Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Charlieho andílci - 1. kapitola

08.04.2011 (19:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3628×

1. kapitola – Jak to všechno začalo

„Jistě, Charlie,“ řekla jsem do telefonu. Holky přišly a nasadily překvapený výraz.

„Zavolal?“ zeptala se Bella.

„Zavolal,“ řekla jsem tiše.

„Po tolika letech? Já myslela, že je mrtvý nebo si najal někoho jiného?“ řekla Bella.

„A koho? Jsme ty nejlepší z nejlepších,“ řekla Rosalie.

„Kecy… já na něho seru… ten život je už minulostí,“ řekla Bella.

„Co kecáš? Miluješ tenhle život…“ Zasmála jsem se na ni.

„Má pravdu… Alice má pravdu. Miluješ tenhle život. Zabíjení a tak. Je to tvoje zábava,“ pošeptala jí do ucha Rosalie.

„Nechte toho, měla jsem to ráda, ale už se k tomu nechci vrátit,“ vykřikla uraženě a sedla si na pohovku.

„Možná ne, ale budeš to mít ráda, až uvidíš, kdo je náš cíl,“ pověděla jsem a ukázala jí fotku na svém iPhonu.

„Ne…“ zakřičela Rosalie.

„Jo,“ odpověděla jsem.

„Zhubl,“ řekla Bella překvapeně.

„Zhubl? To je jediné, co řekneš?“ zeptala se Rosalie.

„A co mám na to asi tak říct?“ zeptala se jí Bella.

„Co třeba… On je taky zpátky?“ řekla Rosalie pobaveně.

„No, to sice jo… ale… asi máš pravdu… počkat, on je náš cíl? Máme ho sejmout? Zase? Vždyť jsme ho už jednou oddělaly, ne? Na to, že je to člověk, je hodně odolnej.“ Zasmála se Bella.

„Jo, máme ho sundat… dělá nám nějaké problémy v Portugalsku… vyrobil nějakou zbraň proti upírům… nevím, co si to zase vymyslel, ale podle Charlieho je to tentokrát skutečné,“ řekla Rosalie, když četla zprávu z počítače.

„Takže další balení?“ zeptala se Bella.

„Nejspíš,“ zašeptala jsem a šla do svého pokoje. Vzala jsem tašku zpod postele a začala si balit. Šla jsem do koupelny a sbalila si všechnu kosmetiku. V tu chvíli vlítla Rosalie do pokoje.

„Co se děje?“ zeptala jsem se rychle.

„Chceš, abychom letěly druhou nebo první třídou?“ zeptala se Rosalie.

„Co myslíš?“ řekla jsem sarkasticky.

„První?“ hádala.

„Jasně… turistickou nelítám,“ dodala jsem a Rosalie hned zmizela. Potom se ale vrátila.

„A proč ne tryskáč?“ zeptala se znova.

„Nenavrhla jsi ho,“ řekla jsem.

„Jasně, takže tryskáč.“ Přikývla jsem a dala kosmetickou taštičku do tašky. Potom jsem vzala asi deset tenkých svetrů ze skříně, hezky je poskládala a hodila je taky do tašky. Takhle to šlo až do rána. Bella a Rosalie do rána taky balily, ale všechno ostatní… jako nábytek apod. Všechno to ale házely před dům a zapálily to. To byl náš postup. Zničit všechnu naši DNA. Potom vzaly popel a rozhodily ho po lese okolo pěti kilometrů od našeho. Je to trochu přehnané, ale takové jsou postupy, kterými se řídíme. Zabalila jsem poslední tašku a hodila to všechno do svého sporťáčku. Potom jsem ještě zavolala Mikovi, aby mi zařídil převoz mého autíčka do Portugalska, a potom jsme mohly letět. V letadle bylo pohodlně. Každá jsme měly vlastní kabinku. My jsme si ale společně zalezly do jedné postele a koukaly se na Na hraně lásky… krásný film. Pily jsme u toho krev a užívaly si.

„Miku? Přines nám ještě dva pytlíky!“ vykřikla Rosalie. Mike přišel i s objednávkou.

„A co třeba kouzelný slovíčko?“ zeptala se Bella.

„Proč plýtvat kouzelnými slovíčky, když je stejně ovlivněný?“ zeptala se Rosalie.

„Neudělalas náhodou…“

„Udělala. Co je na tom tak špatného?“ odvětila mi Rosalie.

„Máme svoje schopnosti používat s rozvahou,“ řekla jsem hned na to.

„Když myslíš,“ řekla a šla k Mikovi.

„Ne, teď už to nech,“ vykřikla Bella.

„Fajn,“ pověděla Rosalie a v klidu si vychutnávala svůj pytlík s krví.

„Podělíš se?“ zeptala jsem se jí.

„Jasně,“ řekla Rosalie. Napila jsem se a ucítila, jak krev prostupuje mým krkem a hasí ho. To je úleva.

„Měla by si pít častěji,“ řekla Bella.

„Nepiju lidskou krev,“ řekla jsem uraženě.

„To tak teď nevypadá.“ Zasmála se Rosalie.

„Pochopte mě, holky! Já nemám ráda násilí,“ řekla jsem uraženě.

„To říká upírka, která si vydělává zabíjením,“ šeptla Bella Rosalie do ucha. Ignorovala jsem jí a radši se koukala z okna. Po několika hodinách jsme dorazily do Portugalska. Vystoupily jsme z letadla a začalo svítit sluníčko.

„Bello?“ zakřičela jsem.

„Jasně, už se na tom dělá.“ Začala se soustředit a po chvilce na souhlas kývla. Vyšla jsem na slunce a nesvítila jsem. Paráda… miluju její schopnost.

„Dík,“ řekly jsme s Rosalie dohromady.

„Není zač,“ odvětila Bella.

„Takže podle Thomase by měl být Dylan asi tak 124 km od letiště,“ řekla jsem.

„Super, takže se tu sejdeme za hodinu,“ řekla Bella. Já a s Rosalie jsme se zastavily a podívaly se na ni.

„Musíme si zařídit pasy a tak,“ odvětila. Usmály jsme se na ni.

„A auta a…“

„Nech toho!“ řekla Rosalie.

„Čeho?“ zeptala se Bella překvapeně.

„Jsme tvoje nejlepší kamarádky, takže poznáme, když tam chceš být jako první a vyřídit si to s ním sama, ale potřebuješ nás a ty to víš, takže teď všechny tři nasedneme do auta a vydáme se na cestu. Thomasovi zavolám, aby vyzvedl věci z letiště, a aby je dovezl do hotelu,“ řekla rychle Rosalie a začala telefonovat.

„To jsem tak průhledná?“ zeptala se Bella.

„Zlato, známe tě už od dětství… ty pro nás budeš vždycky průhledná,“ zašeptala jsem jí do ucha a políbila ji na tvář. Smutně se usmála a nahlas vzdychla.

„To bude dobrý,“ řekla jsem konejšivě a pohladila ji po vlasech.

„Já vím, ale i tak se bojím. Nechci ho znova vidět, víš? Když jsme ho minule zlikvidovaly, teda myslely jsme si, že jsme ho zlikvidovaly, tak jsem cítila tolik bolesti a tentokrát se bojím, že už další bolest prostě neunesu.“ Začala vzlykat a já ji dál hladila po vlasech.

„Takže domluveno. Volala jsem Thomasovi, všechno zařídí. Můžeme se vydat na cestu,“ řekla Rosalie vítězoslavně. Když viděla, v jakém stavu je Bella, tak ji láskyplně objala.

„Můžeme?“ zeptala jsem se Belly a ona jen přikývla.

„Super,“ řekla Rosalie. Následně jsme byly v autě a jely jsme po dálnici.

„Už tam budeme?“ zeptala se Bella a já se s Rosalie zasmála.

„Jako malý dítě,“ řekla Rosalie. Bella se zasmála a pohladila ji po vlasech.

„Za chvilku tam budeme, slibuju,“ řekla jsem a sjela z dálnice. Před námi už bylo město, ve kterém se měl ukrývat Dylan.

„Jsi připravena?“ zeptala se jí Rosalie ještě.

„Jo,“ řekla rozhodně Bella.

„Tak to je dobře, protože budeme potřebovat tvoji pomoc.“ Mrkla na ni a ještě ji objala.

„Tak jo, jdeme na to holky… jako za starých časů,“ řekla jsem a mrkla na ně. Rychle jsme vylezly z auta a běžely lesem. Přelezly jsme pár domů a potom jsme viděly Dylana, jak se vesele prochází po náměstí.

„Běžte… já ho přivedu,“ řekla jsem. Holky rychle skočily dolů společně se mnou a potom jsme se rozdělily. Rychle jsem se dostala k Dylanovi a chytila ho pod paží.

„Nazdárek, zlatíčko,“ řekla jsem mu do ucha. Dylan se začal chvít a z tváře mu veškerý úsměv spadl.

„Co… co tu děláš?“ zeptal se.

„Co myslíš? Mám pro tebe takovou nabídku,“ řekla jsem mu do ucha.

„Jakou nabídku?“ zeptal se na jednou.

„Půjdeme hezky spolu támhle do té uličky a nikomu se nic nestane,“ řekla jsem trošku hlasitěji.

„To ale nepůjde,“ řekl.

„A pročpak ne?“ zeptala jsem se.

„Protože tohle je past.“

„Past?“ zeptala jsem se ho.

„Ano, past. Věděli jsme, že i když teď nejste ve službě, tak až se Charlie dozví, že žiju a že dělám neplechy, tak že vám zavolá a vy zase přiběhnete jako jeho cvičení pejsci,“ řekl. Rychle jsem si vyndala z kapsy zrcátko a otevřela ho. Dělala jsem, že se koukám, jak vypadám, ale to byl klam. Koukala jsem se, kolik jeho poskoků tu je. Většina to byli upíři. Sakra.

„Ale proč? Kdo jsou ti tví poskoci?“ zeptala jsem se.

„Proč? Ti poskoci jsou upíři, které jste dali k Charliemu do vězení. Ano… přesně tak… byli hodně naštvaní a tak přišli za mnou… no a já jim vyhověl, proč taky ne, když z toho kápnou nějaký ty prachy,“ řekl Dylan a usmál se.

„Ty parchante… takže to byla jen zástěrka? Ta zbraň proti upírům?“ zeptala jsem se ho a on ke mně přišel. Naklonil se k mému uchu.

„Ne, zlatíčko, to zástěrka nebyla,“ zašeptal a potom jsem ucítila silné štípnutí na břiše. Rychle jsem se podívala na břicho a viděla velkou jehlu, jak je zabodnutá v mém břiše.

„Toho bude…. toho budeš…“ Stihla jsem ještě říct a potom jsem se sklátila na zem.

2. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Charlieho andílci - 1. kapitola: