Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chuť zakázaného - 5. kapitola

17.01.2012 (14:45) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1265×

Edward

„Co je? Tváříš se jako kyselá okurka,“ upozornil jsem chlupáče, co mi kráčel v patách. Zašklebil se na mě a začal kopat do lesního bordelu pod nohama.

„Jenom mám strach o Bellu.“

Protočil jsem oči. „Na kolej za ní nepůjde. Jestli není úplně padlá na hlavu, zůstane mezi lidma.“

„Jo, ale i tak,“ zamručel. Chvilku bylo ticho. Taky jsem se bál. Ale o to, že to dneska nezvládneme. James nebyl slabý článek. Ale byl jsem rozhodnutý Bellu ochránit, ať už mě k tomu nutilo cokoliv.

„Hele, co mezi vámi je?“ Otočil jsem se na Jacoba se zájmem. Podíval se na mě jako na blázna.

„Co? Nic. Jsme nejlepší kamarádi.“

„Takže jsi gay? Nemůžeš bejt s holkou jenom kamarád.“ Ne s Bellou. Řekl jsem mu částečně s opovržením, částečně udiveně. Jacobova tvář se zachmuřila.

„Já -“

„Už jsi ji políbil?“

„Do toho ti nic není!“ rozhořčil se.

„V překladu: Ne. Ale no tak, pse, snad se nestydíš?“ Automaticky jsem se začal ušklíbat. Jestliže si na Bellu nedělá zálusk on… Ale no tak, Edwarde! Okřiknul jsem se, ale ani můj vnitřní hlas to nemyslel vážně. Kráčeli jsme mokrým lesem čím dál tím hlouběji, aniž bychom zachytili jedinou čerstvou stopu. Jamesův pach tu byl, ale už jenom slabý.
Pak se mi najednou do hlavy vměstnala mysl navíc. Jeho myšlenky byly škodolibé a pobavené – doopravdy to bral jako hru.

„Už je blízko, přeměň se,“ zavrčel jsem na svého společníka. Stále byl hodně daleko na to, abychom zachytili jeho pach. Myšlenky nikoliv. Za mnou byl slyšet skřípavý zvuk přeměny, doprovázen pěstí nepříjemného odéru. Zafrkal jsem a Jacob mě napodobil. No, ani jeden z nás si tenhle sladký okamžik, kdy jsme se mohli navzájem urážet, neužíval naplno. James byl moc blízko.

A Jakeova mysl mi potvrdila, že hodně blízko. Už ho slyšel. No a já taky. Jeho zaostalé způsoby, kdy nenosil boty a žil si jako Dubínek.

Konec kariéry lesního muže, pomyslel jsem si a rozběhl se.

Bella

Katastrofa. Moje nehty vypadaly jako kus ožužlané umělé hmoty a zatrhlina na pravém prostředníčku začala krvácet. Snažila jsem se v tom už víc nepitvat, protože, za A - jsem neupravené nehty nenáviděla a za B - to docela bolelo.

Seděla jsem v tureckém sedu v Edwardově samostatném pokoji na perfektně ustlané posteli a každým dalším okamžikem přicházela o nervy. Ti dva, Jake a Edward, se vydali na veliký hon na upíra.

James mnou byl posedlý a to jsem mu prosím nic neprovedla. Ale Edwardův hrdinský čin, kdy mě před ním zachránil poprvé, Jamese vyburcoval k tomu, aby to z lovu na mě pro něj udělalo tu nejzábavnější hru.

Zazvonil mi mobil.

„Jakeu? Jsi v pohodě?“ vyhrkla jsem.

„Jsem rád, že máš o mě starost. Ale jsem v pořádku, díky,“ odvětil jízlivě Edwardův hlas, ale skrz ten typický sarkasmus prosakovalo něco, co bych si u jakéhokoliv jiného člověka zařadila mezi starostlivost.

„Stalo se něco?“

„No… možná bys pro nás mohla přijet na tu lesní odbočku?“ navrhnul vyhýbavě.

„Edwarde? Co se stalo, je Jake v pořádku?“ zeptala jsem se naprosto vážně a po chvilce váhání dodala. „A jsi v pořádku ty?“

„Prostě sem přijeď mým autem. Klíče jsou v prvním šuplíku.“

„Co je s Jacobem?“ Byla jsem si zatraceně jistá, že mi Cullen něco zatajuje. A že se mi to nebude líbit.

„Už jsi na cestě? Protože ztrácím signál…“ Ze sluchátka se začalo ozývat rachtání, skrz které jsem pořádně neslyšela.

„Edwarde, ne -“ Položil to. Naštvaně jsem třískla mobilem o stůl a pár sekund trávila v šíleném strachu, než mě cosi vnitřně nakoplo a já se nezačala abnormálně rychle motat po místnosti. Nazula jsem si boty, bundu a na první pokus našla klíčky od Edwardova Volva, které stálo dole na parkovišti.

Po pěti minutách už jsem vyjížděla ze školního areálu a po dalších třech minutách jsem zjistila, že jedu sto pětatřicet. Nevadilo mi to. Smykem – dobře, zase až tak akční to nebylo – jsem zabrzdila na smluveném místě a vyskočila z auta.

Edward vyšel zpoza stromu s nečitelnou tváří.

„Kde je Jacob?!“ dožadovala jsem se odpovědi a běžela k němu. No, Edward jenom o kousek odstoupil a umožnil mi tak pohled na polonahého Jacoba stočeného na zemi v klubíčku. Měl zavřené oči a nehýbal se. Ztuhla jsem po dobu několika úderů srdce a vykuleně se podívala zpátky na Edwarda.

„Bude v pořádku,“ řekl dřív, než jsem se stačila zeptat. Ulevilo se mi, ale zároveň přitížilo se slovem bude. Malátně jsem přikývla a opatrně si k Jakeovi přiklekla.

Byl celý od bahna a mělce dýchal.

„James?“ zeptala jsem se s pohledem na jeho bolestí strhaný obličej. Nebyla jsem si jistá, jestli je v bezvědomí, nebo je pro něj tak bolestivé dokonce jen komunikovat nebo mít otevřené oči.

„Dostali jsme ho,“ řekl suše Edward. Znovu jsem přikývla, na pár okamžiků mě zaplavila úleva.

„Musím Jacoba přenést do auta. Odvezu ho kousek za město, máme tam s rodinou dům.“

Nadzvedla jsem obočí a otočila se ke Cullenovi čelem. To, že měli dům i tady, mě nijak nepřekvapilo. Ale to, že ho tam chce odvážet ano.

„Proč?“ nechápala jsem.

„Nemůžu ho nést. Myslím, že mu James zlámal žebra na pravé straně těla. Začalo se to hojit, ale… špatně. Strašně by trpěl, kdybych ho nesl v rukách a navíc – není to nic, po čem bych kdy toužil.“

Při tomhle prohlášení jsem těžce polkla, ale nebyla to odpověď na moji otázku a Edward to moc dobře věděl. Takže jsem dál vyčkávala.

„Ty kosti se budou muset znovu zlámat,“ hlesl. Vytřeštila jsem oči. Jacobova dlaň se zaťala v pěst a tiše zakňučel. Rychle jsem ho chytila za ruku a povzbudivě ji tiskla.

„To zvládneš,“ zašeptala jsem. „Proč do vašeho domu?“

„Můj otec je doktor a určitě mu pomůže daleko víc. Já medicínu taky studoval, ale…“

„Bože, ty si snad nevěříš?“ zakřenila jsem se a předvedla tragickou grimasu. Edward protočil oči. „Tak dobře. Hm – je teď při vědomí?“

„Je, slyší nás.“

„Dobře,“ přikývla jsem si pro sebe a opatrně se zvedla zase na nohy, nepřestávajíc tisknout Jacobovu dlaň. Edward ho opatrně nadzvednul. Dělal ty nejjemnější pohyby a choval se tak něžně… patrně si všimnul mého fascinovaného pohledu, takže natáhnul paže, aby byl Jacob co nejdál od něho a nakrčil nos.

Trochu jsem se usmála, ale přes ten strach jsem na to neměla dostatečnou sílu.

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chuť zakázaného - 5. kapitola: