Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chceš válku? Máš ji mít! - 15

15.04.2010 (14:15) • ap94 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3568×

V tu ránu jsem sebou trhla. Vymrštila jsem se do sedu a koukala zmateně kolem sebe. Všude byla tma. Tu už jsem mrtvá? Ale vždyť jsem ani nic necítila. Počkat, je mi nějak pohodlno. To je přeci postel, na které jsem včera usnula. Najednou se rozsvítilo světlo. Když jsem se rozkoukala, zjistila jsem, že jsem v Edwardově pokoji, ležím na posteli a vyděšený Edward stojí u vypínače světla a kouká na mě. Ale moment, takže to všechno byl jen sen? V tu chvíli se mi strašně ulevilo, že je živý a zdravý, ale to mě hned přešlo a přepadl mě záchvat hysterie, když jsem si vybavila můj předešlý sen. Začala jsem se nekontrolovatelně třást a přepadl mě hrozný pláč, udělalo se mi blbě od žaludku a málem jsem hned na místě omdlela. Najednou do pokoje vpadla Alice.

„Bello?“ Pohlédla na Edwarda s otázkami v očích. Vypadala velice vystrašeně. Přiběhla ke mně na postel a kolíbala mě v náručí.

„Pšt, Bello, klid. Byl to jen zlý sen,“ uklidňovala mě a při tom hladila po hlavě. Po chvilce ten protivný třes ustal a pláč přešel jen v tiché vzlyky.

„Už je to lepší?“ Ptala se. Bylo vidět, že má o mě starosti.

„Jo, děkuju, že jsi tu byla,“ a pokusila jsem se o úsměv.

„Za málo. A nedala by sis třeba čaj nebo horkou čokoládu?“ Při pomyšlení na horký, sladký nápoj se mi začaly sbíhat sliny.

„Hm, čokoláda by bodla.“ Vytáhla mě tedy z postele a zavedla do obýváku. Na gauč. Tam mě zabalila do huňaté deky a potichu pustila televizi. Z kuchyně vyšel Edward a v ruce nesl hrnek horké čokolády. Velice ráda jsem si ho od něj vzala a napila se. Sladká, horká tekutina proudila mým krkem a já cítila, jak poslední zbytky šoku opouští moje tělo. Edward si sedl do jednoho z křesel a pozoroval mě. Jakmile jsem mu pohlédla do obličeje, vzpomněla jsem si na náš polibek a hned jsem cítila, jak se mi do tváří hrne krev. Rychle jsem sklopila obličej k zemi. Nastalo takové to trapné ticho.

„Měli byste si jít lehnout. Kolik je vlastně hodin?“

„Něco kolem třetí. A mně to vůbec nevadí. Na spánek si moc nepotrpím,“ chytla mě kolem ramen Alice a mrkla na mě. Musela jsem se v duchu pousmát.

„Snaž se ještě usnout nebo budeš ráno ve škole jak smrtka,“ ozval se Edward.

„A ty jsi teď jako můj doktor?“ Kurňa, přece mi nebude říkat, co mám a co nemám dělat, ne? Edward se potichu zasmál.

„Jo, něco takového,“ uchechtnul se.

„Bello, Edward má pravdu. Já nechci zítra svou kámošku polomrtvou,“ lehce mě dloubla do žeber. Jenže já už v podstatě polomrtvá jsem, chtělo se mi říct, jenže to by tu nesměl být Edward a další citlivá ucha. Dopitý hrnek jsem tedy postavila na stůl a položila asi hlavu na Alicino rameno. Za chvilku jsem usnula.

Napůl rozespalá jsem mírně otevřela oči a všude kolem mě byla tma. Cítila jsem dvě ledové paže, jak mě nesou vzduchem.

„Alice?“ zachroptěla jsem.

„Neboj, jenom tě nesu do postele,“ ozval se něčí hlas, ale momentálně jsem nebyla schopna poznat, čí je. Najednou jsem pod sebou ucítila měkkou postel a studené ruce byly náhle pryč. Cítila jsem se tak nějak osamělá a bála jsem se, že by se moje noční můra mohla zase vrátit.

„Nemám sice tušení, kdo jsi, ale jestli nejsi Emmett, nemohl bys tu zůstat?“ Zadrmolila jsem a doufala, že mi dotyčný rozuměl. Odpovědí se mi dostalo jen tiché chechtání, a pak už jsem jen cítila, jak si chladné tělo lehlo vedle mě a já se tak mohla ponořit do klidného spánku.

„Bello, vstávej musíme do školy. Dělej, jinak to nestihneš,“ rozrazily se dveře a v nich stála ta malá mrška. Jakmile se na mě podívala, tvářila se velice překvapeně. No počkat, jestli Alice ve dveřích a není to její dvojče, tak vedle koho to tady tak ležím? Musím ale říct, že se mi neleželo zas tak špatně. Hlavu jsem měla někomu položenou na hrudi a jednou rukou jsem toho někoho objímala. Jednu nohu jsem měla přehozenou přes něčí nohy.

„Jak... Jak to, že stojíš ve dveřích? Já myslela, že to s tebou ležím v posteli,“ ptala jsem se poplašeně, protože jestli je to třeba Emmett, tak potěš pán bůh.

„Teda, Bello, uznávám, my dva jsme sourozenci, ale že sis mě spletla zrovna s ním...“ Tvářila se lehce uraženě. V tu samou chvílí se ve dveřích objevil Emmett, a jakmile zhodnotil celou situaci, začal se nehorázně smát. Fajn, takže Emmett to taky není. To se mi ulevilo. Teda doufám, že to není Esme. Ještě si o mně budou myslet, že jsem lesba. Nejistě jsem zvedla hlavu a koukla se do očí mého spoluspícího. Edward se usmíval jak měsíček na hnoji, div si nezačal pískat.

„Aaaa, Ježišííí,“ vypískla jsem a strhla ze sebe peřinu, abych se co nejrychleji dostala ven z postele. Tím jsem samozřejmě odhalila mojí malou nožku obmotanou kolem Edwarda. To spustilo další salvu smíchu u Emmetta. Na nic jsem nečekala a vystřelila do sedu. Spustila jsem nohy přes okraj postele a hodlala co nejdřív vypadnout z tohohle pokoje. Bohužel, po ránu nebyla moje stabilita příliš ve formě, i když to nebyla asi nikdy, a já se zamotala a sunula se nadzvukovou rychlostí k zemi. V poslední chvíli mě zezadu za pas chytily ledové ruce a já se tak nerozplácla na studenou zem.

„Díky,“ pípla jsem na Edwarda a teď už s větší opatrností vyšla ven z pokoje. Šla jsem dolů do kuchyně, kde už byla přichystaná Esme.

„Dobré ráno, Bello, co by sis dala dneska ke snídani?“ Zeptala se mile a usmála se. Jo, takovou mamku jsem si vždycky přála.. Alespoň od té doby, co jsem se přeměnila.

„Dneska bude stačit třeba jen rohlík s marmeládou,“ hlad jsem moc neměla. Po té noční čokoládě jsem byla pořád plná. Po chvilce ke mně přiběhla Alice.

„Až se najíš, tak oblečení máš přichystané na posteli.“

„A myslíš, že stihnu ještě sprchu? Večer jsem na ni nějak zapomněla.“

„Když pohneš, tak jo.“ Rychle jsem dožvejkala zbytek rohlíku a běžela pod sprchu. Ta mě naprosto probrala. Omotaná ručníkem jsem vlezla zpátky do pokoje, kde jsem taky našla kupičku oblečení. Černé legíny, riflové kraťasy a tričko s mikinou. U postele jsem k mé velké úlevě našla pohodlné tenisky. V koupelně jsem si vysušila vlasy a uvázala do culíku. Řasy jsem přejela lehce řasenkou a běžela do obýváku, aby na mě zbytečně nečekali. Vylítla jsem tedy z pokoje, ale moje šikovnost se zase projevila. Nedávala jsem pozor, a tak jsem vylítla z pokoje jak neřízená střela. Už jsem se viděla na schodech, ale něco tvrdého mě srazilo k zemi. Co by tady dělala zeď?

„Nestalo se ti nic?“ promluvil na mě milý, starostlivý hlas. Rozpláclá na zemi jsem zvedla hlavu a podívala se, kdo to na mě mluví. Nade mnou se skláněl blonďák, kolem třicítky, bledý a starostlivý obličej.

„Dobrý, jsem v pohodě. Nejste vy Carlisle?“ To byl jediný z Cullenů, kterého jsem ještě neznala.

„Oh, jistě. A ty musíš bát Bella, že? Moje děti i Esme mi o tobě vypráví,“ mile se na mě usmál.

„No nazdar,“ zabručela jsem si po vousy a ze zdola se ozvalo hlasité uchichtnutí. Jistojistě Emmett.

„Bello, pohni nebo to nestihneme!“ Uslyšela jsem ze zdola Alici. Začala jsem se sbírat ze země. Carlisle ke mně v rychlosti natáhl ruku a pomohl mi vstát.

„Už bys asi měla jít, jinak se Alice zblázní.“ Na tváři se mu objevil úsměv.

„Děkuju, tak zatím na shledanou.“ A seběhla jsem rychle schody. Kupodivu jsem se na nich ani nevymázla.

„No, to je doba, jsem myslel, že tu usnu,“ smál se Emmett a naschvál zívnul.

„Prosím tě, neříkej, že se do té školy tak těšíš.“ Zrovna Emmett nevypadal na studijní tip.

„Tak honem, honem do auta nebo to vážně nestihneme,“ popoháněla Alice. V garáži jsme se naskládali do Volva a Emmettova Jeepu. V něm jel samozřejmě Emm a Rosalie. My ostatní jeli s Edwardem.

U školy jsme byli během pár minut, jelikož Emmett s Edwardem jezdili vážně jako šílenci. Jakmile jsme vystoupili, parkoviště utichlo. Byly slyšet jen vzdechy holek, když kolem nich prošli kluci. Všichni se tvářili udiveně, když mě viděli, že jsem vystoupila z Cullenovic auta a normálně se s nimi bavím. Vešli jsme skleněnými dveřmi do budovy. Všichni jsme se rozešli do svých tříd. Já měla mít hodinu s Jess. Modlila jsem se, aby byla třeba nemocná nebo tak něco, protože si dokážu představit příval otázek, který se na mě bude valit. Bohužel, moje modlitby nebyly vyslyšeny. Jess se přiřítila do třídy jako velká voda a hned si ke mně přisedla. Škoda, že v téhle š kole nejsou lavice po jednom. I když to by Jess asi stejně nezastavilo. Sotva dosedla do lavice, začala s výslechem.

„Takže, ty si zase spala u Cullenových, jo? No to je super, musíš mi hnedka říct, jak to tam vypadá a co ještě jste tam celou dobu dělali a jak dlouho tam ještě budeš?“ Pomoc! Poprvé ve svém životě jsem si přála, aby zazvonilo na začátek hodiny dřív. Bohužel.

„Všichni jsou strašně milí, kdybys jen viděla ty Emmettovy věčné vtípky. Seznámila jsem se dokonce i s Carlislem. Potkala jsem ho dneska ráno. A Esme, to je prostě máma za všechny prachy. Brala bych ji všema deseti. Jediný, kdo mi leze krkem, je Edward. Nikoho takovýho jsem dosud nezažila. On je tak nemožně arogantní a namyšlenej.“ Kroutila jsem nad tím hlavou. Už jsem potkala mnoho takových týpků, ale žádný z nich nebyl tak nesnesitelný. Možná proto, že je upír. Ale na druhou stranu musím uznat, že líbá přímo božsky. Při tom jsem si vzpomněla na náš včerejší polibek. V tu chvíli se mi do tváří nahrnula krev. Jess si toho naštěstí nevšimla.

„No a jak dlouho u nich budeš?“ vrtěla se na židli, zřejmě z nedostatku informací.

„Do pátku,“ povzdechla jsem si. To je hrozná doba. Jsem zvědavá, co se za ty zbývající dny ještě stane. Když si vzpomenu, co se stalo jenom včera... Bůh mě ochraňuj.

„Páni, ty se máš. Hned bych si to s tebou vyměnila,“ povzdechla si.

„A co Edward?“ Zeptala se po minutě krásného ticha.

„Co s ním?“

„No, museli jste spolu aspoň chvíli mluvit, ne?“

„Jo, no, to jo. Vsadili jsme se a ...“ Takhle jsem jí převyprávěla celý příběh, až k tomu osudnému políbení.

„Cože? Vy jste se políbili?“ Vypískla celá bez sebe.

„No jo,“ zabručela jsem.

„A jaký to bylo?“ šila sebou na židli, jak byla zvědavá.

„Ale, tak nebylo to nejhorší,“ nenechala jsem na sobě znát, jak úžasné to bylo.

„Ahh, Bello, ty vůbec nespolupracuješ. Pověz mi detaily,“ prosila celá zoufalá.

„Hele, nelíbala jsi se s ním taky náhodou? Přeci jsi mi vyprávěla, že jste spolu taky něco měli, ne?“

„Jo, to jsem říkala. Ale když my jsme se při tom moc nelíbali, vlastně jsme se vůbec nelíbali,“ zašeptala a při tom se začervenala. A já dostala zase jeden ze svých nápadů.

„Ale víš co jsem zjistila? Že to byl kec, o tom, že je Edward teplej, někdo si z něj jen udělal srandu. Zkus ho sbalit. Podle těch pohledů, který po tobě hází, se mu líbíš. Prej už se ponaučil a touží po vážnějším vztahu, hm?“ Nadzvedla jsem jedno obočí. Tohle se Edíkovi líbit nebude.

„Myslíš?“ Jess vypadala opravdu nadšeně.

„Jasný a nezapomeň, kdyby tě napoprvé odmítnul, nevzdávej to, jo? Tohle kluci občas dělaj.“ Musela jsem se v duchu usmát nad mým perfektním plánem. V tu chvíli přišel do třídy učitel a hodina začala. Ach, 45 minut skvělého ticha.

Hodina utekla jako voda a já se vydala na další. Biologie s Edwardem, no tě pic. Jestli si už přečetl Jessičinu mysl, tak jsem mrtvá. Celá nesvá jsem si šla sednout do lavice. Naštěstí tu ještě nebyl, ale já věděla, že to je jen otázka času. Z chodby jsem slyšela, jak se u dveří chichotá skupinka holek. Po pár minutách to chichotání ustalo a do třídy vešel Edward s přiblblým úsměvem na tváři. Protočila jsem oči a radši sledovala svoji půlku lavice. Jakmile vedle mě zavrzala židle, nedalo mi to a já se na něj musela podívat. Hned, jak jsem ho spatřila, musela jsem se uchichtnout. Vlasy mu abnormálně trčely do všech stran a na tváři měl obrovský obtisk něčí rtěnky.

„Co je?“ zeptal se neutrálním hlasem.

„Nic, já jen, že máš tady od někoho památku.“

„Cože?“ teď už se ptal trošku podrážděně.

„Podle odstínu bych řekla středně červená s odleskem.“ Nadzvedl nechápavě obočí a upíral na mě své zlaté oči.

„Prostě máš na tváři obtisk rtěnky od nějaké, ehm, slečny,“ povzdechla jsem si, jak může být někdo tak nechápavej. Edward si hned začal třít tvář rukou. Jenže, k jeho smůle si to tak ještě zhoršil. Rtěnku si tak akorát víc rozmazal po tváři. Vypadal vážně směšně. Edward si všiml mého pobaveného výrazu.

„Co je?“ ptal se zmateně a stále si třel tvář.

„Prosím tě, ukaž.“ Už jsem dál nesnesla pohled na něj a vytáhla z tašky papírový kapesník. Otočila jsem se směrem k němu celým svým tělem. Jednou rukou jsem ho držela za bradu a druhou stírala tu ozdobu. Musím říct, že tahle rtěnka byla nějaká super ultra voděodolná, protože to šlo vážně špatně dolů. Nechápala jsem, proč mu vlastně pomáhám. Vždyť je to nepřítel číslo jedna. Ale zase za poslední dva dny se choval docela normálně. V rámci jeho možností.

„Tak, hotovo.“ A automaticky se usmála. On mi úsměv oplatil tím svým krásným, pokřiveným, až se mi tase rozbušilo srdce. Tím se jeho úsměv ještě více rozšířil. A já jsem konečně poznala toho úplně normálního, milého Edwarda, o kterém mi Alice s Rose jednou vyprávěly. Toho pravého Edwarda, který je někde tam uvnitř schovaný. Byla jsem jím okouzlená. Bohužel, je jen otázkou času, než nasadí tu svoji masku děvkaře a já ho budu zase nenávidět. Ovšem, tahle chvíle musela někdy skončit, a to, když do třídy vstoupil učitel biologie. Mlel něco o stavbě buňky, ale to bylo všechno, co jsem za celou hodinu pochytila. Střední už jsem několikrát dělala, takže mi to chybět určitě nebude. Pak zazvonilo, a tak jsem si sbalila věci a vydala se ven ze třídy.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Shrnutí

Autor: ap94 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš válku? Máš ji mít! - 15: