23.12.2010 (08:30) • Elisn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1338×

Já tě hledala, ty jsi mě našel, Jaspere

Drobounká černovlasá dívka stála přímo uprostřed malého náměstí. Bylo to přesně to místo, které hledala. Věděla, že tady se s ním potká. O chvíli později na ni promluvil zavalitý stařík.

„Slečno, nedáte si preclík? Dneska mám výbornou cenu.“

„Ne, děkuji mnohokrát,“ usmála se Alice.

Stařík by se nejspíš urazil, kdyby ho odmítl kdokoliv jiný, protože jeho pečivo bylo vyhlášené široko daleko, ale Alice nebyla obyčejná dívka. Když se na něj usmála, cítil se zase jako za mlada. Tak ho to zahřálo u srdce.

Alice se rozhlížela, stoupala si na špičky, bála se příliš nadechovat, aby náhodou nezaútočila na nějakého nevinného člověka. Rozhodla se, že se tady párkrát projde, snad na něj narazí.

Jasper si nebyl jist, kam má namířeno, ale něco ho vábilo, věděl, že tam musí dorazit, že tam na něj něco čeká. Blížil se k malému městečku. Začal být nervózní, to asi nebude nejlepší nápad. Mezi lidmi byl nesvůj. Už teď na něj doléhala vůně krve. Sice byl sytý, ale přesto nechtěl riskovat. Jeho poslední obětí se stal nějaký pobuda, neměl rodinu a žil v lesích, přesto si Jasper připadal strašně. Prostě doufal, že ta síla, co ho k sobě táhne, ho nějak zachrání.

Dostal se až k okraji městečka a chvíli zaváhal. Nejspíš by se asi obrátil a odešel pryč, ale na ulicích nikoho nespatřil. Slyšel však nějaký hluk, nejspíš se tu něco koná a celé město se sešlo. Měl pravdu, když se přibližoval ke středu města, spatřil stánky, kde se prodávalo pečivo, zelenina, nějaká paní prodávala pletené ponožky a jiní zase voňavé perníky. Jasper si vzpomněl, že když byl malý, vydal se každé léto na jarmark s rodiči. Pokud měl nějaké našetřené peníze, mohl si koupit perník nebo cínového vojáčka na hraní. Jasper prostupoval stále hlouběji do středu města, bylo to skoro až podezřelé, že ho nelákala žádná vůně krve. Možná to bylo tím silným pachem ryb, který prostupoval celým náměstím. Až úplně na vteřinku, člověk by to ani nezaregistroval, ucítil nádhernou vůni, nepatřila člověku, zahlédl bělostný lem šatů, který se mihl mezi štěbetajícími lidmi. Chtěl se vydat přímo za ním.

Najednou ho udeřila do nosu silná vůně krve, Jasper věděl, že je zle. Vedle něj stála mladá dívka, plavé vlasy měla spletené do copů a vybírala si nějaké korále. Jasper se urychleně otočil na podpatku a odběhl do tmavé uličky, kde nikdo nebyl. Rozhlédl se, jestli ho někdo neuvidí, a rozběhl se, jak nejrychleji mohl přímo k lesu. Běžel co nejdál a nechtěl zastavit, věděl, že se málem stalo neštěstí. Z ničeho nic se zarazil. Ucítil přítomnost upíra. Ne, bylo jich víc. Chystali se někomu ublížit. Cítil tu nadšení, měli tak neskrývanou radost, že si pohrávají se svou kořistí. Pak si ale uvědomil, že jejich kořist není člověk, je to další upír. Ta nádherná vůně ho znovu dostala. Nevěděl, co udělá, ale rozběhl se tam.

Alice se začala obávat, že si to celé vymyslela a on vůbec nepřijde. Chodila tímhle náměstím už celé hodiny, koupila si dokonce jeden barevný šátek, aby nebyla pro lidi tolik podezřelá. Uvědomila si, že ho tady nepotká, nejspíš vůbec nepřišel, zavalila ji vlna smutku, rozhodla se projít náměstí úplně naposledy a pak se vydá jinam. Procházela kolem mladé dívky, která si vybírala korále a usmála se na ni, dívka jí úsměv opětovala a dál se věnovala nákupům.

V tom se Alice zarazila, dostala další vidění.

Jasper stál u té mladé dívky, viděla, jak mu zčernaly oči, ale nezabil jí. Utekl do nějaké postraní uličky.

Alice tomu nemohla uvěřit, on tu doopravdy je. V tu chvíli byla tak šťastná, že si musela poskočit. Pak si ale uvědomila, že uteče pryč. Pozdě, Jasper už tam nestál. Rozběhla se k lesu, a když byla z dohledu smrtelníků, rozběhla se upíří rychlostí. Byl rychlejší, nemohla ho dohnat, neměla ho ani v dohledu, takže na něj nemohla zavolat, kdyby aspoň znala jeho jméno, tak by to zkusila. Najednou ucítila přítomnost jiného upíra. Nejdřív ji napadlo, že ho konečně dohnala. Zastavila a rozhlížela se. Zpoza stromu vyšel vysoký tmavovlasý upír. Proti Alice byl přímo obrovský, nejspíš by mu ani neutekla, natož aby se pokoušela bránit. Neřekla ani slovo, jen ho pozorovala. Za chvíli se objevili další dva upíři. Byli menší než ten první, ale i tak vypadali hrozivě.

„Ahoj, princezno,“ promluvil ten největší, zřejmě vůdce, „co dělá v lese taková pěkná holka sama?“

Alice neodpověděla, strach jí prostupoval celým tělem.

Ten největší se přiblížil upíří rychlostí až k Alice. Jednou rukou ji pohladil po tváři, Alice se znechuceně odvrátila.

„Když s tebou mluvim, tak mi odpovíš! Nemysli si, že když si tak hezká, že můžeš všechno. Já bych měl zájem, když máš tak pěknou tvářičku, postavu taky dobrou, jen nevim, kolik zkušeností.“ Pak ji chytnul kolem pasu a přitáhl si ji ještě blíž.

Alice sebrala všechnu odvahu a podívala se mu do očí a odstrčila ho kousek od sebe.

„Přestaňte na mě sahat.“

Upír ji znovu chytnul, otočil ji zády k sobě a sklonil se k ní.

„Ale, ale, slečna přece jenom mluví,“ potom jí výhružně zašeptal, „mně nikdo odporovat nebude!“ A odhodil Alice takovou silou, až vykřikla. Když dopadla na zem, chvíli ležela, bolelo ji celé tělo, připadalo jí, že má zlomené všechny kosti v těle. Nakonec se zvedla, tři upíří kolem ní stáli v kruhu a výhružně vrčeli. Ten největší se hrůzostrašně zasmál a skočil po nebohé Alice. Ta se snažila bránit, ale její drobounké ruce se nemohly vyrovnat jeho velkým svalnatým pažím. Držel ji pod sebou, měla přeražená žebra, cítila tak příšerný strach, nebála se že zemře, bála se toho, že ho nikdy nepotká, toho krásného mladého upíra, kterého má vysvobodit z jeho smutného života. Představovala si ho, to on ji až do teď udržel při životě. Pomalu jí docházela síla, věděla, že tenhle boj prohraje, ale nechtěla to vzdát. Najednou ten hrozný tlak povolil. Někdo toho velkého upíra od Alice odtrhl. Dál už nic nevnímala, upadla do bezvědomí.

Jasper běžel neslyšně lesem, když doběhl na místo, uviděl tři upíry, muže, vypadali dost silní. Stáli v kruhu okolo té dívky. Vypadala, tak zranitelná, cítil její strach, musel se však pousmát, jak ho nedávala najevo. Z jejich rozhovoru slyšel jen útržky, protože se soustředil na svůj plán. Musel by je rozdělit, byli v převaze. Jenže v tom se ten obrovský na tu dívku vrhl a v Jasperovi se probudila nevýslovná zuřivost. Na nic nečekal a rozběhl rovnou do středu dění. Skočil přímo na jednoho z upírů, ten pobaveně sledoval souboj malé upírky a svého vůdce, že si ani neuvědomil, jak se k nim blíží jiný upír. Ve vteřině přišel o hlavu. V tu chvíli se na Jaspera vrhl ten druhý upír, Jasper ho odrazil, upír zůstal na chvíli ležet, ale Jasper dobře věděl, že za chvilku zase vstane. Jenže teď musel pomoci té dívce, křičela, cítil její bolest, nevěděl proč, ale to, že ona trpí, mu drásalo srdce. Její křehké tělo se svíjelo pod tím hromotlukem, nemohla se mu vyrovnat. Jasper se rozběhl a použil svou největší sílu, aby upíra odrazil. Povedlo se, dívka však zůstala ležet jako mrtvá. Jasper nevěděl, kde se v něm bere všechna ta síla, ale zuřivě se vrhl na vůdce smečky. Rvačka vypadala hrozivě, ale Jasperovi se podařilo vyhrát. Zapálil oheň a ujistil se, že všichni tři upíři shoří.

Jasper se trochu uklidnil a vrátil se za ležící dívkou. Kleknul si k ní a pozoroval, jak zlehka oddychuje. Byla krásná jako bohyně, stačilo by jediné slovo a Jasper by pro ni udělal cokoliv. Až teď si uvědomil, že je to ona, ta síla, která ho k sobě táhla. Cítil se šťastný, nahnul se nad ni a jemně jí odhrnul černé vlasy z obličeje. Nechápal, jak takovéhle nádherné stvoření může zabíjet lidi, ne, to určitě nedělá, ona má určitě jiný způsob, jak se udržet při životě. Jasper si to sice nedokázal vysvětlit, ale věděl, že ta dívka není vrah.

V tom se pohnula, zasténala a otevřela oči, vykřikla a plazila se od něj pryč, v očích měla zděšený výraz. Náhle se zastavila, podívala se na něj takovým pohledem, že ho zná, že ho dokonce hledá, a nádherně se na něj usmála. Jaspera to vyvedlo z míry, ale taky se usmál, když se usmála, byla snad ještě krásnější.

„Já tě všude hledala a ty jsi mě nakonec našel,“ promluvila ta krásná dívka, „děkuju ti… já jsem Alice.“

Jaspera to tak překvapilo, že chvíli jen koukal, ale nakonec odpověděl. „Já jsem Jasper, není ti nic, Alice?“ Jasper vstal a pomohl vstát i Alice. Hleděla na něj jako na obrázek a stále se usmívala. Byla o hodně menší než on, ale hleděla mu do očí.

„Nic mi není, teď už je všechno v pořádku. Já jsem strašně šťastná, že jsme se konečně shledali.“

Jasperovi vrtalo hlavou, jak ho vlastně mohla hledat, když se teprve seznámili. „Jak to, že…?“ Jasper ani nestihl dokončit větu, Alice věděla, na co se chce zeptat.

„Já vidím do budoucnosti, takhle jsem tě celou dobu sledovala,“ sklopila oči a čekala na jeho reakci.

„Vážně? To je úžasné. Já mám taky dar, mohu lidem ovládat pocity a zároveň je i cítím.“ Jasper se na chvíli zamračil, vzpomněl si pocity svých kořistí. „Vždycky cítím jejich strach, když lovím, je to hrůza.“

„Víš, Jaspere, já nikdy člověka nezabila, živím se zvířecí krví, můžeš to taky zkusit, jestli chceš, můžeme to spolu zkusit.“ Alice napjatě čekala, co jí odpoví, možná, že s ní nechce být, možná zase odejde, proč ji ale zachraňoval?

Jasper ucítil její nejistotu a pospíšil si s odpovědí. „Ano, nechci už dál zabíjet nevinné lidi.“

Alice se zapýřila a chytla Jaspera za ruku. Společně se pak vydali do lesa.

Autor: Elisn, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chci zase žít - 8. kapitola. Já tě hledala, ty jsi mě našel, Jaspere: