Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » City bez slz, láska bez snu - 4. kapitola

10.07.2011 (07:30) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1243×

Pohled Ellie

Ráno jsem jela do školy společně s mojí rodinkou. Usedla jsem do své lavice a rozhlížela jsem se kolem. Můj pohled se usadil na jednom… jedné osobě. Stefan seděl v lavici hned za Elenou. Povídali si a já tak měla čistý štít a mohla ho sledovat. Přímo jsem do něj zabodla mé oči. Byl zvláštní. Ani jsem si to neuvědomila a začala hodina. Pořád jsem ho ale sledovala. Po očku.

„Neruším vás, slečno Cullenová?“ ozval se pan Tanner u mé lavice.

„Ne, vůbec, pane Tannere,“ otočila jsem se směrem k tabuli. Když stál u tabule a psal na ni zápis, využila jsem jeho nepozornosti a vykradla se ze třídy. Otevřela jsem dveře a uviděla Christine a Damona, jak…
„Ehm…“ odkašlala jsem si a hned se otočila.

„Promiň, Ellie… chápu, že to musel být šok,“ řekla Verča.

„No, to si piš, že to pro mě byl šok! Jako… tady? Když už, jsou i záchody. Ale tady panu Salvatorovi by to muselo prvně dojít, že jo!“ pořád jsem se raději neotáčela.

„Ale no tak,“ ohradil se Damon, „neříkej, že se ti ten pohled nelíbil.“ Potom něco Chris řekla, ale nerozuměla jsem jí.

„Sklapni,“ zasyčela jsem na něj. Pořád jsem stála čelem ke zdi.

„Ehm… už se můžeš otočit,“ řekla. Váhavě jsem se otočila a spokojeně si oddechla.

„Jste… Radši nic,“ začala jsem a hned raději ukončila můj monolog.

„Jsme co?“

„Jsme… tedy jste nic.“

„Jsme nic? Jak to myslíš, že jsme nic? Že jsem já nic? Že je Damon nic?“

„Bože… Nerozebírej to. Jen jsem chtěla říct, že jste blbci. Na chodbě…?!“

„No fajn, byla to blbost,“ řekla.

„Jo, to byla,“ zapíchla jsem do Damona nenávistný pohled.

„Tak už se na něj takhle nedívej… Vlastně za to vůbec nemůže.“ A Damon konečně zmizel.
„Hmm…“ zamručela jsem a odešla někam pryč. Co nejdál od nich. Tak to už je moc… I má nejlepší kamarádka! Fajn… Nevím, za co se mi pomstili, ale naštvali mě. Oba.

Šla hned za mnou. Otočila jsem se a odsekla jí.

„Nech mě!“ a rozběhla jsem se ven z budovy. Mířila jsem si to k lesu. Místo, které mě vždy uklidní. Sedla jsem si na zem za penzionem Salvatorových. Tam zaručeně nikdo nešlápne a já budu mít klid. Konečně. Po tváři se mi spustilo pár slz, které jsem nečekala. Vzala jsem si do ruky kamínek, který ležel na zemi, a hodila ho do tmavého lesa. A další… Další… Něco mi káplo na kalhoty. Myslela jsem, že je to další slza, ale mýlila jsem se. Kapka po kapce. Začalo krápat. Díky střeše, která byla trochu přes zeď mi stačilo, abych se odsunula víc ke zdi. Sice začínala být zem vlhká, ale bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno.

Opřela jsem si hlavu a zavřela oči. Zaposlouchala jsem se do deště, jak bubnuje o střechu. Po chvilce jsem to začala slyšet jakoby z dálky. Až jsem ho neslyšela vůbec. Měla jsem před očima černo. Byla mi zima.

„Ehm…“ uslyšela jsem někoho u sebe.

„Zmiz,“ zasyčela jsem, i když jsem ani neměla ponětí, kdo to je.

„No to jsi uhodla. Není ti tu zima?“ Až teď jsem si začala slepě uvědomovat, jaká mi je zima, a že jsem promáčena na kost.

„Ne, vypadni už!“

„Jasně…“ To mě donutilo trošku otevřít oči. Uviděla jsem chlapce, vysokého asi metr sedmdesát pět, se světle hnědými vlasy a… byl to Stefan. Aha. Opět jsem zavřela oči.

„Jdi pryč,“ procedila jsem mezi zuby.

„Proč? Zaprvé, je to můj dům, zadruhé… Co tu vůbec děláš?“ zeptal se.

„Sedím a přemýšlím nad tím, co se dneska stalo.“

„A co se stalo?“ nadzvedl obočí.

„Nic. Jdi pryč,“ snažila jsem se o co nejvíc nepříjemný tón. Pořád tam stál.

„Fajn, tak jdu já,“ otevřela jsem oči a opřela jsem se o zeď. Rychle jsem se zvedla, ale nečekala jsem, že se mi zatočí hlava. Během milisekundy jsem byla smířená s tím, že opět skončím na zemi. Nic se ale nestalo. Stefan mě zachytil.

„Eh… Díky.“ Pořád šokovaná jsem se už postavila a váhavě udělala pár kroků. Každým krokem se mi podlamovala kolena, jako bych jezdila půl hodiny na rotopedu.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Stefan.

„Jojo,“ ujistila jsem ho. Čím víc jsem udělala kroků, tím víc se mi kolena podlamovala. Jakoby se kosti přeměnily v párátka. Chtěla jsem se jít opřít o zídku, která ode mne byla plus-mínus pár metrů.

Měla jsem v nohou strašně divný pocit. Pocit, který se těžko popisuje. Udělala jsem poslední krok a skácela jsem se k zemi. Před očima jsem měla opět černo.

Probudila jsem se po delší době. Delší? Ne, opravdu nemám ponětí o čase. Matně jsem si vzpomínala na to, co se stalo. Porozhlédla jsem se.

„Jak jsi na tom?“ zeptal se Stefan, kterého jsem přehlédla. Seděl u velkého, mahagonového stolu a zapisoval si něco do… deníku.

„No… Popravdě nevím,“ pokusila jsem se posadit, ale nepovedlo se to. Bolelo mě celé tělo.

„Musím domů!“ zpanikařila jsem. Rychle jsem se zvedla, ale spadla jsem zpět. Ok, tak jinak. Pomalu jsem se začala zvedat, ale to už mě něčí ruka tlačila zpět do postele.

„Uklidni se, akorát si ublížíš. Zůstaneš tady, dokud nebudeš schopná se normálně postavit. Ještě by sis ublížila a za to by mě asi moc nepochválili.“ Povzdechla jsem si a Stefan nasadil vítězoslavný úsměv. Odešel zpátky ke stolu a začal opět zapisovat.

Koukala jsem po pokoji. A pak mi to došlo. Stefanův pokoj… Wow.

Koukala jsem z rohu do rohu, na Stefana a zase dokola, dokolečka. Povzdechla jsem si. Nejraději bych si dala teplou sprchu. V tom promáčeném oblečení moc teplo nebylo. Tedy… Moment… Cože? Koukla jsem se na sebe. Oblečení, které jsem měla na sobě ráno, jsem na sobě teď rozhodně neměla. Místo trička a kalhot jsem měla košili, která byla asi tak o dvě-tři čísla větší, takže mi byla asi do čtvrtiny stehen.

„Jen taková malá otázka… Kde je moje oblečení?“ zeptala jsem se šokovaně.

„Momentálně se suší,“ usmál se na mě a odešel z pokoje. Rukou jsem si prohrábla vlasy a opřela se plně o polštář.

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek City bez slz, láska bez snu - 4. kapitola: