Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Charlieho andílci - 3. kapitola

13.04.2011 (07:45) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3937×

3. kapitola - Chlápek, pro kterého pracujeme

Takže, abychom si to shrnuly… Charlie se ozval po několika letech, aby nás povolal znova do akce. Akce se týkala Dylana, který byl v minulosti manžel Belly, ale potom se rozvedli, jelikož jí zradil a já potom s ním omylem strávila hezkou chvilku na Karibských ostrovech… o tom Bella samozřejmě netuší a byla bych ráda, kdyby o tom radši nevěděla, jinak by mi to nikdy neodpustila. Pro informaci… Dylan je člověk, který je vášnivý vědec, který nám tropí už padesát šest let samé problémy, když nepočítáme tu pauzu, kterou jsme měly.

Říkáte si, proč nezestárl ani o minutu? Je to tím, že jednou v noci, kdy ještě byl s Bellou, ji poprosil, aby mu vytlačila kousek svého jedu do ampulky. Ona to s velkou radostí udělala. Chtěl to ale potom po ní každý večer, aby měl zásoby. Bella nevěděla, na co to má, ale bylo jí jedno, k čemu to potřebuje… milovala ho a jedu měla dost. Z toho jedu vyrobil prášek, který polyká každý měsíc. Látky, které jsou obsažené v prášku, jsou vysoce toxické, ale on je upravil tak, aby ho nezabily. Takže… každý měsíc ho spolkne, aby byl mladý.

Musí to ale dělat přesně v ten den, kdy si vzal první prášek. Bella nám dala informaci, že je to vždycky 13. ve 20 hodin a pět vteřin. Pokud si nevezme prášek přesně v ten den… přesně v tu hodinu, tak ten efekt přestane fungovat a zestárne na svůj pravý věk. Bella si myslí, že by mu mělo být tak 68. No, jednou mu ta zásoba dojde a on bude v pasti. Párkrát jsme mu to chtěli překazit, ale v ten den, kdy si to má vzít je pod velkou ochranou, takže nic. Vtipné je, že když nás zajal, tak bylo 11. a jelikož ho zajal ten upír, co je z konkurenční firmy, tak si Dylan nestihne vzít svůj lék a bude starý dědeček.

Teď vás zavedu do našich životů. Do životů Charlieho andílků.

Narodila jsem se 25.4 1920 před druhou světovou válkou. V tu dobu, kdy začala světová válka, mi bylo necelých 18. Jeden upír, který si myslel, že mi tím zachrání život, mě přeměnil. Vzal mě do skladiště a tam mě nechal trpět. Bohužel to byla past. Obvinil mě z toho, že já jsem upír. Když byla moje proměna dokončena, tak se do skladiště vřítilo 89 lidí a začali na mě střílet. Nic jim ale nepomohlo, aby se zachránili. Všechny jsem pozabíjela bez mrknutí oka. Když jsem je všechny spálila a utekla ze skladiště, tak jsem na zemi před skladištěm uviděla papírek.

Jsem Charlie.

Vedla sis statečně… zakryla si po sobě stopy, což je obdivuhodné. Mám pro tebe jistou nabídku. Najdi si k sobě ještě dvě upírky, které budou stejně silné jako ty… jak fyzicky tak i psychicky. Sestav si tým! Tým, který bude vykonávat ty nejtajnější operace. Společně pro mě budete pracovat a já vám slibuju, že Vám dám domov, peníze a spoustu krve. Budeme spolu vytvářet lepší svět… lepší svět, než je tenhle… ukončíme 2. světovou válku. Přemýšlej, a dej mi vědět. Najdi si holky a přijď k tomuto skladišti za rok. Pokud nepřijdeš… budu to brát jako ne.

Charlie

Charlie? Kdo je to? A proč po mně chce, abych sestavila tým? Změníme spolu svět? Kvůli tomu jsem se narodila? Abych zastavila 2. světovou válku? Ani nevím, proč si vybral mě? Mě, která ztratila rodiče, proměnila se v upíra jediný den. 6 měsíců jsem nehledala, nemělo to logiku. Já a v nějakém týmu? V týmu, kde budu vraždit lidi? Už tak mi to stěžuje moje upírská část. Celých 6 měsíců jsem jen zabíjela. Nedokázala jsem se vůbec ovládat. Moje instinkty mluvily jasně. Najít si oběť, vypít krev a schovat. Měla jsem tak dvě hodiny denně, po 1 měsíci… čili 56 obětí za měsíc… dost velké číslo. Když následoval 7 měsíc, vyhlídla jsem si dívku, která šla do lesa… sama, což pro mě bylo naprosto skvělé. Měla jsem na sobě černý plášť a černé dlouhé rukavičky, abych nezářila na slunci. Šla jsem za ní. Po chvíli se ohlédla a já se schovala za stromy. Neviděla mě, díky bohu. Potom jsem na ní vystartovala a přede mnou se snesla jedna upírka. Měla blonďaté hodně dlouhé vlasy a vypadala velmi rozzuřeně.

„Co ji chceš udělat?“ zeptala se a postavila se do obranné pozice.

„Já… já…“ zašeptala jsem. Nevěděla jsem, že je pod něčí ochranou.

„Je to moje kamarádka, ale při tvém štěstí tě chápu. Máš žízeň… posluž si, ale mám pro tebe špatnou zprávu… ona je upírka. Já jsem Rosalie.“

„Alice,“ řekla jsem a oddychla si. Nechtěla bych si s ní nic začínat. Pak mi to docvaklo. Charlie po mně chtěl 2 upírky a před sebou 2 upírky znova mám.

„ Já vím, že se Vám to asi bude zdát divné, ale nechtěly byste se mnou pracovat?“ zeptala jsem se jich. Rosalie chvilku přemýšlela.

„Co je to za práci?“ zeptala se, a než abych jí to vysvětlila, tak jsem jí ukázala ten papírek od Charlieho.

„Jsme Bella,“ řekla mi upírka za Rosalie a začala si číst dopis společně s Rosalií.

„Ne, nebudu pracovat pro někoho, kdo chce, abych zabíjela,“ vyštěkla Bella.

„Charlie,“ řekla jsem.

„Co?“ zeptala se Bella.

„Charlie.“

„To mi je ukradený, jak se ten parchant jmenuje, ale…“

„Uklidni se, Bells,“ řekla ta upírka.

„Neříkej mi tak!“ řekla rozzuřeně. Bella byla pěkně naštvaná, to bylo vidět i slyšet.

„Vždyť to není tak zlé,“ řekla Rose nazpátek.

„Že není? Rosie, vždyť po nás chce, abychom zabíjely. Jdeme!“ řekla Bella.

„Ale ty už zabíjíš,“ řekla jsem a Bella se otočila.

„Co prosím?“ zeptala se.

„Říkala, že už zabíjíš,“ zopakovala Rosalie.

„Já ji slyšela.“

„Každá kapka, která protekla tvým hrdlem, tak…“

„Co?“ zeptala se znova Bella.

„Já…“ Chtěla jsem to doříct, ale Bella na mě začala křičet.

„Ty ani nevíš, jak jsem se stala upírem. Jsem už dva měsíce stará a vypila jsem určitě víc lidí, jak ty…“

„Zkus to,“ zašeptala jsem.

„Nevím… možná něco přes 20,“ řekla.

„Super… sice jsem starší o 5 měsíců, ale jestli umíš dobře počítat, tak za šest měsíců jsem vypila 514 lidí… počítám k tomu i ty lidi, co jsem zabila hned svůj první den… těch bylo asi 89.“ Bella s údivem přestala dýchat.

„Tolik?“ zeptala se Rosalie.

„Ty si to počítáš?“ zeptala se Bella.

„Ano, chci vědět, kolik lidí jsem zabila. Neumím se ovládat, prostě mi to nejde… a Charlie nenapsal, že budeme zabíjet lidi, ale nejspíš budeme zabíjet upíry. A nejspíš už ani zlejší nebudu… jsem upír, proboha, už jsem si dávno koupila lístek do pekla. Tak co můžu ztratit… nikdo z mých příbuzných, a tím myslím opravdu nikdo, už by se mnou nemohl být v jedné místnosti. Jsem stvůra… 7 měsíců jsem si říkala, že to dělat nebudu a teď se ukážete vy a já si řekla, proč ne… a…“

„Jdu do toho,“ řekla Rosalie.

„Vážně?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Jasně… asi si budete myslet, že mi ta krev vymyla mozek, ale už se na to těším,“ vykřikla šťastně Rosalie.

„Páni… teď se asi čeká na mě, že se přidám, ale to se nestalo,“ odpověděla Bella, rozloučila se s Rosalie a šla pryč.

„Kdyby sis to rozmyslela, tak za 5 měsíců u skladiště,“ křikla jsem ještě na ní do dálky. Po celých těch 5 měsíců jsme se s Rosie skamarádily. Naučila mě se ovládat.

…

„Musíš se nadechnout a vydechnout pusou a zavřít oči. To ti zaručeně pomůže,“ řekla Rosalie před tím, než jsme se vydaly na lov… na lov lidí. Běžela jsem lesem… skákala jsem přes malé pařezy a keře a potom jsem skočila na strom. Vyhlížela jsem si obětního beránka. Uviděla jsem nějakého kluka, jak se objímá s holkou. Rychle jsem skočila ze stromu přímo před ně a holce jsem zkroutila vaz. Šla jsem k němu a dala nos až k jeho vlasům. Vdechla jsem jejich vůni. Alice! Alice… co to děláš? Soustřeď se! Nádech a výdech a nádech a výdech! Zavřít oči! Když jsem je ale otevřela, tak jsem uviděla Rosalie, jak klečí nad tělem chlapce a pije mu z krku krev.

„Rosie?“ vykřikla jsem.

„Ano?“ Zvedla hlavu od zakrváceného krku a usmála se. Překvapeně jsem se na ni podívala.

„Je sladký,“ objasnila mi.

„Super, takže ty mě tady učíš, jak se ovládat a sama se ovládat neumíš.“ Zasmála jsem se.

„Bella mě to chtěla naučit, ale to není nic pro mě. Mám to ráda.“

„Krev?“ zeptala jsem se.

„Ne, ty hlupáčku, zabíjení… možná jsem byla v minulém životě nějaký krvelačný zabiják… možná mě proměnil ten upírský jed… nevím, jaký byl můj život předtím, než jsem se stala upírem. Ale podle toho, že mě nikdo nehledal, je asi zřejmé, že jsem bez rodiny.“

„Kde ses stala upírem?“zeptala jsem se jí.

„13. února 1902,“ řekla.

„Aha.“

„Bydlela jsem v malém městečku v Itálii. Už si ani nepamatuji, jak se to městečko jmenovalo,“ pověděla a hodila tělo muže pod strom.

…

Po 5 měsících jsme se vydaly ke skladišti. Byl tam nějaký muž. Přišly jsme k němu.

„Přišly jste jen dvě,“ oznámil.

„Ano, ale to nevadí,“ řekla jsem. Byl to člověk, proč by Charlie posílal člověka?

„To vadí, musíte být tři.“

„A já zase mám žízeň, ale nejspíš tě zabít nemůžu, takže oba dva nedostaneme, co chceme,“ řekla Rosie.

„Nemůžu Vám předat zprávu, když nejste tři.“

„Řekni nám to!“ řekla unaveně Rosie.

„Máte jet do Austrálie… tam bude vaše základna… tady máte tašku, ve které jsou vaše letenky, oblečení, hygienické potřeby, ručníky atd.,“ řekl a podal nám tři tašky. Jedna určitě patřila i Belle.

„Kde jsou letenky?“ zeptala jsem se ho.

„To ti neřeknu, upírko.“

„Rose? Zkus se ho zeptat ty a dívej se mu do očí, prosím!“

„Proč?“ zeptala se.

„Prostě to udělej!“ přikázala jsem jí.

„Kde jsou ty letenky?“ zeptala se a podívala se mu hluboce do očí.

„V zadní kapse,“ řekl.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala se Rosie.

„Máš schopnost… umíš ovládat lidi,“ objasnila jsem jí.

„Vážně?“ zeptala se.

„Vážně,“ řekla jsem.

„Super,“ vykřikla šťastně.

„Ahoj,“ řekl někdo za námi, a když jsem se otočila, tak jsem viděla Bellu.

„Páni, myslela jsem, že už nepřijdeš,“ řekla Rose.

„Já taky, ale nechtěla jsem tě ztratit a bála jsem se, že bych tě už potom nenašla,“ řekla Bella.

„Ahhh… to je milý,“ řekla Rosie a Bellu objala.

„Pojď sem,“ řekla Rose a já šla k holkám. Pořádně jsme se objaly.

„Víte, že tohle je náš nový a nekonečný začátek?“ zeptala se nás Bella.

„Máš pravdu,“ řekly jsme obě dvě najednou.

2. kapitola - 4. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Charlieho andílci - 3. kapitola: