Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chuť zakázaného - 3. kapitola

31.12.2011 (17:30) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1628×

Byla zábava ji nechat v domnění, že jí vidím do hlavy. Neskutečně mě totiž bavilo pozorovat, jak se šarlatově začervená pokaždé, když se na mě podívá a má dojem, že já se zrovna nekoukám.

„James je stopař. Tím, že jsem Bellu ochránil, jsem mu dal impulz k tomu, aby ji on chtěl. Je to pro něho úžasná hra,“ dořekl jsem svoji pravdivou teorii a čekal na reakce. Swanová byla bílá jako stěna a řekl bych, že se jí udělalo špatně. No a ten pes zrudl a skoro celou minutu v duchu počítal pořád dokola do deseti, aby se uklidnil. Jako by to neměl snazší do sta, za předpokladu, že takhle vysoké počty ovládal.

„Takže za to vlastně můžeš ty,“ obvinil mě ten čokl.

„No tak, pse, běž si hledat nějakej snazší terč, jo?“ opáčil jsem otráveně a znovu se zaměřil na Bellu. Nechápal jsem proč, ale vzbuzovala ve mně silnou potřebu ochraňovat. I když mi mozek říkal, abych se o ni nezajímal, nedokázal jsem to. Zatracená práce. Nebo spíš hormony. Nebo cokoliv, co ten protivný nepotlačitelný pocit způsobovalo.

Na ošetřovnu se dovalil doktor Jackson, takový starý obtloustlý pán s popelníkama na očích. „Zdravím, mládeži!“ zahulákal a rozhlídl se. „Tak kdepak máme tu naší křehkou holubičku, no? Tak mi ukaž to nadělení, holčičko…,“ zafuněl a neohrabaně vzal Belliinu ruku do dlaní.

Zatnula čelist, aby nezasyčela bolestí, a na čele jí vystoupila kapka potu.

„Potíš se jako prase, Swanová,“ upozornil jsem ji velkomyslně. Zavraždila mě pohledem a hned posléze zrudla. Já jí věnoval svůj oblíbený megawattový úsměv a zapamatoval si, že jí ten maličký detail o štítu v její hlavě nezmíním. Ani kdyby mě mučili.

„Řekl bych, že to nemáš zlomený, kočko. Ovážu ti to, ale radši si odpoledne zajeď do nemocnice na rentgen, jo?“ Mrkl a Bella automaticky přikývla. „Máš někoho, kdo tě odveze, že jo?“ ujistil se radši a pohledem přejel po mně a po mém chlupatém společníkovi. Nechápal jsem, jak lidi můžou necítit ten šílený puch, který se z něho linul přímo v nárazových vlnách. Až jsem skoro viděl obláčky smradu, jak se vznášejí okolo.

„Tak jak to uděláme?“ zeptal se Jacob Black, sedajíc si na moji postel. Musel jsem potlačit kvantu poznámek a ne zrovna přívětivých nápadů a pohnutků, které mě napadaly v tomhle spojení – vlkodlak a v mém soukromí. Swanová si sedla k nohám postele a natáhla nohy před sebe, ruku ovázanou obinadlem. Nakonec to doopravdy neměla zlomený, jenom naražený.

„Co přesně?“ vysoukal jsem ze sebe tím nejneutrálnějším tónem, co jsem dokázal.

„Ten upír. Musíme se ho zbavit.“

„No a co navrhuješ?“ Bylo mi jasné, co odpoví dřív, než to stačil vyslovit, dokonce i dřív, než tu myšlenku stačil zformulovat, protože ty divoké jisrky v jeho očích mluvily za vše. Určitě řekne, že Jamesíčka rozcupuje sám a ani se nebude muset přeměňovat.

„Já se ho zbavím.“ Tramtaradá, no neříkal jsem to?

„Rozcupoval by tě na kousíčky.“

„Myslíš, že bych to nedokázal?“ naštval se okamžitě Jacob a tep se mu radikálně zrychlil. Tyhle nestálé existence se dají tak snadno naštvat… To je ale smůla.

„Ne,“ odvětil jsem klidně, ale posměšně.

„Chceš to předvést?“

Bella vzdychla. „Jste jak malí,“ zabrmlala si pod vousy a zvedla se k odchodu. Se psem jsme ji pozorovali s nechápavými obličeji. Všimla si toho a zarazila se. „Jdu jenom na záchod,“ objasnila nám s dalším vehementním protočením očí doprovázeným červení ve tvářích a odešla.

Zůstal jsem koukat na dveře, i když už byly dávno zavřené a přemýšlel jsem. O všem. O tom, proč se mi, do háje, chce nastavovat pro ni krk. Nejsem žádnej Harry Potter, abych se vrhal bezhlavě do nebezpečí. Ne, já být Draco Malfoy – ten, co se rád pošklebuje a před bojem utíká.

Ale s Bellou to bylo jinak. Ten šílenej pocit nutící mě dělat si starosti o její budoucnost. Asi jsem si vážně na její kousavé odpovědi zvykl. A nejspíš by mi chyběla. Ach jo.

Jacob – na jeho aromatickou přítomnost se nedalo zapomenout – taky přemýšlel. Předpokládal, že se Jamese vůbec hledat nevydám a jednoduše zdrhnu, nebo, v tom lepším případě, na sebe narazíme a já to nepřežiju. To by se mu tak líbilo.

Byl přesvědčený, že až mu půjdu z cesty já, domluví se se smečkou a společně toho upíra zvládnou bez mrknutí oka. Počkat, ono to má smečku?

„Je vás víc?“ Podíval se na mě jako na blázna.

„Jo, co je ti do toho?“ odsekl kousavě.

„Ehm – všechno? Takhle je všechno daleko jednodušší. Proti skupině nebude mít James šanci,“ zatrylkoval jsem radostně.

„Tady je někdo rád, že nebude muset nastavovat krk,“ zamumlal Jacob. Věnoval jsem mu pohled – jak to víš? - a sám pro sebe se usmál.

(Bella)

Vůbec se mi to nelíbilo. Když se včera navečer začali sjíždět první indiáni s extrémně vážnými zachmuřenými ksichty a zdravili mě, jako bych právě prožívala svůj poslední den, měla jsem pocit, že exploduju. Edward zmizel, za což jsem byla jedině vděčná, protože jsem si dokázala živě představit to divadlo, které by zase předvedl.

A taky by se mi nelíbilo, kdyby ho náš psychopatický Paul roztrhal na kousíčky. Ale to bych si radši vytrhla vlastní jazyk, než přiznat, že by mi bylo líto, kdybych si s ním nemohla povídat záživněji než jako s hromádkou popela.

„Takže v pohodě?“ ujistil se znovu Jacob a majetnicky mě poplácal po paži.

„Jo, už radši běžte,“ zamumlala jsem a naznačila, aby vypadl. Zašklebil se, ale po dalším naléhání Paula a dokonce i Sama se vypotácel ven. Dřepla jsem si do křesla a zapnula televizi v očekávání, že každou minutou se objeví Edward.

Včera se domluvili, že vlci půjdou po Jamesovi, já budu schovaná tady, pod ochranou Edwarda, tudíž se mi nic nestane a všechno bude v absolutním pořádku. Ale po deseti minutách jsem začínala propadat depresi ze strachu a Edward navíc pořád nepřicházel. Taky na mě začal doléhat splín z toho, že je Jake někde tam venku a honí se za pomateným upírem, který se nebude nijak extra ostýchat mého nejlepšího kamaráda zabít. Proč by taky jo, když naopak se určitě ostýchat nebudou.

„Máš strach?“ zašeptal mi jemným hlasem do ucha.

„Bože můj!“ zaječela jsem a nadskočila dobrejch deset centimetrů nad sedačku. „Přivaž si na krk zvon, nebo z tebe dostanu infarkt!“ Vydýchávala jsem se, zatímco Edward se prohýbal v záchvatu smíchu. Ha, ha, ha… vážně vtipné.

„Tak co podnikneme?“ protáhl a rozvalil se vedle mě na pohovce, která ale nebyla zdaleka tak prostorná, aby se na ní mohli dva lidé vejít bez toho, aniž by se navzájem nedotýkali. Takhle se na mě Edward tiskl celou svojí pravou polovinou těla a mně to působilo nejen srdeční kolaps, ale taky husí kůži. Několikrát jsem hlasitě polkla. V tom místě, kde se mě dotýkal, mi přejížděl elektrický proud a jeho vůně mě zahalovala jako opar rajského plynu. Zároveň jsem se připravovala na palbu výsměšných komentářů od osoby po mojí levici, ale kupodivu žádné nepřicházely. Pootočila jsem hlavu ke straně a nenápadně očima přejela kontury jeho obličeje. Díval se zatvrzele před sebe a čelist měl zaťatou.

Skoro to vypadalo, jako by... Ne. Je vyloučený, aby nesmrtelný Edward Cullen cítil to samé, co já. Třeba se mě jen nechtěl dotknout.

další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chuť zakázaného - 3. kapitola: