Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 6. kapitola

18.03.2010 (08:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 9377×

„Běž. Vrať se pro mě o půl druhé odpoledne.“ Nesouhlasně se na mně podíval, ale vyskočil z okna a já jsem vyšla na chodbu, kde už stál naštvaný strýc.

„Proč je tady takový bordel?“ spustil okamžitě. Vykulila jsem na něj oči Vždyť to jeho děti tady měly včera mejdan. Já ne.

„Proč si jako nevstala dřív a neuklidila to? To tu máme jako teď všichni chodit v tom binci, jenom proto, že milostpaní spinkala? Okamžitě to ukliď!“ zahřměl a uštědřil mi ránu násadou od koštěte.

Cítila jsem jak mi v ruce něco křuplo. Okamžitě jsem ucítila bodavou bolest. S rukou mi nešlo hýbat. Strýce to nejspíš nezajímalo. Protože mi to koště vrazil do druhé ruky a s konstatováním, že mám na to dvě hodiny odešel zpět do ložnice.

Sešla jsem do kuchyně a dala si na ruku led, protože začala zvláštně modrat a natékat. Když se to trochu zklidnilo, začala jsem sbírat prázdné lahve a všechny odpadky.

Za dvě hodiny jsem měla hotové teprve první patro a za to jsem si zasloužila další ránu, tentokrát po mně hodil kýbl. To už má ruka neunesla. Okamžitě zmodrala ještě víc a bolest se znásobila.

V očích jsem měla slzy. Ale nechtěla jsem strýcovi nic říkat. Akorát by mě nějak odbyl a ještě by mi ve vzteku dal domácí vězení.

Pane Bože, jak já se těším až mi bude osmnáct a budu svobodná.

Pustila jsem se do druhého patra. To jsem zvládla poměrně rychle. Hodiny ukazovaly půl dvanácté.

Rychle jsem začala vařit oběd. Jednou rukou se to dělalo doopravdy špatně. Ta druhá byla každou chvíli nateklá víc a víc.

Po hodině vypětí všech sil, se mi podařilo uvařit guláš. Hrnec jsem nechala stát na plotně, protože jednou rukou bych ho na stůl asi nedonesla.

Nabrala jsem si na talíř a odešla sedla si k malému stolku u kterého jsem vždycky jedla sama. Po jídle jsem ještě umyla nádobí a už byl nejvyšší čas, abych se šla nachystat.

Někdo zazvonil. Byla teprve jedna hodina, to ještě Edward nebude. Otevřela jsem dveře. Byla to Rose.

„Ahoj!“ pozdravila vesele.

„Jé, ahoj Rose! Co tady děláš?“ oplatila jsem vesele.

„Edward říkal, že tě k nám dneska přivede, tak jsem ti chtěla pomoct vybrat něco na sebe a tak.“

„Pojď dál,“ pozvala jsem ji a rychle ji nasměrovala ke mně do pokoje.

Jakmile jsme se ocitly samy, smutně se na mně podívala.

„Edward říkal, že už to o nás víš. Doopravdy ti to nevadí?“

Usmála jsem se na ni. „Ne Rose! Jak by mi to mohlo vadit? Vždyť jste ti nejlepší přátelé, jaké jsem kdy měla. Je přece jedno, že jste něco… nadpřirozeného. A teď mi pomož vybrat něco na sebe,“ řekla jsem a ukázala rukou k šatníku.

Rose na mou ruku vyvalila oči.

„Pane Bože! Co se ti stalo?!“ opatrně ji vzala do svých.

Při jejím dotyku jsem sebou trhla. Šíleně to bolelo.

„Vezmi si něco na sebe a jedeme za Carlislem do nemocnice,“ řekla a já jsem neprotestovala. Rychle jsem na sebe natáhla džíny a trochu slušnější tričko a s Rose jsme sešly do prvního patra ke dveřím.

Zrovna kolem nás procházel Brad.

„Nazdar! Ty jsi Rosalie Cullenová? Nešla bys se mnou na rande?“ začal s ní flirtovat. Rosalie po něm hodila naštvaný pohled.

„Ne!“ řekla rázně, vytáhla mě ven a zabouchla Bradovi dveře před nosem.

Začala jsem se smát a Rose se mnou. Nastoupily jsme do jejího luxusního auta a vyjeli na cestu.

Do nemocnice to trvalo jen chvilku. Došly jsme k bílým dveřím. Rose i přes nápis ‚Neklepejte prosím‘ zabušila na dveře a vpadla dovnitř.

„Ahoj Carlisle!“ pozdravila ho a zatáhla mě do kanceláře.

„Ahoj děvčata!“ zvedl hlavu od nějakých papírů a zahleděl se na mně. Pohledem sklouzl k mé ruce.

„Tak co jsi zase prováděla?“ zeptal se s úsměvem já jsem zrudla.

„No… Spadla jsem ze schodů,“ řekla jsem honem a doufala, že mi to uvěří.

Rosalie si nesouhlasně odfrkla.

„Bello, už před námi nemusíš nic tajit. My víme, že tě tvůj strýček bije,“ řekla vážně.

„Ale jak…“

„Řekl ti Edward o Alicině daru?“ zeptal se Carlisle a začal mi ruku prohlížet.

Přikývla jsem… Takže Alice viděla, jak mně strýc mlátí?

„Pošlu tě na rentgen. Potom ti řeknu víc, ale myslím si, že je to zlomené. A to dost ošklivě,“ řekl zamyšleně. Napsal mi nějaký papír a spolu s Rosalie mně poslal pryč. Na rentgenu bylo přede mnou pár lidí, takže jsem si chvíli musela počkat.

Asi za půl hodinky jsem držela v ruce snímky a s Rosalie mně táhla zpět do jeho kanceláře.

Podala jsem mu obálku a on jen pokýval hlavou.

„Jak jsem říkal. Jenomže ty ji máš zlomenou na dvou místech. Budu ti muset dát sádru.“

Přikývla jsem. Moc jsem ji sice nechtěla, ale nedalo se nic dělat.

„Nelíbí se mi, jak se k tobě tvůj strýc chová…“ Carlisle se na chvíli zamyslel.

„Kdy ti bude osmnáct?“ zeptal se najednou.

„Za rok, proč?“

„Napadlo mně, tedy jestli by jsi souhlasila, že bychom tě od nich adoptovali. Myslím, že vzhledem k tomu, jak se k tobě chovají by to neměl být problém,“ řekl.

„To… to je od vás moc hezké, ale to přece nejde. Nemůžu vás obtěžovat a navíc, strýc není tak hrozný. Jen když má špatnou náladu…“

„Jo, takže každý den,“ odfrkla si Rosalie. „No tak Bello! Bude to bezva! A nikoho tím neobtěžuješ. Dokážeš si představit, jakou by měl Edward radost? A co teprve Esme a Alice, Emmett a Jasper.Všichni bychom tě chtěli u nás doma.“

„Ale vždyť mě Esme ani pořádně nezná…“

„Ale zná Edwarda už skoro století. Vždycky byl takový smutný, nedával nic do života, ale jakmile poznal tebe, doslova září jako sluníčko! Je šťastný a tím pádem je šťastná i Esme a miluje tě za to, že jsi ji vrátila syna…“

V hlavě jsem měla pochybnosti. Doopravdy to myslí vážně? Má mě ráda a klidně by mě přijala za svou dceru, i když mě osobně ještě nepoznala?

„Nechám si to projít hlavou…“ řekla jsem nakonec.

Carlisle mi zasádroval ruku. Zmučeně jsem se na tu sádru podívala a šly jsme s Rosalie k autu.

„Až poznáš Esme, určitě nebudeš váhat a ihned se k nám nastěhuješ,“ švitořila Rose vesele. Nastoupila jsem do auta a čekala až nastartuje.

O chvíli později jsme zatočily na lesní cestu a hned na to jsme dojely k překrásnému, elegantnímu, bílému domu. Jednu stěnu měl celou skleněnou. Působil luxusně.

Jakmile jsem vystoupila z auta, už mně Edward objímal v náručí.

„Ehm… Na tohle si asi budu zvykat dlouho,“ řekla jsem v narážce na jeho rychlost, kterou jsem ani nepostřehla.

„Bello. Promiň, že jsem tě tam nechal. Měl jsem tě odtamtud odvést hned ráno. Jsem idiot!“ začal se a Edward omlouvat, ale já vůbec nechápala proč.

„No tak! Nenadávej si! Vždyť to není tvoje vina. I kdybys mně odtamtud chtěl odvést, řekla bych že nechci, protože potom by byl naštvanější ještě víc. Takže by se ti to stejně nepovedlo!“ přerušila jsem jeho sebenadávání.

Dost zvláštně se na mně podíval. Vzal mně do náručí, cítila jsem vítr a najednou jsme stáli v nějaké místnosti. Asi v obýváku.

„Fajn, takže by se ti to nejspíš povedlo!“ uznala jsem nakonec fakt, že je stokrát silnější než já. „Ale to nic nemění na tom, že za nic nemůžeš!“

Trochu se pousmál. „Ale já už tě k němu nepustím. Nedovolím, aby ti zkřivil jediný vlásek na hlavě! Alice měla vizi, co ti Carlisle nabídl,“ řekl a zatvářil se lehce dotčeně. „Mohla bys mi říct, proč jsi to nepřijala?“

„Vždyť to nejde! Jen tak, z ničeho nic se rozhodnout, že mně někdo adoptuje. Vždyť by se muselo vyřizovat spoustu papírů a já vás prostě nemůžu obtěžovat. Ten rok už nějak vydržím…“ zopakovala jsem slova, která jsem řekla Carlisleovi.

„Bello… Proč nedokážeš pochopit, že nás vůbec neobtěžuješ!? Víš jak bychom byli všichni šťastní, kdybys tady byla s námi? Teď tě představím Esme a uvidíš, že potom už nebudeš váhat ani vteřinu.“

Postavil mě na zem, chytil mě za ruku a lidskou chůzí mě odvedl do kuchyně.

„Esme?“ zavolal na ženu, která něco psala za jídelním stolem. Zvedla hlavu a zářivě se na mně usmála.

„Tak ty jsi ta zázračná Bella? Jsem tak ráda, že tě konečně poznávám,“ přešla až k nám. „Tady to trdlo mi tě ne a ne přivést ukázat.“ Střelila Edwardovi při těch slovech výchovný pohlavek. „Říkej mi Esme!“

„Těší mně Esme,“ usmála jsem se na ni.

„Alice říkala, co ti Carlisle nabídl. Už ses rozhodla?“

„No, vlastně pořád váhám. Nechci být na obtíž,“ tohle slovo dneska říkám v jednom kuse…

„No tak Bello. Odpověz mi na jednu otázku. Jsi tam šťastná?“ ptala se Esme maminkovsky.

Hlavou mi proběhly vzpomínky na celé mé dětství. Na to, jak mně už odmalička nutili vařit, jak mně za každou malou chybu čekal trest, jak mně všude pomlouvali…

Pomalu jsem zavrtěla hlavou.  Esme se na mně usmála.

„A nemyslíš, že tady by ses měla o hodně lépe?“

Edward mi povzbudivě stiskl ruku. To mě přesvědčilo.

„Nejspíš ano,“ špitla jsem. V tom se vedle mě zničehonic zjevil Emmett a začal mi drtit žebra v radostném objetí.

„Jó! Konečně mám normální ségru!“ křičel na celý dům.

„Ehm… Emmette?“ zachroptěla jsem, „víš, nejspíš si mi ucpal přívod vzduchu!“

„Jé, promiň,“ okamžitě mně pustil, ale pořád měl na tváři veselý výraz.

„Zahraješ si semnou člověče? Oni nikdo nechcou! A co má pak chudáček Emmettek dělat?! Navíc tady s těma jasnovědcama nejde hrát ani vteřinu.“ Stěžoval si Emmett rozhořčeně.

„No víš… Ráda bych si s tebou zahrála, ale…“ koktala jsem a rychle jsem vymýšlela nějakou výmluvu.

„Ale Bella si teď půjde prohlédnout zbytek domu,“ zachránil mě Edward.

„Tak příště! A myslím to smrtelně vážně!“ zavolal ještě za mnou, když mně Edward odváděl z kuchyně.

K prohlídce se připojila i Rose a Esme.

Ukázali mi celý dům, včetně mého budoucího pokoje. Ten byl zatím prázdný, ale Esme už švitořila, že mi ho navrhne, aby se mi líbil.

Byl mnohem větší, než pokoje, které mi přidělovali teta se strýčkem. Tohle nebyla jen tak obyčejná komůrka. Byl to velký, prostorný pokoj s vlastní šatnou a obří koupelnou. Byli na mně tak hodní…

Jenom mi dělalo starosti, jak to vyřídí se strýčkem…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 6. kapitola: