Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Christmas surprise - 1. kapitola

01.12.2013 (20:30) • Agule99 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2910×

Seděla jsem v autě, užívala si tepla, které vycházelo z topení, a zívala o sto šest. Vždyť kdo by nebyl unavený, když vás vaše kamarádka tahá celý den po obchodech. Po dnešním dni značně pochybuju, zda je to vážně moje kamarádka. Její vysvětlení? Jsou přece Vánoce! Tedy, abych to upřesnila – dva týdny před Vánoci.

Ano, je sice skvělé, že už mám dárky pro rodinu, ale vážně jsme se nemusely tahat až do Seattlu. Mně samotné by pohotově stačilo Port Angeles, ne-li obyčejné obchůdky tady ve Forks. Kupuju jen dva dárky pro rodinu a dva pro kamarádky. Nevidím problém v tom, abych to sehnala tady, popřípadě v Port Angeles. Zaúpěla jsem.

Nejenom že jsem byla utahaná jako pes, bolel mě celý člověk, ale za chvilku mě čekalo další mučení. Od auta je to přeci jenom kousek k našim domovním dveřím – a ten kousek je celý skrytý buď pod ledovkou nebo kupou sněhu. Moje šance, že se nezabořím do sněhu anebo mi nepodklouzne noha, je jedna ku milionu. Vánoce jsem vždycky měla ráda, ale to, že si pravidelně natluču zadek, rok co rok, protože mi šikovnost holt nebyla přidělena, mě lehce štve.

Pohlédla jsem z okna, stmívalo se, ačkoli bylo teprve odpoledne. Další mínus. Odvrátila jsem na chvilku hlavu, nu, za moment jsem z okna zírala zase. Hypnotizovala jsem očima padající chuchvalce vloček. Jít nebo nejít? Panebože. Už jsem jak Shakespeare – být či nebýt?

Rozhodně jsem se nadechla a popadla kabelku a dvě tašky s nákupy. Jednou by mě to muselo potkat, takže čím dřív, tím líp. Aspoň to budu mít rychle za sebou.

Otevřela jsem dveře a okamžitě mi na nos dopadla jedna vločka. Setřela jsem si ji a rychle vyskočila ven a zabouchla dveře, aby mi nenapadal sníh i do auta.

Veškerou svoji soustředěnost jsem věnovala mým nohám a cestě před sebou. Krok po kroku, tak je to správně. V jednu chvíli jsem už málem padala, protože se mi podklouzla noha uprostřed cesty, ale jako zázrakem jsem to ustála.

K mému překvapení jsem až děsivě rychle a bez pádu byla najednou skoro u dveří. Že bych tento rok měla přeci jen štěstí?

Jelikož jsem koukala na zem, dopředu ne, tak mě vzápětí vchodové dveře, o které jsem si natloukla nos a čelo, přesvědčily, že ne, nemám štěstí. Tradice je holt tradice.

Zvonit nemělo cenu, protože mi bylo jasné, že se naši určitě dívají na zprávy, popřípadě na ty vánoční pohádky, reklamy a jiné, takže by určitě zvonek neslyšeli.

Pátrací výprava do kabelky po mých klíčích nechť započne. Tašky s nákupy jsem odložila ke dveřím a šmátrala rukou v kabelce po klíčích. Už jsem si po dvou minutách hledání myslela, že je snad nemám, ale nakonec jsem je přeci jenom vytáhla zamotané do sluchátek. Ty jsem hodila zpátky do kabelky. Ze svazku klíčů jsem, k mé radosti, napoprvé vytáhla správně ten od našich dveří. Vsunula jsem ho do zámku, když vtom jsem zaslechla tiché zašustění a zarazila se. Pustila jsem klíč, který zůstal viset v zámku, a pootočila se doleva, směrem k našemu děravému plotu, který byl jediná zábrana dělící nás od lesa.

Přímo v díře, tak akorát stvořené pro nějaké malé zvířátko, si hověl, sedíc na zadních, malý pejsek, vlastně dokonce štěně. Mělo zvědavě nakloněnou hlavu a okamžitě mě omámily jeho oči. Byl strašně roztomilý, tušila jsem, že byl bílý s hnědočernými skvrnami, ale šlo to špatně vidět v té narůstající tmě. Naprosto mě uchvátil. Ani jsem už nevnímala, že mi ještě před chvílí byla hrozná zima, chtěla jsem do tepla, byla jsem unavená. Nic. V hlavě jsem měla takový error.

Vždycky jsem chtěla psa, ačkoli naši, hlavně mamka nesouhlasili. Proto mě tenhle tolik uchvátil.

Tiše jsem zamlaskala a zapískala zároveň, ale nečekala jsem, že by hned napoprvé to štěně, i když pomalu a váhavě, přeci jen přišlo. Dřepla jsem si a čekala.

Zastavilo se kousek ode mě, skoro na dosah ruky. Znovu zvídavě naklonilo hlavu a skenovalo mě svým typickým štěněčím pohledem. Nechybělo mnoho a já bych nad ním mohla začít slintat.

Ani na minutu jsem nepomyslela na to, že by mohl být nebezpečný, nevypadal tak. Už dávno by mě mohl kousnout nebo mi nějak jinak ublížit.

Znovu jsem si ho pořádně prohlédla. Netušila jsem, co by to mohlo být za rasu, ale připadalo mi, že podle čumáčku by to mohla být kolie. Tedy nějaký menší typ. Ale jinak jsem absolutně neměla páru, protože moc rasy neznám.

Zkusmo jsem natáhla ruku a čekala, co se stane. Štěně ji nejprve zvědavě pozorovalo, no, pak mi ji pohotově oblízlo. Zasmála jsem se, i když jen potichu. Zase už jsem si začala uvědomovat narůstající zimu všude kolem. Neustále sněžilo, i po celou dobu, co jsem se jaksi neverbálně domlouvala s tím štěnětem.

Ještě chvilku jsem se ho rozhodla pozorovat, než ho s sebou vezmu dovnitř, aby tady chudák nemrzl. Povšimla jsem si, že má modrý obojek se známkou. Takže se doopravdy ztratil, někomu… No, to nevadí. Prozatím. A bůhví, jestli se vůbec někdo ozve, třeba ne. Posmutněla jsem. Okamžitě jsem si ho zamilovala, a jestli se ozve jeho páníček…

Přestala jsem se utápět ve smutku, protože jsem na to nechtěla myslet, ale taky proto, že jsem už vážně mrzla a zřejmě chlupáček taky. Jo, to je ono! Prozatím mu budu říkat Chlupáček. Pousmála jsem se a popadla ho do náruče – překvapivě se ani nebránil.

Obrátila jsem se ke dveřím a konečně odemkla. Okamžitě mě do nosu udeřila vůně Vánoc. Rychle jsem popadla tašky s nákupy, vlezla do tepla a okamžitě zabouchla, aby nešla zima i sem. Já i Chlupáček jsme byli celí od sněhu. Abych si ulevila od tíhy na rukou a abych nevypadala jako vánoční stromeček s těmi všemi věcmi, tak jsem jako první položila tašky na zem a hned po nich Chlupáčka.

„Jsem doma,“ zavolala jsem pro jistotu, když jsem ze sebe a z mých bot sklepávala zbytky sněhu. Jedinou odpovědí mi bylo rachocení v kuchyni a zvuk zpráv z obýváku, které prolínalo taťkovo chrápání. Zakroutila jsem nad tím hlavou. Celý on.

Zula jsem si teplé kozačky, trochu promočené od sněhu a posunula je do rohu pod topení. Hnědý kabát jsem si pověsila na věšák společně s čepicí. Kabelku jsem si posunula víc na rameni a tašky popadla znova do rukou.

Nadechla jsem se, znovu, a ucítila jsem vůni cukroví. Mamka dělá výborné cukroví, každý rok. A každý rok se jí ptám, jestli nechce s něčím pomoc a nakonec ho leda tak pomáhám sníst.

Rozešla jsem se nejprve ke schodům, u kterých jsem odložila tašky, a pak do kuchyně, kde jsem se přesvědčila o tom, že mamka doopravdy peče. Z trouby se linula vůně perníčků, a když jsem z dálky mamce zvídavě nakoukla přes rameno, zjistila jsem, že k tomu dělá ještě vosí hnízda. Mňam! Mamka si mě ještě nevšimla, takže jsem potichu přešla za její záda a opatrně se natáhla pro jedno vosí hnízdo.

„Huš! Žádný takový, až to bude hotový!“ plácla mě přes ruku mamka, ale neotočila se. Radši jsem tu ruku rychle stáhla a usmála se. Asi bych jí měla říct o Chlupáčkovi. Ten zatím stál za mnou a naštěstí byl potichu.

„A, mami?“ řekla jsem, ale až když bylo ticho, tak si konečně oprášila ruku a začala mi věnovat pozornost. Když se ke mně obrátila a spatřila Chlupáčka, který stál celou dobu u mých nohou, tak jen povyskočila a vyjekla.

„Co to je...? jak se to sem...?“ koktala mamka. Zapomněla jsem poznamenat, že se těch psů tak trochu bojí.

„Je to pes, čeleď šelmy…“ začala jsem něco blábolit, no, přestala jsem, když mě mamka zpražila stále ustrašeným pohledem.

„Isabello,“ dodala výhrůžně. Radši jsem zmlkla.

„Tak promiň,“ obrátila jsem oči v sloup a pokračovala, „našla jsem ho venku. Tedy, on si mě našel. Je to ještě štěně a někomu se ztratilo, má známku, já ho tam nedokázala nechat zmrznout,“ nasadila jsem prosebný hlas a podívala jsem se na mamku svýma psíma očima.

„No, Bello, ale dlouho tu zůstat nemůže. Tedy, mohl by, ale slíbíš mi, že zítra okamžitě rozvěsíš všude inzeráty a budeš se poptávat, jasné?“ povzdechla si mamka, ale víc už jsem nevnímala. To bylo celkem rychlé.

„Znamená to, že si ho můžu nechat? Dočasně?“ dodala jsem a skočila mamce kolem krku. Ta jenom stačila přikývnout. Vlepila jsem jí pusu na tvář.

„Co mám taky s tebou dělat, co?“ pousmála se mamka. „Ale ať se drží dál ode mě, ano, zlato?“ dodala zase vystrašeným tónem.

„Mami, je to štěně!“ Pustila jsem mamku a otočila jsem se. Znovu jsem si vzala Chlupáčka do náruče a drbala ho za ušima. „Schválně, pohlaď si ho,“ nabídla jsem jí. Mamka jen zavrtěla hlavou. Já to nijak neřešila, prostě jsem jí ho dala do náruče, nekompromisně, a čekala. Uběhlo pár vteřin, během kterých se mamka a Chlupáček na sebe dívali, no, vtom jí Chlupáček oblízl tvář, mamka se lekla a vyjekla.

Pozorovala jsem ty dva, protože to bylo vážně vtipné a po chvilce se opravdu stal zázrak a mamka podlehla jeho roztomilosti. Zkusmo ho pohladila po hlavě, a když jsem viděla, že přivřel oči, zazíval a mamka se pousmála, věděla jsem, že mám vyhráno.

Otočila se na mě a podala mi ho zpátky. „Není zas až tak hroznej,“ utrousila potichu a zčervenala.

„Přiznej se. Zamilovala sis ho stejně jako já, i přes ten tvůj strach, co?“ zasmála jsem se vítězně.

„Vzdávám se, vzdávám se,“ řekla mamka a zvedla ruce od cukru a těsta nad hlavu. Když už tak mluvíme o tom těstu, cukru, tak mě napadá…

„A to cukroví? Bude?“ oblízla jsem se a oči mi zasvítily. Tentokrát obrátila oči v sloup mamka a podala mi jedno vosí hnízdo, po kterém jsem se natáhla a dala si ho do pusy. Na ruce mi zbyl kousek piškotu, tak jsem ho dala Chlupáčkovi, ten neprotestoval.

„Tady máš, prosím tě. A teď jdi pryč, jdu vyndávat perníčky, tak ať tě nespálím,“ odehnala mě pryč a přešla k troubě.

Já se s Chlupáčkem v náručí vydala po dřevěných schodech do pokoje. Byla jsem už vážně unavená a teď, když už jsem měla Chlupáčka dočasně povoleného, mi nic nebránilo únavou padnout do postele. Taťka stejně spí, protože jsem pořád slyšela jeho chrápání vedle v obýváku, takže mu Chlupáčka ukážu zítra. Zívla jsem.

Pomalu jsem se ploužila po schodech nahoru. Až teď jsem si vzpomněla, že jsem dole u schodů nechala ty tašky, ale už jsem byla v půlce a nechtělo se mi vracet. Tichý hlásek vzadu v hlavě na mě křičel, že jsem lenoch, no, já ho ignorovala. Doslova jsem toužila po té teplé posteli.

Po věčnosti, která ve skutečnosti trvala jen pár minut, jsem konečně stála ve dveřích svého pokoje. Ani jsem nerozsvěcela, bylo by to zbytečné.

Položila jsem Chlupáčka na zem a ten si okamžitě udělal pohodlí na modré mikině, co mi musela, když jsem byla pryč, spadnout z mojí kolečkové židle, hned vedle postele. Zřejmě byl unavený stejně jako já. Prozatím jsem nad tím mávla rukou a sama se doploužila k posteli, padla na ni a propadla se do měkké matrace. Podívala jsem se narychlo na hodiny, které mi visely na zelené zdi. Bylo půl desáté, takže mám plný nárok být unavená, zvlášť po celém dni stráveném nákupy, ještě s takovou drbnou, jako je Jessica.

Znovu jsem zívla. Byla jsem natolik líná, že jsem jen upustila kabelku vedle sebe a natolik unavená, že jsem se ani nepřevlékla, prostě jsem se přikryla a zavřela oči.

Autor: Agule99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Christmas surprise - 1. kapitola: