odpověď jí přišla od Belly.

„Tos ani nemusela, on totiž čte myšlenky."

„Aha. No nijak jsem to nemyslela." Snažila se z toho vymluvit.

To je úžasný. Čtení myšlenek je opravdu dobré. Ale zajímalo by mě, odkud se z Bellou zná, asi ještě z dob, než byla světlonoška. I když zase to nejde. Vždyť je to už 50 let.

Z jejích myšlenek mě vytrhla Alice, když zatleskala.

„To je úžasný Edwarde, ty jsi na to přišel." Teď jsem nějak nechápal, jak to myslí, svou vizi mi neukázala.

„Na co přišel?" ptal se zvědavě Emmet.

„Na to, co je Bella zač." při tomto se Bella zasekla v půlce pohybu. Ale ihned se ovládla a dosedla do křesla.

„ Bello, jsi vážně...světlonoška?" zeptal jsem se jí.

Autor: SLucka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co dokáže čas- 4. část: