Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 45. kapitola + Epilog

09.06.2010 (20:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 10237×

Bella:

„No dobře… Musím usoudit, že se ti to doopravdy povedlo,“ přiznala jsem nakonec, když jsem snědla poslední sousto té nejbáječnější večeře, jakou jsem kdy měla. Edward si vždy vymyslí kompromis. Musím sice říct, že se doopravdy držel mých proseb a nebyla to žádná oficiální specialita, pouze jeho vlastní. Udělal mi jednoduchá vajíčka, jenomže to jsem ještě netušila, jak je vylepší. Přidal do nich strouhaný sýr a malé kousky kuřecího masa. Na talíř to naservíroval do tvaru velkého srdce a celé obložil plátky nakrájených jahod. Bylo to zcela originální a já jsem nikdy nic lepšího nejedla. Nedokážu pochopit, jak někdo, kdo nemůže ani ochutnat, může vytvořit něco tak báječného…

„Já věděl, že ti o bude chutnat.“ Edward se nádherně usmál a začal sklízet ze stolu.

„Počkej, já to udělám. Ty jsi vařil a tohle nech na mě,“ přerušila jsem ho. Vstala jsem a chtěla mu nádobí vzít z ruky, ale on mě nenechal.

„Jen relaxuj, lásko. Zbytek nechej na mě.“ Políbil mě na rty a já jsem mu jako vždycky už potom odkývala úplně všechno.

„Dojdu se umýt,“ povzdechla jsem si. Edward mě sledoval se šťastným úsměvem až do té doby, než jsem se zmizela za dveřmi a mi to dělalo ohromnou radost.

Vyběhla jsem schody do druhého patra. Jako první jsem vpadla do ložnice a vytáhla si z kufru, který tady Edward mezitím donesl, svou taštičku s hygienou a pyžamo. Potom jsem vyběhla na chodbu a zavřela za sebou dveře do koupelny.

Pustila jsem si vodu do umyvadla a pečlivě si vyčistila zuby, aby v nich nezůstalo ani jedno nežádoucí smítko. Potom jsem se chtěla jen v rychlosti osprchovat, ale když jsem pohlédla na tu obrovskou vanu kulovitého, prostě jsem neodolala. Chtěla jsem si po dlouhém dni pořádně uvolnit všechny svaly, a tak jsem otočila zlatým kohoutkem, ze kterého okamžitě vytryskla horká voda a začala vanu rychle plnit.

Otočila jsem se, abych si z tašky vytáhla mýdlo a ručník, ale co u poutalo mou pozornost, byly červené lahvičky ve skříňce nad umyvadlem. Podle moderního tvaru a obalu jsem si byla jistá, že tohle původní být nemohlo a musela to sem nějak dopravit Alice. Zvědavě jsem přičichla k jedné z nich a do nosu mě uhodila omamná jahodová vůně. Byla strašně příjemná. Ani moc silná, ale ani slabá. Byla tak akorát. Neváhala jsem a část té husté tekutiny do vody vylila a ona se pod přívaly stále dopadající vody ihned začala měnit v nadýchanou pěnu.

Připadalo mi to jako vana z pohádky. Taková ta, ve které se vždy koupaly princezny. Jako malá jsem si to vždycky přála zažít, ale neměla jsem odvahu o to tetu poprosit… Ale teď jsem si ten pocit mohla vyzkoušet.

Sundala jsem si oblečení, které jsem jen tak ležérně položila na malý prádelník a nedočkavě jsem se ponořila do té nádhery. Při prvním kontaktu vody s mou pokožkou se mi jako mávnutím kouzelného proutku začaly uvolňovat všechny části těla. Cítila jsem se, jako bych odplouvala pryč na nadýchaném obláčku a všechny starosti nechávala za sebou.

Pohodlně jsem se usadila tak, že jsem měla tu pěnu až po ramena a hlavu jsem si uvolněně opřela o okraj vany. Byla jsem si jistá, že bych tady takhle byla klidně schopná i usnout.

Po několika minutách relaxování jsem zaslechla něco, jako zavrzání dveří. Otevřela jsem oči a podívala se tím směrem, ale nezdálo se mi, že by se nějak pohnuly. Nejspíš se mi to jen zdálo. Začínám být paranoidní…

Chtěla jsem se vrátit zpět do mé původní polohy, ale zabránily mi v tom ledové prsty, které jsem ucítila za krkem. Zatajil se mi dech a srdce rozbušilo třikrát rychlejším tempem. Pootočila jsem hlavu na opačnou stranu a setkala se s Edwardovým něžným pohledem. Jeho oči sálaly neskonalou láskou a podle postupného tmavnutí jeho zlatých duhovek také zároveň obrovskou touhou.

Chvíli mě jen tak pozoroval a prsty hladil po mokrých ramenech. Bylo to téměř k nevydržení. S každým jeho dotekem na mé pokožce se má dychtivost znásobovala.

Velice pomalu přiblížil svůj obličej k mému. Tvář mi ovál jeho studený dech a mi přeběhl mráz po zádech. Když se dotkl svými rty těch mých, bylo to neuvěřitelné. Polibek to byl zezačátku naprosto nevinný a plný všech našich citů, ale s každým dalším otřením našich rtů se stával nebezpečnějším.

Pocítila jsem, jak svou ruku přesunul na má záda a krouživými pohyby je pod vřící vodou hladil. Své prsty jsem mu zapletla do vlasů a přitiskla si jeho obličej k sobě co nejvíc to šlo. Vůbec se mi nebránil. Spíš naopak.

Svou rukou mě kolem zad pevně objal a začal si mě tisknout k hrudi. To se ale nedalo jinak, než že půlku mého těla z vody trochu vyzvedl nad hladinu a tím pádem jsem mu svým mokrým hrudníkem celou košili zamokřila. Chtěla jsem se mu omluvit, ale on mi nedovolil byť jen na chvíli opustit jeho rty.

Vyřešil to sám. Uslyšela jsem pouze zvuk trhající se látky. A jelikož už jsem já na sobě nic neměla, musel ten zvuk pocházet od něj. A opravdu. Když jsem mu hladovými dotyky začala přejíždět po hrudi, už tam nepřekážela ten otravně drsný materiál a já jsem si mohla vychutnat pouze sametovou dokonalost jeho obnažené pokožky. Stejně nikdy nepochopím, jak někdo tak úžasný jako Edward může patřit mně…

Opustil mé rty. Položil mě zpět do horké vody a zezadu začal polibky zasypávat mé rameno, které pod jeho dotyky celé roztávalo. O pár vteřin později jeho rty zmizely. Už jsem se odhodlávala k protestu, ale dřív, než jsem stihla z úst něco vypustit, jsem za sebou ucítila ledové tělo, které si mě k sobě silně tisklo. Edward si mezitím, co obdařoval svými rty mé rameno nejspíš sundal i zbylé kousky oblečení a teď se za mnou ponořil do nadýchané pěny. Jeho teplota dokonale vyrovnávala tu horkou vodu, ze které mi předtím bylo horko.

Posadil si mě na sebe kolmo k jeho tělu, jako by mě držel v náručí. Snažila jsem se nedat příliš najevo můj stud, když jsem zadečkem přejela o jeho vzrušený klín.

Opět se zmocnil mých rtů. Byla to krásná chvíle a jsem si jistá, že existovalo nic, co by ji mohlo narušit. I kdyby tady teď vpadl Emmett se samopalem v ruce a kovbojským kloboukem na hlavě, jsem si jistá, že bych ho náležitě ignorovala.

Edwardovy prsty začaly pomalu putovat po mém těle. Začal u kotníků. Pomalými pohyby přejížděl po lýtku až ke kolenu. Odtud po stehnu k boku, kde se na chvíli zastavil. Změnil směr a zajel svou dlaní k mému zadečku, který lehce stiskl.

Z hrdla se mi samovolně vydral tichý sten, který se zadusil v jeho ústech. Ucítila jsem, jak se během vášnivého polibku jeho koutky pozvedly do úsměvu. Své hladké prsty vrátil zpět na mé bříško. Jeho dotyk na tom místě ve mně vyvolával dosud nepoznané pocity. Bylo to, jako bych až teď postupně odhalovala všechny nádherné kousky života.

Ucítila jsem dotyk na pravém ňadru. Bylo to dokonalé. Nová vlna touhy rozburcovala celé mé tělo. Cítila jsem potřebu se ho taky dotýkat. Krapánek jsem pozměnila svou polohu, abych k němu měla lepší přístup. Nezdálo se, že by chtěl nějak protestovat. Svými prsty jsem začala zkoumat každý detail jeho perfektně vypracované hrudi. Tentokrát mi do úst zavzdychal on a já jsem byla nesmírně šťastná, že i já mu způsobuji tak příjemné pocity, jako on mně. Bylo přímo úžasné cítit tu vzájemnou touhu mezi námi. Kdekdo nám ji mohl závidět.

Cítila jsem, že už dlouho to zbytečné protahování nevydržím…

Ve chvílích jako tahle jsem musela hodně přemýšlet, jestli mi Edward nelhal o tom, když říkal, že jsou mu mé myšlenky utajené nebo to vše cítí stejně jako já… Protože jen co jsem na to pomyslela, okamžitě změnili celou svou taktiku.

Přetočil se tak, že jeho tělo naprosto zakrývalo to mé a na okamžik odlepil své rty od mých. Zadíval se mi do očí s narůstající touhou. Měla to být výzva, dotaz? Nevěděla jsem… Jednala jsem pouze svými instinkty. Položila jsem mu ruku za krk a přitáhla si ho zpět na rty. Nechtěla jsem mezi nás pustit ani milimetr volného prostoru. Chtěla jsem, abychom byli jedno tělo a jedna duše… nic víc.

Doopravdy mi musel číst myšlenky, protože mé přání ihned vyplnil. Naposledy mi tázavě pohlédl do očí. Nemohl v nic vidět nic, co by ho odradilo. Jsem si jistá, že stejně jako  jeho v nich byla pouze velká láska a ještě větší touha. Už to neprotahoval. Co nejopatrněji naše těla spojil v jedno. V tu chvíli mnou projela vlna rozkoše a já už jsem nechtěla nikdy skončit…

…

Leželi jsme na úzké posteli naproti sobě a byli jsme zamotáni do jedné velké deky. Naše prsty ležely propletené mezi námi a naše oči se nechtěly vzdát pohledu do těch druhých. Tohle byla nejkrásnější chvíle, jakou jsme kdy spolu zažili. I když už jsme se jednou milovali, teď to bylo naprosto jiné. Tehdy měl Edward promyšlený každý dotyk, aby mi nemohl nijak ublížit, ale dnes… dnes se řídil pouze svými instinkty. Bylo to neuvěřitelně krásné a nic se tomu nedalo vyrovnat. A já jsem mohla jen doufat, že to nebylo naposledy.

Edwardovy oči stále setrvávaly v černých odstínech, což znamenalo, že bude muset brzy odejít na lov. Nechtělo se mi zůstávat zase bez něj. Nechtěla jsem ho pustit ze spárů svých prstů. Ale stejně sobecky jsem nechtěla přestat cítit jeho dotek na mé ruce.

Starožitné hodiny na zdi odbily půlnoc, ale já jsem to vůbec nevnímala. Soustředila jsem se pouze na tu nádheru před sebou.

„Už bys měla spát,“ zašeptal najednou můj anděl tiše.

„Ale já nejsem unavená,“ odpověděla jsem mu. A ani jsem nelhala. Nepociťovala jsem žádné známky únavy a ani nic podobného.

Ozval se jeho tichý smích. „Víš o tom, že jsi pořád stejně paličatá?“ zeptal se vesele a přitáhl si mě přitom k sobě ještě blíž.

„Nejspíš jsem se to měla od koho naučit,“ odvětila jsem mu na to s naprostým klidem.

„Tím myslíš Alici, doufám.“ V očích mu nebezpečně zajiskřilo a nenápadně si mě přitáhl k sobě ještě víc.

Odhodlaně jsem zavrtěla hlavou.

„Emmetta?“ zkoušel to dál svůdným hlasem.

Opět jsem zavrtěla hlavou…

„Tak… že by Jasper?“

Zasmála jsem se. „Myslím tím tebe, ty můj paličáku.“ Zrušila jsem i tu malou zbývající odmlku mezi námi a dravě se mu přisála na dokonalé rty.

„Tak paličák?“ zamumlal v polibku, ale nesnažil se ho ukončit. Spíš ho stále víc prohluboval, až jsem se musela odtáhnout já, abych nabrala do plic další příděl kyslíku.

„Ještě pořád si to myslíš?“ zeptal se šibalsky a bylo na něm jasně vidět, jakou by si přál dostat odpověď.

„Hm… jo,“ řekla jsem naprosto jistě a tím ho nejspíš moc nepotěšila.

„Tak to jsi neměla,“ prohlásil. Netušila jsem, co hodlá dělat. Až když se překulil nade mě a ruce mi uvěznil za hlavou v železném sevření, jsem začala tušit něco nekalého. Strašně pomalu, že mě to dohánělo k šílenství se začal sklánět k mému obličeji. Ale když už byl asi pět centimetrů od mých rtů, tak místo aby je políbil, se zastavil a vyčkávavě mi hleděl do očí. „Odvolej to,“ zašeptal a jeho dech mi ovál tvář příjemnou vůní.

Sebrala jsem všechno odhodlání a zarputile jsem zakroutila hlavou ze strany na stranu.

„Jak myslíš, lásko,“ zašeptal tiše. Na malý okamžik se přitiskl k mým rtům, ale hned vzápětí ladně seskočil z postele a v pouze volných teplákách a bez košile se usadil do houpacího křesla v rohu, kterého jsem si předtím ani nevšimla.

Tušila jsem jeho taktiku, a tak jsem se rozhodla přistoupit na jeho hru. Nedala jsem najevo ani špetku zklamání, které jsem cítila. Zachumlala jsem se do deky až po bradu a – jakože uraženě – jsem se otočila zády k němu. Nenápadně jsem vystrčila jednu nohu zpod peřiny a snažila jsem se usnout.

Trvalo dobrých deset minut, než jsem uslyšela jeho hluboký povzdech a následně jeho lechtivý dotyk na mém obnaženém lýtku.

„Porušuješ pravidla, víš o tom?“ zašeptal tiše. Uchopil mou nohu do svých rukou a jemně políbil špičku všech mých prstů.

„Nikdo žádná nenastolil,“ odporovala jsem tiše, aniž bych se na něj podívala. Stále jsem se snažila hrát uraženou, ale uvnitř jsem hořela touhou.

„Hm… tak to budeme muset napravit,“ zašeptal mezitím co se přesouval polibky ke kotníku. Napjatě jsem čekala, co bude dál. Bylo pro mě velkým zklamáním, když mou nohu zavrtal zpět pod deku a lehl si vedle mě. Přitáhl si mě do náručí a do ucha mi začal zpívat mou u kolébavku. Ale teď na mě neměla stejný účinek, jako jindy.

„Necháš mě v noci samotnou?“ přerušila jsem ho tichým šepotem. Jeho broukání okamžitě ustalo a na chvíli bylo v pokoji naprosté ticho.

„Na lovu se nezdržím déle než dvacet minut, slibuji,“ odpověděl mi a políbil mě do vlasů.

Vymanila jsem se z jeho objetí a posadila se do tureckého sedu. Zmateně sledoval mé počínání, ale nesnažil se mi v něm nijak zabránit.

„Tak běž hned,“ pobídla jsem ho.

Obličejem se mu mihla bolest. Došlo mi, jak má slova nejspíš vyzněla a nejraději bych si v tu chvíli nafackovala!

„Nechci spát bez tebe,“ vysvětlovala jsem rychle. „Chci tě mít celou noc u sebe. A když odejdeš už teď, brzy se vrátíš.“

Naštěstí to pochopil, jak jsem očekávala. Jeho výraz se změnil zpět na milující a zbožňující a mi se nehorázně ulevilo.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem a naposledy se ještě přitiskla na jeho rty. Ale když se polibek začal prohlubovat, rychle jsem se odtáhla, protože jsem se obávala, jak by to dopadlo, kdybychom to nechali zajít ještě dál.

Edward si to taky nejspíš uvědomil. Hned se postavil na nohy, v rychlosti, která pro mě nebyla dostupná, se převlékl do svých oblíbených riflí a bílé košile a s posledním pohledem a slůvky ‚Já tebe miluji víc‘, vyskočil z okna ven a já jsem se octla úplně sama…

Nevěděla jsem, jak urychlit to čekání, které se mi zdálo nekonečné… Nakonec jsem vstala a s doprovázejícím vrzáním podlahy jsem došla přes chodbu až ke dveřím, které vedly do mého dětského pokoje. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu otevřela dveře.

Ve tmě narušované pouze dopadajícím měsíčním světlem z venku působil pokoj úplně jinak. Přesně v takových podmínkách jsem tady jistě spávala. Muselo to být skvělé… v noci usínat s hlasem mé maminky, která mi zpívá ukolébavku a tatínka, který mi předčítá pohádky o princeznách… Mrzelo mě, že si zrovna tohle nepamatuji přesně. Bylo by skvělé si někdy v dlouhých chvílích promítnout zpětně, co mi vyprávěl.

Rozhlédla jsem se pečlivěji kolem sebe. Zrak mi padl na bednu s hračkami v koutě a já jsem se rozhodla ji pořádně prozkoumat.

Tiše jsem odklopila víko. Zatajil se mi dech. Musela jsem být doopravdy šťastným dítětem. Měla jsem všechno, o čem ostatní mohli jen snít. Nejméně čtyři panenky, dále různé stavebnice, puzzle a velké krabice plné pastelek. Začala jsem se vtom přehrabovat. Opatrně jsem vyndávala jednu věc za druhou. Byla jsem asi v polovině krabice, když jsem spatřila něco světle hnědého a mně velice povědomého… Byla vidět pouze část té hračky. Ta druhá nejspíš bude uvězněná pod vším tím harampádím. Opatrně jsem to začala všechno odkládat pryč, abych si k té věci probojovala cestu. A když jsem to spatřila, okamžitě se začaly vlívat do očí slzy. Tohohle plyšáčka tvaru pejska jsem si pamatovala. Byl můj oblíbený a nechtěla jsem se bez něj nikam hnout ani na krok. Jsem si jistá, že jsem mu i nějak říkala, ale zaboha jsem si nedokázala vzpomenout jak…

Najednou mě vyrušil zvuk tříštícího se skla, který se ozýval nejspíš z prvního patra. Docela mě to zmátlo. Edward byl pryč ještě ani ne pět minut. Že už by byl zpátky?

Pomalu jsem po vrzajících schodech sešla do obýváku a rozhlédla jsem se kolem. Nikde nikdo. Pokrčila jsem rameny a chtěla se vrátit zpět nahoru do mého malého království, ale v tom mou pozornost upoutaly střepy, které se nacházely pod dokořán otevřeným oknem, jenž pouštělo dovnitř studený vzduch zvenčí. Došla jsem k nim a zvědavě jsem se k těm střepům sehnula. Vypadalo to, že se rozbila jedna starožitná váza, kterou jsem tady včera jedním okem postřehla. Byla keramická a měla na sobě vzory všeho možného. Byla jí škoda…

Nejspíš bylo to okno špatně zavřené a průvan jí shodil. Zvedla jsem se na nohy, okno jsem zavřela a chtěla jsem dojít do kuchyně, jestli tam nenajdu něco, čím bych to mohla posbírat.

V klidu jsem se otočila… ale to jsem neměla dělat. Moje srdce se rozběhlo rychleji, jakoby snad chtělo samo utéct pryč odsud. Moje tvář jistě zbledla o několik odstínů a jsem si jistá, že jsem se tvářila víc než vyděšeně. Přede mnou totiž stála ona…

Edward:

Tolik se mi jí nechtělo opouštět, ale byla to nutnost… Má žízeň už se mi chvílemi zdála neúprosná a já jsem Bellu nechtěl vystavovat zbytečnému nebezpečí. Připraven, že za pár minut budu zpátky jsem vyskočil z okna a co nejrychleji se rozběhl někam, kde bych se mohl poddat svým instinktům a nezabít přitom nějakého nevinného člověka. Asi sedm kilometrů na západ jsem zachytil pach medvěda. Měl jsem štěstí, nebyl daleko. Rozběhl jsem se po stopě. Cestou se vytrácela všechna má rozumná mysl a netvor uvnitř si prosazoval svou chvilkovou vládu. Jako správný lovec jsem své kořisti nenechal ani chvíli, ve které by si uvědomila, co se děje.

Okamžitě jsem se přisál na medvědovu krční tepnu a vychutnával si ten pocit, když žár v mém krku pomalu ustává. Po pár minutách jsem medvědovo bezvládné tělo odhodil do řeky a chtěl jsem se vrátit zpátky, abych Bellu nenechával samotnou. Vím, že v těch chvílích trpěla. A já taky. Ona byla jako baterie mého života. Bez ní jsem prostě nedokázal normálně fungovat.

Byl jsem na sebe pyšný, že jsem dnešní lov zvládl tak rychle a můžu se brzy vrátit zpět. Rozběhl jsem se k domu, abych byl u Belly co  nejdříve, když vtom jsem spatřil jedny myšlenky, které už jsem moc dobře znal a dokonce přesně tyhle jednou viděl. Pouze za jiných podmínek… Vyděšeně jsem přes Tanyinu mysl sledoval vyděšenou Bellu, jak se co nejvíc tiskne ke zdi v domě a v očích má slzy. Bylo to, jako bych tam přímo byl a ten netvor byl já…

„Nééé!“ zakřičel jsem z plných plic do ticha lesa, až z křoví vyplašeně vylítl nějaký pták. Rozběhl jsem se tak rychle jako nikdy. Dokonce ani před patnácti lety jsem neběžel takovou rychlostí jako dnes. Tehdy to ještě nebyla moje Bella, která byla v ohrožení života. Nevnímal jsem vůbec nic kolem sebe, všechnu svou pozornost jsem soustředil pouze na Tanyu a její počínání. Nechápal jsem, proč jsem nikde okolo domu necítil její pach… Kdyby byla předtím už někde blízko, musel by tam být.

Byl jsem tak zaujatý cílem cesty, že jsem neviděl blížící se osobu, která mě zničehonic velkou silou přirazila k zemi. Pocítil jsem chvilkovou bolest a překvapení, ale nebyl jsem schopen si uvědomit, co se děje.

Cukal jsem sebou jako smyslů zbavený a byl myšlenkami spíš v domě než tady, takže když jsem uslyšel odporný hrdelní smích, div mi nepřejel mráz po zádech.

„Tak co, Edwarde? Kampak tak spěcháš?“ zeptal se mě sladkým hlasem úplně klidně, jakoby by se semnou bavil o špatném počasí nad Islandem. Z hrdla se mi vydralo tiché vrčení, které se postupně stupňovalo do řevu raněného zvířete.

Bylo to poprvé, co jsem mu v jeho nové podobě pohlédl do obličeje. I když byl o mnoho krásnější, ty nepřátelské rysy v něm stále zůstaly…

„Zacu,“ zavrčel jsem skrz zaťatý zuby a vynakládal všechno své úsilí, abych se dostal zpod něj. Ale nešlo to snadno. Jako novorozený měl mnohem větší sílu než já. Celou tu dobu jsem napůl mysli kontroloval, co se děje s Bellou. Tanya jí něco zaujatě vykládala. Stála na opačném konci místnosti než ona, ale pomalu dělala kroky blíž a blíž k ní.

Už jsem byl jen kilometr od domu, chyběl kousek a byl bych tam! S vypětím všech sil se mi podařilo ze sebe Zaca odhodit kousek stranou. Ale v jeho mysli jsem jasně viděl, že tímhle to ještě nekončí. Vycenil na mě zuby a shrbil se do útočné pozice.

„Ještě jsi mi neodpověděl na otázku,“ zavrčel stejně nenávistně jako předtím já.

„Jako bys to snad nevěděl!“ Zdál se být velice zaujatý vymýšlením své taktiky, takže kdybych teď utekl za Bellou, dostal bych zcela jistě náskok. Byl jsem rychlejší než většina upírů a ani novorození se mi nerovnali. Jenomže on by i tak běžel za mnou. Možná bych doběhl dřív než on, ale potom by u Belly byli hned dva upíři živící se lidskou krví takovému nebezpečí jsem ji nemohl vystavit! Jenomže kdybych tam neběžel hned, Tanya jí možná brzy zabije… Co mám proboha dělat?! Jak by jste se v téhle situaci zachovali vy?!

Zacovy myšlenky na mě přímo křičely, vybízely mě k boji. Už od začátku jsem věděl, že jsou s Tanyou nerozlučná dvojka… On dostal za úkol mě zdržet, Tanya Bellu… nechtěl jsem ani pomyslet na to, co jí chtěla udělat.

Měl jsem co dělat, abych samou zuřivostí nevybouchl. Co jim udělala, že si na ní chtějí vybíjet svou zlost?! To já jsem Tanyu nechtěl, ať si to vyřídí se mnou!

Ale… Bella přece odmítla Zaca… Co když tohle je právě jeho pomsta? Musel jsem nějak téhle informace využít! Sebral jsem všechnu vnitřní sílu a ustoupil s nahrbené pozice.

„Zacu,“ promluvil jsem na něj klidně. Tón mého hlasu ho překvapil a i on se na chvíli uvolnil ze své bojové polohy. „Vždyť ty jsi Belu chtěl,“ pokračoval jsem tiše a zlomeným hlasem. „Tys jí miloval, tak proč chceš aby zemřela?“ Stálo mě hodně velké úsilí tahle slova vypustit z úst a přitom se na něj nevrhnout.

Zac se místo nějaké kladné odpovědi hlasitě zasmál. „Ty jsi tak naivní,“ řekl. „A já si myslel, že ten svůj dar někdy využíváš.“ Významně si poklepal na spánek a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Bella byla pouze jedna z hraček, které jsem chtěl mít ve své sbírce. To víš, byl to celý můj lidský život - překonávat rekordy v připravování o panictví nevinných dívek. Ovšem Bella… ano, doopravdy se nacházela na vysoké úrovni, to nemůžu popřít. Nemohl jsem dopustit, aby na mém seznamu její jméno chybělo… Jenomže ona mě nechtěla, což se mi nestávalo moc často. Ona si raději vybrala tebe a než jsem se ti stihl nějak pomstít, tak mě nějaký patolízal s rudýma očima hryzl do krku a já se za nekonečnou dobu bolesti probudil v tomhle těle. Musím říct, že si doopravdy není nač stěžovat. Takové výhody se vždy hodí… Ale s novým životem přicházejí i nové záliby… Dohánění Belly mě přešlo hned, jakmile jsme s Tanyou poprvé vyzkoušeli, jaké to je být spolu. Nerovnalo se to ničemu, co jsem zažil v lidském životě a prostě už jsem se nechtěl zahazovat něčím tak obyčejným jako teď pro mě Bella je.“

Tohle bych od něj nečekal… Zuřivost nad jeho slovy zastínila celou mou mysl a já už jsem nebyl schopen žádné sebekontroly. „Ty kreténe!“ zakřičel jsem zplna hrdla a vrhl se na něj. Jak může vůbec někdo tak odporný jako on na tomhle světě existovat?

Nečekal můj okamžitý výpad a mi se podařilo mu při hlasitém nárazu utrhnout část paže a odhodit ji někam daleko. Zařval bolestí a v jeho očích se objevil nový výbuch nenávisti.

Zuřivě zavrčel a vrhl se na mě taky. Jenomže já narozdíl od něj útok očekával a stihl jem včas uhnout stranou. Zkusil to ještě několikrát, ale ani jednou úspěšně. Najednou se však zastavil na místě, jednou rukou si držíc poraněné místo a myslí se mu začaly honit všechny možné nápady. Chtěl na mě použít jeden ze svých darů… Už dávno si ověřil, že potrhání vztahů mezi mnou a Bellou je nemožné, neboť naše láska je mnohem silnější. Ale on měl ještě jedno nadání, na které přišel nedávno. Začal se soustředit a chtěl na mě poslat velké zoufalství. Tušil, že bych se potom nechal zabít dobrovolně. S bolestí jsem to očekával, ale byl jsem připraven se tomu bránit. Jenomže ani po pár vteřinách nic nepřicházelo.

Mezitím jsem postřehl, že Tanyu od Belly dělí pouze jeden jediný metr…

Zvedla se ve mně nová odvaha a taky odhodlání. Rozběhl jsem se proti Zacovi, jenomže on byl tentokrát připravený. Jediným pohybem své zbývající paže mě odrazil a já jsem po chvíli letu vzduchem narazil do stromu, který sílu mého nárazu nevydržel a s hlasitou ránou se svalil k zemi.

Tanya se k Belle přibližovala blíž a blíž… Já už jsem neměl čas! Nevěděl jsem co dělat! Nemůžu to stihnout… Kdybych tady jen Zaca někde přivázat a mít jistotu, že se nevytrhne, mohl bych teď ještě doběhnout do domu a Tanye v tom zabránit.

Když v tom, jakoby se stal zázrak. Zac se přikrčoval zpět do bojovné pozice. Udělal jsem to samé a očekával jeho výpad. Ale těsně předtím, než tak stihl učinit, se zpoza stromů najednou vynořil uhlově černé tělo ohromného vlka a skolilo ho k zemi.

Překvapeně jsem zamrkal, když jsem v něm rozpoznal vůdce vlčí smečky, se kterou jsme před mnoha lety uzavřeli dohodu. Byl to mocný Ephraim Black… Vůbec jsem netušil, že je ještě naživu. Ale i když jsem vůči němu cítil jistou zášť, nyní jsem byl za něj nesmírně vděčný.

‚Běž! My se o něj postaráme!‘ volal na mě zoufale v myšlenkách. Nejspíš věděl, co se odehrává jen pár set metrů odtud. Neměl jsem čas se zabývat tím, jak se to dozvěděli… Na důkaz jeho slov se ze stromů začali vynořovat další a další vlkodlaci… Bylo to neskutečné.

Nejvyšším tempem, jaké jsem byl ze sebe schopen dostat, jsem se rozběhl k domu a cestou doufal, že už nikoho nežádoucího nepotkám… Sledoval jsem Tanyiny myšlenky. Byl jsem asi tři sta metrů od domu, když udělala poslední krok a uchopila svou kostnatou rukou Bellinu tvář, po které skutálela obrovská slza.

Věnovala jí přesladký úsměv. „Ráda jsem tě poznala… ale řekla bych, že  už je čas se rozloučit,“ řekla ji škodolibě. Bella se na ni naposled vyděšeně podívala. Musely ji trápit všechny vzpomínky a já jsem nedokázal snést pohled do jejího bolestně staženého obličeje. Potom zavřela oči a poddala se tomu, co ji čeká.

Ona to vzdala… Ale já ne! Ještě není pozdě! Ani když jsem se díval, jak se Tanyiny zuby nebezpečně přibližují k jejímu hrdlu…

Připadal jsem si jako před patnácti lety. Opakovala se přesně ta samá scéna jako předtím… Ale jeden rozdíl tady byl. Já jsem dnes přicházel pozdě!

Když jsem skočil otevřeným oknem dovnitř, Tanya už byla přisátá k její krční tepně a vychutnávala si chuť sladké krve. Byl jsem jako smyslů zbavený. Vší silou jsem ji od ní odtrhl, až jsem ji  tím prudkým pohybem odhodil kouta místnosti.

Zrcadlo se pod nárazem jejího těla rozbilo a rozprsklo se na stovky malých kousků. Tanya zvedla nenávistně oči a pohrdlivě na mě zasyčela. „Můžeš mě teď zabít, ale jí už tím zpátky nevrátíš!“

Nechtěl jsem se s tím smířit… Já prostě vím, že Bella není mrtvá! Vrhl jsem se na Tanyu. Neuvědomoval jsem si vůbec své jednání. Byl jsem nyní v pozici lovce a ona byla moje kořist. Démon schovaný v mém nitru se dobrovolně dral na povrch. Ona proti mně neměla žádnou šanci. Byla slabá a neměla žádné bojové zkušenosti. Zuřivost ovládla celé mé tělo a dodala mi sílu. Lehkým pohybem, bez vynaložení úsilí, jsem ji utrhl hlavu. Nemyslel jsem na to, že jsme rodina… protože ona zklamala! Ona zničila to přátelské pouto mezi námi všemi!

Z jejího bezvládného těla jsem začal trhat další a další kousky. Vyhazoval jsem z okna části rukou a nohou a nakonec i ten největší… její hrudník rozbil okenní tabulku a s hlasitým doprovodem jejího řevu dopadl do lesního porostu.

Vrhl jsem se přes pokoj k Belle, jejíž srdce stále bilo, ale strašně slabě. Na jejím krku byla velká krvavá jizva tvaru půlměsíce a na jejích okrajích byl náš zářivý jed… Určitě ho má v těle spoustu. V tom zmatku mě napadla spásná myšlenka to z ní vysát, ale těsně předtím než jsem to udělal, jsem si uvědomil, že to ničemu nepomůže. Pouze bych se nemusel ovládnout a vysál její krev do poslední kapky. Nemám jinou možnost – musím přeměnu nechat dokončit.

Pevně jsem ji stiskl jednu ruku a odhrnul jí vlasy z čela. „Bello, moc mě to mrzí! Byl jsem pitomý, že jsem tě tady nechal nechráněnou! Prosím tě, buď teď silná!“ mluvil jsem zoufale.

Její oči se na okamžik malinko pootevřely. Spíš jen nepřítomně zamžouraly kolem sebe, ale potom na chvíli zaostřila pohled na můj obličej. V tu chvíli mnou projela ohromná radost.

„Ty… ty jsi doopravdy paličák, Edwarde,“ zašeptala ochraptělým hlasem. „Proč si všechno zase vyčítáš? Vždyť já tě miluju…“

Ještě stihla pevně stisknout mou ruku a potom vykřikla, jak jejím tělem začala zmítat ohromná bolest.

„Já tě taky miluji, Bello… A už tě nikdy neopustím,“ zašeptal jsem a políbil ji na zpocené čelo…  „Už budeme je spolu. Navždycky…“

Epilog:

Quileutští vlci uzavřeli s Cullenovými novou smlouvu o vzájemné pomoci, kdyby bylo někdy potřeba. S jejich souhlasem Tanyu i Zaca spálili a byli rádi, že je na světě o dva zloduchy méně. Denalijští z toho sice neměli velkou radost, ale nikomu nic nevyčítali. Uznali, že chování jejich členů rodiny bylo nepřístupné.

Díky tomu, že Tanyin jed nebyl v Bellině těle daleko od srdce, za necelé dva dny už se probudila do nového života. Zjistila, že má hned dva dary. Štít a neobvyklé odolávání krvi. Pokud si to přála, dokonce ani v lidské blízkosti necítila žár v krku.

Edward Bellu o několik dní později požádal o ruku a ona s radostí přijala. Alice s Esme měly radost, že mají tu čest zorganizovat jejich svatbu a celý týden je nikdo neviděl, jak byly zalezlé v pokoji a vše připravovaly. A nebyla to jediná svatba v domě Cullenových. Felix se o den později také vymáčkl. Jane byla velice zaskočená, ale aniž by si něco rozmýšlela, skočila Felixovi kolem krku a už neměla v plánu se ho někdy v době věčnosti pustit.

Elizabeth se brzy naučila chodit a spolu s Danielem na dvojité svatbě kráčeli uličkou ve slavnostních šatech a nesli prstýnky na vypolstrovaných polštářcích…

Henrymu a Anne Crowleyovým hned po příjezdu z Volterry jeden upír, který se jmenoval Frank, vymazal paměť. Zapomněli na vše, co se událo a taky na to, že někdy měli nějaké děti… Jako šťastný pár se odstěhovali do Kalifornie a o rok později se jim narodil syn, kterého pojmenovali Chad.

Zacův otec Jack Hartley se ale šťastného konce nedožil. Když mu policie oznámila, že jeho syna už nemá smysl hledat, zhroutil se a stal se z něj alkoholik. V práci se mu přestalo dařit a jeho firma brzy zkrachovala. V zoufalství potom skočil z útesu do rozbouřeného moře a nikdo mu v tom nedokázal včas zabránit.

Aro už nevydržel, jak se na něj všechno valí. Opustil Volterrský trůn a rozhodl se, že si bude pár let užívat normálního manželského života se svou Sulpicií, kterou v posledních letech hodně zanedbával.

Všechna důležitá rozhodnutí zůstala na Caiovi s Marcusem, kteří rozhodli, aby ustalo pátraní po Danielovi a dvou zmizelých členech jejich gardy.

Alec se po ztrátě syna uzavřel na nějaký čas do sebe, ovšem později se jeho život vrátil zpět do normálních kolejí.

A Brad s Melissou? Ti zůstali ve Volteře, ale už nikdy se nezbaví výčitek svědomí, z toho, jak se zachovali ke svým rodičům…

Touto poslední větou jsem dopsala 87 744. slovo, 506 269. znak, 8 875. řádek a 271. stránku formátu A5…

Tímto po devadesáti pěti dnech pilné práce skončila povídka s názvem Cesta za svobodou, která se stala nezapomenutelnou částí mého života a já jsem za to nesmírně vděčná… Ale víte vůbec, jak vlastně začala?

Pamatuji si na ten den úplně jasně. Bylo úterý – 02. 03. 2010. Já jsem seděla ve škole a jako vždy usínala při hodině dějepisu. Náležitě jsem ignorovala učitelův hlas, nepřítomně si psala zápis a přitom se mi v mysli začal rojit nápad. Přemýšlela jsem o Tanye. Nikdy jsem jí neměla moc v oblibě a jelikož jsem tehdy psala pouze jednorázovky, chtěla jsem o ní napsat krátký článek ve kterém by udělala něco strašného a já jsem tak dala najevo mou zášť vůči ní. Ale ať jsem namáhala hlavu, jak jsem chtěla, nemohla jsem na nic přijít.

Potom jsem si ale vzpomněla, jak moje malá sestřenka s bratrancem vždycky otravují, abych jim převyprávěla Harryho Pottera. Napadlo mě, proč neudělat něco v tom smyslu? Harryho sice chtěl zabít Voldemort – mocný černokněžník, který se ale po svém neúspěchu ‚vypařil‘. Ovšem já jsem do jeho role usadila Tanyu a jisté okolnosti si pozměnila.

Tehdy jsem ještě neměla v plánu, že Bellu zachrání Edward. Představovala jsem si pouze nějakého upíra, ale jak jsem potom o tom tak přemýšlela, začalo mi to všechno zapadat do sebe a rodina Cullenových coby zachránců byla na světě a na jednorázovku se to zdálo moc krátké.

O dva dny později jsem se domluvila se spolužačkou KristieCullen. Ona za mnou po škole přišla domů a začaly jsme psát.

Pomáhala mi vymýšlet jména Belliných příbuzných – mimochodem, Melissa byla původně Alexandra ;) - a taky mi pomohla rozhodnout o názvu povídky. Zvažovaly jsme Návrat domů a Cesta za svobodou. Nakonec jsme se rozhodly pro druhou možnost…  Kristie patří taky velký dík, že mě hodně inspirovala a nutila mě psát, i když se mi zrovna nechtělo. Kdyby nebylo jí, nejspíš bych to zalomila někde u 20. kapitoly.

Když jsem potom večer dopisovala první díl, věděla jsem pouze začátek a konec povídky. První a poslední kapitolu a nic mezi tím. Neplánovala jsem žádnou Jane s Felixem, žádnou Elizabeth, Daniela, upíry z Brada, Melissy a Zaca… Vše to vyplynulo samo až při psaní. Nechávala jsem se unášet a mé podvědomí to psalo samo, jak uznalo za vhodné.

Další obrovský dík patří mojí Kiki, která i když bydlí na opačném konci republiky, vždycky bude tou nej kámoškou. Nebýt jí, neměli by jste šanci si vychutnat žádné intimní scény. Kiki, jsi moje věrná múza a jí taky navždycky zůstaneš. Na naše společné hodiny proseděné na icq nebo na skypu nikdy nezapomenu. Ovšem obávám se, že kdyby někdo naše rozhovory slyšel, nejspíš bychom obě dvě skončily v nějaké vypolstrované cele v tom nejlepším blázinci… xD

Také by jste měli vědět, že u většiny scén Jasper + Emmett = vražedná kombinace jsem se inspirovala mojí sestrou. Když jsem byla malá, vyprávěla mi pohádky o rodině Kurákových, která se skládala z tatínka podnikatele, maminky – naprostého šílence a dvou dětí, které to vše otráveně snášely. I když to se Stmíváním nemá žádnou spojitost, většinu Emmettových hloupostí jsem okoukala odsud ;). Takže další poděkování mé velké sestře Eli. (Na mluvícího velblouda a hotel v poušti nikdy nezapomenu xD)

Potom ještě obrovský dík všem adminům, kteří se mnou měli tu trpělivost a korektovali moje články. Vím, že zcela jistě se tam vždy objevily nějaké chybičky…

No a nakonec chci poděkovat Vám. Protože jestli zrovna tohle čtete, znamená to, že jste se mnou vydrželi až do konce… Já tady sice brečím jako malá holka, chce se mi spát, protože je přesně 00:46 minut ráno, bolí mě hlava, jak už několik hodin bez ustání čumím do obrazovky a dopuju se tady coca-colou, ale jedno vím jistě! Něco sice končí, ale zároveň něco nového začíná…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 45. kapitola + Epilog: