Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chyběl jsi mi ... 4.kapitola

11.05.2009 (17:25) • KikaV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1697×

Bella:   
Stála jsem u svého auta a znovu přemýšlela o Edwardu Cullenovi. Od mého prvního dne tady jsem ho už neviděla. Ve škole se povídá, že je nemocný. Já mám však pocit, že příčinou jeho nepřítomnosti ve škole jsem spíše já. Pořád jsem nepřišla na to, co mu na mě tolik vadí. Proč se na mě tak ošklivě díval. Co jsem mu udělala?

Z myšlenek mě vytrhlo stříbrné volvo, přijíždějící na parkoviště. To bylo auto Edwarda Culena. Neviděla jsem ho tady od toho prvního dne. Vlastně bych ani nevěděla, že je jeho. Ale když pak přestal chodit do školy, začali si o něm lidé povídat. Zaslechla jsem nějakou dívku jak říká, že jí chybí pohled na to, jak každý den vystupuje ze svého stříbrného volva. A vzhledem k tomu, že tohle bylo jediné takové auto tady, bylo mi jasné, že je to on. Jakto, že už je zpět? Vážně byl jen nemocný? Jsou to dva týdny, co chybí. 

Z jeho auta vystoupila nejdříve ta černovláska. Její oči se na mě ihned upřely a ona se nádherně usmála. Byla jsem v šoku. Proč se usmívá zrovna na mě? A tak jsem jí to oplatila. To už se ale z místa řidiče sunul Edward a ošklivě se mračil. Najednou se černovláska otočila a upřela na něj hněvivý pohled. Kdybych na vlastní oči neviděla, že nepohybují rty, přísahala bych, že se hádají. Jako poslední vystoupil blonďatý přítel černovlásky. Vlastně Jasper, přítel Alice. Možná bych je měla oslovovat jménem. Ale černovláska a blonďák se mi líbili víc. Za nimi přijel i obrovský jeep ve kterém seděl ten obrovský kluk Emmet a jeho přítelkyně. Emmet se mi zdál z celé rodiny spolu s černovláskou nejsympatičtější. Pořád se smál a dělal vtípky. Vážně mě mrzelo, že je o rok starší a tudíž spolu nemáme společnou žádnou hodinu. Mohlo to být zajímavé. 

Teď jsem se ale musela rozhodnout co udělám s tím Edwardem. Vážně seberu dost odvahy, abych po něm vyjela a zeptala se, proč se ke mně chová tak nepřátelsky?
Ozval se zvonek a tak jsem se otočila čelem ke škole. Do biologie zbývá ještě pět hodin. Mám čas. 
Ovšem den utekl rychleji, než jsem čekala. Byl čas oběda a do biologie mi zbývala poslední zoufalá půl hodinka. Pořád jsem nevěděla, jak se k tomu postavit. Zeptat, nebo ne? Bože, nevím, jestli budu vůbec schopná promluvit, až budu sedět vedle něj. To, že se chová jako arogantní kretén, ještě nic nemění na tom, že je to ten nejkrásnější chlap pod sluncem. Už jen když jsem na něj pomyslela, měla jsem v hlavě prázdno. 
,,Bells? Haló! Země volá Bellu!" Angelinin hlas mě upozornil na to, že už dlouho a nepřítomně koukám na Cullenovi. Jessika se zachichotala.
,,Jsou fakt nádherní, že?" prohodila a stěží zadržovala smích.
,,Hm, já...jen jsem se zamyslela, promiňte. Tak, co si říkala Ang?" otočila jsem se na ní.
,,Ále, jen jsem se tě ptala, jestli už tě někdo pozval na ten jarní ples. Bude to zanedlouho. Vlastně...chceš tam jít, že jo?"
,,Chci." povzdechla jsem si. ,,Tančím docela ráda. Jenže mám problém. Jsem strašně nešikovná. Pokud nebudu mít tanečníka, který mě bude držet pevně a bude umět vést, nejspíš spadnu, zakopnu, nebo něco podobného. A udělám sobě i tomu dotyčnému ostudu."
,,Prosím tě, to si jen namlouváš. Navíc, stále máš dva měsíce na pilování." S úsměvem mi odpověděla Angela.
,,Počkej! Dva měsíce? Říkala jsi, že to bude zanedlouho!" nechápala jsem. 
,,Ehm, no... dva měsíce jsou dlouho?"

Protočila jsem oči v sloup. To je typické. Já už si začala dělat starosti s tím, že bych tam neměla s kým jít a oni zbývají dva měsíce. Ach, ta Angela. 
,,Pojď Ang, půjdem na další hodinu." Chytila jsem jí za loket. Vesele se zvedla i s Jess a odcházely jsme. 
Angela byla zatím má nejlepší kamarádka. Je to strašně milá, obětavá holka. Její problém ovšem je, že je poněkud roztržitá. Je stejně jako já ten typ, který se dokáže zahrabat do knih a okolní svět je mu fuk, ale ona na rozdíl ode mě, ten svět vypíná úplně. Asi týden po té, co jsme se seznámily, přišla do školy až po obědě. Zvědavě jsem se ptala kde byla. Roztržitě se na mě a Jess podívala a odpověděla: ,,Ach, jo, vlastně... no, četla jsem si a nějak mi nedošlo, že už je ráno." Zůstala jsem koukat s otevřenou pusou, ale Jessika se jen rozesmála a šla dál. Zřejmě je to normální.
Jessika je má další kamarádka. Ovšem, občas jsem z ní cítila odtažitost. Myslím, že je to ta povrchní osoba, která je vaší skvělou kamarádkou do té doby, než se jí znelíbíte. Ale zatím jsme si rozuměly a já jsem tomu ráda. Je fajn někoho tady mít. 
Pořád mi ale chyběla ta opravdová přítelkyně. Taková, která by byla mou druhou polovinou. Ve Phoenixu jsem jednu takovou měla. Bylo to ještě na základní škole. Jmenovala se Millie. Byly jsme jako sestry. Pak se ovšem odstěhovali a kontakt mezi námi časem úplně vyšuměl. Už je to víc jak pět let. Pamatuju si na ní jen málo. 

Když jsem tak přemýšlela o svých nových přítelkyních, vybavil se mi znovu ten úsměv, který mi ráno vyslala Alice Cullenová. Vypadá sympaticky. Myslím, že bysme mohly být dobré kamarádky. S tím však asi budou problémy. Její bratr mě totiž viditelně nesnáší. A já pořád nevím proč. No, třeba se to dozvím za chvíli, pomyslela jsem si a vešla do dveří učebny biologie. 

On už seděl v naší lavici. Byl ke mně otočený a jeho napjatá záda mi napovídala, že je stejně rozlobený jako vždy. Sedla jsem si a on se trochu pootočil. 
,,Ahoj." Řekla jsem opatrně a čekala na odezvu. Jen se na mě podíval a nepatrně kývnul hlavou. Všimla jsem si jeho očí. Byly topazově zbarvené. Vlastně, možná o trošičku tmavší. Ale hlavně byly plné zloby a ještě něčeho jiného. Nevím, nikdy jsem neuměla v lidech moc číst, ale nejspíš mi to připomínalo odhodlanost. Nebo něco takového. Rozhostilo se rozpačité ticho. Moje vnitřní hlasy spolu bojovaly. Na jednu stranu jsem cítila potřebu ihned se ho zeptat na důvod jeho zloby vůči mně. Ten druhý hlas na mě však křičel, ať nic nedělám. Říkal mi, že to mám nechat být a ignorovat ho stejně, jako on mě. Ale nedalo mi to...
,,Já jsem Bella Swanová a ty jsi Edward Culen, že?" opět na mě otočil hlavu a nenávistně se podíval. 
,,Nezlob se, Isabello, ale rád bych poslouchal výklad látky!" pronesl nenávistně. Sakra, ani jsem si nevšimla, že vešel do třídy učitel. Uraženě jsem se podívala na svého souseda a otočila se čelem ke katedře. No fajn, pokud chce, dám mu pokoj! 

Dělali jsme laboratorní práce. Spolupráce mezi námi probíhala na naprostém bodu mrazu. Podruhé už jsem se neodvážila promluvit na něj. 
Hodina spěla ke konci. ,,Takže třído, mám pro vás domácí úkol. Vypracujete ho ve dvojicích. A to všichni! Písemně mi rozeberete dnešní laboratorní práci a především fáze mitózy. Odevzdáte napozítří!" 
No to snad není možný. Jak mi budeme schopní udělat domácí úkol? 
,,Vážně skvělé!" zaslechla jsem rozlobenou poznámku svého souseda. Bylo to ovšem tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdá. Zvedla jsem se a začala si sbírat své věci. V tom jsem však znovu uslyšela ten jeho nenávistný tón. 
,,Isabello! Nemyslím si, že je nutné vypracovávat to spolu. Popiš profázi a anafázi. Já udělám ten zbytek. A buď tak laskavá a nevybodni se na to. Nerad bych díky tobě dostal nedostatečnou!" nečekal na žádnou odpověď a odešel. 
,,Ááá, blbec jeden. Já ho fakt nesnáším!" zabručela jsem a hodila penál do tašky. 

Úkol jsem vypracovala ihned jak jsem přišla domů. Nejsem si jistá, nakolik bude dobrý. Moc jsem totiž nepřemýšlela o tom, co dělám. Pořád jsem vzteky viděla rudě. A proklínání Edwarda Culena mi vydrželo až do večera. 

,,Lásko? Nepůjdeme na naší louku?" zavrněl mi do ucha jeho hlas. 
,,Ale no tak, vidíš, že se učím!" odpověděla jsem mu na oko. Vlastně jsem celou dobu čekala jen na to, až se zeptá. 
,,Vážně?" zeptal se nevinně a rty mi přejížděl od ucha až k jamce na krku. 
,,Ano." vydechla jsem a chtěla mu ukázat na otevřený sešit, který ležel přede mnou na posteli. Jenže tam nic neleželo! Už to udělal zase.
,,Edwarde!" napomenula jsem ho přísně. On se jen rozesmál a zvedl mě z postele do náruče. Než jsem se stačila znovu nadechnout, běželi jsme mrazivým vzduchem. 
Postavil mě na zem a lačně se mi přisál na rty. 
,,Už jen tři týdny a bude z tebe paní Cullenová." s radostí mi připomněl. 
,,No ano, budu devatenáctiletá, vdaná žena bez maturity. A proč? Protože mě můj budoucí manžel nenechá učit." zatvářila jsem se vážně a kousek od něj popošla. Musela jsem se otočit, aby nezahlédl můj úsměv. 
,,Promiň, omlouvám se. Hned to napravím." řekl smrtelně vážným hlasem a znovu mě popadl do náruče. No to přece nemyslí vážně? Snad se opravdu neurazil? Bála jsem se, že jsem mu ublížila.
,,Edwarde, lásko, promiň. Já si dělala jen legraci. Nemyslela jsem to vážně. No tak, chci se vrátit na naší louku."
Můj anděl se zastavil a lesem se rozezněl jeho hlasitý smích. ,,Táák. Kdo koho dostal tentokrát, slečno Swanová?" 

Probudila jsem se s úsměvem na tváři. Zamířila jsem do koupelny. Škoda, že si zase nepamatuju o čem můj sen byl. Postavila jsem se před zrcadlo a kriticky se na sebe dívala. Oči mi zářily a přihlouple jsem se usmívala. Pak jsem si ale vzpomněla, co je dnes za den. Musím do školy. A ve škole bude Edward Culen. Tak to bude dlouhý den...

Jestli jsem se hodiny biologie obávala, bylo to zbytečné. Když jsem přišla k lavici, opět už seděl na svém místě. Tentokrát jsem ho nepozdravila. Ani jeden z nás nedal najevo, že by toho druhého znal. Hodina se nekonečně vlekla. Stále jsem cítila, že můj soused je napjatý a to mě znervózňovalo. V jednu chvíli jsem se neudržela a podívala se na něj. Zřejmě vycítil můj pohled a otočil se na mě. Málem jsem se utopila v jeho hlubokých krásných očích. Naštěstí jsem se včas vzpamatovala a nezačala se usmívat. Nejspíš by mě na místě zabil, kdybych to udělala. Já se vlastně nechápu. Vždyť je mi ten kluk protivný. Potřásla jsem hlavou. Jeho oči mi připomněly dnešní ráno. 
Vystoupila jsem ze svého náklaďáčku jako každé ráno a pohled mi zabloudil ke Cullenovým. Alice se na mě znovu ze široka usmála a dokonce mi zamávala. Tak jsem jí to oplatila. Nevím proč jsem to udělala. Vždyť je to jeho sestra. Určitě ví, proč mě nemá rád. Ale když jí nejde odolat. Ona se na mě usměje a můj obličej jí musí nutně napodobit. Skoro ho neovládám. I když je pravdou, že mi je ta malá černovláska hrozně sympatická. 

Příští den se situace opakovala. Ráno na mě mávala usmívající se Alice. A po obědě mě čekala hodina biologie s jejím krásným, nicméně naprosto zkaženým bratrem. Přišla jsem k lavici a před svého souseda hodila svou část úkolu. Ten jí zařadil do složek a dále jsme předstírali, že ten druhý vlastně neexistuje. 

To odpoledne se za mnou stavila Jessika. 
,,Ahoj Bells, máš čas? Nudila jsem se."
,,Jasně, pojď dál." 
Strávily jsme spolu celé odpoledne. Docela dobře jsme si pokecaly. V jednu chvíli přišla řeč na Mike Newtona. Jess tvrdila, že se na mě už několik dní stále dívá. Prý je jen otázkou času, než mě pozve ven. Jenže...Mike Newton mě nijak nepřitahoval. Jeho pohledy, pokud jsem si jich zrovna všimla, mi byly spíš protivné. Jessika mě ale přesvědčovala, že by to nebylo špatné vyjít si s ním. 
,,Když kluci uvidí, že jsi ke schůzce svolila, osmělí se. Třeba se pak najde někdo, kdo ti padne do oka." Chichotala se. Mě však při jejích slovech vyplaval na povrch mysli Edward Cullen. Asi už mi vážně hrabe. K večeru jsme se rozloučily a já šla uvařit večeři pro tátu. A v noci se mi znovu zdál jeden z těch snů... Sakra, proč si je nikdy nepamatuju?

Pospíchala jsem do auta, abych už byla v teple. Dnes ráno byla děsná zima. Pustila jsem si naplno topení a uvažovala nad tím, že za chvíli musím do té zimy zase. 
,,Brr." otřásla jsem se. A jak už se stalo mým zvykem, pohlédla jsem na Alici a její rodinu. S ní jsem si vyměnila úsměv a zamávání. Dneska se tvářila nějak nadšeně. Nebo se mi to zdálo? A další pohled jsem věnovala Emmetovi. 
Počkat? Zalapala jsem po dechu. Emmet Culen na mě právě mrknul? Jeho široký úsměv mě nepřekvapil. On se smál pořád. Ale tentokrát se na mě podíval a doslova spiklenecky mrkl! To je divné. 
A ano, jako poslední vystupoval z auta božský Edward. Nevím, jestli je to možné, ale přísahala bych, že se dnes mračí ještě víc než jindy.
,,To je takovej bručoun!" zamumlala jsem si. A od Cullenů se rozezněl dvojí nádherný smích. Samozřejmě patřil černovlásce a veselému poloobrovi. Jako kdyby mě slyšeli. Potřásla jsem hlavou a radši šla ke škole. 

Dnes si k nám na oběd přisedl Mike Newton. Jessika se rozpustile usmála a mrkla na mě. ,,No vážně, já nevím, co to mají lidi ve zvyku. Každý na mě mrká." Mručela jsem si pod vousy. 
,,Bello no tak, usměj se! Začínáš být stejný bručoun jako Culen." S úsměvem mi řekl Mike. Zakuckala jsem se pizzou. Ježiši márja. Začínám si myslet, že oni jsou středoborem vesmíru.
Všechno se točí kolem nich. 
Po nějaké chvíli jsem se zvedla k odchodu.
,,Počkej Bello, půjdu s tebou!" nabídl se Mike. Šli jsme nejdřív ke koši, abych vysypala zbytky jídla. Po Mikově poznámce mě totiž chuť k jídlu dokonale přešla. A tam jsme se srazili s Alicí. Jak jinak. 
,,Ahoj Bells!" mile se na mě usmála a já jí to samozřejmě oplatila. Začínám tu holku mít ráda. Pak jsem si ale všimla, že na můj doprovod vrhla docela ošklivý, zamračený pohled. Proč?

Když jsme s Mikem vešli do učebny biologie, můj soused už tam samozřejmě byl. Posadila jsem se a otevřeně ho ignorovala. Ostatně, stejně jako on mě. Najednou mi přišlo, že je Mike nějaký rozpačitý. 
,,Děje se něco?" zmateně jsem se zeptala. 
,,No, vlastně Bello... Chtěl jsem se zeptat, jestli bys se mnou v pátek nešla do kina?" 
Páni a je to tady. Jess měla pravdu. Co teď? Mám přijmout? Vytušila jsem vedle sebe pohyb. To když se můj soused zavrtěl na židli. 
,,No jasně Miku, půjdu ráda!" usmála jsem se. Doufám, že ho tím alespoň naštvu. Ale zklamaně jsem zjistila, že u něj to nevyvolalo žádnou reakci. Dokonce ani nepatrný zájem. 
V tom vešel do třídy učitel a Mike se spakoval na své místo. Pan Molina nesl v rukou naše domácí úkoly. Začal je před celou třídou hodnotit. A zrovna náš si nechal na konec.
,,Takže, nejlepší práci jsem dostal od pana Culena a slečny Swanové. Ovšem! Jasně jsem říkal, že mají být vypracované ve dvojicích! Váš úkol je sice nejlépe zpracovaný, ale přesně poznám, co jste tvořil vy pane Cullene a co vy slečno! Asi nechápete, že smyslem těchto úkolů je nejen dostat známku, ale především spolupracovat! Proto mi další úkol, který dostanete dnes, vypracujete zítra po škole tady, v učebně. A bez výmluv!"  

Zděšeně jsem se narovnala. Cože? Po škole? Sami dva v jedné místnosti? Vždyť mě zabije! Jak dokážeme udělat společnou práci, když se neumíme ani pozdravit? Ach ne, tohle mi byl čert dlužen!

SHRNUTÍ

Autor: KikaV (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chyběl jsi mi ... 4.kapitola: