Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chytit lovce - 5. kapitola

10.10.2018 (12:00) • KaathCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 496×

Bella

„Vstávej. Znovu!“ přikázal Anton.

Vrhla jsem na něj nenávistný pohled a vyškrábala se na nohy, které mě už neskutečně bolely.

Od našeho odchodu ze Seattlu už uplynuly dva týdny. Vlastně přesně to bylo patnáct dní, sedm hodin, osmnáct minut a asi deset sekund, protože můj nový mozek počítal úplně všechno. Stačilo nechat v podvědomí odtikávat imaginární hodinky.

Připomínala jsem teď už dospělého upíra, i když moje srdce stále bilo. Taky jsem byla mnohem křehčí a moje smysly vůbec nebyly na takové úrovni, jako Antonovi.

I přes to mi ale minulý týden oznámil, že je na čase začít mě cvičit. Říkal, že díky svým genům bych měla být silnější a rychlejší než běžný novorozený a tak není třeba ztrácet čas. Až se přeměna dokončí, budu neměnná. Takže čím větší sílu a hbitost do té doby budu mít, tím líp.

„Mám zlomený kotník,“ zamumlala jsem a vrhla na svého stvořitele prosebný pohled.

„Máš pět vteřin, tak doufej, že to do té doby sroste,“ odsekl, ale za jeho tvrdým hlasem se skrývalo pobavení. A taky starost.

Naučila jsem se rozeznávat, co myslí vážně a kdy si chce jen uchovat tu svoji neprostupnou masku.

„Potřebuju minimálně deset minut. Nejlíp hodinu,“ zaskučela jsem a přenesla váhu na zdravou nohu.

I když jsem se teď hojila stokrát rychleji než běžný člověk a minimálně desetkrát rychleji než lovci, na Antonovy nároky to nebylo dost.

Kromě stopování, ve kterém jsem alespoň vynikala, mě učil i bojovat. Vlastně mě učil především to.

„Tři,“ začal odpočítávat, než se na mě vrhne.

Cvičili jsme sebeobranu. Můj úkol vlastně spočíval jen v tom, abych uhnula a potom se ho pokusila zneškodnit. Bez četných zlomenin se to ale neobešlo. Těšila jsem se, až bude po přeměně.

„Dva,“ protáhl líně a široce se na mě usmál.

Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Jedna.“

Pokusila jsem se přenést váhu i na druhou nohu a uskočit. Ozvala se rána a ve vteřině jsem se ocitla na lopatkách.

„Tohle nemá cenu,“ zamumlal Anton.

„Takže s tím skončíme?“ zeptala jsem se nadějně.

„V žádném případě. Znovu.“

„Já už to ale znovu nezvládnu. Je to čím dál tím horší!“

„Protože se soustředíš jen na sebe. Musíš se ale soustředit na mě. Odhadovat moje kroky.“

„Jasně,“ přikývla jsem, i když jsem neměla páru, o čem to mluví. Věděla jsem, co udělá, protože pořád opakoval to samé, ale netušila jsem, jak se tomu vyhnout.

V hlavě jsem pátrala po útržcích z akčních filmů a hledala inspiraci. Tam všechno vypadalo tak jednoduše.

„Znovu,“ řekl nekompromisně Anton.

Nahrbila jsem záda a rozkročila jsem se. Na zraněnou nohu jsem se pokusila přenést co nejmenší váhu, ale i tak to kurevsky bolelo.

„Tři,“ začal.

A historie se znovu opakovala.

„Dva.“

Hruď mi vibrovala tichým vrčením, připravovala jsem se na následující krok. Záměrně jsem se vyhnula Antonovu pohledu, protože v očích se prý dá vyčíst všechno dopředu.

„Jedna.“

Než dořekl, plně jsem přenesla váhu na zraněnou nohu a ignorovala vystřelující bolest. V další sekundě jsem se vrhla přesně na opačnou stranu a stočila se do kotoulu. Rukama jsem si zakryla hlavu a chtěla dopadnout zpátky do podřepu, ale moje levá noha mě s konečnou platností odmítla poslechnout. Ozvalo se křupnutí a v poslední chvíli jsem se svalila na bok, abych zabránila další bolesti.

Zasténala jsem, protože kosti, které ještě nebyly zlomené, jsem si bezpochyby alespoň narazila. Jednou rukou jsem si objala břicho a druhou popadla kotník, který byl v nepřirozeném úhlu.

„To bylo mnohem lepší,“ ozvalo se nade mnou.

Vzhlédla jsem, ale namísto odpovědi jsem mu věnovala jen vzteklé zasyčení. Byla jsem v příliš špatném stavu na to, aby mě jeho pochvala těšila.

„Přísahám, že tě jednou zabiju,“ zamumlala jsem.

„Zajímavé. Přestože jsi kvůli mně měla zlomenou nejméně půlku kostí v těle, stále to nemyslíš vážně.“

Nic jsem neřekla, protože by opět poznal, kdy lžu. Na tohle jsem si ani za tu dobu, kterou jsme strávili spolu, ještě nezvykla.

„Nesnáším to tu,“ zavrčela jsem.

„Teď mluvíš pravdu,“ oznámil mi, jako bych to nevěděla.

„Budeš mi pořád připomínat, kdy to myslím vážně a kdy ne?“ vyjela jsem, protože ve chvílích, kdy se mě nesnažil zmrzačit, mě rozčiloval.

Takže, shrnuto a podtrženo, mě ničil pořád.

„Dej si pauzu,“ doporučil mi. „A ukaž mi ten kotník.“

Svalila jsem se zády do trávy a zvedla jsem k němu levačku. Anton se ke mně sklonil, ale v další vteřině se zase napřímil a naštvaně mě probodával pohledem. Kdyby mohl, byl by určitě červený.

„No co,“ dráždila jsem ho. „Tak mi sežeň nové oblečení.“

„Tak pod ním něco nos,“ odsekl.

To byla jedna ze změn, kterých jsem si na něm všimla. Předtím mi chladně hodil k nohám oblečení mrtvé holky a vyzval mě, ať se svléknu. Teď, pokud jsem náhodou chtěla provést ranní hygienu nebo odhalila něco, co v jeho století rozhodně vidět nemohl, mizel jako pára nad hrncem. Nejdřív jsem měla sebevědomí na bodu mrazu, ale potom mi došlo, že to jsou prostě rozpaky. A pak že nic necítí… Zrudnout nemohl, takže jsem na to přišla mnohem později. Ve chvílích, jako byla tato, kdy se mě bál dotknout. I když mi rozhodně nepřipadalo, že by vyměkl.  Byl to pořád stejný zasraný hajzl. Jen si mě nejspíš zařadil na seznam osob, ke kterým nechtěl být až tak hnusný.

Anebo mě chtěl. To byla druhá možnost. A nejspíš i pravděpodobnější, protože tomu na mně kdoví jak nezáleželo. A vzhledem k tomu, že mi pořád tvrdil, že jsem něco jako jeho dcera, třeba se bál šukat vlastí krev. Nebo jed, to je jedno…

Bože, Bello, vzpamatuj se! Nad čím to tady proboha uvažuju?

Ale jsem zdravý, plnoletý člověk… upír… bytost… takže jednou tohle téma přijít muselo…

„Už jsi dost stará na to, obstarat si něco sama,“ zamručel a vytrhl mě z přemýšlení.

„Cože?“ zareagovala jsem. „Aha…“

Má štěstí, že nemůže sledovat moje myšlenkové pochody. Na to jsme přišli teprve nedávno. Vždycky poznal, když jsem mu lhala, ale nevěděl, co jsem chtěla říct doopravdy. Neuvěřitelně ho to štvalo, protože až doteď nic podobného nezažil.

„Mám pod tím kalhotky,“ usmála jsem se na něj nakonec, když mi došlo, o čem jsme se to před tím bavili. „V jednadvacátém století se už krajkové nohavice nenosí.“

„V jednadvacátém století se neroztahují nohy na potkaní. A už vůbec ne, pokud máš tanga,“ vrčel.

„To žárlíš nebo se snažíš chovat jako můj otec?“ zajímala jsem se drze. „A ve dvacátém prvním století se nohy na potkání roztahují…“

Bez dalších zbytečných řečí – protože to bychom tu byli ještě dlouho – mě popadnul za nohu a zvedl ji do úrovně svého pasu. Zatnula jsem zuby, abych nezaječela, ale i tak mi uniklo tiché zasyčení.

S nepříjemným křupnutím uvedl můj kotník do původní polohy. Zařvala jsem, protože to už jsem nevydržela.

„To bolí!“

„Nepovídej,“ odsekl.

„Přestaň se chovat tak, jak se chováš. Stejně je to jen maska a –“

„A ve skutečnosti jsem milý a citlivý muž, který tě miluje. Jasně,“ zavrčel znechuceně.

„No vidíš,“ neodpustila jsem si. „Tak se k objektu své lásky můžeš chovat trochu slušněji.“

„Až přestaneš fňukat, začnu se chovat slušněji,“ odsekl. „Pořád si stěžuješ. Bolí mě z tebe hlava.“

Hlavně že on si nikdy nepostěžoval. Jenom mi neustále předhazuje, jaké jsou se mnou problémy.

„Pro dnešek konec?“ zeptala jsem se po chvíli, když trochu vychladnul.

Přikývl.

„Asi se budeme muset přesunout,“ rozhodl nakonec.  „Můžou nás tady vystopovat. Už jsme tu dlouho.“

„Takový je teda upíří život?“ zamumlala jsem a nedokázala jsem potlačit hysterický podtón v hlase. „Samé utíkání? Nikde se nemůžeme zdržet dlouho, začít vztah ani si najít… co já vím, přátele?“

„Máš pravdu. Nemůžeme.“

„Fajn,“ řekla jsem. „Tak můžu alespoň vybrat místo, kam půjdeme?“

„Pro mě za mě…“

„Slibuješ?“ zeptala jsem se šťastně.

Nedůvěřivě po mně střelil pohledem.

„Neslibuju. Ale můžeš to zkusit.“

„Tak jo. Můžeme se vrátit zpátky do Seattlu?“

Edward:

„Jak je na tom?“ zeptal jsem se tiše svého otce. Nemusel jsem to ani vyslovit nahlas, aby věděl, že se ptám na Charlieho.

„Je v šoku. Odmítá uvěřit, že je jeho dcera mrtvá.“

Povzdechl jsem si, abych taky předvedl nějakou lidskou reakci, když už jsem na pohřbu. Netušil jsem, nakolik se my lovci podobáme lidem a nakolik těm monstrům, která lovíme. Já už jsem rozhodně patřil spíš na druhou stranu.

„Dostane se z toho,“ zamumlal po chvíli Carlisle.

Já si tím nebyl až tak jistý.

Byl to už skoro měsíc, co našli Isabellu poblíž jednoho z přístavů asi sto kilometrů od Seattlu. Na to, abychom jí odebrali DNA, sice byla v příliš špatném stavu, ale i tak nikdo nepochyboval, že ta, co ji našli, je Charlieho dcera.

Vlastně nikdo až na jejího otce. Ten si to odmítl přiznat i v den, kdy ji pohřbívali.

Pohřeb se konal venku na hřbitově.

Nebylo tu kdoví jak moc lidí. Vlastně, co to kecám. Byla tu celá její škola a nejspíš i milion tisíc známých, které ta holka v životě potkala.

Nebývá až tak běžné, aby se někdo z jejího okruhu stal obětí upíra a ještě k tomu našli jeho tělo. Každý z těchhle lidí si vlastně chtěl užít svých pět minut slávy za to, že ji znal. Přitom jsem pochyboval, že kterýkoliv z nich byl její skutečný přítel.

Bylo mi z toho zle.

„…milá, chytrá a spolehlivá. Isabella Swanová, byla úžasná dcera, věrná přítelkyně…,“ dolehl k mým uším proslov kněze, který pronášel řeč místo Charlieho.

Ten neměl nervy na to, aby si stoupl před všechny ty lidi a pokusil se mluvit o milované dceři, kterou oni vlastně ani neznali.

Vyhledal jsem ho pohledem. Vzhledem k tomu, že jsem seděl ve druhé řadě, to nebyl až takový problém. Stál u rakve a po tvářích mu tekly slzy. Nikdy před tím jsem ho neviděl pořádně brečet a tenhle pohled se mi nelíbil.

„Myslíš, že to jsou lovci?“ vyrušil mě něčí afektovaný hlas.

Asi o tři řady za mnou, namyšlená slečna, jejíž nevkusnou voňavku by cítil i obyčejný člověk, právě informovala nějakou jinou primu o svých postřezích.

„Kdo jiný? Její otec je taky lovec,“ dramaticky ztišila hlas její kamarádka.

Byla to kráva, ale i tak se mi nelíbilo tohle poslouchat. Charlieho dceru jsem viděl jen jednou v životě, a přesto bych byl stokrát radši v přítomnosti Isabelly než těchto jejích povedených přítelkyň.

„Ti dva jsou docela pěkní. Podívej na toho blonďáka…Bože to je kus,“ šeptala majitelka otřesné voňavky vzrušeně své kamarádce.

Jasper po mé druhé ruce znechuceně zasyčel. Skryl jsem úsměv.

A to ještě neslyšel ani polovinu z toho, co já.

„Mně se líbí víc ten zrzek. Myslíš, že s ním něco měla? Vypadá jako její typ,“ přidala se nějaká třetí a mně zmrzl úsměv na rtech.

„Jistěže s ním něco měla. Byla to děvka,“ odpověděla jí zasvěceným hlasem ta s výraznou voňavkou.

Zavřel jsem oči a zaťal ruce v pěst. Na lýtku jsem měl pod černými kalhoty asi deset palců dlouhý nůž, který bez problémů rozsekl tenký plát železa.

Jak dlouho by trvalo, než bych přerušil ten jejich výplod, který jsem musel poslouchat? Ne, že by mi nějak vadilo, že se navážejí do cizí holky. Typická ženská vlastnost. Ale já jsem nebyl zrovna chápavý k lidem, kteří pomlouvali dceru mého dobrého přítele a kolegy na jejím vlastním pohřbu.

„Edwarde,“ sykl Carlisle a já jsem upřel svou pozornost na něj. „Jdeme se rozloučit.“

Rozhlédl jsem se. Všichni už vstávali a tiše se řadili do zástupu, aby přihodili do hrobu růži.

Byl jsem mezi prvními. Rakev už byla zapuštěná a na jejím víku leželo několik věnců a pár růží. Nebyla skleněná, protože to, co se ukrývalo pod ní, by ani silnější povaha rozhodně nemusela unést.

Naklonil jsem se do hrobu a hodil do středu svou přidělenou růži. Isabellu jsem neznal, ale byl jsem tu jako psychická podpora Charlieho. Připadalo mi správné něco říct.

„Ehm, odpočívej v pokoji,“ zamumlal jsem nakonec a otočil jsem se k odchodu, i když původně jsem chtěl říct něco lepšího. A asi i teatrálnějšího. Tohle ale nemělo smysl.

Zamířil jsem k Charliemu. Seděl na slonovinově bílé židli v hloučku svých nejbližších. Takže v hloučku nás, lovců.

Zastavil jsem se, protože mě přes nos znovu praštila voňavka té holky z páté řady. Nevěděl jsem, proč to dělám, ale otočil jsem se a vracel se zpátky. Poznal jsem ji podle vůně. Stála nedaleko hrobu a hleděla na Isabellinu fotografii. Oblečená sice byla do černé, ale bylo to oblečení, které se hodilo spíš do nočního klubu než na pohřeb. Dráždila tím všechny kolem. Po boku jí pochopitelně postával hlouček několika dalších, jí podobných, které byly s to přizvukovat každé hlouposti, kterou ona plácne.

„Mělas pravdu, on jde sem!“ zamumlala rozrušeně jedna z nich.

Nevšímal jsem si toho, protože jako obyčejný člověk bych to stejně nemohl slyšet a pokračoval jsem dál směrem k nim. Z nějakého neznámého důvodu mě to za nimi táhlo.

„Bože, on je tak sexy…“

Znechuceně jsem protočil oči. Na lovce jsem znal vlastně jen dva typy reakcí. Většina lidí se nás bála. Uhýbali pohledem, nezdravili a snažili se předstírat, že neexistujeme, abychom si jich náhodou nevšimli, stylem á la pštros zahrabaný hlavou do písku. Druhou polovinu lidí jsme fascinovali. Všechno to tajemno, které nás obklopovalo, naše síla a schopnosti… Navíc jsme údajně byli pěkní. Někteří  z nás až nadpřirozeně.

„Ahoj, jsem Jessica,“ oslovila mě majitelka té výrazné voňavky. „Znal jsi ji?“ protáhla a nacpala mi pod nos fotografii Charlieho dcery. Zároveň se mě pokoušela skrz přivřená mrkající víčka pozorovat. Sexy póza za všechny peníze.

Kdyby věděla, že jsem skoro dvakrát tak starý jako ona, ztratila by zájem. I když jsem vypadal sotva na dvacet pět.

„Ne, neznal jsem ji,“ odpověděl jsem nakonec.

Pozorně jsem si fotku, kterou pořád držela v ruce, prohlédl.  Podobnou jsem viděl už několikrát. Dokonce jsem viděl i znetvořený originál, ale na téhle fotografii bylo něco zvláštního.

Žena na ní měla dlouhé rovné vlasy. Snímek byl černobílý, ale věděl jsem, že byly mahagonové. Oči měly mandlový tvar a pobaveně se leskly. Do objektivu špulila plné, svůdně vykrojené rty. Její tvář nenechávala nikoho na pochybách, co si myslí. Byl to ten přidrzlý rozpustilý výraz, který ale byl v obličeji někoho jako ona vlastně sexy.

Chtěl jsem vědět, jak vypadala žena – kvůli které byl teď Charlie na dně – když byla na živu.

Už jsem chápal, proč se ji tak dlouho snažil držet dál od nás a všeho nadpřirozeného. Nezasloužila si skončit jako my.

Nevinnost v tom obličeji byla ubíjející. Ona neměla umřít.

„Tak proč jsi vlastně přišel?“ vytrhl mě z přemýšlení lehce otrávený hlas té holky. Jessicy.

Vsadil bych se, že tu nejvíc mrzelo, že jsem jí neposkytl žádné kompromitující informace, které by později mohla použít pro síť svých drbů.

„A proč jsi vlastně přišla ty?“ odsekl jsem a nepovažoval za nutné jí vykat.

Mohlo jí být osmnáct. Mě bylo čtyřicet tři, takže není třeba se zbytečně vzrušovat.

„Já jsem byla její kamarádka,“ položila na to slovo ublíženě důraz.

„Nevypadáš na to, že by ses bavila s dcerou lovce,“ řekl jsem jí bůh ví proč upřímně.

„Ale já mám ráda lovce,“ mrkla na mě. Ta se opravdu nevzdávala.

„A já nemám rád vlezlé lidi,“ odsekl jsem, poněvadž tento rozhovor byl pro mě u konce.

Couvla, protože jsem se konečně tvářil tak, jak jsem se cítil. Jako nasraný a otrávený sériový vrah.

Otočil jsem se a vyrazil zpátky za Charliem, aby to tady nakonec nedopadlo špatně. Netušil jsem, co jsem tím, že jsem za nimi šel, vlastně sledoval. Táhlo mě to k nim, ale ten pocit byl už pryč. Možná jsem chtěl prostě jen vědět, jak vypadala Charlieho dcera před tím, než z ní ta pijavice udělala sekanou.

Myslel jsem to vážně, když jsem Charliemu slíbil, že mu pomůžu se pomstít. Teď jsem to samé přísahal i Isabelle.

„Upřímnou soustrast,“ zamumlal jsem, když jsem  k Charliemu dorazil.

Vedle něj postával Carlisle s Esme a Alicí. Většina lidí už pomalu odcházela, ale oni se ani nehnuli.

„Nikdo z nich ji neznal,“ zašeptal Charlie nenávistně. „Chtějí se jen přiživit na cizím neštěstí…“

„Charlie, nejsi při smyslech,“ zamumlala Esme a pohladila ho po rameni. Vrhla starostlivý pohled na Carlislea, ale ten jí neměl jak pomoci. Jen ji konejšivě objal okolo pasu. Esme mu zabořila tvář do hrudi, aby se nemusela dívat na Charlieho ztrápený výraz.

Občas jsem jim tu lásku záviděl. Někde v koutku duše jsem snil, že jednou potkám někoho, jako byla pro Carlislea Esme, pro Emmetta Rosalie nebo pro Jaspera Alice.

Tohle teď ale rozhodně nebylo na programu.

„Charlie, pojď, měli bychom jít,“ řekl jsem tiše.

Už jen to, že měl dost vypito, zavánělo v jeho stavu problémem. Nepotřebovali jsme, aby se pokusil někoho napadnout.

„Nikam nejdu,“ zavrčel na mě a chtěl mě odstrčit. „Příživničtí hajzlové,“ zamumlal potom na adresu odcházejících lidí.

„Přišli se jen rozloučit s tvou dcerou,“ řekl mu Carlisle mírně. Jen ho tím víc popudil.

Neměl jsem v povaze dostatek empatie na to, abych se vžil do jeho situace. Navíc jsem nikdy neměl děti. Zato Jasper trpěl jako pes, protože ten se dokázal vcítit snad i do svých obětí. O to jsem se já, v zájmu vlastního zdravého rozumu, nikdy nepokoušel.

„Běžte, já ho odvezu,“ požádal jsem ostatní po chvíli tiše.

„Nepotřebuju, aby mě někdo vezl. Zvládnu jít domů sám,“ zvyšoval Charlie hlas. „A nikam nejdu,“ dodal.

„Nech toho, všichni po tobě koukají,“ zasyčel jsem mu do ucha a pokusil se ho zvednout.

Byl jsem jemnost a vlídnost sama, ale znal jsem ho dost dobře na to, abych věděl, že tohle už nemusí dobře dopadnout. Opilý a vzteklý vycvičený zabiják… z toho na veřejnosti nekoukalo nic dobého. Charlie byl dobrý člověk. Jen přišel o příliš mnoho svých blízkých, ostatně jako my všichni.

„Tak pojď, jdeme,“ zamumlal jsem a vzal ho pod paží.

„Nemám jít s tebou?“ zeptal se Jasper.

Pokrčil jsem rameny. Myslel jsem, že ten se bude chtít co nejdřív odklidit z Charlieho dosahu.

Jasper přešel k němu a podepřel ho pod druhou paží. Alice nás následovala jako stín, ponořená ve svých vlastních myšlenkách.

„Pusťte mě! Jsem ještě dost schopný na to, abych šel sám,“ zavrčel Charlie.

„Ano, ale pro tvé okolí by to nemuselo dobře dopadnout,“ odvětil Jasper a pokusil se o úsměv, ale do smíchu mu rozhodně nebylo.

Charlie přišel o dceru. Noční  můra každého rodiče – muset pohřbít vlastní dítě. A nikdo kromě Jaspera s ním nedokázal pořádně soucítit, i když jsme se snažili. Možná až na Jamese Douglase, ale ten ho nenáviděl příliš moc na to, aby k němu teď cítil nějaké sympatie, ačkoliv oba ztratily své blízké už jako lovci.

Vzpomínky předtím, než jsem se stal lovcem, byly vybledlé, stejně jako u všech. Asi jako hodně zašlý papír nějakého prastarého deníku. Téměř nečitelný a nedůležitý.

Nastoupili jsme do auta. Charliemu jsem vtlačil do ruky flašku, kterou jsem měl na zadním sedadle Volva. Možná nebylo nejlepší pokoušet se mu pomoct zrovna takhle, ale já jsem byl ten poslední, kdo by tady měl moralizovat. Hlavně vzhledem k mým zkušenostem s návykovými látkami.

„Dneska tě vezmeme k nám, Charlie,“ ozvala se po dlouhé době Alice, která si sedla na místo spolujezdce. Jasper řídil, i když jsem mu klíče od Volva předával jen s těžkým srdcem.

Vyrazili jsme z poloprázdného parkoviště a zařadili se na hlavní silnici. Nemusel jsem se soustředit na řízení, takže jsem si unaveně opřel hlavu o okenní sklo a zavřel oči.

Myšlenky mi zas a znova odbíhaly k tomu případu. Všechno v něm sedělo a zároveň tu nedávalo smysl vůbec nic. Vůně, která mizela a znovu se objevovala, by se ještě dala nějak vysvětlit. I to, že ten upír pustil Isabellu naprosto nesmyslně po proudu, který ji vrátil zpátky k Seattlu. Tohle mi ale nepřipadalo jako spontánní reakce starého upíra. A on skutečně voněl jako starý upír. Zkušený upír by ji někam zahrabal a urychleně zmizel z města, když by zjistil, že po něm jdeme. On ale zůstal podle všeho ještě čtyřiadvacet hodin po tom, co ji zabil, ve svém úkrytu a s tělem naložil jako naprosto nezkušený novorozený.

Chvílemi mi přišlo, že možná chtěl, abychom ji objevili. Ale co z toho měl? Vážně si myslel, že potom už po něm nepůjdeme?

Našli jsme jeho úkryt i dost nepořádně zametené stopy, ale stejně tomu něco chybělo. Dílek skládačky, který nezapadal na své místo.

Se svými teoriemi jsem se ostatním nesvěřil. Oni nechápali ten zvláštní instinkt, který jsem si za ta léta vypěstoval a který teď tvrdil, že tu prostě něco nesedí. Nebyl jsem nejstarší ani nejzkušenější, ale tvrdilo se o mně, že jsem nejlepší. Alespoň v Seattlu a státě Washington.  Já jsem si ale většinou připadal jen jako idiot, který se snaží změnit svět. Asi jako ti superhrdinové z trapných hollywoodských filmů, jen s tím rozdílem, že tohle byla realita a žádný zasraný radioaktivní pavouk mě nekousl. Taky neexistoval žádný konec, kde by vyběhly titulky s příslibem pokračování potom, co by hlavní hrdina za pomoci nadpřirozených sil porazil všechny své nepřátele a šťastně políbil svoji milenku.

I když já jsem poctivým tréninkem taky všechno nezískal.

Když mě Carlisle adoptoval, už předem bylo rozhodnuto, že ze mě bude lovec. Mohl jsem sice odmítnout, ale já se chtěl svému novému otci zavděčit. A taky jsem se chtěl pomstít.

Všichni, až na Rosalii a Jaspera, kteří byli Carlisleovi biologické děti, jsme se k němu dostali stejným způsobem. Vlivem nadpřirozena jsme přišli o svou rodinu. Carlisle nás přijal za své a vycvičil si z nás státem placené zabijáky.

Mohlo to sice vyznít zvláštně, ale já jsem si neztěžoval. Byla to i moje volba a já jsem si vybral ve chvíli, kdy jsem podal přihlášku na loveckou školu. Trvalo to asi osm let. I když mě Carlisle cvičil už před tím, stejně jsem si tam připadal neuvěřitelně nezkušeně. Za tu dobu, co jsem na tom místě strávil, se ze mě stal někdo… něco jiného. Ani jsem si nevšiml, kdy ta změna přišla, ale po absolvování školy jsem se ani omylem nepodobal tomu sedmnáctiletému klukovi, který do ní nastoupil. Lhal bych, kdybych řekl, že všichni moji spolužáci to dotáhli do konce. Nebo že to přežili.

Autor: KaathCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chytit lovce - 5. kapitola: