Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chceš válku? Máš ji mít! - 7

22.02.2010 (20:30) • ap94 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3361×

Vešla jsem do třídy a sotva jsem dosedla, Jess hned spustila.

„Tak ty jsi přijela s Cullenama, jo? A jak si to udělala? Oni pro tebe přijeli?“ chrlila ze sebe otázky.

„Ne Jess, já u nich spala. A dneska s nimi jela do školy.“

„No teda! Ty jsi u nich spala?“ vypískla vzrušeně. Bože, co je na tom tak skvělého?

„Ježiši, Jessico, klidni se. Co je na tom, že jsem tam spala?“

„To se ještě nikomu nepovedlo, přespat tam. A jaký to tam je?“

„Mají moc hezký dům. A... “ V tom mi do toho vpadla.

„Počkej. A co Edward?“ Co s ním?

„Co by, spala jsem v jeho pokoji.“

„Cože?!“ vykřikla nahlas.

„Slečno Stanleyová, mohla byste se laskavě uklidnit? Tady probíhá výuka, jestli jste si nestačila ještě všimnout,“ ozval se profesor.

„Nebojte pane profesore, ona je jenom šťastná, protože konečně pochopila tu látku. Víte?“

„To jistě.“

„Takže ty jsi spala s Edwardem u něj v pokoji?“ začala Jess teď už o trochu tišeji.

„Ne nespala, on spal dole v obýváku na gauči.“ Pochybuji.

„Páni, ty se máš! To až povím ostatním,“ rozplývala se Jessica.

„Jen tak mimochodem, nechápu, co na něm vidíš.“

„No není to snad jasné?“ dívala se na mě, jak na retarda.

„Uznávám, že je hezkej, ale neskutečnej debil.“

„Že je hezký, ale vždyť on je přímo božský,“ zasněně koukala do stropu. Bylo vidět, že s Jess už asi nic nebude, a tak jsem přetrpěla zbytek hodiny. Další hodinu jsem měla sama, tak byla klid, ale třetí jsem se velice obávala. Měla jsem ji mít totiž s Edwardem. Měli jsem zrovna matematiku a ta nebyla zrovna moje oblíbená. Protahoval jsem to, jak jen jsem mohla, ale když zazvonilo musela jsem vejít. Zasedla jsem do lavice a profesor akorát přišel.

„Tak si vyzkoušíme někoho z domácího úkolu.“ A sakra, tak na ten jsem zapomněla.

„Tak třeba... pan Cullen.“ Uf, to se mi ulevilo.

„A nebo ne. Slečna Swanová, no pojďte.“ No a co teď budu dělat. Otočila jsem se na třídu s prosebným výrazem. Najednou ke mně přiletěl papírek. A od Edwarda! Proč je tak milý? Bohužel, neměla jsem možnost si vybírat. Rozdělala jsem papír. Byl to celý příklad i s výpočtem. Učitel si naštěstí ničeho nevšiml, a tak jsem celý příklad poctivě opsala na tabuli.

„Hotovo, pane učiteli.“

„No, ukažte, hm, velice zajímavý způsob řešení. Takže to máme... za pět. Můžete se jít posadit slečno.“

„Co prosím?“ Jak to? Vždyť jsem celý příklad vypočítala. No s menší pomocí.

„Celý příklad je úplně špatně vypočítán. Váš styl řešení je poněkud zvláštní. Takže konec diskuzí a sednout.“

„Ten hajzl!“ pošeptala jsem. Jakmile to ten kretén slyšel, ještě víc se usmál. Měla jsem sto chutí utrhat mu ručičky a nožičky a pomalu je podpalovat zapalovačem. Otráveně jsem zalezla do lavice a celou hodinu jsem radši dávala pozor. Naštěstí dopolední vyučování rychle uteklo. A já šla na oběd.

„Čau Bello, sedneš si zase k našemu stolu?“ přicupitala ke mně Alice.

„Ne Alice, rozhodně ne!“ sykla jsem na ní.

„Co jsem ti udělala?“ Tvářila se teď tak smutně, že jsem začala uvažovat, že si k nim přeci jen sednu. Zastavila jsem se a koukla se k jejich stolu. Ten nagelovanej polobůh tam seděl a zákeřně se na mě usmíval. A v tu chvíli se ve mně začala vařit krev. Probudila se ve mně nová vlna zlosti.

„Promiň, ty za nic nemůžeš. Ale u stolu, kde sedí tvůj neuvěřitelně debilní bratr, jíst vážně nebudu.“ A rozešla jsem se ke stolu mých starých přátel.

„Bello, počkej a nemohla bych si sednout k vašemu stolu?“

„A nebude to tvým sourozencům vadit?“

„Ne, neboj. Oni to přežijou.“ Vydaly jsme se tedy společně ke stolu, kde seděli Ben, Mike, Jess a Lauren.

„Čau lidi. Vedu návštěvu,“ pozdravila jsem je všechny a usmála se.

„No jasně. Ahoj Alice,“ pozdravili všichni sborově.

„Jak to, že nesedíš se svými sourozenci,“ ptala se Jess po menší chvilce ticha.

„Ale to víš, chtělo to změnu.“

„Hele, Ben přemýšlel, že by udělal nějakou pařbu. Bello, mohla by si to tam zase rozjet jako minule,“ zářil Mike.

„Jasně, bude sranda. Alice musíš jít s námi,“ zvala jsem jí hned.

„Určitě. Přijdu i se svými sourozenci.“ Hm, tak to už se mi tolik nelíbilo.

„Počkej, až uvidíš, jak to Bella umí rozjet. Budeš koukat. Minule byla královna večírků,“ vychvalovala mě Jess.

“Vážně? Tak to si nesmím nechat ujít. A kdy že bude ta párty?“

„No, moje rodiče za 3 tejdny odjíždí do Evropy, tak budeme mít celý barák pro sebe,“ ozval se Ben.

„Dobře, takže s námi počítejte,“ ukončila debatu Alice, vstala od stolu a šla na svou hodinu. Šla jsem s ní, ale ještě než jsme odešli z jídelny, chtěla jsem vyřídit jednu věc.

„Počkej Alice, musíme se stavit ještě za tvými sourozenci.“

„Tak dobře.“ Její výraz prozrazoval, že neví, proč bych s nimi měla mluvit. Rozešla jsem se k jejich stolu a když jsem byla krok od něj, hned jsem spustila.

„Jestli si myslíš, že mi budeš dělat takový naschvály, tak se šeredně pleteš. Pro nějaký husičky tady možná jsi mistr světa, ale pro mě jsi jen vymaštěnej, nagelovanej frajírek s IQ houpacího koně a možná i ten by byl proti tobě génius.“ Už jsem nevydržela ten vztek a rozkřičela jsem se na něj. Poté, co jsem dokončila svou řeč, mě chvíli pozoroval, pak se uchechtnul a otráveným hlasem promluvil.

„Fajn, takže už si skončila. A teď kdybys byla tak hodná, odešla a nechala si své předmenstruační nálady pro někoho jiného.“ V tuhle chvíli už se Emmett popadal za břicho a kdyby nebyl upír, myslím, že by i brečel smíchy.

„Já to takhle nenechám!“ řekla jsem mu nenávistným tónem, otočila se na patě a vykročila jsem z jídelny. Tohle si ke mně dovolovat chlapec nebude. Chce válku? Fajn, má jí teda mít!

Po škole jsem se rozloučila s Alicí a jela domů. Zalezla jsem si do pokoje a celý zbytek dne jsem vymýšlela různé pomsty pro Edwarda Cullena. Když už byl čas jít do postele, lehla jsem si a četla si ještě chvíli knihu. Pak jsem usnula. Ráno jsem se probudila se zazvoněním budíku. Oblékla jsem se, umyla a nasnídala. Vyrazila jsem dneska do školy dřív, abych ukořistila Cullenovo parkovací místo. Zajela jsem ke škole a měla jsem štěstí. Ještě nedorazili. V klidu jsem zaparkovala a vydala se k naší partě, která postávala u vchodu do školy.

„Čau lidi,“ pozdravila jsem, když jsem k nim došla.

„Ahoj Bello,“ pozdravili všichni na oplátku.

„Hele, dneska máme spojenej tělocvik s našima klukama. Dobrý ne?“

„Ne Lucy, to není dobrý. To je přímo děsný.“ Určitě se zase někde natáhnu a ten blbeček se mi bude smát. V duchu jsem při té představě zasténala. Raději jsem to dál nerozebírala a vydala se na mojí první hodinu. Celý den jsem byla jako na trní. Děsilo mě jenom pomyšlení na dnešní tělocvik. Doufám, že nebudeme dělat něco nebezpečného. Celý den jsem nějak probděla a než jsme se nadála bylo po obědě a já se chtě nechtě musela odebrat do šaten se převléci do úboru.

Krátké kraťasy a bílé tílko jsem měla obléklé hned, a tak jsem se obula a odebrala se do tělocvičny. Byli tam už skoro všichni až na pár opozdilců a mezi nimi samozřejmě i Pan božský. Jak také jinak. Ten aby nebyl zase něco extra. Poznala jsem přesně, kdy vstoupil, protože se prudce otevřely dveře. Z nich přišel jak king on a kolem něj asi sedm nějakých husiček, které doufaly, že si jich všimne. Pan božský měl na tváři velký úsměv a kolem krku mu visela nějaká malá blondýnka. Nebyla to ta, kterou tuhle přitáhl k našemu stolu. Když přišel až k nám, tak jsem ho začala soustředěně ignorovat a ani to nebylo moc složité. Po pořádné rozcvičce, při které jsem si málem vykloubila rameno, nám učitel oznámil, že nás rozdělí do dvojic a budeme hrát tenis. To by mohlo bát v pohodě, Ten kdo bude se mnou ve dvojici bude na druhé straně hřiště, takže bych mu neměla nijak ublížit. Mohl by mě dát třeba k Lucy. To, co mi ale učitel udělal by mě nikdy nenapadlo. Ten starej senilní dědek mě dal do dvojice zrovna k tomu jedinému člověku, se kterým jsem bejt rozhodně nechtěla. K tomu blbečkovi a já nevím, co všechno. Zdrceně jsem si šla k učiteli pro raketu a míček. Stoupla jsem si na svou půlku hřiště a čekala, až se náš milostpán uráčí přijít.

„A co takhle pohnout prdelí?“ zamručela jsem. Na sto procent to slyšel. Podíval se na mě a kysele se usmál. Konečně se došoural tam, kam měl a čekal až odpálím míček. Fajn, takže mám podání. Uchopila jsem pevně do ruky raketu a do druhé míček. Pekelně jsem se soustředila, a pak odpálila. Modlila jsme se, abych se do míčku aspoň trefila. I když jsem byla upír, talent na sporty se u mě neobjevil. Bohužel. Viděla jsem, jak míček letí na druhou stranu hřiště. Edward s velice znuděným výrazem ledabyle odpálil míč zpět ke mně a ani se na něj nekoukl.

Takhle to trvalo skoro celou hodinu. Honil mě po hřišti, jako nějakou husu a já toho začínala mít docela dost. S velkým úsilím jsem se chystala opálit další míček. Bohužel jsem minula a míček padl metr ode mě. Neušlo mi jeho škodolibé uchechtnutí. Tak už toho mám vážně dost. Jen počkej, ty frajere. Nasupeně jsem vzala míč do ruky a se vší silou jsem ho odpálila na druhé hřiště on mi ho opět lehce přihrál zpátky. Na to jsem přesně čekala. Dělala jsem, jako že chci odpálit míč co ke mně letí, ale schválně jsem se pořádně rozmáchla a vymrštila pálku do vzduchu. Ta nabrala ve vzduchu směr a rychlost. Sledovala jsem, jak letí pře půlku hřiště přímo na Edwarda. Pálka letěla čím dál tím rychleji a rychleji. Pan božský byl tak zaneprázdněný očumováním skupinky dívek, které si dělaly zrovna menší přestávku, že si ani nevšiml, že k němu moje raketa letí. Otočil se akorát v ten moment, kdy mu raketa přistála přímo mezi oči. Nevydržela jsem to a začala se nekontrolovatelně smát. Chytla jsem se za břicho a z očí mi vytryskly slz, že jsem přes ně nic neviděla a to byla chyba. Nevšimla jsem si totiž, že jakmile raketa narazila do Edwardovy tvrdé palice rozlomila se na dva kusy. Jeden spadl normálně dolu, ale ten druhý, vetší, se od jeho hlavy odrazil a letěl přímo pátky na mě. Bohužel jsem nestačila uhnout, takže mě trefil do hlavy. Cítila jsem velký náraz, bolest, a pak jsem se sesunula k zemi. Neomdlela jsem, jen jsem vnímala tupou bolest na hlavě. Jen tak jsem koukala do stropu, když v tom mi zastínila výhled hlava toho blbečka. Když viděl můj výraz, začal se nekontrolovatelně smát. Debil, a že by mi třeba pomohl? Vždyť za to může z poloviny on! Kdyby se od něj ta pálka neodrazila, neležela bych teď tady na zemi a on se mi nesmál.

„No jo no, Swanová, to jsem si mohl myslet,“ slyšela jsem povzdechnutí si učitele. Přišel až ke mně a zeptal se mně, jak mi je. Chvíli si mě prohlížel, a pak promluvil.

„Pane Cullene, přestaňte se tak blbě smát a pomozte tady slečně do šaten, ta zjevně dnes už cvičit nebude.“ Edwarda smích hned přešel. Chvíli si mě měřil pohledem, ale pak ke mně natáhl ruku a pomohl mi vstát. Hlava mě ještě trochu bolela, ale už to nebylo tak hrozné. Došla jsem až k dívčím šatnám společně s Edwardem. Vešla jsem dovnitř a chtěla jsem zavřít dveře, ale nešlo to. Pan úžasný v nich stál.

„Už tvoji pomoc nepotřebuji, tak jestli by si laskavě mohl uhnout, abych mohla zavřít dveře.“ Nevím co se mu honilo hlavou, ale ten blb místo, aby se otočil a vypochodoval ze dveří, udělal krok směrem ke mně. To je vážně tak blbej?

„Můžeš mi říct, co to děláš?“

„No co, chtěla jsi zavřít dveře, tak jsem ti uhnul.“

„Jestli jsi to nepochopil, tak to mělo znamenat, abys vypadnul. Asistovat při převlíkání važně nepotřebuji.“

„Vážně ne?“ zeptal se mně, podle něj, sexy hlasem.

„A ven!“ zařvala jsem mu do obličeje. Něco v mém výrazu mu muselo říct, že by se měl raději spakovat, a tak to udělal. S hlasitým buch jsem mu zavřela dveře za zadkem. Svezla jsem se na jednu židli a snažila se zahnat bolest hlavy, která se zase vracela. Nakonec jsem to překonala, převlékla se a jela domů.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Shrnutí

Komentář prosím, aspoň malinký. :D

Autor: ap94 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš válku? Máš ji mít! - 7: