Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesty osudu - 2. kapitola

10.03.2011 (08:45) • CherryGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 925×

Cesty osudu

2. kapitola

Musela jsem si to dát dohromady. Zaprvé mě políbil a mně se to líbilo. Zadruhé se mi líbí, jak se chová. Zatřetí, jak mluví a jaké má pocity. Jeho dotyky jsou mi příjemné a ten úsměv mě dohání k šílenství. Jsem… zamilovaná? Nemůže to být jen chvilkové poblouznění z jednoho polibku?

Byla jsem na sebe rozzuřená. Tohle nemůžu Emmettovi udělat. Miluji ho a jsme spolu už půl roku… S Edwardem osmnáct let… ne! Uklidni se Bello. Edward je bratr! A osmnáct let jste spolu nechodili, ale bydleli, jedli, mluvili…

Měla jsem v hlavě šílený zmatek!

„Ehm, víš, Edwarde, tohle to prostě nejde. Jsi můj bratr a Emm můj kluk, tak se s tím prostě smiř. Hodně věcí, které v životě chceme, se nedá získat. A… já jsem jedna z nich, tak to pochop,“ řekla jsem mu opatrně svůj názor a čekala na jeho reakci. Myslela jsem si, že bude rozzuřený, ale byl najednou smutný a zklamaný.

„Nepochopím. Až teď vím, jak je život nespravedlivý.“

„Hele, na to jsi měl myslet už dřív. Byl jsi na mě hnusnej, nadával jsi mi a teď si najednou vylíváš srdce. Já jsem tvoje sestra a ty můj bratr. Jsme sourozenci. Příbuzní. Rodina. Kolika způsoby ti to mám říct?“ křičela jsem na něj a byla jsem nepříčetná zlostí. Tolik mě tím vytočil. Asi si myslí, že má nějaké neodolatelné kouzlo, ale na mě neplatí.

„Jak myslíš, chtěl jsem být hodný a milý, abych ti dokázal, jaký doopravdy jsem. Ale tobě se to zřejmě nelíbí. Ukážu ti špatnou stránku svého života a uvidíme, jak zareaguješ. Říkej si, co chceš, ale já tě stejně dostanu. Jednou budeš moje a jen moje, i kdybych měl zabít lidi, které mám rád nebo lidi, které máš ráda ty,“ řekl tiším hlasem, ale výhružně. Pak odešel do svého pokoje a zavřel mi před nosem dveře. Zachvátil mě menší třes a já jsem se snažila uklidnit. Bylo to divné, ale věřila jsem mu. Věřila jsem jeho slovům, která přede mnou řekl. On mě jednou dostane a já mu podlehnu. A získá mě, i kdyby měl zabít lidi, které máme rádi…

„Jsme doma!“ křikli na nás rodiče, kteří přišli z kostela.  Musela jsem se vzpamatovat a  vydat se na další cestu peklem. V podstatě, rodiče jsem neměla moc ráda. Nebo spíše matku než otce. Matka je na mě už od mala zlá. Nevím, co jsem jí udělala. Za každou blbost mě bije, ale před pár lety to bylo mnohem horší.

„Isabello Swanová!“ zakřičela matka a já jsem se vyděsila. Já na něco zapomněla? Uklidila jsem, uvařila, všechno urovnala… Spěchala jsem do obývacího pokoje a tam stála – rozzuřená a zlostí nepříčetná.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se vyděšeně a ona jen mávla rukou do prostoru. Vykulila jsem oči – div mi nevypadly – na nepořádek v obýváku. Rozházené polštáře, rozbité věci, kytice polámané a na zemi byly střepy. „A-ale já jsem to ukl-“

„Uklidila? Vypadá to tak? Ne! Jestli za deset minut uvidím jediné smítko… Pane Bože, dej mi silu,“ modlila se a pak se na mě vražedně podívala. „Pán Bůh mi to odpusť,“ řekla a dala mi facku. Já jsem spadla na zem a rukou se bouchla do stolu. Všechno mě bolelo a slzy v očích přetekly přes okraj. Matka do mě kopla a pak ještě jednou…

„Nechte ji!“ zakřičel mužský hlas. Edward! Přiběhnul ke mně a vzal do náruče. „Ten binec jsem udělal já! Uklidím to!“

„Dobře,“ pokrčila rameny a tvářila se klidně jako želva. Nic mu neřekla. Než jsem se nadála, ležela jsem na posteli v jeho pokoji. Přikryl mě a políbil na čelo.

„Omlouvám se, nechtěl jsem ti to takhle zavařit,“ zašeptal omluvně a usmál se svým neodolatelným, pokřiveným úsměvem. Ale já jsem nechtěla přijmout jeho omluvu. Místo „to nic“ jsem vyskočila z postele.

„Nech mě na pokoji! Nech mě! Nevšímej si mě a všechno bude v pořádku!“ křičela jsem na něj a chtěla odejít.

„Zachránil jsem tě a ty na mě ještě křičíš? Máš vůbec vychování?“

„Mám, ale ty asi ne! Nech mě prostě na pokoji a nepřibližuj se k těm, které mám ráda.“

„Tak takhle to je,“ zašeptal. „Bojíš se. Bojíš se mě! Bojíš se toho, co jsem to řekl, že zabiji všechny, koho máme rádi, jestli se nám postaví do cesty.“

„A kdo by se nebál, prosím tě?“

„Fajn, dám ti nabídku. Nezabiji nikoho, ale pod jednou podmínkou. Budeš se mnou chodit. Budeme prostě spolu a rozejdeš se s Emmettem. Necháme to samozřejmě v tajnosti.“

„Ne! Emmetta miluji,“ křikla jsem. Nebyla jsem si ale ještě tím jistá. Od toho polibku s Edwardem… Ne! Nemysli na to!

„Jak chceš. V tom případě… Doufám, že máš nějaké černé oblečení,“ zeptal se s úsměvem na rtech.

„Proč?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Přece se nebudeš na pohřbu vystavovat v červeném oblečení!? Nebo jo?“