Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chlupatá láska - Epilog

03.10.2012 (16:15) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1991×

Epilog

Velké dešťové kapky jedna po druhé dopadaly na čelní sklo, aby je hned vzápětí stěrače setřely na stranu. Už od rána lilo jako z konve, ale vypadalo to, že se počasí alespoň na pár chvil umoudří a nechá vysvitnout sluníčko. Podívala jsem se na hodinky na zápěstí. Bylo přesně za deset minut tři. Vzhledem k tomu, že jsme u Cullenů měli být přesně ve čtrnáct hodin a třicet minut, to nebylo zase tak hrozné zpoždění. Na nás.

Podívala jsem se doleva na Jaka sedícího za volantem. Mezi obočím se mu udělala hluboká vráska, jak se snažil v téměř nulové viditelnosti neminout tu správnou odbočku. I přes svou nervozitu jsem se musela usmát. Tolik jsem ho milovala.

Znova jsem se pohodlně usadila do sedadla a chtěla se oddat nervóznímu kousání nehtů, ale Jacob znenadání dupl na brzdu, až jsem málem proletěla čelním sklem. Ještě že jsem byla připoutaná.

„Co se děje?“ vyjekla jsem polekaně a rozhlížela se kolem, hledaje nějaké nebezpečí.

„Ale nic, jen jsem to málem minul,“ zahuhlal Jake, trochu zacouval a odbočil doprava.

Na tohle jsem se musela jen shovívavě usmát. Jacob nechtěl, abych jela s ním, prý to může být nebezpečné. Ale stačilo dělat uraženou, skoro půl dne s ním nepromluvit a okamžitě otočil o sto osmdesát stupňů. Nesnášel, když jsem byla smutná, proto jsem si vždycky vydupala svoje… Tedy skoro vždycky, protože i on ovládal taktiku psích očiček a ublížených výrazů. Naše hádky – nebylo jich zase tolik – proto vždycky vypadaly jako parodie na řadovou italskou telenovelu, a to včetně létajících talířů a jiného nádobí.  Ale to usmiřování…

Byla jsem připravená, že to se mnou začne házet, ale silnice byla krásně vyasfaltovaná. No jo, upíři si to nejspíš umí zařídit. A když jsem spatřila ten nádherný dům, musela jsem si utřít slinu. Mít něco takového… Se svým Jakem bych však dokázala žít i v jeskyni, kdyby mě pořádně zahříval.

Dům byl nejspíš vystaven ve funkcionalistickém stylu, ale květiny a ozdobné keře všude kolem mu ubíraly na strohosti. Tlumená bílá barva dokonale zapadala do všudypřítomné zeleně a obrovská okna obložená tmavým dřevem mu dodávala vzezřený luxusní horské chaty. Tady na konci světa bych takovou nádheru neočekávala ani omylem.

Jacob zastavil před garáží, kde už parkovala další dvě auta. Potlačila jsem obdivné hvízdnutí. V autech se moc nevyznám, ale něco takového by bylo k vidění snad jen na veletrhu milionářů. Přesně ten typ auta, které si chlap pojmenuje, a mluví o něm jako o milence. Jake si také nemohl odpustit toužebné pohledy a tajně si utřel slinu. Jeho milovaný Rabbit vypadal oproti nim jako dvakrát přejetá plechovka. Tohle vám teda na sebevědomí zrovna nepřidá.

Automaticky jsme se chytli za ruce a vydali se ke dveřím. Chvíli jsme bádali, kde tady mají zvonek, ale než jsme ho našli, dveře se otevřely a na prahu stál mile vyhlížející blonďatý muž. Oprava, upír.

Příjemně se usmál. „Vítám vás u nás. Jacobe, jsem rád, že jste se rozhodl zastavit, i s vaší půvabnou slečnou přítelkyní.“

„Vždy se rád potkám se starými známými, Carlisle,“ oplatil mu Jake úsměv. Byl uvolněný a nepočítal s žádným ohrožením, ale ruku mi nepustil, stisk spíš zesílil.

„Jacobe!“ vykřikl někdo a o vteřinu později mu to někdo viselo kolem krku. Když se to odtáhlo, poznala jsem dívku, o které mi Jake vyprávěl. Bella Swanová - Cullenová. Viděla jsem ji na fotce, ale jako upírka byla mnohem, mnohem hezčí. Páni, ještě že nejsem žárlivá. Tolik.

„Taky tě rád vidím, Bells,“ smál se a poplácával ji po zádech. „Rád bych ti představil jediný důvod svého bytí - Erinne. Er, tohle je Bella,“ představil nás.

Bella se otočila ke mně. „Ráda tě poznávám a jsem strašně šťastná, že se Jake konečně otiskl. Už jsme si mysleli, že se nikdy nedočkáme,“ zasmála se. „To jsem ale hostitelka. Pojďte dál, seznámím vás s ostatními.“

V obývacím pokoji – lze se místnosti velké jako příletová hala vůbec říkat obývák? – sedělo - nebo stálo - šest dalších postav. Že to byli všichni upíři, snad netřeba dodávat. Bella kolem nás prošla a posadila se na sedačku k pěknému mladému… zrzkovi? Dá se taková barva vůbec pojmenovat? Carlisle se postavil k – samozřejmě – pěkné hnědovlásce a omotal jí ruku kolem pasu. Evidentně patřili k sobě.

„Hej, čokle, nikdy bych nevěřil, že to někdy řeknu, ale rád tě vidím, chlape,“ zahalekal nejvyšší z nich a už byl u Jaka a potřásal si s ním rukou. „A ty,“ otočil se rovnou na mě, „budeš asi jeho nová stará, co?“

Neřekl to nepřátelsky, přesto jsem se instinktivně přikrčila. Šel z něj strach. Jacob patří k nejvyšším a nejmohutnějším lidem, co jsem kdy viděla, ale tenhle ten ho převyšoval snad o půl hlavy.

„Sklapni, dutá hlavo!“ zavrčel na něj další zúčastněný, kudrnatý blonďák. „Vždyť se tě ta malá bojí.“

Vystrčila jsem bradu. „Já se nebojím,“ zdůraznila jsem. „Jsem jenom opatrná.“

Dutá hlava se hlasitě zasmála. „Bojíš se, že bych tě snědl? Nerad ti kazím iluze, malá, ale jako na potvoru nejsi můj typ.“

„Nejsem malá,“ ohradila jsem se, ale nepřestala se schovávat za Jakem.

Obr znejistěl. „Vážně se mě bojíš? Já lidi nejím, vážně ne. A jestli ti někdo řekl něco jiného, pak kecal. Vždyť já bych ani kuřátku neublížil, teda pokud by mi nezaneřádilo auto a… a tak vůbec,“ sklapl pod pohledem překrásné blondýnky, u které předtím stál.

Aha! Podpantoflák jak vyšitý, ten se pozná, chtěla jsem zvolat nahlas, ale na poslední chvíli jsem to raději spolkla. Nerada si dělám nepřátele z lidí, které ani neznám jménem, natož z upírů.

Malá černovláska, která evidentně patřila ke kudrnatému blonďákovi, vyprskla smíchy, stejně jako Bellin zrzek. Hodila jsem po Jacobovi nechápavý pohled. O co jsem přišla?

„Tohle je u nich normální,“ prohodil Jake konverzačním tónem a ledabyle mávl rukou, ale očima pořád přeskakoval k Duté hlavě. Tenhle pohled už jsem u něj párkrát viděla a nazvala jsem ho Ticho před bouří. Nejčastěji ho uplatňuje na Paula a Embryho, když si ze mě střílejí, a když mě Thomas zval na grilování k nim domů, ale jeho do pozvání nezařadil. Mimochodem, pořád s ním sedím a momentálně funguju jako hlavní dohazovač, protože holky zrovna nejsou jeho silná stránka. Je hodný, milý a věrný, chová se ke mně jako k sestře a nemá o smečce ani potuchy. Možná to není fér, ale co ostatně je? Není to mé tajemství, abych ho mohla někomu prozradit.

Malá černovláska vyskočila a popoběhla k nám. „Ahoj,“ zacvrlikala vesele a potřásla mi rukou. „Ty jsi, myslím, Erinne, že? Ráda tě poznávám! Jacob se o tobě zmínil, když s Bellou telefonoval posledně.“ Jake a Bella byli přátelé a sem tam si zavolali. Naposledy včera, když nás zvala k nim. „Strašně jsem se těšila, až potkám někoho nového, před kým si nebudu muset hrát na člověka. Víš, je to docela únavné.“

„Určitě,“ přikývla jsem, i když jsem neměla páru, o čem mluví.

„Jé, já jsem se ještě nepředstavila. Jsem Alice, Alice Cullenová. Tohle,“ mávla rukou na kudrnatého blonďáka „je můj manžel Jasper, tamto,“ tentokrát kývla za svá záda na Dutou hlavu, „je Emmett a jeho žena Rosalie. Ostatní se ti představí sami. Potom. Teď si půjdeme dát kafe, co ty na to?“ vychrlila, a než jsem se stačila vzpamatovat, už mě táhla do další místnosti, tentokrát jídelny, oddělené od obýváku jen dírou ve zdi, žádné dveře.

„Já…“ začala jsem něco říkat, snad jsem chtěla do konce i protestovat, ale nedostala jsem příležitost. Alice mě posadila do židle a okamžitě začala cosi povídat o váze, která stála uprostřed stolu pro osm osob. Mluvila tak rychle, že jsem ji nestačila sledovat.

Z jídelny šlo do obýváku dobře vidět. Očima jsem vyhledala Jaka, abych ho poprosila o pomoc. Tak trochu jsem čekala, že vyrazí jak princ na bílém koni a zachrání mě z Aliciných spárů, ale… On se smál! Normálně se chechtal jak nezavřený a bylo mu úplně jedno, že já trpím!

Jen se směj, chlapečku, ještě nevíš, že spíš na verandě, pomyslela jsem si zákeřně a nálada se mi o něco zvedla. Když je tak v pohodě, určitě mi nehrozí žádné nebezpečí, tedy pokud mi Alice nevykecá díru do hlavy, protože jakmile mě důkladně seznámila s historií vázy a postavila přede mne hrníček s kafem, rozpovídala se o čajovém servisu, který byl vystavený na polici v rohu.

Bellin zrzek – Edward, myslím, že se jmenuje Edward, nebo tak to alespoň byla napsané na svatebním oznámení, které nám chvíli viselo na ledničce a podlehlo Jakovu snažení o opravu prasklé trubky, při němž se mu málem podařilo vytopit nejen kuchyň, ale i zbytek domu – se otočil na Jaka a něco mu řekl pobaveným tónem. Přes Alicino brebentění jsem neslyšela co, ale Jacob při tom zbledl a upřel na mě pohled raněného zvířátka a Emmett se začal řehtat tak hlasitě, že zmíněná váza i čajový servis začaly nadskakovat.

Do jídelny za námi přišla rozesmátá kráska Rosalie „Tak se na ně musí,“ řekla a posadila se vedle mě. „Rozhodně na tom nevidím nic špatného.“

„Na čem?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Na tom, že bude Jacob spát venku,“ odpověděla Alice a pochichtávala se do dlaní.

„Já jsem to řekla nahlas?!“ polekala jsem se a málem vylila kafe, když jsem hrnek rychle položila na stůl.

Než mi některá z nich stačila odpovědět, připojila se k nám další upírka, tentokrát brunetka, ke které se Carlisle tolik měl. „Erinne,“ usmála se na mě, „už jsem Edwarda vypeskovala, občas se chová hůř než Emmett. Omlouvám se za něj.“

Nechápavě jsem se podívala na Alici a Rosalii. Kde se ztrácím?

„Edward čte myšlenky a tvé se mu zřejmě tak zalíbily, že je dal k dobru. Tohle většinou nedělá, alespoň ne bez souhlasu, ale nikdy by neprozradil nic intimního nebo něco, co by nemělo být vysloveno nahlas,“ vysvětlila Rosalie klidně.

Edward čte myšlenky. Fajn, co na tom… Edward čte myšlenky! Panenko skákavá, tohle je na mě moc. Řekněte, kolikrát za život potkáte někoho, kdo čte myšlenky? A čte je jenom on? Co když je čtou všichni? To jako ví, na co právě teď myslím? Jako všechno? No do prdele!

„Esme,“ zavolal Edward na hnědovlásku. „Nechci nic říkat, ale moc jsi ji neuklidnila.“

Esme se zatvářila provinile. „Omlouvám se, ale nejsme zvyklí mluvit k člověku narovinu. Žádné skrývání, kdo vlastně jsme, co dokážeme… Je to velmi příjemná změna.“

„To jistě,“ přitakala jsem pořád trošku přiškrceně. Nic proti Esme, vypadala mile a sympaticky, ale bylo toho na mne trochu moc. Edward čte myšlenky. Proč se mi Jacob nezmínil, co ten kluk dokáže?

Najednou se Alice začala chichotat. „Víš,“ naklonila se až k mému uchu, „raději o něm moc nepřemýšlej jako o klukovi. Je na to trochu háklivý.“

„Ty taky umíš číst myšlenky?“ zeptala jsem se klidně. Jsem v domě plném upírů, co dokáží číst myšlenky. Ok, zažila jsem horší situace, ne? Třeba tu… nebo tu druhou… Ne, nezažila.

„Ne, já vidím budoucnost. Dobrý, co?“

„Och,“ vykvikla jsem. Asi bych se měla přestat divit. Čtou myšlenky a vidí budoucnost, to zase není tak strašné, no ne? Tohle umět, tak bych… nevím, co bych, ale určitě by to bylo něco moc, moc zábavného a užitečného. Jo, tohle bych.

„Tomu říkám přístup. Žádné omdlévání, žádný jekot, žádné ujišťování se, že je to všechno jenom sen, a hlavně, žádné hovory na psychiatrii,“ smála se Dutá hlava Emmett z obýváku.

„A tamten taky něco umí?“ zeptala jsem se opatrně.

„Leda tak blbě kecat,“ ušklíbla se Rosalie. „Vůbec si ho nevšímej. Když byl malý, rodiče ho pustili z balkónu a zanechalo to na něm trvalé následky.“

„Můj Jasper umí cítit a ovlivňovat emoce ostatních, ale neboj, nebude toho zneužívat. Pokud ho o to nepožádáš, samozřejmě. Vlastně…“ Na chvilku se zahleděla do blba. „Vlastně se ho Carlisle zeptá, co cítíš k Jacobovi. To víš, taková věc jako otisk se nevidí každý den, že?“

Emmett se posadil naproti mě. „Tady to vidíš. V tomhle baráku si nemůžeš ani uprdnout, aniž by se to všichni nedozvěděli.“

„Emmette!“ napomenula ho Esme káravě, ale její hlas zanikl mezi mými hýkavými pokusy o smích. Ne, už jsem se ho ani trošku nebála. S tím jeho poťouchlým výrazem mlsného dítěte to ani nebylo možné. Když mi navíc přičichl ke kafi a dělal, že zvrací pod stůl, málem jsem se neudržela na židli.

„No jo, upíři prostě nemají smysl pro humor. A já pak vypadám jako blbec,“ postěžoval si plačtivým hlasem.

„Já už jsem jednou upíra potkala,“ vzpomněla jsem si. Teda ne, že by se to dalo tak snadno zapomenout.“

„Měl v plánu mě sníst.“

„A Jacob tě zachránil?“ zeptala se Rosalie.

„Vlastně ne. Zachránila jsem se sama.“

„Jak?“ vydechl Jasper.

„Prostě jsem zazmatkovala a řekla jsem… ona je to blbost, ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo… prostě jsem řekla, že jsem přemožitelka upírů.“

Všichni vespolek vyprskli smíchy.

„A on ti na to skočil?“ vyrazila ze sebe Alice mezi záchvaty.

„No, asi jo. Vypadal vyděšeně, když se dával na ústup. A pak o pár vteřin později ho smečka stejně dostala.“

Carlisle nasadil zamyšlený výraz „Bylas vyděšená, když ses ho pokoušela přesvědčit?“

„Byla jsem kousek od propadnutí panice,“ přiznala jsem.

„Zajímavé,“ zamumlal a poklepával si ukazováčkem na bradu. Divný zlozvyk. „A skutečně jsi toho upíra přesvědčila? Kdyby ano, mohlo by to znamenat…“

„Mohlo by to znamenat co?“ nechápala jsem. No tak, já myšlenky nečtu.

„Mohlo by to znamenat, že máš… Jak bych to jen řekl? Že máš velmi silný dar, který se u tebe stejně jako u Belly projevuje už jako u člověka.“

„Tím chcete říct, že dokážu lidi přemlouvat, aby udělali nebo si mysleli to, co chci já?“

„Tohle mi dělá v jednom kuse,“ pokusil se Jacob o vtip. Nikdo se nezasmál. Jeho výraz byl divný; nejistý, obezřetný, vzdorovitý. Bylo až s podivem, jak dokázal všechny tyhle emoce namíchat dohromady. Takového jsem ho neznala.

„Jaku?“ oslovila jsem ho tiše.

„Ano?“ pokusil se o úsměv a celkem se mu povedl, ale nebyl bezstarostný, na to jsem ho znala příliš dobře.

„Miluju tě, víš o tom? Raději bych si ukousla obě nohy, než abych tě opustila.“

„Já tě taky miluju. Moc.“

„A eh, Jaku,“ odkašlala si Bella a změnila téma. „Jak ti to jde v dílně? Pořád dokážeš opravit všechno, co se ti dostane pod ruku?“

Můj miláček se narovnal, hrdě vypnul hruď a začal na ni chrlit takové termíny, že jen poděšeně zamrkala, ale statečně přikyvovala. Já už jsem se poučila, že nemá cenu se s Jakem bavit o jeho práci, tedy pokud jsem si nechtěla připadat – a vypadat, jak nikdy nezapomenul nedodat Paul – jak Rákosníček na poušti. Ale – hrdé poplácání po rameni – už jsem pod odborným dohledem dokázala vyměnit pneumatiku i olej. Pak někdo říkejte, že otisk je jednostranný.

Netrvalo dlouho a společnost se rozpadla na pár debatních kroužků. Já jsem ani nevím, jak skončila na zadní verandě s Rosalií a třetí dvou deckou přímo božského bílého z minulého století.

„Co bys odpověděla, kdyby ti někdo nabídl nesmrtelnost? Byla bys krásná, nezranitelná, nemusela bys jíst ani chodit na záchod, nestárla bys. A Jacob by taky nestárl, kdyby se pořád proměňoval. Věčnost s ním. Co ty na to?“ zeptala se najednou.

„Ne,“ řekla jsem tiše po chvilce přemýšlení.

„Myslela jsem si, že to řekneš,“ odpověděla Rose stejně tiše a vědoucně se usmála.

V západu slunce jsem pozorovala, jak se láska mého života dohaduje s Emmettem o zápasech, skóre a tabulkách. A věděla, že přesně takhle to chci. Možná ne do konce věčnosti nebo alespoň pár století, ale na hodně, hodně dlouho.

A na to se napijem. Musím vysomrovat jednu lahvinku i domů.

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chlupatá láska - Epilog: