Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 8. kapitola

22.03.2010 (21:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8951×

EDWARD

Běžel jsem lesem. Od Belly už mě dělil jen jeden kilometr. Už jsem se nemohl dočkat, až s ní budu zase o samotě. Když v tom jsem zaslechl myšlenky toho Zaca.

„No tak zlato, bude se ti to líbit,“ šeptal Belle do ucha vzrušeně. Bella se ho snažila všemi možnými způsoby ze sebe setřást, ale neměla šanci. Byl mnohem silnější než ona

„Nech mě na pokoji! Prosím!“ křičela hystericky. On ji naprosto ignoroval. V jeho myšlenkách bylo pouze vzrušení. Začal Bellu hrubě líbat mezi jejími ňadry. Bella po něm zoufale křičela ať toho nechá, ale marně.

Rozběhl jsem nejvyšší možnou rychlostí. Tak rychle jsem běžel ve svém životě pouze jednou. A to před šestnácti lety, když jsem ve svých myšlenkách spatřil útočící Tanyu... Měl jsem jediný cíl. A to dostat Bellu do bezpečí...

Ještě jsem přidal a za chvíli jsem stál na zahradě vily Crowleyových.

„Přestaň!“ slyšel jsem křičet Bellu. Rychle jsem se vyhoupl do pootevřeného okna obýváku a odtamtud jsem rychle přiběhl ke dveřím Bellina pokoje. Věděl jsem, že odteď se budu muset pohybovat lidskou rychlostí. Rozhodně to nebude nic snadného... Ne zrovna v tuhle chvíli...

Rozrazil jsem dveře. Bella už na sobě měla pouze kalhotky a na tvářích jí tekly proudy slz.

Zac si zatím stihl sundat pouze tričko. Popadl jsem ho a odtrhnul od Belly, která vzlykala.

„Hej!“ zařval Zac naštvaně. „Okamžitě mě pusť ty debile!“

„Tak hele. Tohle ti nebudu říkat vícekrát. Jestli se Belly ještě někdy ve svém životě dotkneš, aniž by to chtěla, tak ti utrhnu hlavu a věř mi, že to myslím smrtelně vážně!“ Trochu víc jsem mu stiskl ruku aby pochopil.

„No dobře! Chápu! A teď mně pusť!“ povolil jsem sevření.V jeho myšlenkách bylo vidět, že by mi nejraději jednu vrazil, ale měl strach.

„A teď vypadni!“ v jeho myšlenkách jsem viděl zmatek. Kdo to je? A kde se tu vzal kruci?!

Je pravda, že tohle jsem trochu nedomyslel, ale hlavní bylo, že Bella teď byla v bezpečí.

Jakmile se za ním zavřely dveře do pokoje, sehnul jsem se k Belle. Pořád byla tak vyděšená... Ehm... A pořád byla polonahá. Její šaty byly roztrhané na zemi a než bych něco našel v její skříni, trvalo by to věčnost. Rychle jsem si sundal košili a zabalil ji do ní.

Pevně jsem ji objal v náručí. „Jsi v pořádku?“ šeptal jsem jí starostlivě do vlasů.

„A-ano,“ koktala. Pořád byla trochu vyděšená. „Ani nevíš, jak ti jsem vděčná,“ znovu se jí z očí začaly valit slzy a ona se ke mně pevněji přitiskla.

„Ššš, už jsi v bezpečí,“ konejšil jsem jí a lehce jsem se s ní kolíbal ze strany na stranu.

Cítil jsem k tomu klukovi takovou nenávist! Nejraději bych hned teď někde v temné uličce zabil! Vysál bych z jeho těla všechnu krev!

Takové myšlenky jsem si okamžitě zakázal. Nejsem netvor! A ani jím nechci být!

Lehce jsem Bellu políbil do vlasů a ona za chvíli v mé náruči usnula.

BELLA

Když jsem se ráno probudila, cítila jsem se vyčerpaně. Hlava mně bolela, jako bych v ní měla střepy. Ale studené paže které mě objímaly mi dodávaly pocit klidu a bezpečí. Určitě už poznal, že jsem vzhůru.

Rozlepila jsem oční víčka a zamrkala jsem do náhlého světla. Edwardův obličej byl zkřivený starostmi.

„Jak se cítíš?“ zeptal se a něžně mě pohladil po tváři.

„Docela dobře,“ lhala jsem, ale on mě prokoukl.

Trochu se pousmál. „Bello, mi můžeš říct pravdu.“

„Vážně. Už je mi lépe než včera,“ řekla jsem. Tohle byla pravda, ale stačila vzpomínka na včerejšek a já jsem se nepříjemně zachvěla.

„Promiň,“ řekl Edward a rychle se ode mě trochu odsunul. Vyložil si to špatně. Myslel si, že se třepu zimou... Hned jsem ho k sobě přitáhla zpátky.

„To nebylo kvůli tobě,“ objala jsem ho. Najednou mi došlo, že jeho hruď je nahá. No jasně. Vždyť jeho košili mám na sobě já… Edward si naštěstí mého pohledu nevšiml.

„Tak co? Přestěhuješ už se dnes k nám?“ zeptal se a trochu mi tak zvedl náladu.

„Moc ráda. Bráško!“ Zasmála jsem se a tak uvolnila napjatou atmosféru. Edward se zasmál také.

„V tom případě bych ti měl pomoct zabalit. Mimochodem upozorňuji tě, že Alice už střádá plány, kdy pojedete na nákupy.“

Podívala jsem se na něj s nefalšovaným děsem v očích. Stačilo si představit Alici mezi stovkou regálů s oblečením a málem jsem dostala infarkt.

Edward se jen lehce pousmál. „Neboj, budu se snažit jí v tom zabránit. Ale výsledek nezaručuji.“

Tak tohle mi náladu moc nezvedlo… I když, jednou bych to snad přežít mohla a potom už budu mít klid...

„Tak jdeme balit?“ zeptal se Edward vesele. Přikývla jsem a postavila jsem se na nohy.

Edwardova košile mi končila těsně pod zadkem, takže jsem si raději rychle oblékla džíny. Ani nevím kde, vzal Edward nějaký obrovský kufr a velkou cestovní tašku.

Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Rose…“ konstatoval prostě.

No jo. To mě mohlo napadnout…

Edward mi začal do kufru skládat oblečení a já jsem do tašky začala dávat knihy a různé věci. Za necelou hodinu už jsme měli hotovo. Edward odešel, aby si přivezl auto a já jsem se chtěla jít nasnídat, ale v poslední chvíli jsem si uvědomila, že kdybych šla dolů v Edwardově košili, mohlo by to být podezřelé. Rychle jsem si z kufru vytáhla první tričko, co mi padlo pod ruku. Když jsem si ho ale chtěla obléknout, všimla jsem si, že mám těsně nad ňadry malou jizvičku od Zacových zubů...

Naposledy jsem z košile nasála Edwardovu vůni a pak jsem ji úhledně složila a položila na postel.

Dole v kuchyni seděla pouze Melissa. Měřila si mě vražedným pohledem. Nechápavě jsem se na ni podívala a pak mi to došlo. Byla naštvaná, že tu včera Zac zůstal se mnou. Určitě ho chtěla pro sebe… Ale vlastně může být ráda. On by se s ní stejně jenom vyspal a potom ji odkopnul…

Vzala jsem si z ledničky jogurt a sedla jsem si k mému stolku.

Když jsem vyhazovala kelímek do koše se ozval se domovní zvonek. Strýc šel zrovna kolem dveří a tak je otevřel. Nechápavě se podíval na Edwarda stojícího za nimi a mi v tu chvíli došlo, že se ještě nejspíš neznají.

„Dobrý den pane Crowley, jsem Edward Cullen a přijel jsem pro Bellu. Otec říkal, že se k nám nastěhuje už dneska.

„Jasně, jasně. Isabello!“ zakřičel do domu a já jsem došla k němu. „Kolik vás už vlastně adoptoval?“ ptal se strýc se zájmem. Výjimečně měl dobrou náladu, nejspíš na tom měl velký podíl uzavřený obchod se Zacovým otcem... Při vzpomínce na něj jsem se opět lehce zachvěla...

„I s Bellou nás bude šest.“ Usmál se Edward sladce a strýcovi lehce poklesla brada. Pak se rychle vzpamatoval a otočil se na mě.

„Máš zabaleno?“ Přikývla jsem a s Edwardem jsme došli do mého pokoje pro ty věci.

„Díky,“ řekla jsem a podala jsem mu jeho košili.

„Nemáš zač,“ usmál se na mě a přihodil ji do tašky.

Dole jsem se naposledy porozhlédla kolem sebe. Tohle už nikdy nebude můj domov.

Zavřela jsem domovní dveře a vyšla vstříc novému osudu…

Vystoupila jsem z auta u Cullenovic domu. Vlastně, teď už vlastně i mého domu. Nemohla jsem uvěřit tomu, kolik štěstí mě potkalo za jeden jediný měsíc. Mám Edwarda a teď dokonce i milující rodinu.

„No tak pojď!“ pobídl mně Edward se zářivým úsměvem na rtech. Pomalu jsem udělala jeden krok směrem k verandě a v tu chvíli mě drtily něčí velké a studené paže.

„Já mám novou ségru!“ řval Emmett radostně a točil se semnou dokola, že jsem si připadala jako na kolotoči. V tom se vedle mě objevila rozesmátá Rosalie.

„No tak Emmette, vždyť ji udusíš,“ pokárala ho. Jakmile mě Emmett pustil, tak jem se octla v její náruči. „Bello, jsem tak strašně ráda, že konečně budeš bydlet s námi!“

„No to snad nemyslíš vážně!“ vykřikla zděšeně Alice, která se tu právě objevila. Nechápavě jsem se na ni podívala. Edward se snažil zadržovat smích a Alice pokračovala. „Okamžitě musíme na nákupy, vždyť ty máš jenom jeden kufr s oblečením! Ach můj bože!“

To už z domu vyšel i zbytek. Esme střelila Alici výchovný pohlavek. „No tak Alice! Takhle se vítá nový člen rodiny?“ smála se a ostatní se přidali.

„Pojď Bello, věci budeš mít zatím u Edwarda. Nábytek do tvého pokoje nakoupíme dneska ve městě,“ objala mě Esme kolem ramen a vedla do domu. Emmett kolem nás prolítl takovou rychlostí, že jsem viděla pouze rozmazanou šmouhu a když jsem mě dovedli do Edwardova pokoje, tak už tam čekaly moje věci. Alice vedle mě přitančila a vesele spustila.

„Ani si nevybaluj. Za chvíli si uděláme s Esme a Rose dámskou jízdu. Tam ti koupíme nové oblečení a nábytek a…“ chtěla pokračovat, ale Carlisle ji přerušil.

„Bello, máme pro tebe ještě jedno překvapení. Pojď,“ pokynul. Sešla jsem za ním až do prostorné garáže. Edward mě objal kolem pasu. Emmett ke mně přišel a podal mi jakési klíče. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„No?“ ptal se a nedočkavě čekal na odpověď.

„Ehm… Co?“ pořád jsem nic nechápala.

Edward se zasmál a Emmett otočil oči sloup. „Dobře, já ti napovím!“ řekl vážně. „Má to čtyři kola, volant, různé pedály a když tohle,“ ukázal na klíče v mé ruce, „strčíš do zapalování a otočíš tím tak to udělá takové brrm - brrm.“

Tak moment! Oni mi jako dali auto? Vyjeveně jsem na Emmetta zírala a ten v domnění, že jsem to stále nepochopila mně vzal do náručí a odnesl ke zbrusu novému Volvu v černé barvě.

„To si od vás nemůžu vzít,“ řekla jsem a myslela to smrtelně vážně. Všichni přítomní protočili panenky.

„Bello, teď jsi součást naší rodiny,“ promluvil vesele Carlisle, „A každý v naší rodině má svoje auto, takže bych řekl, že nemáš na výběr.“

„Alice navrhovala Porsche, ale Volvo je přeci jenom nejbezpečnější typ. Však víš, ta tvoje ‚šikovnost‘ někdy…“ Rosalie nenechala Emmetta domluvit a vrazila mu loktem do žeber.

Všichni se na mě šťastně zubili. Ale jeden pohled mi říkal víc. V Edwardových očích byla láska, štěstí, oddanost a tolik všemožných citů, které jsem ani neuměla pojmenovat…

...

Se zmučeným výrazem jsem nasedla do Esmeina auta a psychicky se připravovala na nakupovací maratón. Edward se mě z toho snažil vysekat, jak jen mohl, ale proti Alice neměl šanci.

Esme seděla za volantem, Alice na místě spolujezdcem a Rose vzadu vedle mě.

Ostatní šli na lov. Vyjeli jsme směrem do Port Angeles.

Tam jsme prošli snad všechny obchody. Nakoupily mi tolik oblečení, že by to klidně mohlo vynosit celé Forks. Ani jsem nestihla protestovat a v nové kabelce už ležel nový mobil, nová kreditní karta a nevím, co všechno. Oni snad mají doopravdy nekonečné konto. V obchodě s nábytkem už jsem se o protesty raději ani nepokoušela a jen jsem potom Alice všechno odkývala. Všechen ten nábytek nám zítra přivezou.

Při cestě domů jsem usnula. Probudily mě až příliš známé studené ruce, které mě někam nesly. Pomalu jsem otevřela oči. Edward mě opatrně svíral v náručí a pomalu nesl do svého pokoje.

„Promiň, nechtěl jsem tě probudit,“ zašeptal.

„To nic. Vlastně už se mi ani nechce spát,“ řekla jsem popravdě. Najednou jsem si uvědomila, že je tady nějaké podezřelé ticho.

„Kdo jsou všichni?“ zeptala jsem se.

„Emmett, Jasper a Carlisle zůstali na lovu a Rose, Esme a Alice jeli za nimi. Vrátí se až ráno, ale já jsem chtěl být s tebou,“ usmál se nejkrásnějším úsměvem, jaký svět kdy viděl a jeho oči mě naprosto omamovaly. Postavil mě u něj v pokoji na zem a já jsem se chtěla osprchovat. Začala jsem hledat moje oblečení na spaní, ale nějak jsem ho v mém kufru nemohla najít.

„Edwarde? Nevíš náhodou, kde je moje pyžamo?“ zeptala jsem se a dál se přehrabovala ve věcech.

„No… Ehm… Řekl bych, že ho Alice spálila… Já se jí snažil zastavit, ale měla bys vidět, jakou má sílu když jde o oblečení…“ koktal a snažil se zakrýt úsměv. „Vedle vany ti prý připravila nějaké jiné.“

Protočila jsem oči v sloup.Ta Alice doopravdy není normální! Vzala jsem si kosmetickou taštičku a byla jsem ráda, že alespoň šampon mi nechala stejný. Opatrně jsem vešla koupelny a podívala jsem se na onen zrádný kus oblečení. Při pohledu na něj jsem zalapala po dechu. Já Alici jednoho krásného dne zabiju! Nejspíš to bude velice obtížné, ale já už si nějak poradím!

Na toaletním stolku ležela nožní košilka s velkým výstřihem a končila těsně pod zadkem! Byla ze světle modrého hedvábí. No, byla vděčná alespoň za to, že není průhledná. Rychle jsem to kolem ještě prohledala, jestli tady třeba někde neleží nějaká jiná a normálnější, ale ne… Jediné co jsem našla byl župánek ušitý ze stejné látky, který ale končil nad koleny

Vlezla jsem si pod sprchu a umyla jsem si vlasy. Potom jsem si je trochu osušila a oblékla se do toho nebezpečně vypadajícího kousku látky. Ještě jsem přes sebe přehodila župan a vešla jsem zpět do Edwardova pokoje.

Edward seděl u piána a hrál nějakou překrásnou melodii. Potichu jem si sedla vedle něj a opřela jsem si hlavu o jeho rameno.

Edward za chvíli dohrál poslední tóny a já jsem se na něj zářivě usmála.

„Tu jsi složil ty?“ zeptala jsem se.

„Ano… Ale nebýt tebe, tak by se mi nepovedla. Ty jsi mě inspirovala a tvoje oči mi pomohly dát noty dohromady…“ líbezně se usmál a chytil mě za ruku. Šťastně jsem vydechla. Edward mě vzal do náručí, opatrně mě položil na postel a lehl si naproti mně. Opět vzal mou ruku a začal si s ní hrát. Líbilo se mi dívat na naše propletené ruce. Naprosto do sebe zapadaly, jako by byly stvořeny jedna pro druhou.

Edward si mě přitáhl do náručí a lehce mně hladil ve vlasech. Najednou se ale na něco na mém hrudníku zadíval.

„To ti udělal on?“ zeptal se a v jeho hlase byla slyšet starost. Takže si té jizvy všiml… Opatrně jsem přikývla a odvrátila jsem pohled do zdi. Bála jsem se jeho reakce. Ale on mě jako vždy naprosto překvapil.

Nahnul se nade mě a své studené rty o tu jizvu lehce otřel… Překvapilo mě, kolik vzrušení ve mně ten dotyk vyvolal. Jako by uvnitř mě praskla nějaká hráz a v břiše se mi rozvlnilo hejno motýlků. Edward to nejspíš cítil stejně. Políbil můj hrudník znovu, ale tentokrát vášnivěji…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 8. kapitola: