Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 44. kapitola

09.06.2010 (08:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5495×

Ještě jednou střelil pohledem ode mě k Anne a potom naprosto klidným hlasem promluvil. „Vím, kde jsou vaše děti.“

„T-ty… ty víš, kde…“ začal jsem zmateně koktat, ale potom mé tělo zaplavila ohromná zuřivost. Co si o sobě ten malý parchant myslí?! „Co jsi s nimi udělal, ty hajzle?!“ vykřikl jsem rozzuřeně. „Co chceš? Peníze?! Řekni si kolik a už nám pak nikdy nechoď na oči nebo na tebe zavolám policajty, chlapečku!“

Místo toho, aby se lekl mé výhružky, se zasmál tvrdým smíchem, který nevěstil nic dobrého.

„Mi nejde o peníze, Crowley…“ řekl a začal mě propalovat zvláštním pohledem. „Já vlastně ani ty tvé rozmazlené dětičky neunesl… Ale řekněme, že jsem měl tu čest se s nimi po tom všem setkat. Zvlášť s tvojí dcerou jsme si nesmírně rozuměli.“ V očích mu šibalsky zablýskalo a já jsem měl sto chutí se po něm vrhnout a uštědřit mu pěkných pár ran do toho jeho andělského obličejíku. Ale on ve své řeči ještě neskončil. „Ale to není důvod, proč jsem chtěl s vámi mluvit. Jen jsem si myslel, že by ses možná rád dozvěděl, co jsou ti tví spratkové doopravdy zač…“ Poslední slova pronesl s neskrývanou nenávistí.

„Ty… Jak si vůbec dovoluješ nazývat je-“

„Šš-šš-ššš…“ Nejspíš se mě snažil uklidnit, ale jeho vychytralý a posměšný výraz v obličeji měl spíš opačný účinek. Rozzuřeně jsem se k němu rozběhl a chtěl ho praštit. Chtěl jsem mu zakroutit krkem a polámat všechny kosti v těle… Už jsem byl od něj pouze pár centimetrů. Rozmáchl jsem se pěstí. Ale místo toho, aby se po nárazu ozval uspokojující zvuk praskající chrupavky, má ruka pouze proletěla vzduchem.

On už přede mnou nestál. Jako by se vypařil…

Anne za mnou najednou zapištěla. Prudce jsem se otočil a to, co jsem spatřil, bylo neuvěřitelné. On se opíral o stěnu obchodu, ruce ležérně založené na prsou a tvářil se, jakoby se nic nedělo. Ale jak se tam dostal? To přece není možné!

„Ale, ale, ale…“ řekl a se smíchem zavrtěl hlavou. „To nemyslíš vážně, viď že ne…“ Už zase se ozval ten odporný hrdelní smích.

Vyburcovalo to ve mně nový nával adrenalinu. Rozhodl jsem se to zkusit ještě jednou. Znovu jsem se rozběhl, znovu napřáhl, ale stejně jako předtím, on prostě zmizel…

„Tak ty by ses chtěl prát?“ ozvalo se výsměšně těsně za mým uchem. Zprudka jsem otočil celé mé tělo k němu. Vypadal, že se ohromě baví, ale já si toho nevšímal. Chtěl jsem mu dát co proto. Chtěl jsem, aby trpěl!

Vší silou jsem do něj kopl. Tentokrát neuhnul. Jako socha stál znuděně na místě a neprojevoval vůbec žádné známky bolesti.

Zato já ano… Jeho tělo bylo jako kus kamene. A při nárazu do něj můj kotník vydal protestné zakřupání. „Co jsi zač, proboha?!“ vyštěkl jsem zatímco jsem se snažil poskakováním na jedné noze najít rovnováhu.

„Doopravdy to chceš vědět?“ zeptal se a hlavu nahnul zamyšleně na stranu, jak si prohlížel mou nohu.

„Proč bych se tě asi jinak ptal?!“ Doopravdy už mi docházela trpělivost. Ovšem on to náležitě ignoroval a schválně všechna svá slova protahoval.

„Ale když ti o řeknu, řeknu ti vlastně i to, co jsou teď tvé děti a to by nejspíš nedopadlo dobře...“

Vydal jsem ze sebe něco, co mělo být výhružné zavrčení, ovšem on se tomu opět pouze zasmál. „Jak chceš… rovnou bych ti mohl říct, čím jsem, ale ty bys to nejspíš považoval za vtip měsíce…“ Podíval se mi do očí a zvědavě mě těmi svými krvavými propaloval. „Jestli se nemýlím, chtěl jsi najít své děti, je to tak?“ Nečekal na mou odpověď a rovnou pokračoval. „Myslím si tedy, že by bylo nejlepší, kdybys je rovnou viděl a závěry si z toho potom vyvodil sám.“

„Co se mi to tady sakra snažíš namluvit?!“ vypálil jsem na něj. Nepochopil jsem vůbec nic z jeho slov. Chtěl mi snad namluvit, že moje děti jsou nějakými mafiány nebo co?

Pohlédl na své hodinky a zašklebil se. „Za čtyřicet tři minut odlétá z místního letiště spoj do Itálie. Jestli nemáš nic proti tomu, byl bych rád, abyste mě tam ty a tvá žena doprovodili. Myslím, že by vás ta podívaná tam mohla zajímat…“

„Do Itálie?!“ ozvala se Anne, která tam doteď strnule stála a nebyla schopna slova.

„Ano, madam,“ potvrdil ji ten podivín a divně se na ni zakřenil.

„Ale proč?“ nechápala stále.

Povzdychl si. „Nechme toho zbytečného vysvětlování… Dám vám otázku a jestli na ni odpovíte kladně, do Itálie se mnou odletíte. Jestli řeknete ne, tak zařídím, abyste na tenhle rozhovor zapomněli a nechám vás v klidu pokračovat ve vaší cestě.“ Přejel pohledem z jednoho na druhého. „Chcete ještě někdy spatřit Melissu a Brada?“ zeptal se naprosto klidně s neutrálním výrazem ve tváři.

„Ano!“ vyhrkli jsme s Anne zároveň.

Pousmál se. „V tom případě bychom měli vyrazit, aby nám letadlo neuletělo.“

„Počkej!“ vykřikl jsem, když se otočil k mému volvu. Tázavě pootočil hlavu směrem k nám a vyčkával. „Kde máme záruku, že sis to všechno nevymyslel?“ vybafl jsem na něj a snažil se přitom ignorovat tu plápolající červeň v jeho očích, která mi naháněla husí kůži.

Na chvíli se zamyšleně zamračil. „Budete mi muset věřit… jinou záruku vám dát nemůžu.“

Ještě jsem s ním chtěl chvíli diskutovat, ale Anne mě překvapila. Bez řečí se vydala k autu a sedla si na místo spolujezdce.

„Anne, co to-“

„Nech toho, Henry a raději si nastup,“ řekla naprosto klidně a podívala se mi přitom do očí. V těch jejích jsem viděl neuvěřitelnou bolest, ale také velkou odvahu. „Já už chci mít to všechno za sebou…“ špitla ještě tiše a pohled upřela na cestu před sebou.

Ten mladík se bez řečí posadil za volant. Já jsem tam ještě chvíli stál a nechápavě na Anne zíral, dokud on nezatroubil na klakson a nezakřičel. „No tak, Crowley! To chceš na to letiště doběhnout po svých?“

Zaostřil jsem pohled na něj a obličej zkřivil do rozzuřeného výrazu. Nasupeně jsem se usadil na zadní sedadlo a rozhodl, že už to všechno nechám na pokoji… Ale stejně jsem potajmu pořád doufal, že se teď vzbudím a zjistím, že tohle všechno byl jen nemožný sen.

…

„Říkám ti, že tady něco nehraje… Jen se na něj podívej!“ Rozmáchl jsem se rukou a ukázal na toho Aleca – jak se nám stihl při cestě autem představit. Právě teď stál ve frontě na telefon. Ještě předtím stihl v autě odněkud vyhrabat černé kontaktní čočky – jak působivé. Už půl hodiny jsem se Anne snažil přesvědčit, abychom s ním nikam nejezdili. Abychom jsme se vrátili domů, anebo pokračovali v naší cestě do Michiganu… ale ona ne.

„Jestli se tak bojíš, můžeš ještě odjet! Letadlo vylétá až za patnáct minut!“ Její trpělivost už byla téměř nulová. Ačkoliv byl v jejích očích vidět strach, ona byla pro záchranu Brada s Melissou schopna udělat cokoliv! Klidně se i spolčit s tím šílencem, který rozhodně nemohl být člověk… Ale co by potom byl?

Hubená blondýnka s velkou vrstvou make-upu právě dotelefonovala a Alec se dostal na řadu. Když blondýnka zavěsila a otočila se, aby mohla odejít, div jí nevypadly oči z důlků, jak na toho grázla zírala. Ovšem on ji náležitě ignoroval. Vytáhl z kapsy čtvrťák, který vhodil do otvoru ve velkém telefonu a rychle začal vytáčet nějaké číslo.

Ani ne po pěti vteřinách se jeho zachmuřený výraz rozjasnil a na tváři se mu vykouzlil široký úsměv.

„Ahoj, Demetri!“ zvolal vesele do telefonu. Pane Bože… Demetri… to je ale jméno.

Napínal jsem uši, abych zaslechl i zbytek rozhovoru, ale on mluvil tak rychle, že to nebylo srozumitelné. Jak takhle může něco řešit? Vždyť ten chudák na druhém konci mu musí rozumět velké prd.

Těsně předtím než zavěsil se ještě vítězně usmál a já postřehl něco jako ‚Ahoj ve Volteře.‘

O tom městě už jsem někde slyšel. Ale nemohl jsem si vzpomenout, v jaké spojitosti to bylo…

„Měli bychom nastoupit, jinak nám to letadlo uletí,“ vyrušilo mě z rozjímání to bledé individuum a následně se vydalo směrem k letušce, která vybírala letenky. Anne se váhavě rozešla za ním… no a mi nezbylo nic jiného, než jít taky. I když mi Anne poslední dobou lezla dost často na nervy, nemohl jsem ji nechat jet samotnou.

Šouravě jsem došel až k nim. Letušce podal občanku a ona nás s popřáním příjemného letu pustila do letadla.
Všechno to na mě působilo zvláštním dojmem. Chvílemi se mi chtělo hystericky smát nad touto situací. No vezměte si to – jeli jsme za mou neteří, abychom si s ní něco vyříkali, cestou se s manželkou pohádáme kvůli směru jízdy, ona mě donutí odbočit špatně, následně dojet k nějakému zavřenému obchodu, kde potkáme zákeřného individua s rudýma očima, tělem tvrdým jako skála a nejspíš i se schopností se přemisťovat, no a nakonec s ním odletíme do Itálie, jako nejvíc naivní blázni…

Ale na druhou stranu se mi taky chvilkami chtělo řvát, abych všechen svůj vztek vykřičel světu. Aby pochopili, co cítím a respektovali to. Aby mi přišli na pomoc a vyřešili můj problém za mě…

Zkrátka a dobře, takhle divně jsem se ještě v životě necítil a doufám, že už se tak v budoucnu taky cítit nebudu. Dnes už jsem pouze chtěl, aby vše skončilo dobře. Aby ten Alec nebyl nějaký podvodník a doopravdy nás dovedl k našim dětem… nic víc už od Boha nežádám.

Musel jsem se v duchu zasmát mému uvažování. Dřív jsem nikdy v Boha nevěřil a odsuzoval jsem všechny, kteří ano. A dnes? Jsem tak zoufalý, že jsem schopen čehokoliv… Klidně bych zaprodal i duši ďáblu, kdyby mi slíbil, že to skončí… No – já to vlastně možná už udělal.

Koutkem oka jsem se podíval na Aleca, jak se usazuje v polstrované sedačce první třídy a nepřítomně se dívá z okna na mraky. Už nepůsobil tím tvrdým dojmem, jako na odpočívadle. Spíš naopak, jako bych i v jeho obličeji zahlédl velkou zranitelnost.

Ne, to je blbost… řekl jsem si v duchu. Určitě se mi to jen zdálo. Někdo jako on přece musí mít všechno. Pochybuju, že má nějakou slabou stránku. To by bylo, jako by jste čertovi z pohádky nasadili svatozář. Prostě nemožné!

S povzdechem jsem se svalil na volnou sedačku a rozhodl se, že celou cestu budu vše kolem sebe ignorovat a nebudu myslet na ty nemožnosti, co se dnes dějí…

Kapitán letadla nás přes šumící reproduktory přivítal na palubě a dával nám nějaké instrukce. Pomalu jsem zavřel oční víčka a realita se pomalu měnila v tmu…

…

„Henry!“ Někdo mi zatřásl ramenem. Rozpoznal jsem hlas Anne, ale nechtělo se mi ještě vstávat.

„Vždyť je neděle, nemusím do práce,“ zamumlal jsem a znovu se pokusil usnout.

„Bacha, madam,“ uslyšel jsem tlumeně nějaký povědomý chlapecký hlas, který mi následně dost hlasitě zavřeštěl do ucha: „Crowley!“

Zamžoural jsem očima a snažil se zaostřit obraz nad sebou. Ovšem to, co jsem vzápětí uviděl, se mi vůbec nezamlouvalo. Takže to nebyl sen? Ten šílenec doopravdy existuje?!

„Nebudu na tebe čekat celý den, takže být tebou bych si pohnul,“ řekl a ve tváři už měl zase ten tvrdý výraz, kterému nešlo odporovat.

Ačkoliv moje staré klouby trochu zaprotestovaly, začal jsem vstávat. Oči se mi spánkem stále klížily, ale věděl jsem, že to brzy přejde. Míval jsem to takhle skoro každý den…

Anne si vzala svou malou tašku a se sklopenou hlavou se rychle vydala k východu z letadla. Trochu pomaleji jsem ji následoval. Za mnou ještě netrpělivě kráčel Alec. Všiml jsem si, že už jsme v letadle poslední. Všichni ostatní pasažéři už nejspíš byli venku.

U letadla stál autobus, který na nás nejspíš čekal. Velká letištní budova vrhala velký stín na většinu přistávací plochy a já byl zato vděčný. Aby mi teď do ksichtu pražilo slunko, to jsem fakt nechtěl. Unaveně jsem nastoupil do autobusu  nechal spolu s mou společností se nechal odvést až k budově.

Alec se potom prodral do čela a vedl nás dlouhými chodbami přeplněnými lidmi až do rozlehlé podzemní garáže. S Anne nás nechal stát u vchodu a šel mezitím domluvit k malému okýnku nejspíš výpůjčku auta. Za pár minut se vrátil s klíčky v ruce a zavedl nás k luxusnímu mercedesu s tmavými skly.

„Nastupovat,“ zavelel trochu znuděně a jakmile jsme seděli všichni vevnitř, šlápl na pedál a smykem se rozjel ven. Uháněl po silnicích dost rychle a na předpisy nejspíš vůbec nedbal… No – vlastně jsem mu neměl co vyčítat, protože já se jich taky držel jen málokdy, ale u něj mě to nehorázně rozčilovalo.

Rychle jsme se blížili k odlehlé části nějakého města a já jsem pomalu začínal mít obavy. Projížděli jsme zapadlými uličkami, které byly plné kontejnerů s hnijícími odpadky. Zastavil na odlehlém místě mezi dvěma vysokými budovami. Mezi nimi byla pouze úzká cesta, do které by se auto nemělo šanci vejít.

On automaticky vystoupil, a aniž by na nás čekal nebo nás nějak pobídl, se s rukama v kapsách vydal dovnitř. My jsme s Anne se zatajenými dechy zůstali sedět v autě a vyčkávali jsme, co se bude dít dál.

Nacházel se asi tak v půlce, když se z druhé strany vynořila další postava. Měla na sobě dlouhý černý plášť a nebylo jí vidět do obličeje. Plížila se k Alecovi rychlejšími kroky a zastavila se až těsně před ním.

Sundala si z hlavy tmavou kápi a mi se na chvíli zadrhl dech. Byl to muž střední postavy. Stejně bledý jako Alec… a i jeho oči byly naprosto totožné. Napadlo mě, jestli snad nebudou bratři, ale něco mi říkalo, že tohle bude složitější.

Začínal jsem mít doopravdy strach. Co když nás tady teď zamordují a naše mrtvoly tady nechají jen tak hnít?

„Demetri! Tak rád tě vidím!“ vykřikl Alec vesele a rozpřáhl paže. Ten druhý se na něj kamarádsky usmál a udělal to samé. Na malý okamžik se poplácali v přátelském objetí a potom se začali o něčem bavit. K našim uším se bohužel téma jejich hovoru nedoneslo…

Najednou se ticho kolem prořízl dívčí výkřik a hned nato chlapecký. Oba dva byly prosáklé strachem, ale Alec s tím jeho kamarádíčkem jakoby to ani neslyšeli.

Byl jsem zvědavý, naštvaný a strachy bez sebe, ale už mi opět docházela trpělivost. Prudce jsem otevřel dveře od auta a chtěl jsem vystoupit ven.

„Henry, ne!“ Anne se mě snažila chytit za ruku a udržet tak uvnitř, ale už bylo pozdě. Stál jsem na chodníku. Muž v kápi na mě upřel své krvavé oči, chvíli na mě nevěřícně zíral a potom se zděšeně obrátil na Aleca.

„Co jsi to udělal? Zbláznil ses?!“ syknul k němu šeptem. Ale já to slyšel, stejně jako zuřivost v jeho hlase.

„Později ti to vysvětlím, Demetri, ale teď mě poslouchej… teď je důležité, abys mi věřil!“ Alec se mu zahleděl do očí s prosícím výrazem. Ten Demetri mu chvíli pohled rozzuřeně oplácel, ale potom si povzdychl a zatvářil se spíš jako by se vzdával.

„Díky,“ zašeptal k němu Alec vděčně a pak se otočil na mě a – teď už i na Anne, která se mezitím z auta vyškrábala taky. „Myslím, že jste přijeli proto, aby jste viděli své děti, nemám pravdu?“ zeptal se Alec posměšně.

„Tak tam tak nestůjte a pojďte sem!“ pobídl nás už i ten jeho povedená kamarádíček a zasmál se odporným smíchem… Ti dva mají společného víc, než jsem si myslel.

Měl jsem strach, co se stane, když se k nim doopravdy přiblížíme. Už byli dva, což znamená ještě větší přesilu. Jestli i ten druhý umí ty mizící manévry jako Alec, jsme v pytli, a to doslova…

Ale Anne jako vždy na nic takového nedbala. Odhodlaně vykročila směrem k nim a ničemu jinému kolem sebe nevěnovala nejmenší pozornost.. Měl jsem sto chutí jí zakroutit krkem.

Pomalu jsem udělal pár kroků za ní, až jsme oba dva došli k nim.

„Kde jsou?“ vyhrkl jsem okamžitě. Ať už to vyřešíme co nejrychleji a můžeme odsud zase zmizet.

„Tak ty chceš vidět své dětičky,“ zkonstatoval si Demetri pro sebe a škodolibě se usmál. „Tak tedy pojď, ať vidíš, co jsou doopravdy zač.“

Uchopil mě kolem ramen, jako bychom byli odjakživa nejlepší přátelé a táhl mě ke konci uličky, za kterým začínala kolmo k ní jiná. Jeho dotyk mi nebyl ani zdaleka příjemný. Jeho kůže i přes několik vrstev látky byla naprosto ledová. Jakoby si snad dával každý den lázeň v kostkách ledu…

Koutkem oka jsem postřehl, že Alec se Anne ujal stejně, jako Demetri mě a jdou kousek za námi…

Zastavili jsme se u rohu patrového domu. Demetri mě se sladkým úsměvem trochu pootočil a mi se před očima naskytl naprosto šílený obraz, kterému jsem prostě nehodlal uvěřit. Anne za mnou přidušeně vykřikla… takže to nejspíš vidí taky… to znamená, že to je doopravdy skutečnost a ne jen nějaká má halucinace!

V kontejneru asi padesát metrů od nás plápolal velký oheň. U něj seděl bledý mladík s jasnými rysy mého syna… Nechtěl jsem ani pohlédnout na dívku, která se skláněla nad chlapcem se rty přitisknutými k jeho hrdlu.

V první chvíli se mi po Melisse chtělo začít ječet, jak se to chová. Že jsme ji vychovávali jako slušné dítě a ne takové, které se s někým cicmá na každém rohu…

Ovšem vzápětí se od chlapce zvedla a mi došlo, že se sním nelíbala. Jeho bezvládné tělo lehkým pohybem odhodila do plamenů, které teď šlehaly do výše nejméně pěti metrů.

„Brade! Melisso!“ zavolal Alec na ně. Oba dva ve stejný okamžik otočili obličeje k nám. Na tu dálku jsem nerozpoznal jejich výraz, ovšem během další vteřiny stáli přímo naproti nám, až se mi tomu nechtělo věřit. Už i oni…

Jestli jsem předtím doufal v nějakou naději, že to nejsou mé děti, tak jsem se s tím mohl rozloučit… Sice teď vypadali úplně jinak - byli bledší, rozhodně krásnější a jejich oči byly úplně stejné jako ty těch, co mě s Anne stále drželi okolo ramen… Ovšem ty rysy mých potomků se prostě nemohly jen tak vytratit!

Melissa se nahrbila, vycenila zuby a výhružně zavrčela.

Vyděšeně jsem ji sledoval. Vypadala, jako by snad byla nějaké zvíře, které se právě chystá skočit na svou oběť. Zatrnulo mi, když jsem zjistil, že tou obětí mám být nejspíš já, protože její oči nenávistně propalovaly mou tvář…

„No tak, Mel,“ ozval se Alec. V klidu si stoupl vedle ní a poplácal ji po rameni, aby upoutal její pozornost na sebe. „Copak tě takhle tady tatínek vychoval?“ zeptal se a tvářil se skoro káravě. Jako kdyby říkal malém dítěti, že se chová nevhodně.

Melissa nedobrovolně stočila zrak k němu. „Nech mě na pokoji, Alecu. Posledně jsme si snad něco vyjasnili, nemám pravdu?“ procedila skrz zaťaté zuby. Její hlas mě udivil. Byl tak líbezný… tak zvonivý, i když jeho tón byl nenávistný.

„Cos to udělal?“ ozval se Brad tiše a podíval se na Aleca. On spíš vypadal, jako by ho něco strašně bolelo. Měl dlaně zatnuté v pěsti a pomalým kroužením hlavy se nejspíš snažil uklidnit.

„Vaši rodiče si o vás dělali starosti,“ odpověděl jakoby nic. Jakoby se s ním snad bavil o počasí! „A tak jsem si řekl, že jim je trochu ulehčím…“

Melissa znovu zavrčela. Vůbec jsem ji nepoznával… Anne se mezitím z hrdla začaly drát hlasité vzlyky. Brad na ni nenávistně zavrčel a otočil se k nám zády. Vůbec jsem nechápal jejich chování. Provedli jsme jim snad něco, za co by se nám mstili?

Demetri se podíval na Anne a pak na mě a promluvil. „Myslím, že to už jim stačilo, Alecu… Měl bys je odvést zpátky na letiště, bude to tak nejlepší. Já k nim zítra pošlu Franka.“

Alec nás taky přejel pohledem a nejspíš usoudil, že má Demetri pravdu. „Postarej se o ně,“ špitl směrem k němu a prstem přitom ukázal na Brada a Melissu.

Ujal se nás. Táhl nás pryč, ale Anne se mu bouřila. Cukala se mu v rukou a přitom hystericky křičela. Když už jsme se dostávali ke konci uličky, vytrhla se mu z náručí. „Vy nejste moje děti!“ zařvala tak hlasitě, jak jen jí to její hlasivky dovolovaly. „Já žádné děti nemám!“

Z očí jí vytekla další slza. Potom se otočila a už dobrovolně se nechala odvést k autu. Alec bez řečí nastoupil a nastartoval motor. Mezitím jsem se Anne, která se stále otřásala pod návaly slz, snažil uklidnit.

Alec na nás pohlédl ve zpětném zrcátku. Jeho duhovky už zase byly rudé. „Doopravdy to nebyl dobrý nápad…“ zamumlal tiše. „Omlouvám se. Ale slibuji, že si zítra už si nebudete nic pamatovat.“

Měl jsem sto chutí po něm vyštěknout, zlámat mu všechny kosti a říct mu do očí, že za to všechno může on, ale zmohl jsem se na jediné.

„Kdo je Frank?“ zeptal jsem se docela klidně, protože jsem si vzpomněl na Demetriho slova, když říkal, že k nám někoho pošle.

Alec si povzdechl. „Vymazávač paměti…“

^^^

45. kapitola + Epilog

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 44. kapitola: