Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chuť zakázaného - Prolog a 1. kapitola

27.12.2011 (18:00) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2134×

Prolog

Univerzita jihovýchodní Aljašky - Juneau

„Cukr?“

„Dva, prosím.“ Slečna za pultem Belle s úsměvem podala kelímek s kávou a rozloučila se. Páni, vážně se cítila jako vysokoškolačka. Opravdová holka na vysoké. Všude okolo se to jenom hemžilo novými studenty s bagáží a většina z nich mířila doprostřed atria. Nacpanou koženou kabelku položila na zem a obkročmo si stoupla nad obrovský černý kufr plný oblečení. Přes rameno jí ještě vysela sportovní taška s knížkami, a tak měla co dělat, aby jí horký kelímek nevypadnul z rukou. Jacob stál mezi tucty dalších studentů a nervózně přešlapoval, aby si mohl konečně dojít pro svá vlastní zavazadla a pro její další kufr. Bez svojí liduprázdné rezervace byl úplně na nervy a očividně se nemohl dočkat, až se konečně ubytuje a bude mít od všech těch lidí pokoj. Bella taky nikdy nebyla vyloženě společenský typ, ale přítomná atmosféra jí dělala dobře.

Hluk, chaos, změť lidí nesmyslně se pohybující po omezeném prostoru. Když se odstěhovala z Phoenixu, několik let žila v malém zapadákově, kde bylo trvale ubytovaných míň lidí, než se momentálně pohybovalo po školním nádvoří.

Opatrně sundala plastové víčko z kelímku a chtěla do něj vysypat cukr, jenomže se jí část vylila na prsty a opařila ji. Zaklela a už se viděla od hlavy k patě zlitá kafem. No, nestalo se tak.

„Dávej bacha,“ ušklíbnul se a pohotově dno kelímku, její prsty a hřbet ruky utřel ubrouskem. Zvedla s úsměvem oči a načala slovo díky, ale zasekla se v polovině. Z hrudníku jí vyšel jen jakýsi neidentifikovatelný zvuk a zapříčinil, že se ten kluk široce rozesmál.

Díky, teď si mi vážně pomohl! Bella rychle zakmitala očima a snažila se pomocí hlubokého nádechu uklidnit. Protože se právě asi tak dvacet centimetrů od jejího obličeje vznášel její nový středobod vesmíru. Střed vesmíru s narezavělým účesem, dokonalou andělskou tvářičkou a očima jako tavené zlato.

„Dík,“ pokusila se o úsměv.

„Máš zač.“ Další rozpustilý andělíčkovský poloúsměv. Když se po chvíli vzpamatovala a rozhodla se načít smysluplnou konverzaci, přicupital k nim Jacob s vysoce otráveným obličejem a výrazem týraného nevolníka. Zaseknul se, hluboce nasál vzduch a sekundu po té roztáhnul ramena.

„Co je?“

„Jdeme,“ zavelel přiškrceným hlasem, chytil Bellu za zápěstí a křečovitě ho stáhnul. Bella se ke svému novému a dokonalému středu vesmíru otočila s omluvným úsměvem, jenomže, nebýt tak očividného kontrastu pleti, myslela by, že Jake stojí proti zrcadlu. Vesmír tam stál, ramena doširoka roztažený, v tu ránu uhlově černé oči přimhouřené a zabijácký výraz.

„Hnusná pijavice," zamumlal tiše Jacob a zavrčel.

Docvaklo jí to o sekundu později.

1)

(Bella)

Edward Cullen je egocentrická zrůda. Kdykoliv k tomu má příležitost, shazuje mě; ať už fyzicky, nebo jen pomocí slov. Když se dozvěděl, že je můj nejlepší kamarád vlkodlak, nahodil opovrhující úšklebek a od té doby se na mě nepodíval jinak. A to už jsme na škole tři měsíce. A to ani nemluvím o jeho nespočetném množství holek, které si den co den vodíval k sobě na pokoj a postupně je poštvával proti mně.

„Jedeme dál, slečno Swanová? Občanská válka,“ řekl klidně profesor.

„Dvanáctého dubna 1861 až devátého dubna 1865,“ vyhrknul posměšný hlas za mými zády dřív, než jsem se já stačila nadechnout k odpovědi. Otočila jsem se a zpražila ho vražedným pohledem. To vím taky!

„Výborně, pane Cullene. Vy byste se měla zlepšit, Isabello.“ Profesor zakroutil hlavou a probodnul mě vyčítavým pohledem. Rukou zaťatou v pěst jsem bouchla do stolu a popuzeně vydechla. Za zády se mi ozývalo jen tlumené pochechtávání. No, a takhle to bylo pořád. Prvních pár pokusů o to mě vytočit jsem ignorovala, ale když se to začalo opakovat čím dál tím častěji, začínaly mi docházet nervy. Protože Edward Cullen mě za poslední týden nenechal odpovědět na jedinou otázku. Ke všemu se zapsal na stejné přednášky jako já.

„Musím si odskočit!“ řekla jsem vytočeně a rychle si sbalila věci. Profesor Higgins nic neříkal, jen nadzvednul obočí a víc mě nebral na vědomí. Mezi dveřmi jsem vrhla ještě poslední pohled na Cullena, poslal mi vzdušný polibek. Jak myslí. Pohodila jsem vlasy a vydala se skrz pavilon na školní dvůr a pak na parkoviště. Koleje byly od samotného komplexu pět kilometrů vzdálené, takže pro ty méně šťastné, kteří neměli auta, tu byla zařízená autobusová doprava. Nebo kola.

„Bello!“ křiknul na mě známý hlas. Otočila jsem se a nechápavě se na Jacoba podívala.

„Nemáš přednášku?“ zeptala jsem se.

„Musím se na chvilku proměnit, Sam mi něco chtěl,“ pokrčil nevinně rameny a rychle mě objal – neviděli jsme se od rána. Zeptal se ještě, co tu dělám já, a tak jsem se vymluvila na bolest hlavy a oznámila mu, že se dneska vrátím později.

„Zajedu si do krámu pro nějaký prášky, a pak asi do centra, potřebuju něco na sebe,“ usmála jsem se.

„Fajn, ale zavolej mi, jo? Nechci o tebe mít strach.“ Protočila jsem oči, ale souhlasila. Choval se ke mně jako k dítěti. Ale když jsem se mu to pokusila vysvětlit, začal se vztekat - no, a pak kdo je tu dítě.

„Dobře. Měj se,“ mávla jsem ještě a sledovala, jak jeho indiánský zadek mizí v dálce. Nebyla jsem si jistá, jestli to nebyl jenom výplod fantazie, ale přišlo mi, že slyším i ten trhavý zvuk přeměny. Z kabelky jsem vyndala klíčky, a jak jsem tak procházela kolem Cullenovic auta, zlomyslně jsem se ušklíbla.

Za tohle mě Edíček nepochválí. Černý nablýskaný lak nového Volva ale vyloženě volal po tom, aby ho někdo poškrábal. A tak jsem se kolem sebe rozhlédla a když nikdo nebyl na dohled, párkrát jsem ostrou špičkou klíče přejela okolo stříbrné kliky u řidiče. Pak, s dobrým pocitem, jsem nastoupila do vlastního náklaďáčku a odjela z areálu.

Někde na půli cesty mezi školou a centrem jsem začala potřebovat na záchod, a tak jsem zastavila u kraje a odskočila si kousek do lesíka. Když jsem se vrátila, už jsem nenastartovala.

„No do háje,“ zamumlala jsem si po nos a ještě párkrát se pokusila nastartovat – bez úspěchu. Nakonec jsem to vzdala a s výrazem týrané oběti se podívala před sebe, na tu asi tak tři kilometry dlouhou cestu zpátky. Proč? Proč zrovna já musím být ten největší smolař na světě? To i někdo, kdo se narodil s oběma nohama levýma, dvaceti prsty na jedné ruce a třema očima by na tom byl líp, než já. Než chudokrevná holka žijící ve společnosti vlkodlaka a upíra a s věděním, že kdykoliv se může něco pokazit, pokazí se.

Začalo pršet.

Už jsem neměla sílu na to se litovat, a tak jsem se rozesmála. Díky, Bože, máš mě asi opravdu rád. Z batohu jsem vytáhla nepromokavou bundu s kapucí, zamknula jsem Chevyho a vydala se zpátky ke škole. Někdo mě určitě odveze a Jake se pak vrátí sem.

Po pár minutách líné chůze po krajnici ke mně přijelo auto, zpomalilo a řidič stáhl okýnka, takže jsem usoudila, že mi asi něco chce.

„Slečno, nepotřebujete svést?“

„No, já…“ Slova mi zamrzla na rtech, když jsem se k němu naklonila, abych viděla jeho obličej. Obličej byl fajn, ale ty oči! Polila mě čirá hrůza a nohy v ten okamžik zkameněly.

„Ty jsi upír!“ vydechla jsem omámeně a ani nevím jak, poodešla jsem několik kroků vzad. Chlápek se zatvářil zmateně, ale hned po tom vypnul motor a vystoupil z auta. Rychle se přemístil až ke mně a s neurčitým výrazem mě chytil za ramena.

„Jak to víš?“ zeptal se. Karmínové duhovky zářily na dálku a ten hladový výraz mi nedělal zrovna dobře. No, jak asi... Když jsem neodpovídala, tak nezávazným a příjemným konverzačním tónem pokračoval. „Ono na tom ale asi nesejde, což? Akorát tě teď zabiju v souladu se zákonem. Italům by se nelíbilo, kdyby zjistili, že jedna malá a rozkošná slečna pobíhá po světě s vědomím, že existujeme. Třeba mě za to i odmění,“ ušklíbnul se samolibě.

„Já… nesmíš mě zabít,“ řekla jsem přiškrceně. „Můj přítel tě pomstí.“

„Vážně, je to snad Buffy?“ Zavrtěla jsem jemně hlavou a snažila se přemluvit své divoce uhánějící srdce, aby ještě chvilku vydrželo uvnitř mě. I když je to asi stejně jedno, když za chvilku umřu. Upír se zasmál a rukama, kterýma mi tisknul ramena, mě přimáčknul k boku svého auta. Říct, že jsem bála, to by bylo slabé slovo. „Potom si nemyslím, že by měl šanci. Mimochodem, jsem James.“

„Bella,“ polkla jsem. Bože, ještě mu můžeš dát telefonní číslo, abys byla jó slušná! Nadávalo mi svědomí, které jsem hned vzápětí poslala do háje. Silně jsem semknula rty a odhodlaně tomu upírovi pohlédla do očí, načež nasál vzduch a ostražitě se kolem sebe rozhlédnul, jako by zaregistroval nějaké nebezpečí. Ukázalo se, že to byla správná věc, i když poněkud pozdě provedená, protože ho v tom okamžiku něco strhlo ke straně a odhodilo o dobrých sto metrů dál.

Jacob! Pomyslela jsem si okamžitě a zavalila mě vlna vděčnosti.

„Vážně geniální nápad jít tudy sama,“ odfrknul si nepříjemně známý sametový hlas.

„Co ty tady děláš?“ vyjekla jsem a probodla Cullena a jeho pokřivený úsměv pohledem.

„Můžeme o tom polemizovat, nebo tě můžu zachránit. Chyť se mě,“ nakázal mi stroze a napřáhnul dlaň. Podívala jsem se za tím Jamesem – zvedal se zrovna ze silnice a pozoroval nás. Čapla jsem Edwarda za ruku a pevně se ho chytla, on se odrazil a dlouhým skokem se ocitl v koruně nějakého stromu. Přerývavě jsem dýchala a motala se mi hlava z té závratné rychlosti.

„Docela důvěřivá, co?“ ušklíbnul se, protože jsem se ho držela jako klíště. Něco jsem mu odsekla, ale nepřestávala jsem se křečovitě držet jeho ramen a nohy omotávat kolem jeho pasu. Všimla jsem si, že se usmívá, pak se ale znovu odrazil a s elegantním obloukem přistál na další široké větvi stromu.

***

(Edward)

Swanová utekla z hodiny. Kvůli mně. Skvělý pocit. Hned, jak skončila přednáška, odešel jsem na parkoviště, protože když tu ona nebyla a já neměl koho otravovat, nějak mě ta donekonečna se opakující látka nebavila. Rozhodl jsem se, že si zajedu pár kilometrů za město na lov, ten nepřetržitý příval milenek mi totiž dával krapet zabrat.

„Bod za pohotovost, Swanová,“ ucedil jsem skrz zuby, s pohledem upřeným na poškrábaný lak mého miláčka. Už kvůli tomuhle mě bavilo ji otravovat. Vracela mi to. A ke všemu to byl způsob, jak si vybíjet vztek na toho chlupatýho indiána.

Už po pěti minutách jízdy mě do nosu uhodil pach toho neznámého upíra. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, zrovna tudy často procházeli nomádi, ale jakmile se jeho pach začal mísit s Bellinou vůní, zpozorněl jsem. Byl jsem z toho nervózní, přestože to nemuselo absolutně nic znamenat. No, ze sto dvaceti jsem zrychlil na dvě stě a po jemném pachu těch dvou je začal stopovat.

„Bello!“ vykřiknul jsem, když jsem uviděl scénu před sebou. Malá Swanovic holka stála přiražená ke kapotě Mercedesu a vystrašeně zírala do očí naprosto cizího upíra. Prudce jsem dupnul na brzdu a vyskočil z auta, protože běh byl na tak krátkou vzdálenost o dost rychlejší. V plné rychlosti jsem se po něm vrhnul a odhodil ho stranou. Zavrčel a dopadl na obě nohy, jenže já byl hned u něj a srazil ho k zemi. Hlava mu narazila na silnici a vytvořila jak na asfaltu, tak na jeho obličeji síť jemných prasklinek.

„Tahle je moje, kamaráde. Vybral sis špatně,“ zasyčel jsem mu do ucha ledovým tónem.

„Já si tě najdu,“ vrčel ten druhý, myšlenky plné nenávisti. Znovu jsem mu hlavou praštil o zem, obrátil jsem se a rozběhl se za Bellou. Tělo mi svíral zvláštní pocit strachu a úzkosti o ni. Přeskákal jsem s ní na zádech pár set metrů a jakmile jsem ucítil, že její sevření povoluje, opatrně jsem slezl na zem. Bella mi sklouzla ze zad a kolena se jí podlomila. Vzal jsem ji do náruče, zabalil do svojí bundy, a i když byla v bezvědomí, ujistil jsem ji, že jsme v bezpečí.

Pak jsem nás odvezl k sobě.

V pokoji jsem klesl na kolena a opatrně ji položil na postel. Sotva jsem dokázal uvěřit tomu, že může mít někdo jako ona tak proklatou smůlu a štěstí v jednom, že narazí na jediného upíra shánějícího si svačinku v okolí a zároveň zná dalšího upíra, který jí zachrání krk. Věděl jsem ale, že nemáme vyhráno.

Četl jsem to v jeho myšlenkách, on se jí tak lehce nevzdá.

Pár minut jsem se ji snažil probrat, ale nereagovala, třebaže všechny tělesné funkce měla v pořádku. Nejspíš byla jen v šoku a vyčerpaná. Opatrně jsem ji nadzvednul, abych mohl z pod jejího ochablého těla vytáhnout přikrývky. Rozvázal jsem botasky a odhodil je na zem, následované ponožkami. Lidem přeci vadí v nich spát, ne? Chtěl jsem ji přikrýt, ale pohled mi padnul na její těsné džíny. Když já byl ještě člověk, nenáviděl jsem spaní v kalhotách; stahovaly a byly nepohodlné… Ráno mi poděkuje, že jsem jí je sundal. Ušklíbnul jsem se. Nebo možná ne.

Znovu jsem ji nadzvednul a chvilku počkal, jestli se konečně neprobere, no, byla tuhá. První na řadu přišel pásek a vrchní dva knoflíčky, než jsem začal opatrně stahovat nohavice dolů. Bylo to těžší než se zdálo, nikdy dřív jsem nesvlékal ženu v bezvědomí. Už jsem věděl, jak se musel cítívat můj bývalý spolubydlící Elton. Uchechtnul jsem se vlastnímu vtipu a stručně toho brýlatého chlapce s uhry politoval, ale pobavení zmizelo, jakmile jsem si všimnul obnažené kůže na jejím těle. Byly to pěkné nohy. Moje oči pomaličku prozkoumávaly od zdola nahoru ty správně tvarované, právě tak akorát štíhlé nohy a nakonec jsem se trhaně nadechnul. Místo těch skromných, praktických bílých kalhotek, které jsem očekával, měla na sobě Bella hedvábné černé kalhotky s širokými boky, lemované krajkou. Obočí mi vylétlo ostře nahoru.

„Jsme plní překvapení, co, Swanová?“ Džíny jsem úhledně složil na koberec vedle postele a ještě jednou si spící Bellu prohlédnul. Rychle jsem zahnal onu zábavnou představu, že jí svléknu i triko. Myšlenky začínaly nabírat nebezpečný směr i bez toho, abych věděl, jakou má na sobě podprsenku. Nebylo třeba přilévat olej do ohně. Dovolil jsem si jeden poslední oceňující pohled a opatrně ji přikryl.

Já vím, není to nic moc extra. Ale jedná se o takovou delší oddechovou jednorázovku, která by měla mít tak okolo sedmi, možná osmi kapitol. U jejího psaní jsem se snažila odreagovat. No a samozřejmě moc moc prosím o komentáře - názory. ;)

Další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chuť zakázaného - Prolog a 1. kapitola: