Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 5. kapitola

17.03.2010 (15:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 8957×

„Edwarde… Co je vaše rodina zač? Vím, že nejste obyčejní lidé,“ řekla jsem vážně.

Edward se na mně vyděšeně podíval.

„A doopravdy to chceš vědět?“ zeptal se se smutkem v očích.

„Ano,“ řekla jsem vážně.

Edward pevně stiskl oční víčka a zhluboka se nadechl.

„Bello… Žiješ ve světě, který není obyčejný. Žiješ ve světě, kde je spoustu nadpřirozených věcí…“ na chvíli se odmlčel. „Včetně nás,“ řekl téměř neslyšně.

Celou dobu jsem se mu dívala do zavřených očí. Najednou je otevřel a náš pohled se setkal. Nevím co, ale něco, co v mých očích viděl, ho muselo povzbudit, protože pokračoval.

„Jak si řekla… Nejsme obyčejní lidé… Bello," bolestně se na mně podíval. ,,My jsme upíři.“

Ale já jsem byla klidná. Nevím proč, ale něco takového jsem čekala.

Jeden druhému jsme opláceli pohled.

„Ty ani nejsi vyděšená?“ zeptal se zlomeným hlasem.

„Ne,“ řekla jsem klidně. „Myslím, že jsem něco takového očekávala.“

Nevěřícně zakroutil hlavou. „Bello, právě ses dozvěděla, že tví přátelé jsou hororová stvoření a ty na to v klidu řekneš, že jsi to čekala? Vždyť bychom tě mohli kdykoliv zabít. Stačila by chvilka nepozornosti a…“ nedokončil větu. Místo toho se podíval do země.

„Edwarde, kdyby mi někdo z vás chtěl ublížit, udělali by jste to už dávno! Vždyť jste k tomu měli tolik příležitostí. Nevím, co to je, ale když jsem s tebou, cítím se naprosto v bezpečí… Jako před šestnácti lety, když jsi mě zachránil…“ zašeptala jsem tiše a Edward se na mě nevěřícně podíval.

„Ty si to pamatuješ? Ale proč jsi mi to neřekla dřív?“

„Tvůj obličej mi byl vždycky nějakým způsobem povědomý… Ale až dnes jsem si vzpomněla na celý ten den, kdy mí rodiče…“ nedokázala jsem dokončit větu. Do očí se mi nahrnuly slzy a už nešly zastavit. Kutálely se mi po tvářích a dopadaly na čisté povlečení, kde zanechávaly mokré skvrny.

„Ach Bello…“ řekl Edward tiše a pevně mně objal. Přitiskla jsem se k němu. V jeho náruči jsem se cítila v bezpečí.

Hladil mně po vlasech a přitom mi šeptal slova útěchy.

Po chvíli jsem se doopravdy uklidnila. Ale chtěla jsem něco vědět.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Na cokoliv,“ odpověděl Edward na mou otázku a stále mně pevně držel v náručí.

„Kdo… Kdo zabil moje rodiče?“

Cítila jsem, jak Edward ztuhl.

„Pamatuji si tvůj výkřik, křičel jsi ‚Ne Tanyo!‘,“ teď jsem si pamatovala každý detail toho večera.

„Tehdy… tady byli na návštěvě naši přátelé z Denali. Eleazar, Carmen, Irina, Kate a… a taky Tanya.“

Teď jsem ztuhla pro změnu já. Ale nechala jsem ho, aby to dovyprávěl.

„Carlisle s Eleazarem se spolu znají několik staletí. Jsou to dobří přátelé. Víš,  my a jeho rodina jsme nejspíš jediní našeho druhu, kteří se neživí lidskou krví, ale pouze zvířecí. Ale Tanya má velmi špatné ovládání. Občas to prostě poruší…“ cítila jsem, jak se mu to těžko říká.

„Ten večer jsme chtěli jít všichni na lov. Denalijští zůstali s Esme doma, ale Tanya chtěla s námi. Šli jsme do lesa. Potkali jsme stádo jelenů, ale Tanya prohlásila, že jich má plné zuby a že si jde najít nějakého medvěda. Nechali jsme ji. Ale o chvíli později jsem uslyšel její myšlenky…“

„Ty jsi slyšel její myšlenky?“ přerušila jsem ho.

„Ano… Někteří z nás mají nějaký dar navíc. Alice vidí budoucnost a Jasper dokáže manipulovat s lidskými emocemi a já mám tohle,“ zadíval se mi do očí, „ale z nějakého mně neznámému důvodu, tobě myšlenky číst nedokážu…“ řekl zamyšleně.

„Aha,“ to se mi ulevilo. Byl by to pěkný trapas, kdyby občas slyšel, co si o něm myslím… „A jak to tedy bylo dál?“ vrátila jsem se k předchozímu příběhu.

„Slyšel jsem její myšlenky. Byla od nás asi pět kilometrů. V její mysli jsem viděl váš dům. Hned na to měla Alice vizi. Viděla, jak tě chce zabít. Nevím, co mně to tehdy popadlo, ale chtěl jsem tě za každou cenu zachránit. Rychle jsem se rozběhl k vám. Moje rodina běžela za mnou, ale já jsem z nich nejrychlejší. Když jsem tam doběhl, tví rodiče už byli mrtví. Chystala se ke skoku a chtěla zabít tebe… Rychle jsem ji chytil ruce a začal jí v tom bránit. O chvíli později dorazili ostatní. Chytili Tanyu a odvedli ji do lesa. Já jsem šel k tobě. Seděla jsi na zemi a s pláčem jsi se dívala na těla tvých rodičů. Vzal jsem tě do náručí a ty jsi najednou přestala, jako bych tě snad já něčím zvláštním uklidnil… Rosalie potom řekla, že bude nejlepší tě donést před dveře sirotčince, že tam se o tebe nejlépe postarají. Ještě jsem vzal náhrdelník, který měla tvá maminka na krku a Carlisle potom našel tvůj rodný list…“

Ani jsem si neuvědomila, že už zase pláču. Edward mně konejšivě hladil po zádech.

„Celou dobu jsem věděl, že tvé oči odněkud znám. Ale až ten řetízek mi pomohl si vzpomenout…“ řekl tiše a začal se semnou lehce kolíbat, aby mně uklidnil. Jako malé dítě…

„Děkuju,“ řekla jsem upřímně.

„Za co?“

„Za všechno… Za to, že jsi mi zachránil život. Za to, že jsi mi řekl celý příběh. A hlavně za to, že mi teď jsi oporou, kterou potřebuji.“ A opět se mi z očí začaly valit slzy plným proudem.

„Měla by ses prospat. Jsi unavená. Jestli chceš, zůstanu tady s tebou.“

Přikývla jsem. „Ale nejprve mi o vás pověz něco víc. O vás upírech je spousta legend a povídek... Co z nich je pravdivé?"

„No… Jsme rychlí, máme velkou sílu, bledou kůži, naše oči mění barvu. A nevycházíme na slunce. Tedy ne před lidmi. Slunce nás nespálí, ale v jeho svitu tak nějak zvláštně blyštíme. Jako nějaký diamant… Jsme nesmrtelní. A nemůžeme spát.“

„Nikdy?“

Zavrtěl hlavou.

„A kolik je ti let?“

Povzdechl si.  „Narodil jsem se v roce 1899. Carlisle mně proměnil v roce 1918. Umíral jsem na španělskou chřipku.“

Zatajila jsem dech. On umíral? Co kdyby tehdy doopravdy umřel? To bych ho nikdy nepotkala… A vlastně bych byla nejspíš mrtvá…

Edward si mé zaražení vysvětlil špatně.

„Já věděl, že ti můj věk nemám říkat…“ nadával sám sobě.

„Ne, ne! Jsem ráda, že jsi mi to řekl a já jsem se nezarazila kvůli tomu… Jen…“ odmlčela jsem se.

„Jen co?“ chtěl vědět. V jeho očích byl opět ten frustrovaný výraz.

Sklopila jsem oči. „Jen mně zamrazilo, když jsi řekl, že jsi umíral… Já nevím proč, ale nejspíš bych to nepřežila. Mám pocit, že kdybych tě nikdy nepotkala, tak… jako by mi chyběla část mého já…“ no bezva Bello… Ty jsi pako! Začneš si tady vylívat srdce upírovi, který o tebe beztak nemá zájem! V duchu jsem si nadávala.

Ale jeho výraz mně překvapil. Díval se na mě tak láskyplně a šťastně!

„Ach Bello!“ zašeptal.

Pomalu sklonil svůj obličej k mému. Naše rty byly od sebe jen nepatrnou vzdálenost. Dívali jsme se jeden druhému do očí a potom Edward lehce otřel své rty o mé.

Srdce se mi rozbušilo třikrát rychleji. Náš polibek byl číím dál hlubší a naléhavější.

Pak se trochu odtáhl, aby mi viděl do očí.

„Miluji tě,“ řekl něžně.

„Já tebe taky,“ zašeptala jsem a přitáhla si jeho rty opět ke svým. Chvíli mi polibky oplácel, ale potom se trochu odtáhl a zavrčel směrem ke dveřím.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Tvá sestřenka mně právě hledá…“ řekl naštvaně a já jsem se zasmála.

„No tak, to není k smíchu!“ řekl smrtelně vážně. „Vždyť ona snad bude příčina prvního upířího infarktu v historii!“

Začala jsem se smát ještě víc a Edward se ke mně po chvíli přidal.

„Mám nápad,“ řekl po chvíli. „Já teď za ní zajdu a omluvím se, že už musím jít. Jen si odvezu auto domů a pak se k tobě vrátím.“

„Ale jak?“

Mrkl na mně. „Nechej otevřené okno.“

Naposledy mě políbil a došel ke dveřím.

„Miluji tě,“ zašeptal naposledy a pak za sebou zavřel dveře.

Chvíli jsem na ně zírala. Nedokázala jem uvěřit tomu, že už konečně znám pravdu. Vždyť během jedné hodiny jsem se dozvěděla o nadpřirozeném světě a uvědomila si naplno své city.

Byla jsem šťastná!

Zahleděla jsem se na okno nad sebou. Pokrčila jsem rameny a trochu ho pootevřela. Vzala jsem si knížku a ponořila se do děje. Asi o půl hodiny později se vedle mě ozval tichý smích.

Trhla jsem sebou.

Podívala jsem se na okno. Bylo zavřené.

Nově příchozí si lehl na postel vedle mě.

Rukama mně objal a políbil do vlasů.

„Promiň, že to tak trvalo,“ promluvil tiše. „Ale tvoje sestřenice je horší než jsem si myslel. Z těch jejích myšlenek mi bylo doopravdy špatně. Představ si, že si usmyslela, že se dneska dáme dohromady!“ řekl a v jeho hlase byla slyšet zoufalost nad tou představou.

Zasmála jsem se. „Já vím, slyšela jsem ji, jak si o tobě povídá po telefonu se svou kamarádkou.“

Podíval se na mně s hranou rozhořčeností. „A to jsi mně nemohla varovat?“

„Hm… Ne. Usoudila jsem, že by ti možná taková malá lekce prospěla,“ smála jsem se.

„Ty jedna dračice,“ řekl, ale koutky mu cukaly. „Tohle už mi nikdy nedělej!“

„Neboj. Já tě jen tak nedám!“

„To doufám,“ řekl samolibě a lehce mně políbil do vlasů.

„Řekneš mi víc o vaší rodině?“ zeptala jsem se po chvíli. „Jak jste se vlastně našli? To vás všechny stvořil Carlisle?“

„Alice a Jaspera ne. Ale nás ostatní ano. Jasper s Alice si nás našli sami…“ pustil se do vyprávění. Popsal mi celou jejich historii a než jsem se nadála, budík ukazoval 22:30.

„Měla bys spát. Máme před sebou hodně času na všechno vyprávění,“ řekl svým sametových hlasem a já jsem se doopravdy poddala spánku.

Ráno mně probudil opět ten nepříjemný zvuk budíku. Chtěla jsem ho zaklapnout, ale někdo mně předběhl.

Otevřela jsem oči a naskytl se mi pohled do toho nejkrásnějšího obličeje pod sluncem. Díval se na mně s láskyplným výrazem.

„Ty vstáváš takhle brzy?“ zeptal se.

Přikývla jsem a začala jsem se hrabat z postele. Bolela mně hlava. Najednou jsem si vzpomněla na prášky od Carlislea, které jsem měla brát. Rychle jsem došla do koupelny a vyndala je ze skříňky nad umyvadlem.

Vymáčkla jsem si jednu bílou tabletku a zapila ji vodou. Ušklíbla jsem se.

Jak já nenávidím polykání prášků. Potom jsem si vyčistila zuby a rozčesala vlasy. Ještě jsem se v koupelně oblékla a vešla jsem zpět do pokoje. Edward ležel pořád na mé malé posteli a pohled upíral na mně.

„Promiň, musím jít nachystat snídani,“ řekla jsem a vyšla jsem z pokoje. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, zůstala jsem ohromeně stát.

Večírek se nejspíš vydařil. Všude kolem mě byly na zemi poházeny odpadky. Šla jsem pomalu do obýváku a tam to vypadalo úplně stejně.

Povzdechla jsem si. Tohle budu uklízet alespoň týden.

Brad ležel oblečený na gauči a v ruce svíral prázdnou flašku vodky.

Došla jsem do kuchyně, kde bylo hotové pozdvižení. Uklidila jsem věci alespoň z jídelního stolu a naservírovala tam pečivo, sýry a kávu v konvici.

Potom jsem se vrátila zpět do pokoje. Edward ležel v úplně stejné poloze jako před chvílí. Došla jsem k němu a stulila se mu do náruče.

„Nechtěla bys dneska k nám domů? Většinu mé rodiny už znáš, ale Esme se nemůže dočkat až tě přivedu,“ zašeptal a políbil mně do vlasů.

Povzdechla jsem si. „Chtěla. Ale za chvíli budu muset uklidit celý dům. A to mi zabere několik hodin,“ řekla jsem smutně. Tolik bych chtěla poznat tu zlatou Esme…

„Pomůžu ti,“ řekl.

„Ne! Tohle je moje práce. Ale třeba to zvládnu za dopoledne a odpoledne by to šlo,“ navrhla jsem. Edward se netvářil moc šťastně.

„Bello, já ti s tím rád pomůžu,“ řekl vážně.

Zavrtěla jsem hlavou. „To doopravdy není nutné. Já to zvládnu!“

Edward se chvíli na něco soustředil a potom se na mně s obavami podíval. „Tvůj strýček vstává,“ řekl. Naposledy jsem ho políbila.

„Běž. Vrať se pro mě o půl druhé odpoledne.“ Nesouhlasně se na mně podíval, ale vyskočil z okna a já jsem vyšla na chodbu, kde už stál naštvaný strýc...

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 5. kapitola: