BELLA:
Otočila jsem se a ztuhla. Na ulici přede mnou, stála rodina, kterou jsem v životě už nechtěla vidět.
„Bello…“řekl s úžasem v hlase Edward. Moje svěřenkyně urychleně odešla a hned po ní i zbytek Cullenů. Možná nám chtěli nechat trochu soukromí, ale mě to bylo jedno, rozhodla jsem se, zmizet. Vydala jsem se pryč, ale Edward mě chytil a sevřel mě do náruče. Kdybych na něj nebyla tak naštvaná, jistě bych se cítila dobře. Začala jsem se bránit, ale jeho objetí bylo silné. Zprvu jsem ho chtěla odhodit tlakovou vlnu, ale nedokázala jsem to, nechtěla jsem mu ublížit. Vztek ve mně začal kypět a hned jsem na něj vypálila větu, která mě pálila už chvíli na jazyku.
„Proč se nedržíš svého původního plánu?“ z jeho pohledu jsem poznala, že nechápe jak to myslím a také mi to hned objasnil svou otázku. Odpověď jsem mu dala v zápětí.
„To si nic nepamatuješ? Já myslela, že upíři mají velmi dobrou paměť. Ale když si to nepamatuješ, já ti to ráda připomenu. Tehdy v lese, tam jsi přísahal, že zmizíš z mého života, že už tě nikdy neuvidím.“
V obličeji viditelně zbledl, pokud to tedy bylo ještě možné.
„Bello, prosím, to byla ta nejhorší věc, co jsem kdy udělal. Bylo to, to nejčernější rouhání. Nedokázal jsem a nedokážu bez tebe žít. Prosím, dokážeš mi odpustit?“ řekl to tak smutným tónem, že jsem mu málem i uvěřila, ale stále jsem před sebou viděla tu situaci tenkrát v lese. Ta mi bránila v tom, mu uvěřit to, co mi tu teď povídal.
„Já nevím Edwarde. Víš, konečně se cítím zase volná. Na vás jsem skoro zapomněla a teď se tu zjevíte. Nevím, jak se mám chovat. Nech mě jít. Moc tě prosím.“ Prosila jsem ho.
„Promiň, ale to nedokážu. Když jsem tě konečně našel, už tě nedokážu znovu opustit.“ Řekl omluvně.
„A jak to, že to nedokážeš. Dokázals to předtím, dokážeš to teď. Máš přece tolik zábav, které tě mohou rozptýlit. Co proti tomu zmůže taková primitivní holka jako já? Holka, se kterou si jenom užiješ a pak ji odkopneš jako kus hadru. Víš, já myslela, že ty jsi jiný, myslela jsem, že pro tebe něco znamenám, ale zmýlila jsem se. Naletěla jsem ti, jako jedna z těch pitomých husiček, které po tobě tak jedou.“ Po těchto slovech se mi ulevilo, konečně jsem mu mohla do očí říct přesně to, co si o něm myslím. Vím, možná jsem byla trochu krutá, ale já to musela udělat, jinak bych mu podlehla- to jsem si nemohla dovolit. Chvíli stál a přemýšlel, pak se najednou začal přibližovat, ihned mi došel jeho záměr. Byl už skoro u mě, já se hned rozhodla. Odhodila jsem ho tlakovou vlnou. Kdyby mne políbil, okamžitě by opadla zábrana. Bez problému se zvedl a chtěl jít znovu ke mně, ale to už jsem se přemístila domů.
EDWARD:
Cesta domů proběhla v klidu- pro ostatní. Stále uvažovali nad Bellou a já ty jejich ztřeštěné úvahy musel poslouchat. I když ztřeštěné je trochu nadnesený výraz, to měl jen Emmet. Jediná Alice mi pomáhala, snažila se myslet na cokoli jiného. Za to jsem jí by nesmírně vděčný. Dorazili jsme domů, Esme se hned běžela přivítat a oznámit nám, že dům je konečně pořádně dodělaný. Měla z toho obrovskou radost, která hned zmizela, když nás uviděla- teda hlavně mě.
„Proboha, co se stalo?“ ptala se velice starostlivě. Slova se ujala Alice, když viděla, že nejsem schopný slova. Řekla to velice stručně a jasně.
„Potkali jsme Bellu“ Esme po ní hodila nechápavým výrazem, se kterým o chviličku přiběhl Carlaisle. Ale u něj se zračila i veliká zvědavost.
„ Tak moment, nemá být náhodou mrtvá. Promiň, Edwarde, že to říkám tak surově.“
„To je v pořádku. Sami si to nedokážeme vysvětlit. Ale je to určitě ona.“ Řekl jsem sklesle.
„Je mi to líto, a co, mluvil jsi s ní?“
„Ano“ jednoslabičná odpověď mi teď nadmíru vyhovovala.
„No a?“
„Nebyla zrovna příjemná, ale není se čemu divit. Jinak je stále tak příšerně tvrdohlavá, vůbec se nezměnila“ řekl jsem a musel se usmát, když se mi při těch slovech před očima objevil její obraz.
„ No a jak vypadá v takových šedesáti?“ ptala se Esme. Já i zbytek mojí rodiny jsme museli chtě-nechtě vyprsknout smíchy.
„CO je tu tak vtipného?“
„Jen, že Bella na šedesát vůbec nevypadá. Je stále tou osmnáctiletou holčinou, jako, když jsme ji opouštěli.“ Vysvětlila za mě Alice. Pak ještě dovyprávěla celý příběh. Popsala vše, co se tam stalo, nic nenechala náhodě. Nejvíce se všichni divili tomu, jak Bella zmizela.
Zaposlouchal jsem se do myšlenek ostatních. Všichni uvažovali nad tím, co se s Bellou děje. Správně by teď měla mít rodinu, děti a vnoučata, je přece člověk a tohle je přirozené. Nebo se mýlíme a ona člověkem vůbec není?
Carlaisle vstal a začal zuřivě přemítat. Nakonec vítězoslavně zvedl hlavu a prohlásil:
„No, myslím, že sami nezjistíme, co se s Bellou dějě. Proto navrhuji ji jít vyhledat a pořádně ji vyzpovídat. Mám dojem, že nám má, co vysvětlovat.“
S tím jsme vzali mapku San Franciska a rozdělili jí na tři velké úseky. Ty se rozdělili mezi jednotlivé skupiny. Každá ze skupin měla svou část prohledat. Samozřejmě, že to bylo na delší dobu, proto si každá skupinka své úseky ještě rozdělila na jednotlivé dny.
Skupinky vyrazili. Běhali jsme po městě a snažili narazit na jakoukoli známku její vůně. Stále nic, nikde ani náznak toho, že by se zde Bella před nedávnem pohybovala. Až jednou zavolal Emmet.
„S Rose jsme narazili na její stopu poblíž Casina Amadeus“ tak jsme vyrazili tam. Ostatní tam na mojí skupinku již čekali (ve skupince jsem byl já, Carlaisle a Esme). Všichni jsme se vydali po pachové stopě, chvíli nic nebylo, až Emmet-která byl vepředu- najednou vyběhl. Pak jsme uslyšeli jen vzteklý ženský křik. Podle hlasu všichni poznali Bellu.
„Emmete, okamžitě mě pusť na zem, pokud se nechceš proletět jako tvůj bratr.“ Ale to už byli u nás. Všiml jsem si, že Emmet svírá Bellu opravdu pevně, zda se, že je teď Bella trochu houževnatější.
„Proboha Emmete, vždyť jí rozmačkáš“ stěžovala si Rosalie.
„Já bych jí rád pustil Rose, ale ona má tendenci utíkat.“ Postěžoval si Emmet. Celou situaci nakonec vyřešil Carlaisle, navrhl komprmis. Emmet Bellu pustí, když ona slíbí, že nikam nezmizí. K mému překvapení Bella souhlasila, ale já se jí nedivil, být v Emmetově náručí člověka docela omrzí.
„ Pojď Bello, musíme si promluvit.“ Řekl Carlaisle a naznačil jí, že má jít s námi.
„A o čem by jsme si měli promluvit? Pokud vím, tak si nemáme co říct.“ Zase ta její umanutost…
„Nechte toho, nebudeme se přece dohadovat tady na ulici, půjdeme to vyřešit k nám domů.“ Navrhla Esme. Tohle se odsouhlasilo, běželo se tedy domů. Emmet si hodil Bellu na záda, nejvíc mě překvapilo to, že Rose na Bellu nežárlila. Další překvapen mě čekalo hned jak jsme dorazili, Bella byla naprosto pořádku. Dost dobře si pamatuji, když běhala se mnou, měla vždy co dělat, aby se nesložila.
Posadili jsme se v obýváku, Esme se na Bellu mile usmála:
„Nechceš něco nabídnout, určitě by se tu něco našlo.“
„Ne děkuji“ platila ji úsměv Bela, náhle však zvážněla. „Tak se do toho dáme. Můžu vedět, proč jste mě sem vytáhli?“
„Máme na tebe pár otázek.“ Řekl Carlaisle.
„No, doufám, že nečeáte, že vám na všechny odpovím.“ Prohlásila Bella a naznačila, že můžeme začít. Slova se ujala Alice. „Víš Bells, mě vrtá hlavu, jak to, že žiješ? Byli jsme ve Forks a tam jsme viděli hrob a dokonce slyšeli příčinu tvé smrti.“
„Tak myslím, že tohle je zrovna jedna z těch otázek, na které vám neodpovím.“
„Dobrá, tak jinou. Jak to, že jsi se vůbec nezměnila?“
„ Vy jste se taky nezměnili, tak nevím, proč vám to přijde tak zvláštní“ odpálkovala ji Bella.
„No jo, jenže my jsme upíři. Ti nestárnou a nemění se. Ale ty jsi člověk Bello.“ Vysvětloval Carlaisle.
„Já jsem přestala být člověkem po své smrti.“ Zašeptala si „pod vousy“ Bella, ale náš upíří sluch to slyšel dokonale. Co tím myslela?
„ Prosím Bello, řekni nám to“ žebronila Alice.
„Ale já nemůžu.“
„My ti taky řekli, že jsme upíři.“ Namítl jsem, bohužel řekla přesně to, čeho jsem se obáva.
„Ne, neřekli jste mi to. Já na to přišla sama. Takže, pokud chcete znát moje tajemství, musíte si na to přijít sami.“ Triumfálně se usmála, najednou ztuhla. Nechápal jsem co se děje, ani ostatní.
„Promiňte, ale už musím jít.“ Rychle se vymluvila a vyběhla ze dvěří. Vyrazil jsem za ní, ale na ulici už nebyla. Zbytek večera celá rodina probírala fakta. Nakonec jsem vyběhl do svého pokoje a zaposlouchal se do nějaké muziky. Díky tomu, jsem téměř vůbec nevnímal myšlenky ostatních-to mi vyhovovalo.
Sdílet
