Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chlupáček - 10. kapitola

Nevypadalo to, že by to s ním bylo vážné, dokonce když se to stalo, byl při vědomí a vyjmenoval snad celý slovník sprostých slov, věnovaný nikomu jinému, než mně. Jenže když druhý den přišel Carlisle s oznámením, že podlehl svým zraněním, šlo to se mnou z kopce. Jacob to celé dával za vinu mně – jak jinak, že… Mamce jsem se vyhýbal. Její vyčítavý pohled plný lítosti a zklamání jsem nemusel. A ostatní? Byli naštvaní, protože strejda Jasper nevydržel směs emocí, tak se rozhodl na pár dní, možná týdnů, odejít a děda Edward odešel s ním, kvůli myšlenkám plných strachu, hněvu, nenávisti, výčitek… Oba dva se shodli, že je to k nevydržení, a vzali sebou tetu Alice i babičku Isabellu.

Vždycky jsem věděl, že mým příchodem na svět se vše změnilo, ale že někdy rozvrátím celou rodinu? To byla děsivá noční můra, která mě po večerech strašila, jenže teď je to minulý čas.

„Ty! Ty se ještě opovažuješ vkročit na náš pozemek?!“ uslyšel jsem křičet Jacoba. „Žádný ale! Kdybys Ailena nechala být, nikdy by se nic podobného nestalo!“

Když zaznělo mé jméno, cukl jsem sebou. Probralo to mé tělo k životu, a tak jsem vyběhl ze svého pokoje a spatřil Ellu. Avšak už nevypadala tak šťastně, jako dřív. Vlasy měla sepnuté do culíku a obličej jí zdobily obrovské temné kruhy pod očima a zarudlý nos.

„Ello?“ zavolal jsem na ni a rozeběhl se ze schodů. Ona se ke mně nejistě vydala a jakmile jsem byl u ní, padla mi do náruče. Pevně jsem sevřel její tělo, stejně jako ona mé, a zabořil jsem obličej do jejích vlasů. Bylo neskutečně příjemné cítit její nádhernou vůni a svírat ji v náruči. Tak strašně moc mi chyběla…

Ticho, které se neslo místností, přerušily Elliny vzlyky. Snažil jsem se zastavit její vzlyky tišícími slůvky, ale nedařilo se mi to.

„Tak dost!“ vložil se do toho opět Jacob. „Ať okamžitě odejde!“ Tělo v mé náruči se lehce otřáslo a ještě víc se ke mně natisklo.

„Děsíš ji, přestaň,“ snažil jsem se ho uklidnit. I jeho tělo se lehce třáslo.

„Má pravdu, lásko. Nechceš nás prozradit, ne?“ pomáhala mi matka.

Zabralo to, a tak otec společně s matkou odešel neznámo kam a já jsem odvedl Ellu do svého pokoje. Její přítomnost mě opravdu mile překvapila. Netušil jsem, že by byla ochotná přijít do upíří skrýše nebo do vlkodlačího doupěte.

„Ello…“ zašeptal jsem jí do ouška a donutil ji posadit na pohovku.

„Ano?" odvětila po delší době a zvedla své zarudlé oči směrem ke mně.

„Co tě to napadlo? Vydat se sem… Vždyť víš, jak to tu chodí," řekl jsem klidně a pohladil ji po tváři.

„Já... Nechtěla jsem teď být sama, Ailene. Vůbec mi nejde usnout, stále vidím před očima Steva..." Sevřel jsem ji ještě víc a položil si hlavu do jejích hebkých vlasů. Kolébal jsem ji sem a tam a vyčítal si, že u toho musela být. Proč zrovna ona? Proč jsem ji nedokázal ubránit tomuto zážitku?

„Omlouvám se. Kdybych proti němu nevystartoval, tak by… tak…“ Nedokázal jsem to. I když jsem zrůda, nějaké city ve mně přebývají. A bohužel, dokonce i výčitky svědomí mi byly dopřány.

„Dost!“ zastavila mě rozčileně. „Něco podobného už nechci slyšet! Jak si můžeš myslet, že je to tvá vina? Není!“ Její postoj, výraz v obličeji, tón hlasu – jednoznačně naštvaná.

„Ello…“

„Ne, proboha! To je, jako kdybych si dávala za vinu začátek druhé světové války! Ty…“ Nedovolil jsem jí pokračovat a napadl mě jen jeden způsob, jak ji zastavit. Přitiskl jsem své rty na ty její. Směs pocitů, které jsem pocítil, nešlo popsat. Je to tak intenzivní a… a… krásné. Jediné, čeho jsem se bál, že náš polibek ukončí a odejde. Neudělal jsem špatně? Co když necítí přesně to samé, jako já?

„Ailene,“ zašeptala mezi polibky. Její ruce mi vpletla do vlasů a ještě víc se ke mně natiskla. „Miluji tě,“ dodala…

9. kapitola *** 11. kapitola

Shrnutí