Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Charlieho andílci - 2. kapitola

10.04.2011 (11:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2949×

2. kapitola - Past

„Kde je?“ zeptala se mě Bella.

„Nevím, ale nějak dlouho jí to trvá,“ řekla jsem.

„Tohle není její styl… měla tu být už před několika minutami,“ řekla Bella.

…

V tu dobu o pár kilometrů dál

Mžourala jsem očima a vůbec je nemohla otevřít. Snažila jsem se, ale nic nezabíralo. Po několika minutách jsem to vzdala a zaposlouchala se. Někde… asi 12 metrů ode mě kapala voda na zem. Kapala nejspíš z 30 metrové výšky. Je to tu poměrně velké… předpokládám. Možná sklad? Dvoje dveře, podle toho, jak tu víří vzduch. Místnost bez oken. Voda kape ze stropu, což znamená, že je nějaký otvor nahoře. Pokud bych se nějak dostala na horu, tak bych aspoň mohla vidět dírkou, kde to krucinál jsem. Začala jsem se tedy zase soustředit na oči, ale pořád nic. Jakoby mi je někdo přilepil vteřinovým lepidlem. Ach jo… chtěla bych vědět, jestli se odtud vůbec dostanu. V nejhorším případě vyschnu… budu bez krve. Snad si pro mě holky přijdete, ať jsem, kde jsem.

…

„Našla jsi něco?“ zeptala jsem se Belly.

„Ne, nic… jakoby se úplně vypařila… ani Dylan tu nikde není. Počkat… co je to?“ zeptala se a měla v ruce nějakou obrovskou jehlu.

„Něco mi říká, že tohle není normální velikost jehly. Radši ji nebudeme rozebírat,“ řekla jsem a potom jsem za sebou uslyšela šustnutí. Rychle jsem se otočila a uviděla Dylana. Bella na něho rychle vystartovala a přitlačila ho ke zdi. Přišla jsem k němu a přiložila mu jehlu ke krku.

„Tak… máš 5 vteřin na to, abys vyklopil, co víš,“ řekla jsem.

„Nevím, o čem to tady mluvíš,“ šeptl.

„Pět,“ řekla jsem.

„Vážně,“ odpověděl.

„Čtyři,“ naznačila Bella rty.

„Tak počkat… jak mám vědět, o co jde?“

„Tři,“ zakřičela jsem.

„Ale no, tak… holky. Snad se nějak domluvíme, ne?“ zeptal se.

„Dva,“ křikla Bella.

„Ne… co mi uděláte?“

„Jedna,“ řekla jsem, vzala hrot jehly a strčila mu ji do levého kolene. Zakřičel, jak smyslů zbavený.

„Mluv,“ křičela Bella.

„Vážně… nevím, o čem mluvíte…“

„Ahhh,“ zakřičela jsem a strčila mu ji do pravého kolene. Znova zakřičel a popadl se za koleno.

„Špatná odpověď,“ řekla Bella.

„Dylane… začínáš mě unavovat, buďto nám řekneš, kde je, co jsi s ní udělal, a slibuju, že umřeš bezbolestně anebo tě zabijeme a najdeme si ji sami… a věř, že ta druhá možnost je pro tebe daleko, ale daleko bolestivější,“ řekla jsem mu do ucha.

„Tak dobře, tak dobře,“ řekl, „ řeknu Vám to.“

„Hodný chlapec,“ řekla Bella a obě dvě jsme nastražily uši.

„Musíte jít ale blíž, nemůžu pomalu mluvit a ani těma svýma upírskýma ušima, byste mě neslyšely.“

„Super,“ řekla jsem ironicky. Šla jsem k němu, a když jsem byla už úplně u něho, tak jsem ucítila velkou bolest v břiše. Podle toho, jak Bella zakřičela, jsem věděla, že cítila stejnou bolest.

„Naserte si, děvky,“ řekl Dylan a já padla k zemi.

…

Ve skladu

Po chvíli jsem uslyšela vrzání dveří. Nějací dva muži šli ke mně. Upíři, střední postavy… určitě někoho nesli, tím jsem si byla jistá. Potom jsem se ale zděsila. Bella… Bellin parfém… taky ji zajali? Uslyšela jsem z pravé strany ránu a z levé taky. Přinesli dvě těla? Ach… panebože ne… to je Bella a Rosalie… to ony jsou tady se mnou. Nemohla jsem se hýbat celým svým tělem. Nemohla jsem ani pohnout rty. Potom jsem uslyšela, jak se ke mně blíží kroky. To byl Dylan… poznám to podle jeho bot… mají tenčí podrážku, takže jeho kroky jsou tišší, než ty upíří. Přistoupil ke mně a skrčil se. Poznala jsem to podle toho, že mu křuply silně klouby… to by slyšel i hluchý člověk.

„Zlatíčka moje… copak my s vámi uděláme?“ zeptal se… nevím, jestli se ptal mě nebo jestli to byla řečnická otázka, ale pokud by se ptal mě, tak pro něho mám odpověď… Ty idiote… tys mě znehybnil, abych nemohla vidět, pohnout se a natož mluvit, takže nevím, proč mi tu pokládáš otázky, když ti na ně asi nemůžu odpovědět?

„Nejspíš si říkáš, proč nemůžeš mluvit, ani se hýbat atd. Je to tím, že jsem ti dal vir do těla, který zabíjí ten tvůj jed… je to velice účinné… sice bylo hodně obětí, jelikož jsme to museli na někom vyzkoušet, ale tak co… posloužili na dobrou věc,“ řekl. Na dobrou věc? Zbláznil ses?

„Miluju to, že jsem chytrý, ale bez tebe bych to nedokázal, lásko moje,“ řekl. Jak to myslíš?

„Pamatuješ si tu překrásnou noc tenkrát na Karibských ostrovech?“ zeptal se mě. Panebože… snažím se na tu noc zapomenout celým svým srdcem a podvědomím.

„Překrásná noc… ta noc s tebou byla kouzelná.“ Zasmál se. Překrásná? To ano… s tebou? Fuj… jestli to někdy řekneš Belle, tak tě zabiju… to přísahám. Najednou jsem ucítila další silnou bolest v břiše. Potom jsem ale začala cítit konečky u nohou… najednou jsem mohla pohnout rty a všechno bylo zase v normálu. Otevřela jsem oči a přede mnou stál nějaký upír. Podal mi ruku a já ji přijala.

„Kdo…“

„Kdo jsem?“ zeptal se a já přikývla.

„Jsem… to tě teď vlastně nemusí zajímat… protilátku jsem dal i tvým kamarádkám,“ řekl.

„Dík,“ řekla jsem.

„Dělám jen svoji práci,“ řekl.

„Práci? Pro koho děláš?“ zeptala jsem se ho.

„Ani nevím, jak vypad…“

„Jak vypadá?“

„Jo, přesně… čteš mi myšlenky?“ zeptal se.

„Ne, jen asi vím, pro koho děláš,“ odpověděla jsem.

„Schválně… pro koho?“ zeptal se.

„Pro Charlieho,“ řekla jsem rozhodně.

„Ne.“ Tahle odpověď mě překvapila.

„Ne?“

„Ne,“ zopakoval.

„Páni, takže je víc takových organizací?“ zeptala jsem se.

„Ne, jen dvě… takže jsme vlastně tak trochu konkurenti,“ řekl, a i když jsem si to uvědomila ve stejnou chvíli jako on, tak mi to bylo v tu chvíli fuk. Byl sladký a to mi stačilo k tomu, abych věděla, že si z něho žádného konkurenta neudělám.

„Mám, pro co jsem si sem přišel,“ řekl.

„Pro co?“ zeptala jsem se.

„No… přišel jsem si sem přeci pro vir a antivir. Ty snad ne?“ zeptal se a pak mi to docvaklo. Charlie nechtěl, abych dostala Dylana… on chtěla, abych získala tu zbraň, kterou Dylan sestrojil. V našem případě to byl virus.

„To ti ale nemůžu dovolit,“ řekla jsem a postavila se do obranné pozice.

„Páni… brunetka je ostrá,“ řekl.

„To my všechny,“ řekla Rosalie, když se probrala.

„Jdi mi z cesty… Barbie.“ A jéje… to jsi říkat neměl. Rosalie na něho vystartovala, ale on ji odrazil. Vrhla jsem se na něj, ale vyhnul se mi a já skončila na zemi. To samé se stalo i Belle. Rychle vyběhl pryč dveřmi. Holky za ním běžely.

„Holky… nechte ho,“ vykřikla jsem. Rosalie a Bella ke mně rychle přiběhly.

„Co blázníš? Dostaly bychom ho,“ řekla Rosalie.

„My ale máme, pro co jsme měly přijít,“ řekla jsem.

„Cože?“ zeptala se Bella. Zvedla jsem ruku a v nich držela pár ampulek.

„Jak si to…?“

„Při jeho nepozornosti jsem vzala ampulky z támhle toho stolu, potom jsem mu je vyměnila v bundě a v džínech a dělala, že jsem jako spadla na zem… normálka, a než si uvědomí, že jsem ho podvedla, tak už dávno budeme pryč,“ řekla jsem. Holky mě objaly.

„Ty seš naše hvězda,“ řekla Rosie.

„Já vím,“ odpověděla jsem a políbila obě na tvář.

„Takže… kdo se chce po cestě stavit ještě na nákupech?“ zeptala jsem se a v té chvíli mi zazvonil mobil. Bylo to neznámé číslo.

„Ano?“ zeptala jsem se.

„Tady kluk, kterého jsi obrala o kšeft… dobrá práce… jelikož jsem ale právě ve vzduchu a nemůžu tě zastavit, tak jsem ti chtěl popřát s maskováním stop hodně štěstí,“ řekl a zasmál se.

„To dělat nemusím… mám na to svoje lidi,“ řekla jsem.

„To já taky a ti tam budou za necelou minutu a jinak jsem ti chtěl říct ještě něco… toho tvého milence jsem si vzal sebou,“ řekl.

„Dylana?“ zeptala jsem se. V tu ránu holky zpozorněly.

„Ano, Dylana,“ řekl.

1. kapitola - 3. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Charlieho andílci - 2. kapitola: