Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chtíč 17. kapitola

08.03.2011 (08:00) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4269×

Edward:

Opravdu to byla ona? Vážně to byla má žena, anebo si ze mě osud ztropil jen další krutý žert? Znovu jsem se k ní otočil a začal ji pozorně studovat. Byla tolik podobná mé ženě a přesto tolik jiná. V Bellině tváři se vždy zračila vřelost a porozumění, které jako by dodávaly jejímu výrazu teplo domova. Když jste byli s ní, měli jste pocit, jako by se celý svět najednou rozjasnil a všechny vaše starosti alespoň na kratičký okamžik zmizely. V jejích očích hrály jiskřičky štěstí kdykoliv byla se svými přáteli, nebo i pokud jen mohla někomu pomoct. Bella byla jako nejteplejší den, avšak žena přede mnou byla vše, jen ne tohle. Její pohled byl jako led a ačkoliv se mile usmívala na své společníky, něco uvnitř mne mi říkalo, že to nejde od srdce.

Jako by přede mnou stálo Bellino vylepšené dvojče. Vlasy měla o něco delší a lesklejší, na první pohled jste měli chuť se jich dotknout, zabořit prsty do té záplavy hedvábí a proplétat se jimi navždy. Její tělo bylo na pohled pevnější, a ačkoliv bych nikdy neřekl, že je to možné, pas měla užší snad o jedno celé číslo. Její nohy prodloužené vysokými podpatky by nenechaly chladným snad ani samotného papeže. I on by se jistě musel na chvíli ustrnout nad tímto důkazem Boží dokonalosti a všemohoucnosti. Protože ona dokonalá byla a ať jsem hledal sebe lépe, nedokázal jsem na jejím těle naleznout jedinou vadu.

Mohla to skutečně být má malá Bella? Něco mě k té ženě přitahovalo jako můru k plameni a já už nedokázal déle odolávat. Musel jsem zjistit pravdu, ať už byla jakákoliv.

Svým pomalým, svádivým krokem jsem se vydal rovnou k ní, nechávajíc za sebou Emmetta plně zaujatého totální absencí spodního prádla barmanky pod pouzdrovými, koženými šaty.

Jindy by mě vůně jejího vzrušení smíšená s pronikavým odérem navlhlé kůže také nejspíš lákala, ale dnes ne. Jak by také mohla, když přede mnou stála ta bohyně. Ve srovnání s ní byly všechny ostatní obyčejné, bez jiskry. Ona nasadila laťku tak vysoko, že jsem pochyboval, jestli se vůbec najde nějaká jiná žena, která by se k ní alespoň přiblížila, natož aby na ni dosáhla. Bylo to, jako byste nevěděli, co je to krása, dokud jste ji nespatřili.

„Ehm, dovolte, abych se představil,“ odkašlal jsem si a snažil se na sebe tak upoutat pozornost. Ale nic se nestalo. Buď byla tak zabraná do rozhovoru s nějakými dvěma muži, které jsem nikdy neviděl,  anebo mě ignorovala. Musel jsem to zkusit znovu, tentokrát víc nahlas.

„Pardon, my se ještě neznáme,“ řekl jsem a netrpělivě vyčkával na její reakci.

„Pardon, omluvte mě,“ řekla těm dvěma a otočila se na mě.

„Dovolte, abych se představil,“ začal jsem, avšak šok smíšený s pobavením, který se zračil v její tváři, mě zarazil. Tohle jsem nečekal. Měla obdivně vzdechnout a zamilovanýma očima na mně viset až do konce večera a zbytku noci, kterou jsem plánoval strávit v jejím objetí. Takhle to bylo vždy, žádná nikdy nedokázala odolat mému kouzlu. Tak co bylo teď jiné? To jsem opravdu tak moc vyšel ze cviku?

„Já myslím, že to nebude nutné. My se přece známe, nebo jsi snad zapomněl, Edwarde?“ odpověděla odměřeným hlasem a oči jí sršely nenávistí.

„Já vím, že tvé mozkové kapacity mají daleko k inteligenci, ale zapomenout na vlastní ženu? To jsem přece jen nečekala. No, co říct, asi jsem tě přecenila.“ Její slova mě zasáhla jako dýka přímo do srdce.

„Bello!“ Podařilo se mi ze sebe po chvíli dostat, avšak stále jsem z ní nedokázal spustit oči. Takže to byla pravda. Přede mnou teď stála má žena a já se právě ztrapnil jako ten největší pitomec…

„Co se ti stalo?“ zašeptal jsem sotva slyšitelně a měl pocit, že se každou chvíli skácím rovnou na podlahu k jejím nohám. Pro její proměnu mě napadalo jen jediné vysvětlení a já z celého srdce doufal, že se mýlím.

„Ale no tak Edwarde, nekoukej na mě tak vyděšeně. Snad sis nemyslel, že jsi jediný, kdo si umí zařídit věčný život,“ usmála se povýšeně. Avšak mě nepřesvědčila, ačkoliv její hlas i výraz byly neutrální, takřka lhostejné, její oči ji zrazovaly. Rozhodně svou novou existenci jako krvelačné stvůry nebrala tak s klidem jak se mi snažila namluvit.

Jako by si všimla mého pochopení, zaváhala a na okamžik odvrátila hlavu. Když se naše pohledy znovu setkaly, už se znovu dokonale ovládala a v jejím pohledu nebyla ani stopa lítosti, bolesti, či jakéhokoliv jiného citu, který by ji činil lidskou. Nyní byla dokonalým obrazem Ara a jeho nohsledů. Krásná, avšak smrtící a já cítil, jak mi pomalu, kousek po kousku puká mé mrtvé srdce. Co jí to udělali? Kam zmizela má žena?

Zoufale jsem se snažil v tom shluku najít její mysl, která, jak jsem doufal, by mi mohla nyní být přístupná. Potřeboval jsem zjistit, co si skutečně myslí, co cítí, ale marně. Z nějakého důvodu mi její mysl zůstávala uzavřená, stejně jako dřív.

„Promiň, chtěl jsi ode mě něco speciálního, anebo mě jen hodláš okrádat o čas? Já jen že tu mám společnost a ráda bych se jim věnovala,“ vytrhla mě z transu posměšným hlasem.

„Já, ne odpusť,“ začal jsem překvapeně drmolit a než jsem se stačil vzpamatovat, byla už na druhé straně místnosti hlasitě se chichotající nějakému idiotovi, který jí neslušně čuměl do výstřihu a nenápadně se prsty dotýkal jejího letmo obnaženého stehna.

Ten prasák! Co si to o sobě vůbec myslí, veřejně osahávat cizí manželku, mou manželku! A ona, jak se koketně usmívá a flirtuje s ním… Ta čubka!

Cítil jsem, jak ve mně stoupá vztek a pomalu se vrací mé staré já. Nikdo si nebude půjčovat co je mé bez dovolení! Nejdřív si to vyřídím s ní a pak přijde na řadu on!

Nepoznával jsem se, rozumný hlásek uvnitř mé hlavy mi radil, abych se uklidnil a byl rozumný ale já ho neposlouchal. Zvíře uvnitř mě toužilo po krvi a já poprvé po více než sto letech byl ochotný mu ji poskytnout. Poprvé za celou tu dobu jsem byl ochotný pustit otěže a nechat za sebe jednat tu stvůru ve mně.

Bál jsem se a zároveň se těšil. Bella tentokrát zašla příliš daleko.

Přece jen mi ale zbylo tolik soudnosti, abych k nim nešel a nevrazil jí jednu hned tady, přede všemi. Vrátil jsem se proto zpět k baru, kde Emmett mezitím dostal studenou sprchu, když se ukázalo, že sexy barmanka byla kdysi a z určitého pohledu stále je, sexy barmanem. Ačkoliv mnou stále zmítala zuřivost, musel jsem se uchechtnout. Emmettovy myšlenky, když jí rukou zajel mezi stehna a zjistil, že ona „dáma“ vlastní nádobíčko totožné s tím jeho byly k nezaplacení.

„Můžeš mi vysvětlit, co tě tak pobavilo?“ zeptal se naježeně a kopl do sebe dalšího panáka vodky. Podle prázdných sklenic, které ho obklopovaly, to už byl několikátý v pořadí. Musel jsem to zarazit. Ne, že by bylo pro upíra fyzicky možné se úplně opít, ale Emmett vypadal, že se chystá vypít celý bar a to by jistě neušlo páru zvědavých očí a těch tady bylo víc než dost.

„Ale nic, jen jsem se tak zamyslel. Co jít takhle domů? Tenhle večer nestojí za nic. Mám toho už tady plný zuby,“ zkusil jsem to na něj. Moc dobře jsem věděl, že nadhazovat že on toho má evidentně plný zuby mnohem víc než já by nebylo nejlepší, protože by jako vždy začal vyřvávat na celé město, že je v pohodě, rozmlátil trochu nábytku, dal někomu lehkou nakládačku a vše by zakončil v policejní cele, kde bych ho já samozřejmě jako jediný příbuzný musel vyzvednout a zaplatit za něj kauci.

Ne, na Emmetta se v tomhle stavu muselo pomalu. Netrpělivě jsem několik minut vyčkával na jeho reakci, marně. Nezdálo se, že by můj návrh vůbec zaregistroval. Stále jen znechuceně sledoval bar, za kterým nyní stál statný, asi sto padesáti kilový rambo, něco si nesrozumitelně mumlal a házel do sebe další sklenku. Chlápek sedící kousek vedle si nás začal se zájmem prohlížet a já v něm poznal reportéra nejznámějšího bulvárního plátku ve městě. Bezva, zítra ráno se všichni dočtou, že Edward Cullen má za bratra alkoholika. To mi ještě scházelo. Jako by tenhle večer už tak nebyla noční můra. Ne, někdo evidentně touží po tom, abych si svůj pohár hořkosti dnes vypil až do poslední kapky a neobyčejně se mu to daří. To je vážně paráda!

„Emmette, tak už sakra pojď. Jdeme domů!“ To tam byly mé opatrné prosby, krev se znovu vzteky vařila v žilách a já nebyl daleko od výbuchu. Musel jsem pryč a nechat tu Emmetta samotného nepřipadalo v úvahu. Půjde se mnou, po dobrém, nebo po zlém.

Drapl jsem ho za pravou paži, abych ho tak vytáhl na nohy, což se však ukázalo jako poměrně složitá operace, protože můj drahý bratříček naprosto odmítal spolupracovat což při jeho výšce a váze představovalo docela dost velký problém. Emmett nebyl ani zdaleka muší váha a ta trocha krve, kterou mi předtím donesl, nebyla ani zdaleka postačující na plné obnovení mých sil a já cítil, jak mě znovu pomalu začíná sužovat žízeň. Zhluboka jsem se nadechl a plně tak nasál vůni kolem. A v tom jsem to ucítil, jen o dvě místa dál seděla na baru mladá, pěkně tvarovaná brunetka. Její alabastrová pleť jen lehce zakrývala tepny napumpované životodárnou tekutinou. Ach, to byla vůně. A její hrdlo, jako by bylo přímo stvořené pro mé špičáky… Jen jeden doušek, jen trochu ochutnat a skončit dřív, než by se jed mohl rozšířit po jejím těle…

Ne! To nejde! Okřikl jsem sám sebe a s vypjetím všech sil zahnal netvora zpět do nejtemnějšího kouta mé mysli. Tohle jsem nemohl dovolit, znovu už ne.

Rychle jsem popadl mezitím už vcelku vzpamatovaného Emmetta a vyrazil rovnou k východu. Cestou jsem ještě stačil rozdat několik letmých úsměvů a poděkování a potom už jsme byli konečně venku a já se mohl znovu volně nadechnout.

Alespoň jsem si to myslel, dokud jsem za zády neuslyšel čísi kroky a vedle mě se znovu neobjevila ona neznámá se svůdným úsměvem na rtech.

Z posledních sil jsem Emmetta narval na sedadlo spolujezdce, sám skočil za volant a z parkoviště vyjel stovkou do temné noci, nechávajíc za sebou onu značně konsternovanou dámu.

Musel jsem se odtamtud dostat co nejdál. Teprve po nějakých deseti minutách jsem se odvážil sundat nohu z plynu a všiml si, že nás už nějakou dobu sleduje policejní auto.

No to už je vrchol! Měl jsem dvě možnosti. Buď se zachovat jako těžký frajer a ujet jim s tím, že mi během několika dní přijde domů předvolání k nim na stanici, a nebo zastavit a čelit nějakému protivnému chlápkovi už teď, což se v mém stavu dalo sotva označit za dobrý nápad.

Zatím co jsem se rozmýšlel, dotyčný strážník se rozhodl vyřešit můj problém sám. Lehce přišlápl plyn a nacpal se těsně přede mě, díky čemuž jsem byl nucen dupnout na brzdu, pokud jsem se mu nechtěl podívat do kufru.

Klasický polda aneb, ať žije bezpečnost na silnicích…

Po několika minutách odbočil na opuštěné odpočívadlo a já ho následoval. Sice jsem ještě stále mohl ujet a on by mě s tou jeho plechovkou jen těžko dohonil, ale rozhodl jsem se to risknout, z nějakého zvláštního důvodu jsem měl pocit, že to zvládnu. Možná to byla jen moje tvrdohlavost smíšená s přílišnou sebedůvěrou, ale v ten jeden jediný, rozhodující okamžik jsem si byl jistý, že to dokážu. Koneckonců, co může být tak složitého na tom odolat nějakému odporně zapáchajícímu týpkovi, který jistě bude vážit alespoň dva metráky a při každém pohybu se budou jeho špeky natřásat jako tsunami.

Schválně jsem zastavil až na druhé straně odpočívadla, dobrých tři sta metrů od něj. Jen ať se chlapec projde, trocha pohybu mu udělá dobře, pomyslel jsem si.

Vypnul jsem motor a na chvíli zavřel oči. Přeci jenom jsem měl ještě dost času, než se sem ten tlouštík dovalí. Emmett se na vedlejším sedadle nespokojeně zavrtěl a začal mumlat něco o tom, že netušil, že netušil, že jsem na holky a že jsem ho kvůli tomu nemusel unášet do lesa. Když už jsem se ho chystal odkázat do patřičných mezí připomínkou jeho dnešního „dobrodružství“ ozvalo se lehké ťuknutí na okénko řidiče.

Asi jsem tlouštíka podcenil, takhle rychle jsem ho tu nečekal. Sáhl jsem na ovladač a pomalu spustil okénko.

„Co si přejete?“ začal jsem s úsměvem, který mi však zamrzl na rtech, ve chvíli, kdy jsem se nadechl. Ne, tohle rozhodně nebylo cítit jako upocená hora sádla, spíše jako nejlahodnější biftek na světě. Nejistě jsem zvedl oči a podíval se vzhůru. Místo tlouštíka tu stála odhadem asi třicetiletá blondýnka a přísně si mě prohlížela. Naprosto si nevědomá, jakému nebezpečí se vystavuje tím, že se ocitla v mé blízkosti.

„Vystupte si, pane řidiči,“ přikázala mi komisním tónem, který nepřipouštěl žádné vytáčky.

Pomalu, zhluboka jsem se nadechl ve snaze se uklidnit, rychle koukl na Emmetta, který byl momentálně hluboce zabrán do studie materiálu bezpečnostního pásu a pak vystoupil.

„Udělal jsem snad něco, strážníku?“ zeptal jsem se s nuceným úsměvem na rtech a ze všech sil se snažil nedýchat, ale bylo to zbytečné. Její vůně jako by se mě snažila pohltit, byla všude kolem a já přestával jasně vidět.

Snažil jsem se myslet na Bellu, představit si, že přede mnou stojí ona, ale nešlo to. Okrajově jsem vnímal, že mi něco říká, avšak když však pohodila hlavou ze strany na stranu a já spatřil tu síť cév pulzujících krví, nedokázal jsem se už ovládnout. Přestože jsem věděl, že toho budu litovat až do konce svých dnů, nedokázal jsem se zastavit. Žízeň byla příliš silná a netvor převzal kontrolu.

Levou rukou jsem ji chytil, aby nemohla utéct a pravou jí zaklonil hlavu, aby mi nic nebránilo.

Ve chvíli, kdy jsem se jí zakousnul hluboko do krční tepny, vykřikla a snažila se odtrhnout, proti mně však neměla šanci. Jen jsem si ji pevněji přitáhl k sobě a začal lačně sát. Bylo tak fascinující cítit, jak s každým lokem unikal život z jejího těla a vstupoval do mě, jak její zmítání postupně sláblo, až se jen odevzdaně opírala o mou hruď. Ještě chvíli a byl by konec, když v tom mě ze zadu chytly něčí dvě silné paže a já poznal mého bratra.

Jeho přítomnost na mě zapůsobila jako studená sprcha a já si uvědomil, co jsem provedl. Celá scéna se mi znovu promítla v hlavě. Jak jsem ji chytil, jak se bránila a ten pocit, když mi její krev prýštila do úst…

„Je, je mrtvá?“ zeptal jsem se polohlasem a z celého srdce se modlil, abychom ji ještě dokázali zachránit.

„Ne, žije. Ale má v sobě příliš jedu, za chvíli začne přeměna,“ oznámil mi po rychlém ohledání Emmett, nyní už zcela při smyslech.

„To ne!“ vykřikl jsem zoufale. Nemohl jsem dovolit, aby se z ní stala zrůda, tohle prokletí si nezasloužila.

„A co chceš dělat? Nemáš jinou možnost než ji buď dorazit, a nebo ji nechat se přeměnit,“ odpověděl mi můj bratr a snad poprvé za celou dobu naší podivné existence jeho tvář byla vážná, bez jakékoliv jiné emoce než lítosti.

„Co Carlisle? Ten ji jistě dokáže zachránit,“ napadlo mě a s novou nadějí jsem po kapsách začal hledat telefon.

„Edwarde, to nemá cenu. Carlisle sice umí zázraky, ale tohle je moc i na něj. Ta holka ztratila tolik krve, že bude štěstí, pokud přeměnu vůbec dokončí,“ zarazil mě a opatrně mi vzal telefon z třesoucích se rukou. Nechal jsem ho a ani se nebránil. Jen jsem tam seděl a stále tomu nemohl uvěřit.

Jak se mi to mohlo stát? Vždyť, kolikrát jsem už byl hladový a přesto jsem vydržel sedět dlouhé hodiny na odporně nudných obchodních jednáních a ještě se k tomu se usmíval a kolikrát jsem s Bellou snídal bez nejmenšího problému, i přesto, že jsem přes výheň v hrdle mohl sotva mluvit? Vždy jsem dokázal tu stvůru ve mně ovládnout. Tak proč ne dnes, co se stalo?

Znovu jsem si vybavil její vyděšený hlas, jak mě prosila, abych přestal a ten pocit spokojenosti a jakéhosi zadostiučinění, který mě naplňoval, když se pode mnou zmítala a snažila se osvobodit…

Zhnuseně jsem si odplivl. Nemohl, ne, nechtěl jsem si připustit, že tahle stvůra jsem já. Protože pokud tahle stvůra byla mou součástí, kdo jsem tedy opravdu byl?

Vždy jsem si o sobě myslel, že jsem lepší než ty zrůdy z Itálie, že na rozdíl od nich jsem dokázal svou žízeň ovládnout. Dnešní večer mi však ukázal, jak moc jsem se mýlil. Ne, nebyl jsem lepší než oni, spíše naopak. Oni se nesnažili skrýt, kdo jsou, byli s tím smíření a možná bylo na čase, abych se s tím smířil i já sám. Ale copak jsem mohl?

„Edwarde, slyším mě?“ zatřásl se mnou Emmett a nejistě si mě prohlížel.

„Jo, jen jsem se trochu zamyslel,“ odpověděl jsem a postavil se.

„Poslední dobou se ti to stává nějak často. Tak co s ní? Naložit, anebo zahrabat v lese?“ zeptal se a kývl směrem k tělu několik metrů od nás.

„Do auta s ní.“ Ať už jsem svou existenci nenáviděl sebevíc, nemohl jsem ji nechat zemřít. Vzal jsem si její život a tahle chabá náhražka bylo to jediné, co jsem jí mohl dát na oplátku.

Pomohl jsem Emmettovi a společně jsme ji nacpali do kufru.

„Co s autem?“ došlo mi, ale Emmett jen zabručel, že se o to postará, ať už jedu a já ho víc než ochotně poslechl. Po dnešním dnu jsem netoužil po ničem jiném, než si dát horkou sprchu, otevřít pivo a alespoň na chvíli předstírat, že jsem obyčejný člověk s obyčejnými problémy.

Když jsem dorazil domů a otevřel kufr, zděsil jsem se. Bylo to vůbec poprvé, co jsem si ji mohl pořádně prohlédnout a litoval jsem, že to nemohla počkat o něco déle. Její tvář byla mrtvolně bledá, světlé vlasy slepené krví a podle podivného úhlu, ve kterém se nacházely její nohy, jsem typoval, že se bráchovi podařilo jí je při zavírání zlomit. Ta holka má vážně smůlu… Jindy bych se nad tou ironií osudu pravděpodobně zasmál, ale dnes jsem nemohl, ne když jsem to byl já, kdo jí sobecky zničil život…

Tak jsem se vážně snažila a pracovala na tom skoro celý týden, takže pokud vám to přijde moc krátké, anebo dostatečně nepropracované, tak se moc omlouvám. Já to bohužel asi lépe neumím. :-)

Tahle kapitolka je pro Anyska, úžasnou dušičku, která vždy ví jak povzbudit a jejíž komentáře mě pokaždé nakopnou k dalšímu psaní.

Zvláštní poděkování také patří KacenQaCullen, za pomoc, rady a názory, bez kterých by tady kapitolka nebyla. :-)

Samozřejmě děkuji i vám ostatním, kteří se mnou máte trpělivost. Ani nevíte, jak moc to pro mě znamená.

Vaše Lovely

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chtíč 17. kapitola: