Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chuť zakázaného - 4. kapitola

08.01.2012 (14:15) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1431×

„Tohle byl hodně blbej nápad, Swanová,“ utrousil Cullen pochybovačně. Prodíral se krok přede mnou mezi hustými větvemi a dával je přede mnou na stranu, abych si s jejich pomocí nezlámala hnáty. Narozdíl ode mě všechno viděl, ale stejně tak si samozřejmě neodpustil mi pár těch menších větviček pustit přímo do obličeje. Připadalo mu to děsně vtipný, já přitom řvala bolestí.

„Neměls mi to nabízet,“ zazubila jsem se do tmy. Ačkoliv samotné už mi to přišlo jako blbost. Byla mi zima a začínala jsem se bát. Vždycky jsem se bála tmy a s věděním, že existují různé druhy příšer, jsem z toho už nevyrostla.

No a o co že to šlo? Náš milý Edíček nedokázal vystát moje hodinové prostoje, kdy jsem si stěžovala, že se bojím o Jakea. A že si připadám jako někdo neužitečnej a podobně. Navrhnul, že můžeme jít do lesa a připravit pro Jamese hrob. Můžete hádat, jak to dopadlo.

„Měli bychom jít zpátky.“ A udělat ti radost?

„Ne, neměli,“ odvětila jsem rázně. Uměla jsem si živě představit jeho protočení očí a zazubila jsem se. Vtom mě přes obličej švihla další malá pružná větvička. Chvíli jsem zvažovala reakci. Vykřikla jsem bolestí, chytila se za to místo a svezla se na zem. V mžiku byl Edward u mě a starostí celý bez sebe se mi snažil nějak pomoct.

„Bello, co se stalo? To jsem nechtěl, promiň.“

„Právě ses mi omluvil? Ty?“ Zvedla jsem hlavu a probodla ho pohledem, snažíc se udržet si vážnou tvář. Jeho výraz ztvrdnul.

„Tohle nebylo vtipný,“ utrousil a vstal. Uchechtla jsem se, vyškrábala se na nohy a afektovaně si přejela přes tvář bez jediného škrábance.

„Opovaž se mi to udělat znovu.“ Po dalších deseti minutách chůze už mi sice bylo teplo, ale nohy mě bolely jako po túře v Himalájích. Začínala jsem mít pocit, že je to nějaký druh pomsty. Snažila jsem se to nedávat najevo, ale už jsem se svým dechem pomalu začínala přibližovat bernardýnovi.

„Tak co, už máš dost?“ zeptal se posměvačně Edward.

„No – tvá omluva mě nadopovala na rok dopředu, takže můžeš jít vesele dál.“

„Já se ti neomluvil.“

„Ale jo.“

„Nene!“

„Ale jo, slyšela jsem to.“

„Ne!“

Našpulila jsem pusu a vážně přikývla. „Jo.“

„Ne. Jsi unavená, mělas halucinace.“

„Jasně, že jo,“ přitakala jsem ironicky. Edward se zhluboka nadechnul a zadržel dech.

„Fajn!“ vydechnul se zafuněním. „Tady,“ řekl. Nadzvedla jsem obočí.

„Tady?“ Kolem nás byl les, překvapivě. „Co tady?“

„Ten hrob. Je tady měkká hlína, bude se dobře kopat,“ usoudil.

„Hm,“ pokrčila jsem rameny. „Můžeš začít.“

„Slyšíš to?“ vyhrknul najednou Edward. Přestal dělat svojí práci - a že v tom triku od hlíny nevypadal k zahození - a ostražitě se zadíval do tmy před sebou. Já stála bokem opřená o strom a s úsměvem přihlížela. I když mě nejednou ohodil nějakým pořádně vodou nasáklým trsem trávy obaleným v rozmočené hlíně.

„Možná tě to překvapí, ale nejsem upír, takže-“

„Ticho!“ syknul. „Tohle není dobrý, pojď!“ řekl potom a chytil mě za ruku. Jeho vážnost mě překvapila, a tak jsem poslušně sklapla a nechala se vést pryč. Nevěděla jsem kam, prostě pryč.

„Co-“

„Slyším jejich myšlenky,“ objasnil mi Edward polohlasem a táhnul mě dál do lesa. Takže vlci jsou blízko, což znamená, že i James. „Musíš se schovat.“

Jo, třeba za strom, to mě nenajdou. Podívala jsem se na něj jak na blázna, ale ignoroval mě. Pak si mě vyhoupnul na záda a dal se do běhu. Chvíli potom strnul na místě, hrobové ticho přerušovalo moje lapání po dechu, třebaže jsem se vezla, a než jsem stačila cokoliv říct, rozběhl se zase nazpátek. Můj orientační smysl sice nikdy nedosáhl ani těch průměrných hodnot, ale momentálně jsem mohla s jistotou říct, že běžíme přesně tam, odkud jsme přišli.

Měla jsem křečovitě zavřené oči a rukama se ho držela jako klíště. Ani jeden z nás nemluvil a oba dva jsme sebou trhli při pronikavém zavytí. Nebylo z daleka, připadalo mi, jako by vlk stál hned vedle nás, tudíž jsem se začala automaticky rozhlížet. Ale v tom temnu, řeknu vám, nic moc.

„A je to v háji,“ promluvil suše Edward a pustil mě na zem. Svezla jsem se na kolena a začala se vydýchávat.

„Co, proč… co?“ hekala jsem.

„Jeden z nich si nás všimnul, teda lépe řečeno mě. Začal nás pronásledovat a pár dalších se jich přidalo a pak to Jacob všechno vysvětlil, ale už bylo pozdě, protože Jamesovi se podařilo zvětšit náskok a-“

Vzteklé zavrčení přerušilo Edwardův monolog. Synchronizovaně jsme zvedli hlavy.

„To je on,“ štěknul naštvaně Edward.

Paul, kdo jiný. Kývla jsem mu na pozdrav, ale ignoroval mě. Za zády Paulova šedivého kožichu se za pár okamžiků vynořil další vlk, pak další a další. A pak ještě tři, následovaní Samem a Jacobem. Scéna jako vystřižená z filmu. Chudák lidská dívka v ohrožení, na její straně nikdo jiný než krvežíznivý upír, ale stáli proti obrovské přesile, která… Dobře, nechám toho.

Já ještě pořád klečela na zemi a cítila, jak mi skrz džíny proniká vlhko. Edward stál přede mnou v mírném předklonu a asi tak dva metry před námi stálo rovnoměrně rozprostřeno devět vlků.

(Edward)

Pes seděl na kusu ztrouchnivělého kmenu s hlavou skloněnou a s rukama položenýma na kolenou.

„V pohodě?“ zašeptal jsem tak blízko jeho ucha, že jsem musel zadržet dech, ale pořád to stálo za tu jeho vyděšenou reakci. Skoro vyskočil z kůže a zašklebil se mému pobavenému smíchu.

„Hergot, Cullene,“ zavrčel a zhluboka se nadechnul, aby upokojil svoje divoce bušící srdce. Musel jsem se tomu zašklebit. Škoda, že nedostal infarkt. No, třeba příště. „Bastarde. Umím chodit stejně potichu jako ty, ale ty o mně prostě vždycky víš,“ zamručel otráveně. „Ale neměl by sis moc vyskakovat, mohl by tě zahlídnout jeden z mých bratrů, vyložit si to po svém a urvat ti hlavu s argumentem, že si mě ohrožoval.“

„O tom dost pochybuju. Většina z nich vzala roha hned po tom, co se dozvěděli pravdu. Řekl bych, že se šli poradit o tom, co se mnou udělaj.“ Soudě podle myšlenek budou dlouho do noci diskutovat o tom, jestli je chytrý mě nechat žít. Není. Ale to jim říkat nebudu. Jakmile totiž vlci zjistili, jak se věci mají – že za přítomnost toho upíra můžu tak nějak já, usoudili, že nejsou blbci, aby chránili pijavici, čili mě. Black se jim snažil vysvětlit, že nejde po mně, ale po Belle. Ale zkuste si něco vysvětlit bandě čoklů.

„Mohl bych jim dát tip,“ poznamenal pes.

„Myslím, že měli na mysli něco míň drastickýho.“

„Blázni. Ale co teď uděláme s tím upírem?“

„Můžeme ho dostat spolu,“ uvažoval jsem.

„A co uděláme s Bellou?“

„Je daleko samostatnější, než si dokážeš přiznat.“

„Jo, asi jo. Ale proč si ji sem, ty pitomče, bral?“ zavrčel.

„Víš, jak tě těžký uhlídat umanutou ženskou?“ opáčil jsem zhrozeně, ale sám si za to ve skutečnosti nadával. Tohle mohlo skončit špatně, ale vlastně jsem tomu psovi řekl pravdu. Nevěděl jsem, co s ní mám dělat. Chtěla kopat hrob, kopala hrob. A nedělali jsme to zbytečně, v tom jsem si byl jistý. My toho hajzla dostaneme.

další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chuť zakázaného - 4. kapitola: