Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 7. kapitola

20.03.2010 (21:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 9306×

Začalo se stmívat. Stále jsem byla na návštěvě u Cullenových – jak doufám, mé budoucí rodiny. Všichni jsme seděli v obýváku. Edward mně na gauči jednou rukou objímal, Alice s Rose vesele švitořily, jaké to bude senzační, až se sem nastěhuji, Esme s Carlislem diskutovali o formulářích potřebných pro adopci a Emmett s Jasperem vymýšleli nová pravidla pro člověče nezlob se. Raději jsem si těch dvou moc nevšímala. Ještě bych si tu adopci taky mohla rozmyslet.

Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl šesté. Nejvyšší čas jít. Přece jenom, ještě pořád mě má v péči strýc a uvalit mi může, kdy se mu zachce.

Edward následoval můj pohled a pochopil.

„Carlisle,“ promluvil směrem k hlavě rodiny. Carlisle zvedl hlavu od všech  těch formulářů a zadíval se mu tázavě do očí.

„Bella by už měla jít. Kdy to chceš jejímu strýci říct?“

„Co nejdřív. Bello, co kdybychom s Esme šli dnes s tebou?“ otočil se na mně. „Alespoň by se to vyřešilo rychle.“

Zase jsem měla strach. Co když to strýc nedovolí? Bude vyvádět? Alice už mně sice viděla, jako člena jejich rodiny, ale vždyť přece může strýc kdykoliv změnit názor…

Uvědomila jsem si, že všichni na mně upírají svůj pohled.

„Asi by to tak bylo nejlepší,“ špitla jsem tiše.

„Bello,“ promluvil Edward tiše. „Proč se tváříš tak smutně? Neměla by jsi být spíš ráda? Vždyť už budeš volná! Budeš mít milující rodinu a nikdo tě nebude mlátit.“

„Já jsem šťastná,“ řekla jsem o něco veseleji, ale asi ne moc, protože na mně upíral nedůvěřivý pohled.

„Jen mám strach… Mám strach, že až se to strýc dozví, tak si ještě všechno rozmyslí…“

Ale Carlisle mě přerušil.

„Bello, uvědom si jednu věc. My ho můžeme nahlásit úřadům za to, že tě mlátil! To by určitě nechtěl, takže si myslím, že nebude proti…“

V tomhle měl pravdu. I kdyby ho nakonec nikomu nenahlásil, tak mu tím může vyhrožovat…

Přikývla jsem a vykouzlila opravdový úsměv. Všichni si oddechli.

Seděla jsem v autě spolu s Carlislem a Esme. Po půlhodinovém přemlouvání Edward zůstal nakonec doma.

Přemlouvala jsem ho já. I když bych ho tady hodně chtěla jako oporu, tak bude lepší, když se o našem vztahu nikdo nedozví. Melissa by vyváděla jako pominutá a to radši nechci znát reakci strýce a tety a…

Přestala jsem na to myslet a soustředila se jenom na nadcházející chvíli.

Vystoupila jsem z auta. Esme se na mně povzbudivě usmála a objala mě kolem ramen. Došli jsme ke vchodovým dveřím.

Carlisle stiskl zvonek a za chvíli se dveře rozletěly.

„Zase vy?“ obořil se strýc rozzuřeně na Carlislea. „Tak co jí je dneska? Opět nějaký psychický výpadek? Nebo to je tentokrát rovnou kolaps mozku, že ani neumí dojít domů po svých?!“ ptal se ironicky, ale v jeho hlase byla jasně slyšet ironická „radost“ z Carlisleovy návštěvy.

„Kromě toho, že jste Belle zlomil ruku na dvou místech se jí nestalo nic,“ řekl klidně a strýcova tvář začala pomalu, ale jistě rudnout.

„Já že jsem ji zlomil ruku? To si udělala sama!“ okamžitě protestoval.

„Nebudeme tady teď řešit, čí to byla vina,“ promluvila Esme a strýc k ní stočil pohled.

„A vy jste jako kdo?“

„Pane Crowley, dovolte abych vám představil moji manželku Esme,“ ujal se toho Carlisle.

„Těší mně,“ pronesl ironicky, „tak vrátíte mi ji už nebo tady budeme stát další týden?!“

„Pane Crowley,“ promluvil opět Carlisle. „Nepřišli jsme jen kvůli tomu, aby Bella přišla v pořádku domů. Chtěli jsme s vámi probrat dost vážnou věc.“

Strýc nehnul ani brvou a pořád si Carlislea měřil.

„Chtěli bychom Bellu adoptovat,“ ozvala se Esme a pevněji mě objala kolem ramen.

Strýc se na ně chvíli díval s výrazem ‚Vám právě přeskočilo?‘ Ale potom se začal šíleně smát. Svíjel se v křečích smíchu.

„Jo…Hihi… jasně…“ projel jím další záchvat. Až to přilákalo na verandu tetu. Naštvaně se na něj podívala.

„Co se děje?“ zeptala se otráveně.

„Anne,“ najednou se uklidnil. „Tady pan doktor Cuven,“

„Cullen,“ opravil ho Carlisle.

„Vždyť to je jedno,“ řekl otráveně. „Tady pan doktor by chtěl adoptovat tu holku. Představ si to.“ Projel jím další záchvat.

Teta se uchichtla. „A k čemu by vám asi byla? Vždyť ani práci pořádně nezastane.“

„Nechceme ji pro práci!“ obořila se na ni naštvaně Esme. „K Belle jsme si vytvořili silné pouto. Už teď je pro nás součástí rodiny!“

„Pche…“ odfrkla si teta.

„Máme ji rádi. Bella má naši rodinu také v oblibě – tedy alespoň doufám,“ usmál se Carlisle. „A myslím, že úřady by určitě zajímal ten dnešní incident,“ pokynul k mé ruce.

Strýc zrudl vzteky.

„Nemáte to jak dokázat!“

„Ne? Mám doktorské posouzení a taky živou osobu, která to dosvědčí…“ mluvil stále klidně a s autoritou.

„Svědka?! A koho asi? Moje rodina v tu dobu spala a ona,“ ukázal na mně, „by nedokázala nic. Soud by klidně mohl tvrdit, že se při nějakém pádu uhodila do hlavy a má poškozenou paměť!“

„Pane Crowley, víte to by musel nějaký doktor dosvědčit.“ Řekl Carlisle poťouchle.

Strýc byl teď vzteky – ne rudý – ale doslova fialověl.

„Tak fajn!“ vykřikl nakonec rozzuřeně. „Pojďte dovnitř, nějak to domluvíme. Stejně budu štěstím bez sebe až se jí zbavím!“

Vděčně jsem se usmála na Esme a Carlislea. Úsměv mi oplatili a Carlisle na mně povzbudivě mrkl. V tu chvíli mi ze srdce spadl ohromný kámen. Tolik se mi ulevilo a... Byla jsem poprvé za posledních šestnáct let doopravdy šťastná.

Došli jsme do obývacího pokoje a strýc všem pokynul aby si sedli. Překvapilo mě, že celý dům byl až moc pečlivě uklizený. Strýc nejspíš zase čekal nějakého důležitého klienta.

„Takže máte nějaký návrh, jak to udělat co nejrychleji? Doopravdy bych to nechtěl nijak protahovat. Nemám na to čas a ani náladu!“ začal podrážděně mluvit.

„Můj přítel je vynikající právník. Myslím, že by nám s tím mohl pomoct a do dvou týdnů by to bylo vyřešené. Obstarám všechny potřebné formuláře a pokud s nimi budete souhlasit, bude už stačit pouze váš podpis,“ promluvil Carlisle klidně.

„No tak fajn,“ souhlasil a trochu se uklidnil. „Ať si sbalí věci a klidně si ji vemte už zítra. Teď když dovolíte, čekám důležitou návštěvu, takže kdyby jste byli tak laskaví a opustili můj dům.“

„Jistě, už jdeme. A pane Crowley,“ podívala se mu Esme do očí. „Děkuji!“ řekla procítěně. Strýc chvíli zíral na její krásný úsměv s otevřenou pusou. Potom ho teta pleskla přes ruku a on od ní rychle odtrhl pohled.

„Jasně, jasně.“ Teď už zněl naprosto klidně. Takhle jsem ho snad ještě nikdy neslyšela. „Ale můj klient tady bude každou chvíli…“

„Tak nashledanou,“ vstal Carlisle a došli s Esme ke dveřím.Tam se na mně Carlisle otočil a tiše pošeptal:

„Bello, můžeš s námi jít už dnes, jestli chceš. Nemusíš tady zůstávat.“

„Jste hodní, ale myslím, že dneska to ještě přežiju,“ usmála jsem se. Carlisle jen přikývl a vyšel za Esme na verandu.

„Děkuju vám!“ zavolala jsem ještě šeptem, když už byli u auta. Oba se na mně zářivě usmáli.

„Nemáš vůbec zač Bello! To my bychom měli děkovat. Už před tím jsi patřila do mé rodiny. Teď  to jen bude oficiální!“ zavolala šťastně Esme a já jsem se potom už jen dívala na zadek odjíždějícího auta.

Pomalu a tiše jsem došla ke dveřím do obýváku a zaslechla jsem část rozhovoru, který vedl strýc s tetou.

„…jo, má přijít asi za pět minut. Chce tady koupit nějakou vilu. Peněz má dost, je mu jedno, kolik ho to bude stát!“ mluvil strýc nadšeně. Nejspíš o tom svém důležitém klientovi.

„Pche… Pochybuju, že by se miliardář usadil v tomhle zapadákově,“ řekla teta otráveně a pesimisticky jako vždy.

„Tak hele. Budeme dělat všechno pro to, aby to tu vzal. Víš jakou provizi bych dostal, kdybych mu to prodal já?“

V tom se ozval domovní zvonek.

„Chovej se slušně!“ sykl strýc, když kolem mě proletěl.

Až teď jsem si všimla, jak elegantně jsou všichni oblečení. Ze schodů scházela Melissa v růžových šatech bez ramínek, pod prsy měly široký bílý pásek a potom se lehce rozšiřovaly do sukně, která končila v polovině stehen. Obuté měla bílé lodičky na vysokém podpatku. V závěsu za ní šel Brad, který byl oblečený v elegantních kalhotách a bílé košili.

Strýc otevřel dveře a zářivě se usmál.

„Vítám vás, pane Bartey!“ usmál se přátelsky a potřásl si rukou s nově příchozím. Ještě jsem za dveřmi zaznamenala nějakého chlapce. Ale raději jsem se nenápadně vypařila do svého pokoje. Dneska mi strýc udělal velkou laskavost a já nechci aby si své rozhodnutí rozmyslel jenom proto, že bych před jeho návštěvou něco vyvedla.

Zavřela jsem za sebou dveře a chtěla jsem se usadit na postel. Jenomže ona už byla obsazená a ten kdo na ní seděl měl úsměv od ucha k uchu.

„Ahoj sestřičko!“ řekl Edward vesele. Já jsem mu jeho úsměv šťastně oplatila a šla jsem se stulit do jeho náruče.

Edward si ale natočil můj obličej k jeho a něžně otřel své ledové rty o mé. Pak se ale odtáhl a šibalsky se mi podíval do očí.

„Víš, že právě porušujeme zákony? Sourozenci spolu nesmějí nic mít,“ smál se.

„Víš, právnicky vzato ještě sourozenci nejsme, takže to vůbec nevadí.“ Znovu jsem se natáhla pro jeho rty a on mi polibky vroucně oplácel. Moje srdce sprintovalo rychlým tempem.

Edward pomalu sjížděl po mé čelisti a začal mě líbat na klíční kost. Moje kůže pod jeho studenými dotyky hořela touhou. Edward se ke mně ještě víc přitiskl a pevně mě objal kolem pasu.

Jenomže jeho polibky najednou ustaly a on lehce zavrčel.

Nechápavě jsem mu pohlédla do očí. Byla plné vzrušení a touhy. Ale on je naštvaně upíral na dveře.

„Ten kluk mi leze krkem,“ řekl tiše, ale rozzuřeně.

„Kdo? Brad?“ ptala jsem se nechápavě a Edward jen zakroutil hlavou.

„Ne, syn toho klienta tvého strýce. Když přišli, tak tě na chvíli tě zahlédl. Vyptává se na tebe Brada a Melissy. No asi ti nemusím říkat, že z toho nejsou moc nadšení. Ale ten kluk je tě chce dostat do postele. Takovou krásku jako jsi ty ještě ve své sbírce nemá,“ zavrčel tiše.

„No tak to má smůlu chlapeček. Protože já miluji jen a jen tebe.“

„Tak to mění situaci,“ usmál se tajemně a znovu vyhledal mé rty. Po chvíli vášnivého a láskyplného polibku se ale zase odtáhl a smutně zašeptal.

„Ten kluk pro tebe poslal Brada. Chce tě ‚poznat‘, ach můj Bože, to je snad ten nejrozmazlenější děcko, jaké jsem kdy viděl! A že jsem jich za mých sto let života viděl dost,“ zašeptal naštvaně a neochotně se ode mě odtáhl.

Věnovala jsem mu smutný pohled. Edward se jen trochu uchichtl a naposledy se ke mně sehnul k mým rtům.

„Neboj se, počkám tady,“ zašeptal mezi našimi polibky. Potom se na mně povzbudivě usmál a někam zmizel.

V tu ránu do pokoje vtrhl Brad. Netvářil se moc potěšeně.

„Hele, hoď na sebe něco společenského a pak přijď dolů. Zac si chce s tebou ‚pokecat‘, tak pohni a chovej se slušně. Táta o toho klienta nechce přijít jenom kvůli tobě.“ Zabouchl za sebou dveře.

V prádelníku jsem našla jedny šaty po Katherin. Byly světle modré s velkým výstřihem, měly tříčtvrteční rukáv a končily kousek nad koleny. Byly docela úzké, ale elegantní. V pase je zdobil tenoučký černý pásek. Vzala jsem si lesklé balerínky, které s ním perfektně ladily. Ty mi taky dala Katherin Ještě jsem si úhledně rozčesala vlasy a pomalu jsem sešla ze schodů.

Opatrně jsem vešla do obývacího pokoje. Všechny pohledy se v tu ránu upřely na mně.

Ten Zac mně zkoumavě přejížděl pohledem. Potom se mu na tváři rozlil zvláštní úsměv a vstal.

„Ahoj Isabello, já jsem Zac. Moc rád tě poznávám,“ podával mi ruku na pozdrav. Zdvořile jsem ji přijala a lehce si sním potřásla. Jeho dotyk mi vůbec nebyl příjemný, spíš naopak. Potom vstal jeho otec.

„Já jsem pan Hartley. Ale říkej mi Jacku,“ taktéž potřásl rukou a věnoval mi přátelský úsměv.

Posadila jsem se. Strýc s Jackem chvíli probírali nějaké obchodní záležitosti a Jack asi po hodině podepsal konečně nějakou smlouvu. Zac celou dobu upíral toužebné pohledy na moje poprsí a já jsem se je snažila ignorovat.

„Tak co kdybychom si teď dali večeři?“ zeptal se strýc s dobrou náladou.

„Vážím si toho Henry,“ promluvil na strýce. „Ale co kdybych vás teď všechny pozval do nějaké luxusní restaurace? Přece jenom jsem vám vděčný, že jste mi našel pohodlný dům.“ Usmál se a strýc jen souhlasil. Všichni si začali oblékat kabáty. Já jsem kolem nich pouze proklouzla.

„Nashledanou Jacku, ahoj Zacu. Ráda jsem vás poznala,“ řekla jsem a lhala jsem jen polovičně. Jack byl totiž narozdíl od jeho syna velice milý člověk.

„Ty nejdeš s námi?“ zeptal se Zac překvapeně.

„Ne děkuji, mám ještě nějakou práci,“ usmála sem se mile a pokračovala v cestě do mého pokoje. Sedla jsem si na postel a o chvíli později se ozvalo tiché zaklepání na dveře.

„Dále!“ zavolala jsem, byla jsem zvědavá, kdo to je. Edward by přišel oknem a mí příbuzní neklepou. Prostě tu vždycky vtrhnou.

Když se za dveřmi objevil Zac, musela jsem potlačit naštvaný a zklamaný výraz. Chtěla jsem se k němu zkusit chovat přátelsky.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se a začala jsem vstávat z postele.

„No, řekl jsem si, že tě tady nenechám samotnou,“ řekl nevinně.

„To jsi nemusel,“ řekla jsem lehce naštvaně.

Teď jsem na posteli seděla a Zac si sedl vedle mě. „Ale já jsem chtěl,“ zašeptal a díval se mi do očí. Pohled jsem mu oplácela, v těch jeho očích bylo vzrušení. Ale já jsem ho necítila. Měla jsem naprosto kamenný výraz.

Zac zvedl ruku a začal mi přejíždět po stehně.

„Nech toho!“ řekla jsem podrážděně a chtěla jsem ho setřást. Ale on chytil obě mé ruce do kamenného sevření a nehodlal je pustit. Pomalu se začal naklánět k mému obličeji.

Chvíli se mi díval do očí a potom se ke mně prudce nahnul a začal mě tvrdě líbat. Povalil mě na postel. Teď  ležel na mně. Snažila jsem se z pod něj vymanit, ale nešlo to. Měl mnohem větší sílu než já. Otočila jsem hlavu a on se přesunul na můj obnažený krk.

„Zacu pusť mě!“ zařvala jsem rozzuřeně, ale on mě ignoroval. Vzal jednu mou ruku a přitiskl si jí na své mužství. To se pod mým dotykem okamžitě uvedlo do pohybu a on slastně zasténal. Bylo mi to nepříjemné. Chtěla jsem tu ruku odtrhnout pryč, ale on ji držel pevně.

Potom ji naštěstí oddálil, jenomže ji přidal k mé druhé ruce, kterou mi držel za hlavou a jednou svou ohromnou dlaní mi ty ruce chytil obě.

Svou druhou rukou mi začal sundávat šaty.

Začala jsem se bránit agresivněji. Začala jsem kolem sebe kopat. Z očí mi tekly slzy, ale on to vše ignoroval. Myslel jen na své potěšení.

„No tak zlato, bude se ti to líbit,“ zašeptal mi vzrušeně do ucha.

„Nech mě na pokoji! Prosím!“ křičela jsem hystericky. Ale to už moje šaty byly na zemi a já jsem pod ním ležela jen ve spodním prádle. Zabořil mi hlavu do hrudníku a hrubě a necitlivě mi líbal prsa…

EDWARD

Běžel jsem lesem. Od Belly už mě dělil jen jeden kilometr. Už jsem se nemohl dočkat, až s ní budu zase o samotě. Když v tom jsem zaslechl myšlenky toho Zaca.

„No tak zlato, bude se ti to líbit,“ šeptal Belle do ucha vzrušeně. Bella se ho snažila všemi možnými způsoby ze sebe setřást, ale neměla šanci. Byl mnohem silnější než ona

„Nech mě na pokoji! Prosím!“ křičela hystericky. On ji naprosto ignoroval. V jeho myšlenkách bylo pouze vzrušení. Začal Bellu hrubě líbat mezi jejími ňadry. Bella po něm zoufale křičela ať toho nechá, ale marně.

Rozběhl jsem nejvyšší možnou rychlostí. Tak rychle jsem běžel ve svém životě pouze jednou. A to před šestnácti lety, když jsem ve svých myšlenkách spatřil útočící Tanyu... Měl jsem jediný cíl. A to dostat Bellu do bezpečí...

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 7. kapitola: