Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Charmed Witches - 23. kapitola

08.03.2010 (08:30) • MyLS • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3221×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Alice:

„Ne! Edwarde! To nesmíš udělat! Bella by to taky určitě nechtěla,“ křičela jsem a rozhazovala rukama na všechny strany.

„Alice, já nemůžu…“ začal, ale já ho přerušila.

„Ale můžeš! Bella tady někde je! Jen musíme zjistit kde,“ řekla jsem naléhavým hlasem.

„Alice, už jsem se rozhodl. A ty to víš,“ odsekl.

„Ne! Nevím! Poslední dobou nevím nic! Nic nevidím!“ zoufale jsem křičela, svezla se na zem a vzlykala bez slz.

„Je mi to líto, ale nemohu jinak,“ slyšela jsem už jen Edwardův hlas a pak zaklapnutí dveří.

Všichni jsme se to Edwardovi snažili rozmluvit, ale nikoho neposlouchal. On je tak tvrdohlavý!

Bylo mi na nic. Nedokázala jsem ho ochránit. Já, jeho malá sestřička, která ho občas – dobře, dost často – dokázala pořádně namíchnout. Ale on ji měl i přesto všechno rád. Nikdy si neodpustím, že jsem mu to dovolila. Nikdy. Nedokážu žít s tím, že jsem mu dovolila abych žila bez něj. 
Když jsem tak seděla na posteli – kam mě Jasper přenesl – a litovala, najednou se objevila vize.

Jak všichni nasedáme do auta, následovně do letadla a najednou se mi zjevil hrad ve Volteře. Noel mluví s Edwardem, který přikývne a objevil se zase obrázek letadla. Ale ještě potom se objevil Aro se zmučeným výrazem – takovým, jako když jsme mu oznámili, že se k jeho gardě nepřidáme.

Pak vize skončila a já věděla, co musíme udělat. Všem jsme oznámila, že jedeme do Voltery za Edwardem a ať se na nic neptají.

Edward:

Už jsem nemohl. Už jsem nevěřil, že se má Bellinka objeví. To proto jsme nasedl do letadla a právě mířím do Voltery.

Když jsme přistáli, neobtěžoval jsme se s autem a běžel k hradu lesy, co byli v okolí. Celou dobu mi v hlavě běhalo to, jak se po smrti setkám s mou Bell. Ani jsem se nenadál a stál před branami hradu. Zhluboka jsme se nadechl, vydechl a vešel na nádvoří, cestu do hradu už jsem znal, tak jsem zamířil přímo na recepci.

„Dobrý den, přišel jsme za Arem,“ opatrně jsme promluvil na ženu, která seděla za putel a vůbec o ně nevěděla.

Mírně nadskočila.

„Pán má teď…“ nedořekla to, protože ji někdo přerušil. 

„Pán Edwarda jistě rád příjme,“ nemusel jsem se ani otáčet a už podle myšlenek jsme zjistil, že je to Jane.

„Jane.“

„Edwarde,“ taky kývla hlavou a naznačila, že ji mám následovat.

Šli jsme dlouhými chodbami a na konci z jedné chodem byly obrovské dveře, do kterých jsme vešli a ocitli se v sále.

„Pane? Přivedla jsem Vám návštěvu,“ Jane začala mluvit k Arovi, který si zrovna prohlížel svůj obraz.
Když to dořekla, pomalu se otočil a spatřil mě. V myšlenkách si hned dělal naděje, že se chci připojit k jeho gardě a začal strádat, nápady, jak mě přemluví.

„Oh, Edwarde, ty jsi nás postil svou návštěvou?! Copak tě sem přivádí?“ mluvil a přitom šel ke svému trůnu, kam se následovně usadil.

„Přišel jsem s prosbou…“ tázavě se na mne podíval, „o smrt,“ dokončil jsem. Aro se uchechtl.

„Ale Edwarde, víš, že tyji pro mě něco jako zlatá cihle. Myslíš si, že bych tě jen ta připravil o život? Mýlíš se. Nechceš si to ještě promyslet? Do zítra? Já si to taky ještě promyslím,“ řekl, ale v hlavě si myslel,jaký jsme idiot, že si myslím, že mi mou prosbu splní.

Ale co, vydržel jsme to do teď, jeden den to ještě vydržím.

„Dobře, jen jeden den,“ odpověděl jsem a on se usmál tím jeho ‚úsměvem‘.

Jane mi pak ukázala můj pokoj, kde jsem zůstal do té doby, než se rozrazily dveře a v nich stála celá moje rodina.

Alice:

Když jsme přijeli na hrad, neobtěžovali jsme se zastávkami a zamířili rovnou po Edwardově vůni do jeho pokoje. Otevřeli jsme dveře a uviděli Edwarda, jak sedí na posteli a zírá na nás. Jediný, koho jsme tak v tom pokoji nechali byla Noel. 
Co se v tom pokoji dělo a asi už nikdy nedovíme, ale Noel vyšla ven i s Edwardem.

„Jedeme domů,“ oznámil Edward.

Když to vyslovil, všichni jsme si oddechli. Ale ještě zbývala jedna věc. Oznámit to Arovi.

Bella:

„Co tím myslíš?“ podívala jsme se na něho nechápavě. Doufám, že nic nechystá.

„Ale… neznáš to pořekadlo? Jak to jen bylo…“ zamyslel se, jako by upír něco mohl zapomenout, „Ano! Už vím. Kdo je zvědaví, bude brzo starý,“ řekla a začal se smát, přitom pokynul stráži, aby se mě ujala. 
Hrabě mě uchopili za ruce a někam táhly dlouhým chodbami. Nakonec jsme přišly k tomu pokoji, ve kterém jsme se probrala. 
Otevřeli dveře a doslova mě hodili na zem. Zůstala jsme ležet a rozbrečela jsem se. Edwarde kde jsi? Vím, že ho už nikdy neuvidím, ale doufat snad mohu ne?

Ležela jsem na zemi a brečela, když se znova rozletěly dveře.

Edward:

Nemohl jsme tou uvěřit, celou dobu, když se mnou Noel mluvila, jako bych byl smyslů zbavený. Jako by mi viděla až do mého studeného srdce. Přemluvila mě. Nevím jak, ale přemluvila.

Právě teď všichni míříme do velkého sálu za Arem, abych mu oznámil, že odjíždím a vracím se domů.

Aro seděl na svém trůnu, po své levici měl Caia a po pravici Marcuse. Tázavě se na mě dívali.

„Aro, Cai, Marcu,“ kývl jsme hlavou.

„Chtěl bych vám poděkovat, ale už vaše služby nebudu potřebovat.“

‚Nebude? Jak to myslí? Jede domů? Tak to teda ne! Domů nepojede!‘

„Ano Aro, rozhodl jsem se, že se svou rodinou pojedu zpět domů,“ potvrdil jsem mu jeho myšlenky.

Aro si začal pečlivě hlídat myšlenky – začal počítat, kolik členů už má jeho garda.

„Ale milí Edwarde, to je mi líto. Je mi líto to, že se nechceš přidat k mé gardě. A také je mi líto, že se svou rodinou se domů nevrátíš. Mám tady něco, co tě přesvědčí,“ říkal až příliš přesládlým hlasem jako… radši nic.

„Ne Aro, nic mě nepřesvědčí,“ oponoval jsem.

„Jsi si tak jistý? Opravdu nic?“

„Opravdu nic,“ odsekl jsem. Co to hraje za hru?

„Když myslíš… Jane,“ pokynul Jane, ta přikývla a někam odešla.

Po celou tu dobu jsme tam jen tak stáli, ani nedutali a zírali na sebe. Pak se vrátila Jane a vedla sebou nějakou osobu zakrytou v kápi – pravděpodobně nějakého upíra – a nezacházela s ní zrovna nejlíp.

„Tak, ani teď i to nerozmyslíš?“ podíval se na mě tázavě Aro.

„Ne, ani teď.“

‚Cože? Jak je to možné?‘ Co je jak možné?

„Jane!“ křikl na ni Aro a než jsme se stačil vzpamatovat,tak ten upír, co ho přivedla Jane letěl přes celý sál.

Ale já jsem se šíleně spletl. Nebyl to upír. Když dopadla na zem, kapuce ji sjela z hlavy. Byla to Bella.

„Bello!“ vykřikli všichni, jen já zůstal nevěřícně zírat.

Bella. Moje Bella. Ale už to nebyla ona. Teď byla zesláblá, ležela na zemi a jen marně se snažila vstát. Na to jsem se nemohl dívat. Nemohl jsem se dívat na to, co to s ní udělali. Začal jsme vrčet a bez váhání se vrhl na Ara. A ostatní členové mé i Belliné rodiny na ostatní upíry. Měli jsme štěstí, že tady byla Bella a na nás nepůsobily jejich dary. 

Všichni jsme se prali s Volturiovými a největší chyba byla, že se nikdo nevěnoval Belle.

„Edwarde!“ Křikla někdo, zrovna když jsme se pral s posledním upírem. Otočil jsme se a spatřil upíra, který nám unikl, jak se sklání nad Bellou a rty má přitisknuté k jejímu hrdlu.

V rychlosti blesku jsem hodil toho,co jsme se s ním ještě před chvílí pral do ohně, který rozdělal Jasper a řítil se k Belle.
Odtrhl jsme od ní upíra a odhodil ho. Postaral se o něho Emmet.

„Bello…“ hlesl jsem, když jsem svíral její bezvládné tělo v náruči.

„Prosím, nesmíš mě opustit. Bello!“ křičel jsem, ale ona nereagovala.

Pak jsme na sobě ucítil tři páry rukou.

„Edwarde, už je pozdě…“ šeptal Carlisle a spolu s Emmetem s Jasperem se mě od ní snažili násilím odtáhnout, ale já se od ní odmítal odtrhnout.

Musí být šance. Musí!

Bello…

The End

Autor: MyLS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Charmed Witches - 23. kapitola: