Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chceš válku? Máš ji mít! - 20

09.07.2010 (10:45) • ap94 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3458×

Jenže jakmile jsem udělala dva kroky, Edwardovy studené paže mě zase chytily a prudce strhly k sobě. Smýkl se mnou doprostřed parketu, který byl úplně vylidněný. Překvapeně jsem se koukla kolem sebe. Všichni lidé v klubu seděli na židlích a ti, na které nezbylo místo, se namáčkli na stěnu budovy. Tím pádem byl parket celý prázdný, abychom my dva mohli mít sólo výstup. Viděla jsem Edwardův vyzývavý obličej. Dělám to pro lidi, řekla jsem si a pustila se do tance. Byli jsme s Edwardem tak sladění, že jsme si ani nemuseli říkat, co právě uděláme. Dokázali jsme to jeden druhému vyčíst z očí. Lidé šíleli a já si to náležitě užívala. V našem tanci bylo tolik vášně, že se to ani nedalo snést. A já si v tuto chvíli musela přiznat, že mě Edward neuvěřitelně přitahuje. Toužila jsem po jeho ledových dotecích. Chtěla jsem, ať jsou naše těla na sobě ještě těsněji.

Písnička se blížila ke konci a já se přestávala naprosto ovládat. Naše obličeje se k sobě pomalu přibližovaly. Napětí mezi námi ještě vzrostlo, i když do té chvíle jsem byla naprosto přesvědčená, že víc už to ani nejde. Posledních pár milimetrů mě dělilo od jeho rtů a ve mně se v ten moment začalo všechno vařit. Hladově jsem se přisála na jeho ústa a bylo mi úplně jedno, že se na nás kouká celý klub. Byla jsem jako smyslů zbavená. Najednou se klubem ozvalo hlasité pískání, a to mě naprosto probralo. V mžiku jsem se od Edwarda odtrhla a snažila se zklidnit svůj zrychlený dech. Ani jsem se na něj nepodívala a svižným krokem odpádila ke stolu. Ztěžka jsem dosedla na židli a jedním hltem dopila džus.

„Teda, Bello, ty vážně válíš,“ pochválila mě Rose.

„Vám to spolu tak sluší,“ povzdechla si zasněně Alice. Radši jsem se nad jejími slovy ani nepozastavovala.

„Hele, Bello, a co to bylo to na konci? To k tomu tanci taky patřilo?“ zasmál se Emmett. V ten moment se tu objevil Edward a se zvědavostí poslouchal, co odpovím.

„Zřejmě toho alkoholu bylo v tom džusu víc, než jsem čekala.“ To byla moje geniální odpověď.

„Jo, jen aby,“ musel si ještě rýpnout.

S holkama jsem pak ještě tančila na několik písniček. S Edwardem už ne. Ten jen celou dobu seděl na židli a nespustil ze mě oči. Dělala jsem, že si ho nevšímám. A abych pravdu řekla, teď mi tak neodolatelný nepřipadal. To muselo být asi chvilkovou slabostí následkem tance. Kolem jedné v noci jsme se vydali domů. Začínala jsem být pořádně unavená. Tanec je namáhavá věc. Dojeli jsme domů a já byla schopná tak akorát sundat ze sebe boty, vylézt schody a svalit se do postele. V noci se mi zdál sen. O kom jiném než o Edwardovi.

Ráno mě probudila strašlivá rána zezdola domu. V rychlosti jsem se vymrštila do sedu a zmateně koukala kolem sebe. Najednou jsem ucítila v hlavě příšernou bolest. Asi tisíc permoníků, kteří svými ohromnými kladivy třískali uvnitř nemilosrdně všude, kam mohli. Doufám, že v tomhle upířím doupěti mají aspoň jeden aspirin. Pracně jsem se vyhrabala z postele a vyšla ven z pokoje. Při cestě jsem se musela přidržovat zdi, abych sebou neflákla. Sotva jsem sešla dolů, málem mi vypadly oči z důlku. Tam, kde ještě včera stál krásný dubový stůl, byly teď dva kusy čehosi, co dříve mohl býti stůl.

„Proboha, co se to tu stalo?“ ptala jsem se s vytřeštěnýma očima.

„Ale, prosím tě, Emmett s Edwardem o něčem diskutovali. Dokážeš si to představit,“ chytla mě kolem ramen Alice s táhla mě radši do kuchyně. Postavila přede mě talíř s míchanými vajíčky. „To ti posílá Esme a přeje dobrou chuť.“

„A kde vlastně je?“

„V práci, kde by byla?“ Moment, jak v práci? No, počkat kolik je vlastně hodin?

„A do pr..., vždyť já musím do školy!“ vylítla jsem ze židle. Bohužel, moje hlava se zase ozvala a já se špatnou koordinací letěla k zemi. Naštěstí mě Alice chytila včas.

„Pane bože, Bello, brzdi. Dneska do školy nemusíme. Esme nás omluvila.“ Na tváři se mi objevil blažený úsměv.

„Takže já nemusím do školy?“ Zase jsem si sedla ke stolu a s chutí dojedla vajíčka. Zajímavé, že kocovina na mojí chuť k jídlu nijak neovlivnila. To jenom ta zatracená hlava si dělala, co chtěla. „Alice, nemáte tu náhodou aspirin?“

„Zkusím se kouknout Carlisleovi do pracovny,“ vytančila z kuchyně. Opláchla jsem talíř a vydala se do obýváku, kde jsem před tím zahlédla Emma. Ztěžka jsem dopadla na gauč vedle něj a koukala do blba.

„Ale, ale, tady má někdo menší opičku,“ žďuchnul do mě Emmett.

„Jestli nechceš, abych tě pozvracela, tak toho radši nech,“ varovala jsem ho. Blbě mi sice nebylo, ale to on nevěděl. Bylo poznat, jak ho jeho úsměv na tváři hned přešel.

„Prosím tě, buď v klidu. Dělala jsem si srandu.“ Bylo vidět, jak si oddychl. „Jak to, že vám nic není, žádná kocovina, nic?!“

„Jo, to víš. My nejsme žádný padavky.“ Náš rozhovor přerušila Rosalie.

„Na, Alice ti posílá ten prášek.“ Podala mi bílou tabletku a sklenici vody. S tichým děkuju jsem si od ní prášek vzala a lupla ho do sebe.

„Jaspere, přestaň se rejpat v nose a pojď si zahrát nějakou videohru!“ zahulákal Emmett do prvního patra. Tomu jsem se musela začít smát. Jasper přiběhl k nám a sedl si vedle mě z druhé strany. Oba dva uchopili ovladače a pustili se do nějaké střílečky. Nic pro mě. Takže pro mě bylo vysvobození, když si mě k sobě zavolala Alice.

„Tady máš oblečení, ale jdi se nejdřív vysprchovat, vypadáš hrozně.“ Upřímnost nade vše. Čapla jsem kupičku oblečení a pádila do sprchy. Vlezla jsem dovnitř a pustila na sebe teplou vodu. Bolest hlavy po požití prášku naštěstí přešla, takže jsem si mohla sprchu pořádně užít. Když jsem usoudila, že vody jsem jim vyplácala už dost, vylezla jsem a nasoukala se do připraveného oblečení. Bála jsem se, co to zase bude za model, a tak mě velice udivilo, že to byly pohodlné kalhoty a triko. Najednou jsem zezdola uslyšela hrozný výkřik.

„Jo, vyhrál jsem!“ křičel Emmett. Šla jsem tedy na toho blázna dole podívat. Jakmile mě uviděl, přiběhl ke mně a zatočil se se mnou ve vzduchu.

„Pusť, ty blázne!“

„Bello, já zase vyhrál!“ Choval se jak malý kluk.

„Jo, já vím. To se nedalo přeslechnout. Koukám, že si s tebou budu muset zase zahrát já.“ Jeho úsměv najednou zmrzl při vzpomínce na jeho první prohru. Bez řečí se otočil a sednul si zpátky na gauč. Ucítila jsem na sobě Jasperův pohled. Usmála jsem se na něj a mrkla. Vyšla jsem ven vchodovými dveřmi a posadila se na verandu. Objala jsem si rukama kolena a užívala si ten klid a ticho. Venku bylo příjemně teplo, i když bylo slunce schované za mraky. Příjemná změna po skoro celoročním pršení. Tiše jsem vyjekla, když na mě kdosi promluvil.

„Je tu krásně, viď?“ Překvapeně jsem se koukla na tu osobu, protože jsem podle hlasu poznala Edwarda. Jeho očividně můj výraz nepřekvapil a bez jakýchkoli problémů si ke mně přisedl. Na můj vkus až moc blízko, a tak jsem se o kousek posunula dál. Jemu to samozřejmě neuniklo. Omluvně se na mě usmál, a pak si povzdechl. Jeho změny nálad mě vážně děsily.

„To úžasné ticho a klid. Můžeme si tu dělat, co chceme a nikoho to neruší.“ Zrovna, když jsem mu chtěla pěkně od plic vysvětlit, ať si nechá ty svoje romantický řečičky pro někoho jinýho, vtrhli na verandu jako velká voda Alice a Emmett.

„Jdeme na procházku!“ zatrylkovala Alice.

„A na medvídky!“ vykřikl Emmett.

„Na medvídky?“ zeptala jsem se nechápavě. Všichni na jednu vteřinu ztuhli.

„Ale vždyť víš, Emmett a jeho vtípky. Bůh ví, co zase vymyslel,“ mávla rukou Alice a tím zachránila celou situaci. Ale počkejte, já se stejně jednou dozvím, jak to s těmi medvídky je.

„Tohle si obleč, ať nenastydneš,“ a hodila po mně teplý svetr, „ jdu zatím pro ostatní.“ Po chvíli vyšli ze dveří zbylí členové rodiny a já musím s lítostí konstatovat, že Rosalie, i když má na sobě jen volné tepláky a obyčejné tričko, pořád vypadá jako bohyně.

„Tak můžeme jít?“ ozvala se Rose. Vyšli jsme z verandy na lesní cestičku.

„Zahrajeme si nějakou hru,“ zavýskla Alice, načež se odněkud ozvalo nesouhlasné zabručení.

„Na schovávanou!“ vypálil Emmett.

„Fajn, to se mi líbí,“ souhlasila Alice a ve mně se zvedla vlna nesouhlasu. Jak mám s nimi asi hrát? Buďto mě prozradí můj dech, a když ne to, tak stoprocentně tlukot mého srdce. To je teda spravedlnost.

„Tak a kdo bude pykat?“

„Emmette, ty určitě ne,“ uzemnila ho Alice.

„A co třeba Edward?“ navrhl Jasper. Proti tomu nikdo nic neměl. Teda kromě mě. Nikdo si zřejmě neuvědomoval, že bych se nedejbože mohla třeba ztratit. A jsem si jistá, že Edward by mi s tím i klidně pomohl.

„Tak začínáme! Edwarde, otoč se a začni počítat.“ Dotyčný protočil oči, ale udělal čelem vzad a začal počítat.

„Jedna, dva, tři...“ Všichni se v momentě rozprchli a já si v ten moment uvědomila, že bych se asi měla taky někam schovat, i když to bude úplně k ničemu. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se mohla rozhodnout, kam vůbec půjdu. Po levé straně jsem si všimla hustého křoví. Nejtišeji, jak jen jsem mohla, jsem do něj vlezla a snažila se prodrat na druhou stranu. Určitě mě slyšel, ale bylo mi to fuk. Konec konců jsem člověk, který nemá nic vědět. Za křovím byla už jen nízká tráva, takže jsem si vesele vyšlapovala dál. Přišlo mi, že kráčím stále hlouběji do lesa. A taky, že jo. Ale těžkou hlavu jsem si s tím nedělala. Pro ně nebude velký problém mě najít.

Po dalších pěti minutách cesty jsem v dálce uslyšela vodu. Moje zvědavost se projevila, a tak jsem přidala do kroku, abych tam byla co nejdřív. Po pár stech metrech jsem došla na malý kamenitý svah. Vypadalo to tu jako v pohádce. Všude byly rozesety kameny všech velikostí od malinkatých oblázků až po obrovské balvany. V mezerách mezi nimi rostly rostliny všeho druhu. A vrcholem tohoto všeho byl potůček, který se vinul mezi těmi kameny. Takové ticho a klid. Jediné, co vás tu mohlo rušit, byl zpěv ptáků a bublání vody. Prošla jsem kolem pár spadlých stromů a mířila si to rovnou k vodě. Bohužel jsem si nevšimla, že kameny jsou porostlé řasami. Takže jakmile jsem na ně stoupla, podklouzla mi noha a já letěla k zemi. Dopadla jsem na zem tak nešikovně, až mi zapraskalo v pravé noze. A to i přes to, že nejsem tak křehká jako člověk. Jenže to nebyl konec mého utrpení. Když jsem se pokusila vstát, znovu jsem klouzla a kutálela jsem se po kmenech ze svahu dolů. Když jsem se konečně zastavila, zůstala jsem ležet pod kopcem a nehodlala jsem se vůbec pohnout. Rozostřené vidění se po chvilce ztratilo, zato bodavá bolest v noze byla čím dál tím víc intenzivnější. Ale jsem si jistá, že kdybych byla člověk, byla bych už mrtvá.

Pár minut jsem jenom tak ležela a sledovala oblohu. Pak jsem se trochu vzchopila a pokusila se podruhé vstát. S obtížemi se mi to podařilo, ale na nohu jsme nemohla za žádnou cenu došlápnout.

„Sakra!“ nadávala jsem na celý les. Tohle se prostě může stát jenom mně.

„Bello?“ uslyšela jsem u dálky volání dívčího hlasu

„No tak, Bello, hra už skončila. Už se nemusíš schovávat.“ Tenhle hlas jsem slyšela už zřetelněji. A byl to na sto procent Emmett.

„No tak, Bello, ozvi se!“ volala docela hystericky Alice.

„Tady jsem!“ zakňourala jsem ještě mírně naštvaná ze situace, do které jsem se zase dostala. V tu ránu se ze křoví vyřítila ta malá hysterka a za ní zbytek rodiny.

„Ježiši, co se ti zase stalo?“ valila na mě oči.

„Jsem v pohodě, jenom mám zlomenou nohu.“

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, jak se ti to zase povedlo?“ usmíval se Emmett.

„Skutálela jsem se tamhle ze shora,“ a ukázala prstem na místo, kde jsem uklouzla. Všichni na chvilku vytřeštili oči.

„Pane bože, vždyť si mohla umřít,“ vřískl Edward. Zrovna od něho bych to nečekala. Všichni jsme se na něj nevěřícně podívali.

„Vezmeme tě ke Carlisleovi. Ten ti s tím něco udělá,“ rozkázala Alice. Rozešla jsem se tedy zpátky na cestu. Jen co jsem ale došlápla na tu zlomenou nohu, píchlo mě v ní a já se zase poroučela k zemi. Nejpohotovější byl Edward, takže asi deset centimetrů nad zemí mě zachytil a postavil nazpátek.

„Asi mě budete muset nést,“ zamumlala jsem. Nebyla jsem zvyklá, aby mi takhle někdo pomáhal.

„Edwarde, vem ji,“ řekla jako by nic Alice.

„Ne, ať mě vezme Jasper.“

„Ne, ponese tě Edward, Jasper má operovanou kýlu.“ Jo, určitě. Já se ale nehodlala vzdát.

„Emmette, prosím,“ udělala jsem psí oči. A než jsem se nadála, nacházela jsem se v Emmettově medvědí náruči.

„Děkuju,“ a vlepila jsem mu mlaskavou pusu na tvář. Oba jsem se tomu zasmáli a pokračovali dál v cestě. Až jsem se divila jakou dálku jsem to vlastně ušla. Když jsem šla tam, nepřišlo mi to.

Když už jsme se blížili ke Cullenovic vile, Alice se zarazila na místě. Podle jejího výrazu jsem poznala, že měla vizi. Když se z ní vzpamatovala, udělala pár kroků, ale pak se na mě otočila a provrtávala mě pohledem.

„Bello, ty čekáš nějakou návštěvu?“ zeptala se z ničeho nic.

„Ne. Teda o žádné nevím.“ Dál už se na nic neptala, ale ve mně začal hlodat červík. Ale po chvilce se všechno vyjasnilo. Jakmile jsme opustili les, Cullenovi se najednou zastavili a všichni se napjali. I Emmett se mnou v náručí. Ta osoba se rozešla přímo k nám, ale na to, abych jí viděla do obličeje, byla ještě moc daleko. Pomalu došla až k nám a mně se údivem otevřela pusa.

„Nicku?“

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Shrnutí

Autor: ap94 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš válku? Máš ji mít! - 20: