Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Changed life! - 3. kapitola

05.08.2011 (20:15) • Caira • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1861×

„Chci ti tam toho hodně ukázat. Pláže, útesy a samozřejmě mé a máminy staré přátele.“

„Koho například?“ zeptala jsem se zvědavě. Kéž bych tu otázku nikdy nevyslovila.

„Harryho a Sue Clearwaterovi, Quila Atearu a Billyho Blacka.“ V tu chvíli jsem ztuhla na místě.

Ležela jsem na posteli ve svém pokoji a zírala do stropu. Má mysl se zabývala spletitými cestami mého života. Do popředí se protlačovaly rozhovory s maminkou.

„Mami, kdy zase pojedeme za strýčkem Charliem?“ zeptala jsem se, jako už tolikrát, když jsem byla malá.

Maminka se ke mně přiklonila a usmála se. „Co kdyby strýček přijel k nám, Bells? Ve Forks stejně pořád prší.“

Nikdy se mnou nechtěla jezdit do Forks. Vlastě jsem tam před její smrtí byla tolikrát, že by se to bez problémů dalo spočítat na prstech jedné ruky. Ale nerozuměla jsem tomu. Ona přece tohle malé deštivé městečko milovala.

„Miluju vás. Vyřiď to Charliemu a Billymu, miláčku.“ Její poslední slova před smrtí.

Všechno perfektně zapadalo na své místo. Ona ho milovala, měla s ním dítě, ale on o ni zjevně nestál. Nebo třeba nestál o mě. Kdo ví.

Znechuceně jsem si odfrkla a posadila jsem se. Nemělo cenu zabývat se minulostí a trýznivými vzpomínkami. Měla jsem před sebou jiný úkol.

Vylezla jsem z postele. V koupelně jsem se trošku upravila a vydala jsem se k šatně, která byla zaplněna předchozího dne. Jeden by neřekl, jakou rychlostí dokáže takový malý černovlasý skřet pobíhat po obchodech. Našla jsem si světle modré jeany, světle fialové dlouhé tričko a bílý, ještě delší svetr. Venku to nevypadalo zrovna na slunečný den, takže teplé oblečení. A něco neutrálního. Bohužel, v žádném módním časopise nenajdete, jak se obléknout na první schůzku s vaším otcem. K outfitu jsem přidala ještě líčení a účes, což v pro tento den znamenalo řasenku, hydratační balzám na rty a volně rozpuštěné vlasy. Toť vše.

Seběhla jsem schody a na Charlieho jsem nakonec narazila v kuchyni. Seděl na barové židličce a upíjel svou pravidelnou ranní kávu. Nikdy jsem moc nechápala, proč ji vlastně pije. Vždyť je to poloupír! Svou závislost na kafe chápu, jsem čtvrtinový upír smíchaný s vlkodlakem nebo něčím takovým, budiž, ale u Charlieho mi to vždycky nesedělo. Rozhodla jsem se tomu přijít na kloub. Nalila jsem si opravdu velký hrnek – prostě závislost – a posadila jsem se přímo naproti něj. Zkoumavě jsem si ho prohlížela.

Je docela zvláštní dívat se na někoho, kdo by mohl být váš otec, kdo vypadá jako váš otec, ale vy tak nějak víte, že je to takhle špatně. Charlie by měl vypadat jako teenager, něco mezi osmnácti a dvaceti. Místo toho seděl proti mně velmi dobře vypadající čtyřicátník. Se sportovní postavou v dobře padnoucím obleku, s velmi módním účesem… a s tázavým výrazem v očích. Ale co ty nezbedné jiskřičky?!

„Co tak koukáš?“ zeptal se nadmíru pobaveně a něco v jeho hlase mi vehnalo krev do tváří. Nechtěla jsem ani domýšlet, jak v té chvíli asi vypadám.

„Ále nic,“ protáhla jsem líně. Vždyť jsem před pár minutkami vylezla z postele, že. „Já jen, zajímalo by mě, proč nemáš přítelkyni. S tvojí vizáží, množstvím aut a velikostí konta… Zdejší ženy se o tebe musí přímo prát.“ Triumfální zazubení.

Charlie si pohrdlivě odfrkl. „Neříkám, že tady nejsou takové, které by to nezkoušely. A některé jsou značně vytrvalé. Až mi to leze na nervy. Já o ně ale opravdu nestojím. Mám svůj život rád takový, jaký je. A navíc, co bych já dělal s člověkem. Víš, že by to nemohlo trvat dlouho a… co kdyby se jí něco stalo? Opravdu mi to vyhovuje takhle. Navíc mám tebe.“ V závěru svého pochmurného monologu na mě mrknul. Rozhodla jsem si na seznam svých úkolů dopsat další položku – najít Charliemu přítelkyni.

Po zbytek snídaně už jsme nepromluvili. Následná cesta do rezervace proběhla také v tichosti.  Až když jsme vystoupili z auta, jsem se rozhodla promluvit.

„Charlie?“

„Ano, Bells?“

„Víš, mohla bych se nejprve trochu projít? Strašně dlouho jsem tady nebyla, ale pamatuju si, jak mě tady máma vodila a všechno mi ukazovala. Já…“ odmlčela jsem se, aby pochopil. Sice jsem chtěla taky trošku vzpomínat, takže to zase taková lež nebyla, ale hlavně jsem si musela promyslet, co očekávám nebo neočekávám od rodinného setkání.

„Jistě, zlato. Budeme u ohně kousek od útesů. Támhle,“ mávnul rukou v daném směru. „Nemůžeš si nás nevšimnout.“ Usmál se.

„U ohně? Vždyť je teprve deset dopoledne.“

„No, tuším, že ti to vzpomínání zabere hodně času a navíc je tady pořád zamračeno, takže se stmívá o dost dřív, asi kolem čtvrté odpoledne. A divila by ses, kolik toho kluci sní, takže bude potřeba začít chystat jídlo brzy.“ Zasmál se. Já mu úsměv opětovala a naše cesty se rozešly. Charlie zamířil k jednomu z mnoha dřevěných domků, zatímco já se vydala k pláži.

Jako už tolikrát, i v tomto případě, měl Charlie pravdu. Procházka po pláži mi opravdu zabrala spoustu času. Nejprve jsem navštívila místa, která mi ukázala maminka, když jsme tady byly společně. Nějakou dobu jsem seděla na útesech a pozorovala vlny. Bylo to zvláštně uklidňující. A taky zdlouhavé. Než jsem se nadála, byly dvě hodiny odpoledne. Rozhodla jsem se vrátit dolů na pláž a trošku přemýšlet. Našla jsem si takový velmi zvláštní vyvrácený kmen, na který jsem nakonec usadila. Moje mysl se opět vydala na procházku napříč vzpomínkami.

Ani jsem si nevšimla, že je někdo poblíž, a to mám opravdu vytříbené smysly, dokud na mě dotyčný nepromluvil.

„Ty jsi Charlieho neteř, viď?“ Byl to celkem vysoký, opálený kluk s rozverným úsměvem na tváři. Jeho optimismus, který vyzařoval široko daleko, byl opravdu nakažlivý. Musela jsem se usmát nazpět.

„Ano, jsem Isabella Swan, Charlieho neteř. A ty jsi?“

„Jacob Black,“ blýskl po mně dalším zářivým úsměvem. Ovšem já zvládla pouze konsternovaně zírat. Black? Black?! Moje mysl se rozběhla závratnou rychlostí. To přece nemohl být… Ovšem, musela jsem se co nejrychleji nahodit zpátky do použitelného stavu. Do půl vteřiny jsem se zářivě usmála.

„Ty máš něco společného s Charlieho přítelem, Billym Blackem?“ Snažila jsem se být nenápadná. Jacob se šibalsky usmál.

„Jen něco málo. Kromě vlčího genu, který má většina kluků ve vesnici, a celkem běžného příjmení, taky dům, moje sestry Rebecu a Rachel a hodně bohatou rodinnou historii.“ Pousmála jsem se. Na nic dalšího jsem se prostě nezmohla. Normálně bych se opravdu upřímně rozesmála, koneckonců, Jacob se opravdu snažil, ale najednou prostě nic. Dál jsem zírala na… na koho vlastně. Na svého polovičního bratra?! No potěš koště… A to se ani nezmiňuju o dvou sestrách, s nimiž jsem ještě neměla tu čest. Ó, můj Bože!!!

Snědá ruka mi zakmitala před obličejem. „Jsi v pořádku, Isabello?“ Ok, návrat do reality. Bráška vypadal fakt starostlivě.

„Jo, je mi fajn. Jen jsem se zamyslela. Občas se mi to stává,“ mrkla jsem na něj. „A prosím, říkej mi Bello. Nějak tu Isabellu nemusím.“

„Dobře, Bells. Ty mi pro změnu říkej Jaku, ok? Jo a už bychom asi měli pomalu jít, jinak nám to kluci všechno sežerou. Už je po páté. Doufám, že tam něco zbylo. Nevěřila bys, co taková smečka všechno spase. Je to neskutečné. Stejně jsem tam už měl namířeno, když jsem tě tady zahlédl. Jdeme tedy?“ V duchu jsem obdivovala rychlost, jakou se Jakovy rty pohybovaly. Takhle snad nemlela ani Alice, když plánovala, co všechno si koupí, což už je opravdu úctyhodný výkon.

„Tak pojďme, nemůžu tě přece nechat umřít hlady.“ Zakořenil se na mě. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle jsme si porozuměli. Asi za to můžou geny. Musela jsem si umravnit mysl. Pesimismus? Ne. Optimismus? Ano!

Určitě ho budu potřebovat.

Tak zlé to snad nebude.

Ale bude…

Ala kušuj. Vždyť se jen jdu setkat s tátou. Brášku už jsem si celkem oblíbila. Když ho máma milovala, nemůže být tak špatný…

Jak myslíš.

Mlč už!

Má myšlenková rozprava naštěstí neměla dlouhého trvání a druhá část mého já opravdu zmlkla. Jacob mezitím stále brebentil a společně jsme si to nezadržitelně šinuli k ohni. S tím přicházel také vrchol celého dne.

Šli jsme společně nějakou zkratkou přes les, údajně to mělo být mnohem blíž, ale něco mi našeptávalo, že mě chtěl Jake spíš postrašit, každopádně nás nikdo neviděl přicházet. Navíc jsme šli po větru, takže nás nemohli ani cítit. A s tím hlukem, který byl všude kolem, nás pravděpodobně ani neslyšeli. Zhluboka jsem se nadechla a Jacob se uchechtl mé nervozitě. Kdyby chlapec jen tušil.

Společně jsme vkročili na malou mýtinku. Nejprve si nás nikdo nevšiml, ale po chvilce se na nás pár kluků otočilo. Někteří zavětřili a zašklebili se. Asi si mysleli, že Jacob přivedl člověka. Má vůně jim tuhle domněnku rychle vyvrátila. Pak si mě konečně všiml Charlie.

„Bello, tady jsi. Už jsem tě chtěl hledat.“ Po jeho prohlášení už se na nás otočili naprosto všichni. Paráda! „Vidím, že máš doprovod. Kdes ji našel, Jaku?“

„Potkali jsme se na pláži, Charlie. Zrovna jsem spěchal sem, abych zjistil, jestli tady ještě něco k jídlu zůstalo, když jsme na sebe narazili. Chvilinku jsme si povídali a pak jsme vyrazili sem.“ Jeho narážce na jídlo se spoustu lidí zasmálo a nějaká žena, vypadala docela mladě, na Jaka zamávala hotdogem. Omluvně se na mě usmál a odběhl k ní. Usmála jsem se nazpět a následovala Charlieho, který se mě rozhodl podrobit seznamovacímu kolečku. Lepší už to snad ani být nemohlo…

Seznámil mě s Clearwaterovými a jejich dětmi. Seth se mi opravdu zalíbil, samozřejmě jen tím rozkošný-malý-bráška-kterého-jsem-nikdy-neměla způsobem. Leah se chovala odměřeněji, ale ne vyloženě nepřátelsky. Poté tady byli Sam Uley a jeho snoubenka Emily a spousta mladých kluků, strážců vesnice. Těm mě představil Jacob. Nejvíc jsem si oblíbila Embryho, kterého si kluci začali ihned dobírat. Setřel je hláškou, že přece nemůže za to, jak je neodolatelný. Paul a Jared se neustále handrkovali a Quil se mi snažil lichotit. Byla to opravdu příjemná skupinka. Ale stále jsem nepotkala toho, koho jsem chtěla, ne oprava, koho jsem potřebovala poznat nejvíc. Billyho Blacka.

Quil mi zrovna vyprávěl další z rozmanité sbírky působivých příběhů, které na mě měly jistě udělat dojem, když mě Charlie pohladil po rameni. Omluvně jsem se usmála na Quila, který prohodil něco ve smyslu, že si mě ještě najde, a následovala jsem Charlieho k místu, kde seděli dospělí. Seděl tam muž. Černé vlasy měl stažené do ohonu a zrovna něco říkal panu Atearovi, Quilovu dědečkovi, který byl, jak jsem se dozvěděla, jeden ze tří členů rady starších. Charlie si odkašlal a muž se otočil. Nejprve se díval na strýčka, ale za okamžik se jeho pohled přesunul na mě. Zastavil se na mých očích. Věděla jsem, co vidí. To samé, co já každé ráno v zrcadle. Máminy oči.

Postavil se a napřáhl ruku. „Já jsem Billy Black. Ty musíš jistě být dcera Camille.“

Nasadila jsem hraný úsměv a ruku stiskla. „Ano, Isabella Swan, ale všichni mi říkají Bella.“

„Moc mě těší, Bello. Jak se ti tady u nás líbí?“

„Velmi. Je to nádherné místo.“ Proboha, zachraňte mě někdo! Zdvořilostní konverzace?! Myslím, že potřebujeme probrat něco jiného, ale tady se to jaksi nehodí. „Máma to tady zbožňovala.“ To bylo co? V jeho výrazu se mihla bolest? Vina? Výčitka? Nerozluštila jsem to.

Nevěděla jsem, co dál. Naštěstí si zrovna tuhle chvíli vybral Jake, aby náš rozhovor přerušil. Omluvil mě s tím, že se musím vrátit za svou generací. Oba dospělí muži se zasmáli a my mohli odejít. Jake to ani netušil, ale v té chvíli mu náležela všechna má neutuchající vděčnost. Rozhodla jsem se, že mu to ani nesdělím. Aspoň zatím.

Vrátili jsme se ke skupince vlčat a Quil si opět začal nárokovat mou pozornost. Ovšem nyní se k němu přidal i Embry a později, když už neměli jinou zábavu, taky Jared a Paul. Jacob mě začal bránit s tím, že si mě našel jako první, takže bych se vlastně měla věnovat jemu. Já se jen usmívala a místo nich jsem vnímala spíš pálivé pohledy, které se mi upíraly do zad. Nemusela jsem se ani otáčet, abych zjistila, kdo je jejich vysilatelem.

Ani jsem si nevšimla zač, ale Jake si najednou vysloužil pěstí do ramene od Quila. Samozřejmě si to nenechal líbit, takže se mezi nimi po chvíli vytvořila dost viditelná nevraživost. Ozývalo se dokonce i vrčení a přátelské pošťuchování rázem zmizelo někde uprostřed lesa. Přestože nejsem žádná bezbranná chuděra, sedět mezi dvěma rozzuřenými vlkodlaky mi nebylo zrovna příjemné. Naštěstí si toho všiml Embry, vzal mou ruku a strh si mě do náruče. Tvářil se přitom až nemístně namyšleně a… vzrušeně? Jeho nejlepší kámoši se chtějí zabít a on se dokonce směje?! Vytrhla jsem se mu a rozhlédla jsem se okolo.

Ostatní kluci se šklebili podobně jako Embry. Přítomné ženy, kterých bylo mimochodem dosti poskromnu, si jen kroutily hlavami a dál se věnovaly započatým činnostem, zvláště přípravě další obrovské várky jídla. Někteří dospělí, mezi nimi i Billy a Charlie, se tvářili nesouhlasně. Ale všimla jsem si, že když je chtěl jít Charlie zastavit, Billy mu položil ruku na rameno a zadržel ho. Pozorovala jsem to gesto dost nevěřícně, když mě vylekal zvuk trhající se látky. Škubla jsem hlavou směrem ke zdroji.

Těsně na hranici lesa a naší malé mýtinky už nestáli dva chlapci. Místo nich na sebe nebezpečně vrčeli dva obrovští vlci. Ten s rudohnědým kožichem, větší a strašidelnější, se začal obezřetně přibližovat ke svému čokoládově hnědému bratrovi. Oba se chvilku obcházeli dokolečka, načež hnědý vlk udělal první výpad. Jeho přítel se mu však obratně vyhnul a zkusil svůj vlastní útok. Také minul.

Nemohla jsem to pozorovat. Za těch pár hodin mi oba neskutečně přirostli k srdci a já je nemohla je nečinně pozorovat, jak si ubližují. Ovšem, byla jsem asi jediná, komu to vadilo. Ostatní si evidentně zpestření večera celkem užívali. K mému nemalému úžasu.

Větší vlk opět vyskočil a tentokrát trefil svůj cíl. Ten se odkutálel pár metrů vzad a narazil do stromu. Unikl mu tichý povzdech.

Se zatajeným dechem jsem pozorovala, jak se rudý vlk přibližuje, zatímco hnědý stále leží. Nikdo jiný znepokojeně nevypadal. To mě dopálilo. Hnědý vlk se mezitím opět postavil, aby mohl čelit svému jindy příteli, k čemuž se mu však už nedostalo příležitosti.

Rozběhla jsem se a postavila se mezi ně. Oba se na mě nechápavě podívali. Poté své pohledy stočili k ostatním. Já udělala to samé a setkala jsem se se spoustou usmívajících se obličejů. Jared a Paul ve skutečnosti řvali smíchy, a dokonce i Charlie a Billy se culili. A jakmile se prostorem rozezněly dva štěkavé hlasy v parodii lidského smíchu, nechápala jsem už vůbec nic. Ale ten jejich smích mě tak naštval, že jsem je oba praštila po hlavách. A docela silně. To už se celé obecenstvo rozesmálo naplno a já po chvíli taky. Ovšem, bylo to spíš tím, že jsem viděla dva uražené vlky odběhnout za dům, nejspíš pro nové oblečení, které se v cárech válelo všude kolem. S tím už jsem koneckonců měla své zkušenosti.

Nakonec jsem se nad celou situací musela zasmát. Když mi stále se pochechtávající Embry, který se však pod tíhou mého pohledu až nápadně rychle uklidnil, vysvětlil, že se prostě tak trošku vzájemně škorpí. Smála jsem se hlavně své vlastní přemrštěné reakci, ale Jakův a Quilův pohled, který mi říkal, že jsem je asi trošku naštvala, mi na klidu taky moc nepřidal. Nakonec jsem si ty dva usmířila polibkem na tvář. Oba se při tom tvářili příšerně domýšlivě.

Konečně už se dost připozdilo a nastal čas jít domů. Se všema jsem se rozloučila, ale stále ve mně hlodaly nějaké pochybnosti. V půli cesty jsem přišla na to, co mě vlastně trápí. Řekla jsem Charliemu, že jsem se zapomněla rozloučit s několika novými přáteli, ať jede domů beze mě, že se potom proběhnu. Nakonec, po dlouhém zdráhání, souhlasil a odjel domů.

Zhluboka jsem se nadechla a nasála teplý noční vzduch. Přes vůni soli a lesa jsem narazila na to, co jsem hledala a vyrazila jsem za tím. Čím více jsem se blížila, stále kontrolující, zda je v okolí někdo další, tím více jsem zpomalovala. Zastavila jsem na rozhraní lesa a útesu, pár metrů od něj. Pozorovala jsem ho.

Stál na okraji útesu a pozoroval vlny na hladině oceánu. Vítr mu lehce cuchal rozpuštěné vlasy. Zhluboka se nadechl. Nebylo pochyb, že ví o mé přítomnosti. Přešla jsem až k němu, posadila jsem se a obmotala si ruce kolem kolen. Po chvíli váhání se také posadil. Společně jsme pozorovali hladinu. Nemluvili jsme. Já nevěděla, jak začít. Povzdechl si.

„Jsi jí neskutečně podobná,“ pronesl s pohledem stále upřeným na oceán.

„Já vím. Není den, kdy by mě to netěšilo a netýralo zároveň. Každé ráno, když se dívám do zrcadla, vidím ji. Naše společné chvíle. Ty radostné i smutné. I ty poslední.“

„Je to moje vina. Nebyl jsem tam, abych ji ochránil. Kdyby kvůli mně tehdy neodešla, mohla být celou dobu tady, v bezpečí. Charlie mi vyprávěl, jak se to tehdy stalo. I o té proměně. Ví, že je to někdo odtud, ale neví kdo. Já na to přišel hned. A když jsem tě dnes viděl. Ty tvé oči. Bylo to, jako by se vrátila. Já… měl jsem tam být.“

„Nemůžeš za to. A výčitky už jsou stejně k ničemu. Jen chci něco vědět. Proč tehdy odešla? Proč tu nezůstala? Milovala to tady. Milovala tebe. Tak proč?“

Znovu si hluboce povzdechnul. „Tehdy… bylo to složité. Chodil jsem se Sarah, dívkou od nás z vesnice. Camille s Charliem byli ve skutečnosti mí nejlepší přátelé. Nikdo z kmene to moc neschvaloval, ale jinak to neřešili. Se Swanovými byla podepsána smlouva, stejně jako předtím – a potom – s Culleny. Já a Charlie jsme stále něco vyváděli a Cam vždycky jen nevěřícně kroutila hlavou. Strašně jsem ji obdivoval. A přestože jsem chodil s Jakovou matkou, nakonec jsem Camille podlehl.“ Odmlčel se.

„Asi by se to dalo nazvat ironií osudu, ale následující den se stalo něco neskutečného. Sarah mi oznámila, že je těhotná. Nevěděl jsem co dělat. Sarah jsem měl rád, ale Camille jsem miloval. Šel jsem za ní. Všechno jsem jí řekl. Poslala mě zpátky za Sarah, prý ať se zachovám jako chlap. Poslechl jsem ji. Ona odjela a já požádal Sarah o ruku. Pak se narodila dvojčata a později Jake. Měl jsem svou ženu rád a postupně jsem sám sebe přesvědčil, že to s Camille bylo jen pobláznění.

Za pár let, Jakovi bylo tehdy deset, zemřela při autonehodě. Tehdy jsem strávil několik týdnů běháním po lese jako vlk. Holkám bylo čtrnáct, tehdy se o Jaka staraly a Sue jim s tím pomáhala. Když jsem se vrátil, snažil jsem se jít dál. Čas plynul, dokud mi Charlie neposlal oznámení o pohřbu Camille. Nemohl jsem tam jít. Já -“ hlas se mu zadrhl a já nevěděla, co dál. Kolem nebylo žádné světlo, ale já viděla, jak se mu leskly oči.

Odhodlala jsem se a položila jsem mu svou ruku na rameno. On na mě pohlédl a chytil mě kolem ramen. Společně jsme pozorovali pohupující se vlnky na hladině oceánu.

A/N: Aby nevznikli nějaké zmatky, chci podotknout, že Billy není na vozíčku a že, díky přítomnosti Charlieho a Camille v době svého dospívání, mu nechyběl potřebný podnět k probuzení vlkodlačího genu...

Autor: Caira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Changed life! - 3. kapitola: