Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chceš válku? Máš ji mít! - 11

21.03.2010 (16:30) • ap94 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3286×

„Tak co, zvládla si to?“ ptala jsem se Alice hned, jakmile jsem přišla ke svému autu. Byly jsme domluvené, že tam na mě po svém úkolu počká.

„Ano, zvládla jsem to na jedničku. Všechny gumy Volva jsou naprosto vypuštěné. Nezbyla v nich ani kapička vzduchu. Teď už je to jen na tobě.“ Fajn, takže moje část plánu začíná.

„Kdy dorazí Edward a tvoji sourozenci?“

„Podle mé vize by měli přijít nejdřív Japser, Rose a Emmet. Edward přijde až po dvou minutách. Zdržel se ehm... s nějakou spolužačkou,“ vyprávěla poté, co se její výraz vyjasnil, když se vrátila do současnosti.

„Tak, už jdou, chovej se přirozeně,“ rozkazovala Alice, podle mě to brala až moc vážně.

„Rozkaz, tak třeba... kdy že se to vlastně chystáš jet domů?“

„Dneska večer teda spím ještě u tebe a zejtra po škole ještě zajedeme k tobě domů pro tvoje věci a do konce tejdne jedeš ty k nám,“ usmívala se jak sluníčko.

„Já jsem myslela, že jsme si to s tím spaním vyjasnily. Já u vás spát prostě nebudu.“

„Ale Bello, prosím, prosím, prosím.“ Nasadila ten svůj štěněčí pohled, a tak jsem nakonec svolila, ale s jednou podmínkou.

„Fajn, ale mám jednu podmínku.“ Na jejím bílém obličeji se objevila malinká vráska.

„A jakou?“

„Nebudeš mě nutit na žádné nákupy alespoň měsíc.“ To by mohl být dobrý nápad. Na to Alice určitě nepřistoupí, jak jí znám.

„Platí,“ vypadlo z ní a na mé tváři se objevilo zděšení. Ta by se snad vzdala nákupů úplně, aby mě dotáhla k jejich baráku. No co jsem si nadrobila, to si taky sním. Náš malý rozhovor přerušil Edward, který právě vycházel a mašíroval si to ke svému vypuštěnému miláčkovi. Podle jeho výrazu si zatím ještě ničeho nevšiml.

„Je čas,“ oznámila mi Alice a mě poskočilo srdce nedočkavostí. A tak jsem se rozešly jako by nic k jejich autu.

„No to snad ne!“ ozvalo se rozzuřeně, když jsme byly kousek od auta. Edward klečel u zadního kola a koukal se na vyfouknutou pneumatiku.

„Hele někdo vypustil i další,“ smál se škodolibě Emmet. Tu už jsme stály u jejich auta a tvářily se, jako že i ničem nevíme, i když v duchu jsem se tetelila radostí, že jsem toho blbečka zase trochu naštvala. No trochu, vypadal, jako když za chvíli bouchne. Pan božský nás hnedka zpozoroval a mě propichoval nenávistným pohledem.

„No kdo to asi byl,“ prohlásil kysele a kdyby měl schopnost vraždit pohledem, byla bych už tisíckrát po smrti.

„Co? Já jsem nic neudělala.“ A byla to částečně pravda. Ty pneumatiky vypustil Alice.

„No a jak se teď dostaneme domů?“ pronesla tragicky Rosalie.

„No co by, poběžíme.“ No jo zase Emmet. Tak teď se prokec. Všichni najednou šokovaně ztuhli kromě Alice a koukali na mě, co já na to. Řekněme, že jako člověka by mě to mělo udivit, ne? Všichni čekali, co řeknu. Jediné, co mě napadlo bylo začít se smát.

„To byl dobrej vtip, Emme. Už vidím Rose, jak poběží takovou dálku domů.“ Když všichni pochopili, že jsem to pochopila jako vtip uvolnili se a začali se smát se mnou, teda až na Edwarda, který se zase začal věnovat svému autu.

„No tak pojďte, já vás odvezu,“ začala jsem realizovat svojí část úkolu.

„Jo, tak to je dobrej nápad,“ uznal Jasper. Jak jsem doufala, Edward byl tak zaneprázdněn svým Volvem, že ani nezaregistroval, že jsem se s jeho sourozenci odebrala ke svému autu. Alice si sedla ke mně dopředu a Emm s Rose a Jesperem dozadu. Jasper nasedal jako poslední, když v tom se za námi ozval Edwardův hlas.

„Hej, kam si myslíte, že jdete?“

„Ale, Bella byla tak hodná a nabídla se, že nás odveze.“ odpovídala s úlevou Rose. To tak nerada běhala? Pak mi ale došlo, že se nejspíš bála, že by si mohla zlomit nehet.

„Tak nezdržuj a nasedni,“ volala jsem na něj.

„Sedni si dozá...“ a při tom jsem se koukla na ostatní vzadu.

„Jé hele, ono už není místo. Už se sem nevejdeš,“ tvářila jsem se tragicky. Zastavil se u zadních dveří a koukal na mě. Asi mu to chudákovu ještě nedošlo.

„Jo, brácha budeš tu muset zůstat,“ zachechtal se Jasper.

„Mě je to tááák líto.“ Ironií v hlase jsem rozhodně nešetřila. V tom na mě vytřeštil oči. Nejspíš mu to už muselo dojít.

„Co?“ zeptal se vyděšeně.

„To ne, to... přece mě tady nemůžete nechat!“ začal vyšilovat jako hysterka.

„Mýlíš se, právě že můžeme,“ zašeptala jsem si pro sebe A zákeřně se usmála. Všichni upíři se zasmáli, museli to slyšet.

„Jak tak koukám, přeci jenom někdo dneska poběží domů,“ pronesl Emmet a ve mně už všechno umíralo smíchy. Musím rychle odjet.

„Tak ahoj, Edwarde,“ zamávala jsem mu a rychle sešlápla plyn. Auto vyrazilo kupředu. Ještě, než jsem vyjela z parkoviště, uviděla jsem Edwarda, jak stojí na stejném místě a kouká se vytřeštěnýma očima na zadek mého auta. Ještě víc jsem se usmála a spokojeně jela ke Cullenům domů. Tak to bychom měli.

„Uf, málem jsem ho vzala s sebou,“ přiznala jsem se, když jsme byli na půli cesty.

„Ale prosím tě, a kde by asi tak jel?“

„No, kde myslíš, Alice. Přeci v kufru, ne? Nikam jinam bych ho nedala.“ Načež následoval další Emmetův výbuch smíchu.

„No moment, vy dvě jste byly domluvený?“ ozval se najednou překvapený Jasper.

„No jak jinak,“ zářivě jsem se na něj usmála dozadu.

„Hele, hele, Bello, sleduj sakra ten provoz, jo?“upozornil mě lehce vystrašený Emmet. A tak jsem se radši otočila a dělala, že jsem nic neslyšela. Zastavila jsem před domem. V tu ránu tam stála Esme a vítala se se svými dětmi.

„Ah, ahoj Bello, ráda tě vidím, půjdeš dál?“

„Ne děkuji, pojedeme s Alicí už k nám,“ omluvila jsem se. Nechtěla jsem být u toho, až se Edward vrátí domů.

„A hádej co, mami. Bella pak bude do konce týdne u nás.“

„Vážně? Tak to už se moc těším.“ Hm, tak to se o mě říct zrovna nedá. Rychle jsme se s Alicí sbalily a jely ke mně domů.

„Tak konečně zase doma,“ ulevila jsem si, jakmile jsem se zula a uvelebila se na gauči.

„A co dneska podnikneme?“ hned se zajímala Alice. Bože, ta je neúnavná.

„No já nevím, jsem docela unavená, po té dnešní noci...“

„Ach to jo, ale oplatila jsi mu to hezky.“ Teď, jak jsem tak o tom přemýšlela, něco mě napadlo.

„Hele, Alice, je už Edward doma? Nebo pořád ještě stojí na tom parkovišti.“

„Už je doma, doběhl tam chvilku po tom, co jsme odjely.“

„Aha,“ pak jsem si ještě chvíli povídaly o všem možném, ale jelikož jsem byla docela unavená, šla jsem si po chvíli lehnout.

Ráno jsem se probudila sama od sebe, žádný šílený budíček, žádná voda. Sešla jsem dolů ze schodů do kuchyně a našla Alici, jak sedí u televizi a sleduje nějaký vědomostní pořad.

„Prosím tě, co to děláš?“ Obličej měla namáčknutí na obrazovce a sledovala muže, který předčítal soutěžní otázky. Hned jakmile jí celou přečetl, vykřikla Alice správnou odpověď a čekala, až odpoví soutěžící. Vypadala trochu legračně. Vědma naše.

„Ahoj, Bello, v kuchyni máš snídani,“ pozdravila mě, ale ani se na mě nepodívala, pořád sledovala obrazovku, jako by se měla každou chvíli zmizet. V kuchyni na stole na mě čekal talíř s tousty a sklenicí mléka. Vzala jsem si celý talíř a šla nazpátek za Alicí na gauč. Jakmile jsem si sedla, zakousla jsem se do toustu. Bylo to zase skvělé, i když nechápu, co by se dalo na toustech pokazit. Když jsem snědla druhý toust, musela jsem se zeptat.

„To tě to baví?“ nedokážu si představit, jak jí tohle s jejím darem může bavit. Vědět odpověď dřív než otázku. Ale co. Snědla jsem všechny tousty a odnesla talíř do kuchyně.

„Oblečení máš na posteli,“ zavolala na mě, když jsem obývákem procházela nahoru do pokoje. Na posteli jsem našla tmavé rifle a fialový top. K tomu nějaké korálky a dole u postele jsem našla boty na podpatcích. Na velice vysokých podpatcích.

„Alice, to nemyslíš vážně,“ zavolala jsem na ní dolů. Vážně nestojím o to, se někde natáhnout.

„Ale no tak, Bello. Budou ti slušet. Navíc, k tomu oblečení se skvěle hodí.“

„Ale já bych nerada někde upadla a udělala si ostudu.“

„Slibuju, že tě budu chytat.“ Stála najednou mezi dveřmi a upírala na mě ty svá zlatá kukadla.

„No, dobře.“ Usoudila jsem, že jednou se to budu muset stejně naučit. Nazula jsem si tedy ty srmtící boty a udělala jeden nejistá krok ke dveřím. Fajn, pořád žiju. Pomalu jsem se doloudala až ke schodům. Ještě nikdy jsem se schodů nebála tolik jako teď. Jestli zvládnu tohle, tak i spát s Edwardem v jednom pokoji, když budu muset. Zhluboka jsem se nadechla, schůdek po schůdku postupovala dolů k té malé elfí příšeře, která za to všechno mohla. Šlo to hladce, až na posledním schodě jsem trochu škobrtla, ale ustála jsme to.

„Vidíš, já říkala, že ti budou slušet,“ vykoukla Alicina hlava z chodby.

„Takže můžeme jet?“ To se do té školy tak těší?

Na školní parkoviště jsme dorazily docela brzo. Zbytek Cullenů tam ještě nebyl. Hezky jsem zaparkovala na Edwardovo místo a vystoupila. Až teď jsem si všimla, že vypuštěné Volvo tam už nestojí. Jestlipak už ho má pan úžasný spravený? Z mého přemýšlení mě vytrhl červený kabriolet, který právě přijížděl na parkoviště. Auto projelo kolem nás a zaparkovalo dvě místa od mého auta.

„Páni, kdo to může být?“ Koukla jsem na Alici, protože tato určitě bude vědět. Takový auto jsem si vždycky přála.

„Já vím kdo. Přece naše Rose,“ zasmála se Alice a rozběhla se k té červené nádheře. A měla pravdu. Dveře řidiče se otevřeli a z nich vystoupila, jako vždy dokonalá, Rosalie. Zřejmě její auto, jinak by se za volant dávno nasáčkoval Edward. Po vřelém přivítání, hlavně od Edwarda, jsme se vydali na své hodiny. Dnešní vyučování mělo být oddychové, samé odpočinkové hodiny. Výtvarka, literatura, občanka a tak podobně, ale bohužel poslední hodina měl být tělocvik, nejhorší hodina ze všech.

Před začátkem tělocviku jsem s Alicí zapadly do šaten, převlékly se a čekaly na zvonění. Jakmile jsem přišly do tělocvičny, přišla za námi zástupkyně s tím, že naše hodina odpadá, protože panu učiteli se udělalo nevolno. S velkou radostí jsem vpochodovala zpátky do šatny a hodlala co nejdříve vypadnout z tohohle ústavu.

„Bello, počkej, ty jedeš rovnou k nám, já jsem ti věci už sbalila ráno,“ informovala mě Alice, ještě dřív, než jsem vůbec stačila ze sebe svléknou oblečení na tělocvik. Sakra, a já jsem myslela, že do té mučírny pojedu až někdy večer.

„No jo, jasně a co s mým autem?“

„Já ti ho domů odvezu, neboj.“ Zrovna v tu chvíli jsem si oblékala normální tričko, když jsem to uviděla. Ne, ne, ne, ne. To se mi snad jenom zdá. To... no to snad ani není možný. Já ho zabiju, já ho roztrhnu jako hada, a pak ho strčím do pece a zapálím a popel hodím do řeky, kterou otrávím kianidem. Uprostřed trička jsem měla vystřiženou obrovskou díru, která se táhla od pupíku až k prsům. Zděšeně jsem vypískla a otočila se na Alici.

„No, podívej se na to. A co teď jako budu dělat. A to chceš, abych u vás strávila tři dny? Ten magor mi zničil tričko. Já ho normálně zabiju!“ samým rozčilením jsem ze sebe chrlila věty tak rychle, že i Alice měla co dělat, aby mi rozuměla.

„V klidu, počkej, nevyšiluj, já něco vymyslím. No, hele, vezmi si mojí mikinu, sice se k tomu vůbec nehodí...“

„Alice, mně je teď úplně jedno jestli se to k tomu hodí nebo ne, prostě mi tu mikinu dej,“skočila jsem jí do řeči. Naštvaně jsem vypochodovala ze šatny a letěla ven na čerstvý vzduch. Potřebovala jsem se trochu zchladit. Jenže jakmile jsem uviděla toho blbečka, jak stojí u auta a škodolibě se směje, bylo mi jasné, že tady ani čerstvý vzduch nepomůže. Bello, buď silná. To je to, co on chce. Chce tě vytočit, nic víc. Teď se musíš hlavně uklidnit. Třikrát jsem se zhluboka nadechla, nasadila jsem sladký úsměv a vydala se k němu. Jeho úsměv mu na tváři okamžitě zmrzl a ostražitě se na mě díval. Zastavila jsem se krok od něj a čekala, až přijdou ostatní. A kde vůbec ksakru jsou. To mě tu s ním nechaj stát samotnou? Edward najednou překonal tu vzdálenost mezi námi a začal se přibližovat k mému obličeji. Ježiši, co to dělá? Jeho obličej se stále přibližoval. Cítila jsem, jak mi začalo silně bušit srdce a bylo mi jasné, že to musí on slyšet. Nahnul se k mému uchu a slabě zašeptal.

„Jak se ti líbilo vylepšení tvého trička? Podle mě by si ho měla nosit častěji.“ Jeho studený dech mě zašimral na kůži, až jsem se otřásla. Zpozoroval to a lehce se zasmál. Sakra on si snad myslí, že mě to vzrušuje nebo co. To je přece úplnej nesmysl... a nebo není? Proboha Bello, nad čím to přemýšlíš, jasně že je to nesmysl, jak tě mohlo vůbec napadnout, že by nebyl?! Rychle jsem si pročistila myšlenky a udělala na něj taková nenávistný pohled, jaký jsem jen dovedla. Zřejmě ho to pobavilo, a tak se ke mně znovu nahnul a zašeptal.

„Neměla sis se mnou zahrávat, já totiž nikdy neprohrávám.“ Tak to si jenom myslíš chlapečku. Stoupla jsem si na špičky, abych dosáhla k jeho obličeji a zašeptala stejným hlasem, jako on předtím.

„Jde vidět, že mě vůbec neznáš. Ještě uvidíš, kdo je Isabella Swanová.“ Zdálo se mi to, nebo se právě zachvěl? Najednou k nám přiběhl Emmet a zezadu dal Edwardovi obrovskou ránu do zad, až to zadunělo.

„Už se těším,“ řekl na poslední chvíli Edward a mrknul na mě. A tohle mělo být jako co? To se mě snaží svádět?

„Tak co děti, pokecali jste si?“ vyrušil mě ze zamyšlení Emm.

„Nezdržujeme jedeme,“ zavelela právě příchozí Rose. Nasedla jsem tedy k nim do auta a vyjela vstříc novému dobrodružství.

-----------------------------Komentáře + Perex-------------------------------

Shrnutí

Autor: ap94 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chceš válku? Máš ji mít! - 11: