Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » City bez slz, láska bez snu - 6. kapitola

13.07.2011 (16:45) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 979×

Pohled Ellie

„Já chci domů,“ založila jsem si ruce na prsou.

„A jak ti je?“ otočil se na židli směrem ke mně.

„Už dobře.“ Sice to není až tak pravda… Ale jo, cítím se lépe.

„Musím tu ještě něco udělat, takže… došla bys ten kousek sama? Nebo mám jít s tebou?“ zeptal se starostlivě.

„Ne, to je v pohodě. Já to dojdu, neboj,“ usmála jsem se a vstala jsem. Až teď jsem si znovu všimla, že mám na sobě jen tu košili.

„Eh… Přinesu ti nějaké kalhoty a mikinu, které tu Elena má,“ přešel ke komodě, která byla z mahagonu stejně tak, jako jeho stůl, a ze šuplíku vytáhl nějaké oblečení. Upírskou rychlostí se objevil u mě a dal mi ho.

„Koupelna je hned naproti.“ Kývla jsem na souhlas a odešla jsem do koupelny. Zavřela jsem za sebou a zamkla. Ze zvyku…

Sama sobě jsem se uchechtla a podívala se na sebe do zrcadla. Zrcadlo bylo orámované zlatem. Povzdechla jsem si a oblékla jsem si kalhoty a mikinu. Rifle byly v černé barvě a ve stylu „roury“. Mikina byla v šedé barvě. Jen mi byly dlouhé rukávy. Vlasy jsem si stáhla gumičkou, kterou nosím na zápěstí.

Došla jsem zpátky do pokoje a ještě si nazula své balerínky.

„Díky moc, za všechno, Stefane,“ usmála jsem se na něj u vchodových dveří.

„Nemáš zač, Ell,“ úsměv mi oplatil a já se vydala zpět po příjezdové cestě domů. Byl to kousek, necelých osm bloků a jsem doma.

Naproti mně se vynořila ze stínu vysoká postava. Až po chvíli jsem zjistila, že je to Damon.

„Salvatore,“ zastavila jsem se, svou váhu jsem přenesla na jednu nohu a ruce jsem zkřížila na prsou.

„Cullenová,“ nasadil svůj arogantní tón a zastavil se asi metr ode mě.

„Problém?“ nadzvedla jsem obočí. Udělal ještě krok ke mně.

„No jasně,“ mrkl na mě.

„Tak si ho vyřeš,“ zakroutila jsem hlavou a chtěla ho obejít. Ale chytl mě za loket, takže jsem se nemohla hnout.

„Víš, jak si můžeš zahrát do karet?“ Zavrtěla jsem hlavou ve stylu, že nevím. Zasmál se a chytl mě za ramena. Přibližoval se svými rty k mému krku. Chtěla jsem utéct. Daleko. Ale nemohla jsem. Držel mě pevně. Během mikrosekundy jsem ucítila jeho zuby, jak hladce prořezávají mou krční tepnu, a já upadávám do mdlob. Poslední, co si pamatuju je, že jsem polykala něco nechutného, a pak už mě jen zalil chlad a tma.

Kolem mě zafoukal vítr a spadalo listí. Začala jsem to vnímat. Začala jsem vnímat svět. Párkrát jsem zamrkala. Bála jsem se otevřít oči, bála jsem se, co uvidím. K mému štěstí jsem uviděla pouze nebe, které překrývalo koruny stromů.

Postavila jsem se na kolena a po chvilce jsem stála u stromu. Po… hodně krátké chvilce. Během okamžiku, mrknutí oka.

Byla jsem zmatená, ale to přebila sladká a lákavá vůně pár metrů ode mě.

„Jsi v pohodě?“ mluvil na mě nějaký hlas. Šíleně mě bolela hlava, ale uvědomila jsem si to až teď.

„Ne! Nech toho! Nemluv!“ zakřičela jsem na něj. Ta osoba se ale nedala. Přišla blíž ke mně. Začaly mě bolet dásně a já myslela, že se rozbrečím. Zastavte to někdo!

Ani jsem si to neuvědomovala, už jsem byla přisátá ke krku muže, který na mě předtím mluvil. Dělala jsem to neochotně, ale ta sladká tekutina mi proudila do úst a já nemohla přestat.

Otřela jsem si rty o rukáv mikiny a rozběhla jsem se k centru města. Začalo hodně pršet.

Naproti mně šla osoba nízkého vzrůstu s vlasy do všech světových stran. Až potom mi došlo, že to je Alice. Mé oči zdobily jizvy a rty zase upíří zuby. Vrčela jsem na ni.

„Ellie… to jsem já, Alice,“ promluvila na mě. Pouze jsem udělala pár kroků blíž k ní a chytla ji pod krkem. Nevím, za jakým účelem nebo proč. Prostě pud…

Chytila mě za ramena a odhodila mě na zem. Neslyšela jsem její slova, pouze jsem po ní znovu vystartovala. Během sekundy jsem byla namačkaná na zeď.

„Ellie, poznáváš mě? Alice, Alice Cullenová.“

„Alice?“ trošku jsem si oddechla… cukaly mi koutky a já jsem se vší silou snažila donutit ke klidu.

„Takže sis konečně uvědomila, kdo jsem? Perfektní. Když tě pustím, neurveš mi hlavu, že ne? Bohužel mám teď… problémy s budoucností,“ omluvila se.

„Proč bych ti měla rvát hlavu? Jsi blázen.“

„Blázen? To těžko. Zaútočilas na mě,“ ospravedlňovala se dál.

„Ne, nezaútočila. A teď promiň, ráda bych něco snědla,“ vydala jsem se po cestě domů.

„Moment. Jdu s tebou, vlastně jsem zrovna chtěla jít domů. Jak to myslíš, žes na mě nezaútočila? To, že jsi mě chytla pod krkem a podruhé na mě skočila, to byla jako… nějaká nová forma pozdravu?“

„Jasně. Vítej v Mystic Falls,“ usmála jsem se ironicky a už stála před vilou.

„Vtipný. Fakt, díky. No… počkej tady, hned jsem zpátky. Moment – ty vlastně zatím stejně dál nemůžeš,“ mrkla na mě. Chvilku byla pryč, ale po padesáti osmi sekundách byla zpátky. Vedla s sebou… Carlislea.

„Ellie…“ řekl po chvíli mlčení.

„Tadááá?“ ponasnažila jsem se o veselý tón.

„Když tě pustím dovnitř… Přísaháš, že neublížíš Renesmé?“ zeptal se a já se uchechtla.

„Je nám snad dvanáct?“ jen tak ze zvědavosti jsem se zhluboka nadýchla a pocítila vůni krve. Cítila jsem, jak se mi objevují zuby… zaťala jsem ruce v pěst a vše bylo zase v normálu.

„Pokud chceš dovnitř, tak přísahej,“ řekli unisono. Ou, to bude na dlouho… Sedla jsem si na zem, opřela se o zeď a přebírala kamínky v zemi.

„To má být vydírání?“

„Ne. Tohle má být ochrana někoho, na kom nám záleží.“

„Fajn, no. Přísahám.“ Nakonec mě pozval dál a já krokem, kterým chodívala Katherine, jsem vstoupila dovnitř a rozhlížela se. Trošku jsem zavrčela a všichni hned stáli před tou dívenkou, Renesmé.

„Klídek, jo? Nemám v úmyslu ji zakousnout,“ v hlavě jsem si ale přemítala, jaké by to bylo. Ale upíří krev s lidskou… pochybuju, že by mi chutnala.

Jen jsem mrkla a vše bylo jinak. Úplně. Nechápala jsem situaci.

„Co se děje?“ Nikoho jsem nevnímala, jen Alici.

„Co je s ní?!“ řvala jsem na plné kolo. Žádná odpověď. Zatřepala jsem s Carlislem, že by mu mohly vypadat vnitřnosti, „no tak!“

„Zlobíš se na nás? Já… Já se takhle chovat nechci. Nechci na tebe být zlá, víš,“ řekla Christine.

„Dobrý, už se stalo.“

Chodila jsem sem a tam. Měla jsem žízeň, šílenou, ale nechtěla jsem jít v téhle situaci na lov. Musela jsem za nimi, chtěla jsem vědět, co je s Alice.

Rozběhla jsem se nahoru do patra za nimi. Zírala jsem na Alicino bezvládné tělo na posteli. V tu chvíli jsem si vzpomněla, co dokáže člověka vyléčit. Upíří krev.

„Nevím, jestli to půjde, protože jste upíři. Ale jste jiní. Mohlo by to fungovat,“ zakousla jsem se do zápěstí a přitiskla jsem ruku k Aliciným rtům.

„No tak, Alice! Pij!“ zaskučela jsem, ale ani se nepohnula.

„Alice, jestli se okamžitě nenapiješ té krve, tak ti vezmu všechny kreditky a spálím je!“ skoro jsem na ni křičela. Zaznamenala jsem jen malý, opravdu malinký pohyb.

Najednou se ale její oči otevřely a zděšeně si sedla. Ze všech koutů pokoje se ozývalo její jméno a všichni se k ní hrnuli. Šly mi slzy do očí a tak jsem vyklidila prostor.

„Ellie?“ vyšla z pokoje Chris.

„Ne, nechci s ní mluvit. Že se omlouvám, ale ne,“ omluvně jsem se ušklíbla a vydala se do mrazáku pro krev.

„No dobře. Kdo… ti to vlastně udělal?“

„Když ti to řeknu, uděláš akorát scénku.“

„Nikoho kvůli tomu nezabiješ, že ne?“ ujišťovala se. Budu zatloukat, zatloukat, zatloukat…

„Nee.“

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek City bez slz, láska bez snu - 6. kapitola: