Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Co dokáže čas- 2. část

27.04.2009 (08:00) • SLucka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1436×

PO 50-TI LETECH:

BELLA:

Uběhla již dlouhá doba. Za ten čas jsem se naučila již všechny taje světlonošství. Vystřídala jsem několik svěřenců a žila si poměrně spokojeným životem. Nakonec se ukázalo, že moje odlišnost, díky které mi nemohl Edward číst myšlenky, se mojí přeměnou ve světlonošku trochu dovyvinula. Stal se z toho štít, který se dokázal i zhmotnit. Dokázal pohltit, čí odrazit nebezpečí. Později jsem z něj dokázala vytvořit i jakousi tlakovou vlnu, která dokázala kohokoli odrazit, či zneškodnit. Byla jsem jedinou světlonoškou, která měla nějakou zvláštní schopnost. Opět jsem byla odlišná a to mi trochu lezlo na nervy, ale jinak, milovala jsem svou práci, jestli se tomu tak dá říkat. Na Edwarda a Cullenovi jsem skoro zapomněla, když je někdo zmínil, tak mi to tolik nevadilo. Zvykla jsem si. Už jsem prošla střední školou-několikrát. Taky jsem si vyšla několik vysokých škol. Kvůli světlonošství jsem nezestárla, byla jsem stále tou 18-ti letou Bellou. Zrovna jsem si sedala ke knize, když jsem slyšela, jak mne volá Amanda, znělo to dost naléhavě, tak jsem neváhala a přemístila se za ní. Objevila jsem se v nějaké ulici. Amanda se krčila v rohu a bránila se před dvěma postavami. Byla to Victorie s Laurentem. Neváhala jsem a vrhla se po ní. Jedním kopancem do břicha jsem ji odkopla na vedlejší stěnu. Victorie se bez námahy zvedla, když na mne pohlédla, ztuhla úžasem. Než však stačila něco říct, zavětřila a urychleně zmizela i s Laurentem. Cítila jsem v zádech něčí pohled, když jsem se otočila, stejně jako Victorie, jsem ztuhla úžasem.

EDWARD:

Uplynulo zhruba 50 let. Nevím, jak jsem to dokázal přežít. Asi díky své rodině a s myšlenkou, že tohle je pro mne ten správný trest. Rodina byla dost zdrcená, neustále jsem v jejich myšlenkách slyšel lítost. Ale netušil jsem, zda víc litují mě a nebo Bellu. A bylo to tady další stěhování, na tomto místě jsme byli zhruba pět let. Ale zase začínali přicházet otázky a to je pro nás nejlepší čas, kdy zmizet. Tentokrát jsme se stěhovali do San Franciska.Je tam sice docela slunečno, ale i se rozhodli, že to chce změnu. Nebudeme chodit do školy, Carlaisle bude brát převážně noční služby a budeme se pohybovat převážně v noci. Stmívalo se, tak jsme s rodinou rozhodli, že se projdeme po okolí. 3li jsme do jedné dost nebezpečné čtvrti, když v tom k nám vítr zavál vůni jiných upírů. Tu vůni jsem znal, byla to Victorie. Vydali jsme se tím směrem, zaslechli jsme velikou ránu a ještě jsme přidali, byli jsme tam během chvilky. Viděl jsem Victorii, jak se bez námahy zvedá z kouta, kam s nějvětší pravděpodobností byla odhozena. Stále čelem ke mně, ale ještě si mne nemohla všimnout. Při pohledu na dívku, která ji odhodila, ztuhla. Netušil jsem proč, a v jejích myšlenkách jsem nic nedokázal určit. Pak mě znás zavětřila a zmizela i s Laurentem, který stál nedaleko. Dívka pak nejspíš ucítila můj pohled a otočila se. Pak stejně jako Victorie ztuhla. A spolu s ní i já a zbytek mojí rodiny. To, co jsme viděli, rozhodně nemohlo být skutečné. Byl to jakýsi přelud, ale viděla ho i Victorie, to je zvláštní. Ta dívka vypadala stejně jako Bella, ale nemohla to být ona. „ Bello…“  vzdychl jsem. Ostatní členové rodiny zmizeli, abych měl s Bellou trochu soukromí. Ta dívčina hned zmizela a Bella chtěla jít hned za ní. Já ji však zadržel, potřeboval jsem s ní mluvit a ujistit se, že se mi to jen nezdá. Pořádně jsem ji sevřel do svého náručí. Začala se bránit, ale já ji stejně nepustil.

„Proč se nedržíš svého původního plánu?“ vyjela okamžitě na mě.

„Jak to myslíš?“ nechápal jsem, co přesně tím myslím. Podíval jsem e jí do očí, měla je stále tak krásné, přesně jak jsem si je zapamatoval.

„To si nic nepamatuješ? Já myslela, že upíři mají velmi dobrou paměť. Ale když si to nepamatuješ, já ti to ráda připomenu. Tehdy v lese, tam jsi přísahal, že zmizíš z mého života, že už tě nikdy neuvidím.“

„Bello, prosím, to byla ta nejhorší věc, co jsem kdy udělal. Bylo to, to nejčernější rouhání. Nedokázal jsem a nedokážu bez tebe žít. Prosím, dokážeš mi odpustit?“ v hlase jsem měl ten největší smutek. Doufal jsem, že mi uvěří, ale podle jejího výrazu mi nevěřila. Byl jsem zdrcený.

„Já nevím Edwarde.  Víš, konečně se cítím zase volná. Na vás jsem skoro zapomněla a teď se tu zjevíte. Nevím, jak se mám chovat. Nech mě jít. Moc tě prosím.“ Prosila mě velice útrpně.

„Promiň, ale to nedokážu. Když jsem tě konečně našel, už tě nedokážu znovu opustit.“ Omlouval jsem se jí.

„A jak to, že to nedokážeš. Dokázals to předtím, dokážeš to teď. Máš přece tolik zábav, které tě mohou rozptýlit. Co proti tomu zmůže taková primitivní holka jako já? Holka, se kterou si jenom užiješ a pak ji odkopneš jako kus hadru. Víš, já myslela, že ty jsi jiný, myslela jsem, že pro tebe něco znamenám, ale zmýlila jsem se. Naletěla jsem ti, jako jedna z těch pitomých husiček, které po tobě tak jedou.“ S každým jejím dalším slovem se ztrácela naděje v to, že mi někdy odpust. Začínal jsem být zoufalý, rozhodl jsem se, že jí dokážu, jak moc jí miluju a co pro mne znamená. Naklonil jsem se směrem k ní, s úmyslem jí políbit. Než jsem však stihl uskutečnit svůj plán, odhodila mě jakási tlaková vlna. Hned jsem se zvedl a chtěl jít zpátky k Belle, ale ona zničehonic zmizela v modrých jiskrách. Já zůstal nehybně stát, byl jsem rád, že Bella žije, ale zároveň smutný a zoufalý, protože mi s největší pravděpodobností nedokáže odpustit. Za chvilku přiběhla celá rodina, byla poblíž, to jsem věděl, pak mi teprve došlo, že celý náš rozhovor museli slyšet. Bylo mi z toho nanic. Nikdy jsem jim totiž neříkal, co přesně se odehrálo v tom lese. Esme pak přišla a objala mě. Pak promluvila Rosalie, od které bych to čekal nejmíň: „Dej jí čas Edwarde. Nezapomeň, že když tě viděla naposledy, tak jsi od ní odcházel. To v ní vyvolalo pocity, které jen tak nezmizí. Musí to vstřebat, uvidíš.“

„Díky Rose.“ Pak jsme vyrazili domů. Teprve teď nám začala docházet ta zvláštní pravda. Jak to, že Bella vypadá na 17-18, že se nezměnila, tak jako my a přesto není upír?

Autor: SLucka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Co dokáže čas- 2. část: