Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chytit lovce - 1. kapitola

15.05.2013 (19:00) • KaathCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1530×

 > Upír <

Bella:

Pálení pomalu ustávalo. Stále mě ale brnělo celé tělo. Asi jako když se odřete do krve a zůstane vám strup, který nepříjemně svědí a neustále o sobě dává vědět. Tohle jsem cítila po celém těle a vlastně i uvnitř něj. Chtěla jsem se toho nějak zbavit, křičet, zchladit to pálení, ale nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Všechno mi nějak splývalo. Nebyla jsem s to si vybavit, co se se mnou stalo. Pamatovala jsem si tupý úder do břicha a spoustu bolesti. A potom další bolest a pálení, které se mi rozlézalo do celého těla.

Co se to sakra děje?

Víčka jsem měla ztěžklá, ale podařilo se mi je rozlepit. Hleděla jsem do korun neznámých stromů, takže jsem rozhodně ležela. Dostala jsem strach.

Mysl mi fungovala zpomaleně, jako bych se probudila z narkózy po náročné operaci. Ale i přes tu mlhu uvnitř mé hlavy jsem si uvědomovala, že strach je na místě.

„Konečně ses probrala,” ozval se znuděný tichý hlas vedle mě.

Vyděšeně jsem vystřelila do sedu, přestože jsem ještě před chvílí měla pocit, že se nedokážu ani pohnout.

Vlastně ne… Zmateně jsem si uvědomovala, že chyběl ten pohyb mezi polohou vleže a sezením. Tohle se stalo okamžitě.

„Pšt, maličká,” zopakoval ten hluboký vemlouvavý hlas a všechny moje myšlenky se ostražitě soustředily tím směrem.

Během zlomku sekundy už jsem stála a hleděla do tváře asi pětatřicetiletému muži se zvláštně stříbřitě hnědou pletí. Byla jsem schopná vnímat zvláštní texturu jeho pokožky a zároveň analyzovat vlastní pohyby a zaobírat se ještě milionem dalších – s bolestným výkřikem jsem se svezla k zemi a hlavu si zakryla rukama, jako by mě to mohlo ochránit před tou agonií, která mi v tu chvíli rezonovala v hlavě. Podobná tříštícímu se sklu.

Kolem těla se mi omotaly kamenné paže a bylo to až děsivě povědomé, ale silou vůle jsem se snažila soustředit pouze na jedinou věc. A tou byla otázka, co se to vlastně děje. Všechno bylo až příliš zmatené.

„Tvůj mozek není na takovou kapacitu zvyklý, je přetížený. Vlastně celé tvoje tělo… Pár týdnů potrvá, než si zvykneš,” odmlčel se. Přerývaně jsem dýchala, jak jsem se ještě vzpamatovávala z bolesti.

Byla jsem dezorientovaná, zmatená a vyděšená. Tohle byla prozatím moje definice.

„Kdo jste?” zašeptala jsem. A co jste mi to udělal?

Odevzdaně jsem tomu muži ležela v náručí. Soustředila jsem se na svrbění v konečcích prstů, ale částečně vnímala i to, co se mi chystá odpovědět. Ale neřekl nic.

„Pamatuješ si, co se dělo včera večer?” zeptal se po chvíli a jednou rukou si prohrábl krátké černé vlasy. Zavrtěla jsem hlavou a držela myšlenky na uzdě, protože když jsem si pokoušela vzpomenout posledně, skončila jsem v bolestné křeči na zemi.

„Kdo jste?” zopakovala jsem a tentokrát jsem na tu otázku položila větší důraz. Napjatě jsem sledovala jeho ostře řezanou tvář, ale odpovědi jsem se nedočkala. Pomalu, jako bych našlapovala po tenkém ledě, jsem se snažila vrátit k událostem včerejšího večera. Kdo jste… Takhle jsem se už jednou ptala… Doširoka jsem otevřela oči a vyděšeně zalapala po dechu.

Vymrštila jsem se mu z klína, ale nepokoušel se mě zadržet. Klidně a vyrovnaně seděl na zemi a hleděl na mě.

Hruď se mi třásla a skrz zuby se mi prodíralo zvířecí vrčení. Ten zvuk mě vyděsil stejně jako předtím záblesk vzpomínek. Přitlačila jsem si ruku na pusu, aby to přestalo, ale čím větší jsem měla strach, tím silnější to bylo.

„Ty!” zaječela jsem hystericky a hlas mi přeskočil o oktávu výš. „Byls to ty. Napadl jsi mě!”

„To nepopírám,” zapředl tiše.

„Ty jsi… Pil jsi mou krev.” S děsivým potměšilým úsměvem přikývl.

„Pil. Ale přestal. Víš, co to znamená?” Couvala jsem a zuřivě kroutila hlavou, zatímco on se přibližoval a hypnotizoval mě uhelně černým pohledem. Měl oproti mně mohutnou postavu, neměla jsem šanci.

Nevydržela jsem ten pohled a na zlomek sekundy uhnula očima. V tu chvíli jsem se ocitla opřená zády o kmen stromu několik stop nad zemí. Držel mě za krk a vzduch zaplnil kovový pach krve, jak jsem se hlavou odřela o strom. Nevěnoval tomu pozornost.

„To se za chvíli zahojí. Popovídáme si.”

„Pusť mě!” zaječela jsem chraplavě. „Okamžitě mě pusť!” Smýkala jsem sebou na všechny strany, ale bylo to jako chtít překonat zeď. Zaryla jsem mu nehty do dlaně, kterou mě držel, a trhla směrem dolů. Ozvalo se kovové skřípění a hned nato mě pustil.

„Ty jedna malá…” Hlas měl podbarvený bolestí. Přitlačila jsem víčka k sobě a prsty, ze kterých vystřelovala neuvěřitelně palčivá bolest, jsem si strčila do pusy. Vedle mě na zem přistál můj nehet, který si on vytrhl z dlaně.

Kolébala jsem se ze strany na stranu a otřásala se pod náporem vzlyků.

„Přestaň brečet!” štěkl po mně, ale hned se zarazil.

„Promluvíme si a chci, abys mě poslouchala,” pokračoval hlasem už o poznání mírnějším. Třásla jsem se po celém těle, ale přesto jsem se přinutila přikývnout.

„Výborně. Teď si vytáhni ty prsty z pusy. Krev už ti dávno neteče a do pár dnů ti doroste i ten nehet.” Poslechla jsem a vytřeštěně hleděla na podivný pahýl potažený částečně stříbřitou kůží, který byl dřív můj ukazováček.

„Dal bych ti svůj jed, ale cizí kurevsky pálí a svůj ještě neprodukuješ,” zamumlal si spíš pro sebe. „A teď ti všechno vysvětlíme, dřív než uděláš další hloupost.”

Stál přímo přede mnou, ale neobtěžoval se na mě podívat. Očima skenoval okolí a něco hledal. Napodobila jsem ho a rozhlédla se. Nic zajímavého jsem ale neviděla, všude byl les. Temná a neprostupná zeleň, kterou se nedalo prohlédnout na víc jak na pár metrů.

Najednou se sehnul a vyzvedl si mě do náruče. Potom se houpavým krokem vydal směrem… pryč. Hleděl přímo před sebe a nevěnoval mi pozornost. Znovu jsem si uvědomila, jak je obrovský. A taky nebezpečný. Ale byla jsem teď příliš zmatená a zvědavá, než abych se bála. Utěšovala jsem se myšlenkou na to, že kdyby mě chtěl zabít, už by to dávno udělal.

„Víš, co jsem zač?” zeptal se po chvíli. Poslouchala jsem, jak pod jeho kroky praskají tenké větvičky a o kamennou kůži se odírají další, jak se prodíral lesním porostem.

„Upír,” odpověděla jsem váhavě. Krátce přikývl.

„Říkají mi tak. Ty jsi předtím vyslovila moc zajímavou věc. Řekla jsi, že jsem pil tvou krev.”

„Ale já přesto žiju,” namítla jsem.

„To je sporné,” zašeptal a mně došlo, co se mi snaží naznačit.

„Proč...? Ty jsi… Já jsem to, co ty?” Neodpověděl. Nemusel říkat vůbec nic, abych věděla, že je to pravda. Zhroutila jsem se mu zpátky do náruče. Třásla jsem se. Strachy, bolestí, pravdou, i tím jak to na mě všechno dolehlo.

Dál mlčky pokračoval v cestě a mě si nevšímal. Jako bych tam ani nebyla a nic nevážila. Sledovala jsem, jak mu temné vlnité vlasy padají do očí pokaždé, když se zohýbal, aby se vyhnul větvím. Vypadal docela mladě, i když jsem to nemohla přesně určit. Ale v jeho pohledu bylo něco, co jsem nedokázala pojmenovat… Jako by v těch očích byly celé věky.

Po chvíli, která mi připadala nekonečně dlouhá, se konečně zastavil. Netušila jsem, jestli našel, co hledal, ale jemu se očividně ulevilo, protože se krátce pousmál.

Jednou rukou nadzvednul větve mohutného smrku, beze slova se sklonil a pronesl mě dovnitř. Opřel mě zády o rozložitý kmen a kousek poodstoupil, nejspíš abych se mohla kochat tím úžasným úkrytem.

Rozhlédla jsem se. Větve smrku dosahovaly až na zem a tvořily tak stan o průměru asi tři metry. Strom to byl vážně obrovský, ale také vysoce opadavý, protože už za tu chvíli jsem ve vlasech cítila jehličí. Na kořenech zalepených od pryskyřice leželo několik věcí, vesměs to byly staré krámy. Mezi nimi se ale povalovaly i mé věci, které jsem měla tu noc u sebe. Sledoval můj pohled a mlčky vzal do ruky moji igelitku. Chvíli na ni prostě jen hleděl a potom mi ji, i moje ostatní věci, beze slova podal.

„Co jsi zač?” zeptal se najednou.

„To bych taky ráda věděla,” odtušila jsem a snažila se, aby mi do hlasu neprobublávala hysterie.

„Proč se patnáctiletá holka toulá v noci po městě – když ví, že je to zakázané – a očividně neshání fet?”

„Je mi devatenáct,” ohradila jsem se, ale záměrně neodpověděla. Za jeho otázkou totiž následovala vlna vzpomínek. Hádka s Charliem, mým otcem, a jedním z lovců. Spousta křiku, slz, nadávek a práskání dveřmi. Vzala jsem jeho věci a utekla z domu. Chtěla jsem jít… Kam vlastně?

Upír se z ničeho nic sehnul a zvedl něco u svých nohou, čímž si získal mou plnou pozornost.

„Napij se, ale pomalu. Tvoje tělo na to není zvyklé,” podával mi neforemnou plastovou láhev plnou hutné tmavé tekutiny. Flaška byla z tmavě zeleného plastu, takže jsem nebyla s to identifikovat barvu kapaliny uvnitř. Ale tušila jsem, co to je.

„Je to krev?” zašeptala jsem. „Jsem… jsem teď upír jako ty?”

„Ano, je to krev. A ne, nejsi upír. Ještě ne…”

„Jak to myslíš?” vydechla jsem nadějně. Nejsem upír? Budu se moct vrátit domů? Otec to pochopí. Všechno pochopí, jen když ze mě nebude zrůda. Bytost, kterou on loví.

„Teď pij,” doporučil mi. „Ale pomalu.” Rozhodla jsem se mu vyhovět, protože jsem chtěla znát odpovědi. Už jsem v životě viděla horší věci než pár kapek krve. Co na tom, že teď ji budu pít, přesvědčovala jsem se.

Nakrčila jsem nos a s odporem přiložila láhev ke rtům. Nechala jsem stéct pár kapek do úst a znechuceně polkla. Zarazila jsem se. Bylo to až překvapivě dobré. Chutnala mi a to mě právě děsilo.

„Kde jsi vzal tu krev?” došlo mi. Jestli on mohl takhle beztrestně napadnout mě, jak vím, že to neudělal dalším. Kolik takových jako on tady vůbec je? Všichni jsme si mysleli, že jsme v bezpečí, že nás lovci ochrání. Ale co když se pletou?

„Je tvoje,” odpověděl mi s cynickým úsměvem a přerušil tak proud mých myšlenek.

„Moje?” vyjekla jsem a odolávala pokušení všechno vyzvracet. On… on mi…

Odpustil ze mě krev, když jsem byla v bezvědomí? Jako z nějakého kohoutku? A dal mi ji vypít?!

Zvedla se ve mně vlna vzteku a okraje vidění se mi zabarvily do ruda. Než jsem se po něm ale mohla vrhnout, popadl mě za ramena a přitlačil ke stromu. Nedokázala jsem se ani hnout a vztekle jsem na něj vrčela, ale tentokrát to připomínalo víc prskání kočky než ten hluboký bručivý zvuk, co před chvílí. Ale stejně jako před tím mě to vyděsilo a přivedlo do reality.

„Dost, uklidni se,” přikázal téměř hrozivě. „Pokud se budeš vztekat kvůli každé hlouposti, nikam se nedostaneme. Chtěla jsi přece něco vědět, ne?” Přikývla jsem a nutila se k pomalým nádechům. Nádech. Výdech. A ještě jednou: Nádech. A výdech…

Co jsem chtěla vědět? Tu jedinou věc, která mě zajímala od chvíle, co ji zmínil…

„Nejsem upír?” Naděje v mém hlase byla jen těžko přehlédnutelná.

„Je mi líto, že tě zklamu hned na začátku,” ani se nepokoušel zamaskovat pohrdavý úsměv. „Ty jsi upír – i když ještě neúplný. Podívej, tvé srdce stále tluče.” Přitlačil mi ruku na prsa, kde se stále ještě ozýval slabý tlukot. Bylo to jen takové žalostné škobrtání, ale držela jsem se toho zvuku jako svého posledního záchranného lana.

„Jak to myslíš neúplný?” Jde to vrátit? Může to změnit? Upírala jsem na něj prosebný pohled a očima ho žádala, aby na mé nevyslovené otázky řekl ano.

Upír se zhluboka nadechl, i když jsem podvědomě tušila, že ani dýchat nepotřebuje. Přemýšlel, co mi má říct. A jak mi to má říct, aby to moje zdeptaná psychika ještě unesla. I když ten by se nejspíš zrovna nepřetrhl chránit mé city…

„Když jsem tě kousnul, můj jed se ti začal šířit tělem. Nestalo by se to, kdybych nepřestal, ale já jsem tě nemohl zabít.”

„Nemohl? Proč?” skočila jsem mu do řeči.

„Chceš vědět, co jsem ti udělal, nebo ne? Tak mě nepřerušuj.” Na rtech mě pálily stovky otázek. Jedna ale byla hlavní a nejdůležitější. Půjde to vrátit? Přesto jsem se ho ale neodvážila znovu přerušit.

„Když jsem přestal pít, jed se začal rozšiřovat. To pálení, co jsi cítila a nejspíš ještě pořád cítíš, to je ono. Jed se ti přes noc rozšířil do celého těla, pohltil každou tvou buňku. A teď se začínáš měnit.”

Vyděšeně jsem sledovala své ruce, jako by se měly každou chvíli změnit v chapadla. Kůže na nich byla zvláštně stříbrná a tvrdší, ale ani zdaleka ještě nepřipomínala jeho.

„Nezměníš se hned,” pokračoval a mě si nevšímal. „Trvá to asi měsíc, i když u tebe to možná nebude tak dlouho, jsi dost malá. Během té doby… Víš, není to nijak příjemné, tvoje tělo i mysl bude procházet neuvěřitelnými změnami. Makroevoluce,” prohlásil zasněně.

„Říkal jsi, že se mi jed rozšířil do celého těla,” řekla jsem přiškrceně. „Proč mě neproměnil hned?” Třeba by šel ještě nějak… odfiltrovat.

„Protože to by tvoje tělo neuneslo. Trvá několik týdnů, než se lidský organismus přizpůsobí, a to se mění postupně. Tak náhlá změna by tě nejspíš zabila.”

Přikývla jsem, i když jsem tomu nerozuměla. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a objala je rukama. Připadala jsem si malá a ztracená ve světě, o kterém jsem si myslela, že vím všechno, ale ve skutečnosti jsem nechápala vůbec nic.

Ve škole jsem nebývala zrovna oblíbená. Lidé se lovců bojí. Nechápou, že tu jsou pro naši ochranu. Spolužáci se mě báli kvůli mému otci a spolužačky mě kvůli němu pomlouvaly. Já jsem si ale nevybrala, kdo jsem. Stejně jako teď. Trvalo mi pěkně dlouho, než jsem se vypracovala mezi školní elitu. Sice jsem vždycky nesnášela napudrované princezničky, ale líbilo se mi být středem pozornosti a jednou z nich. To byl můj známý svět. Něco, v čem jsem vynikala a čemu jsem rozuměla. Možná jsem nebyla vždycky úplně upřímná a někdy jsem se chovala jako mrcha, ale který teenager ne?

Ale tohle… Tohle není známý ani reálný svět. Je to něco, čeho se všichni ve skrytu duše bojí, i když dělají ramena.

Ani jsem si neuvědomila, že mi po tvářích stékají slzy. Odmítala jsem se smířit s tím, co se stalo.

Něco studeného a tvrdého se dotklo mé tváře. Vzhlédla jsem, abych viděla, jak se ke mně naklání on a opatrně mi otírá víčka. Ve tváři měl soustředěný, ale neuvěřitelně citlivý výraz, ze kterého mi proti mé vůli měkla kolena.

A bylo to tu zase. Ten chlap byl jako počasí. Dokázal celé nekonečné minuty mlčet a hned nato už po mně zase řval. A najednou má ve tváři tak přecitlivělý výraz, že by se nad ním i kámen ustrnul. Štval mě. Ale přesto jsem na něj dál hleděla a měla iracionální pocit, že aspoň něco v tomhle zvláštním a nepochopitelném světě znám. Jeho ustaraný výraz najednou zmizel.

„Už nikdy nebreč,” řekl najednou. „Uráží tě to a mě taky. Brečí oběti, které prosí o život. Ale ty nejsi oběť a nejsi už ani člověk, tak přestaň.”

Na prázdno jsem pootevřela pusu a lomcoval mnou vztek. Jeho arogance vážně sahala do nebes a odklonila by i ten Měsíc z oběžné dráhy kolem naší planety.

„Budou mě hledat,” zašeptala jsem. „Najdou mě a tebe zabijí,” zasyčela jsem se zadostiučiněním. Můj otec je lovec. Budu stát a dívat se, jak tomu hajzlovi podpálí prdel.

„Jo, a tebe zabijí se mnou. Věř mi, vyhlásí po tobě pátrání, policajti se párkrát projedou po městě, a když tě nenajdou, po pár měsících tě prohlásí za mrtvou. Konec, šmitec. V dnešní době mizí až příliš mnoho lidí na to, aby holka jako ty někoho zajímala.”

Vztek ve mně vřel a on si jen přihazoval polínka na hranici. Ale neřekla jsem ani slovo. Rty jsem pevně stiskla k sobě a v duchu si představovala, jak mu vrážím kůl do břicha.

„Podívej se na mě,” řekl smířlivě, protože si špatně vyložil moje mlčení. Klidně jsem k němu vzhlédla, v hlavě se mi už rýsoval plán.

„Nejsi člověk,” pokračoval. „Už ne, tak se s tím smiř. Jmenuji se Antoinne de Roux a jsem tvůj stvořitel. Už teď jsi zčásti upír a každým dnem se tvá přeměna bude stupňovat. Budeš silnější a rychlejší, později skoro stonásobně. Tvoje rysy ztvrdnou a kůže bude mít téměř diamantovou strukturu. Už teď má stříbřitý nádech a je pevná, ale ne dost.” Pozorně si mě prohlédl, změřil si mě od hlavy k patě.

„Věděl jsem, že jsi něco extra, proto jsem tě taky proměnil. Budeš dokonalá, až se plně vyvineš.” Už jsem to nevydržela.

„Ty nic nechápeš! Budou mě hledat! Můj otec mě najde a tebe zabije. A vrátí to zpátky. Tohle… Tohle to šílenství,” ukázala jsem na sebe.

„Buď zticha,” přerušil mě. „Smiř se s tím. Nikdo tě hledat nepůjde. I kdyby tvůj dokonalý otec zorganizoval třeba sousedskou hlídku…”

„On žádnou nepotřebuje,” skočila jsem mu vztekle do řeči. „Ale zmobilizuje všechny lovce a mě najde. Jmenuji se Isabella Swan a můj otec, Charlie Swan, je lovec.”

Tak, pokud jste dočetli až sem a nejste příliš znechucení nebo vyděšení obsahem nad čarou, zanechejte prosím komentář. :)

Ještě jednou a naposledy (i když jsem to psala už nahoře) bych chtěla říct, že tihle upíři jsou jiní a všechno vysvětlím postupně v průběhu, protože to, co už jsem psala, rozhodně není všechno.

Povídka je věnovaná jedné užasné osůbce, která mi je věrným objektivním kritikem a bez které by to nebylo takové, jaké to je. Potlesk pro jaaajaaa.

A druhé veliké poděkování dalšímu úžasnému člověku, tentokrát za korekci: Myfate.

Díky, Kaath.

Autor: KaathCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chytit lovce - 1. kapitola: