Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 41. kapitola

05.06.2010 (10:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5047×

Bella:

„Těšíš se?“ ptal se Edward a na tváři si mu pohrával jeho pokřivený úsměv.

„Ty o tom pochybuješ?“ zasmála jsem se. Dnes jsem byla doopravdy šťastná. Konečně jsme s Edwardem naplánovali náš výlet zpět do Forks a zhruba před hodinou dorazili na letiště, ze kterého za patnáct minut odlétá naše letadlo.

Mohli jsme jet sice autem, ale Edward si stál za tím, že takhle to bude rychlejší. Nemohla jsem mu odporovat, protože už jsem se přímo nemohla dočkat, až ten dům konečně spatřím. A netěšila jsem se jen na něj…

„Samozřejmě, že ne, lásko. Jen mě baví tvůj hlas poslouchat stále dokola.“ Jeho rty se pozvedly do ještě většího úsměvu – pokud to ještě bylo možné – a mi se z něj jako vždy zatajil dech.

Cítila jsem, jak se mé srdce rozbušilo hlasitěji. Určitě to slyšel taky, protože pobaveně sklopil oči k místu, kde se onen orgán nejspíš nachází a šťastně si povzdychl. Tohle nebylo fér. I když jsem si jeho láskou mohla být stoprocentně jistá, protože čišela z každého jeho doteku a pohledu, z každého slova a jeho vyznání bývala snad nejupřímnější na světě, taky bych si přála mít nějaký důkaz, stejně jako on… Stačilo by cokoliv. Lehký ruměnec ve tváři nebo občasná nervozita. Jenže u něj bylo prostě vše naprosto dokonalé.

„Vaše pasy a letenky prosím,“ vyrušil mě z úvah stevard, který k nám profesionálně natahoval ruku. Páni, ani jsem nepostřehla, že se řada cestujících před námi tak zmenšila. Ještě před chvílí jsem se děsila z toho, kolik lidí se do Port Angeles chystá a najednou…

Nechápavě jsem zatřepala hlavou, abych si trochu pročistila myšlenky. Edward mezitím s tím mužem o něčem klidně hovořil, po chvíli si vzal doklady zpět a my jsme byli propuštěni do letadla.

Měli jsme zamluvená sedadla v první třídě. Sice jsem nechápala, proč ten luxus. Edward komfort nepotřebuje. A mně ke štěstí úplně stačí jeho láskyplná náruč a objímající paže. Je sice pravda, že to není zrovna nejměkčí pohodlí, ale já bych to klidně vyměnila za cokoliv na světě.

Jedna z letušek nás zavedla až k našim místům. S popřáním pěkného letu a svůdným pohledem na Edwarda, ze kterého se mi div nenaježily všechny vlasy, zase ladnou chůzí odkráčela pro další pasažéry. Po očku jsem na Edwarda koukla a když jsem zjistila, že letušce nevěnuje žádnou pozornost a nezaujatě sleduje sedadlo před sebou, nesmírně se mi ulevilo.

Otočila jsem raději obličej k oknu, aby nezpozoroval můj zvídavý pohled, a zahleděla se na letištní budovu. V jejích prosklených stěnách se odrážela – nyní už noční – obloha, která v kombinaci z osvětlením uvnitř interiéru působila zvláštním dojmem..

„Přece bys nežárlila,“ zachichtal se najednou Edward.

Pocítila jsem, jak okamžitě červenám. To mu nesmí uniknout ani můj nejmenší pohyb?

„Samozřejmě, že ne…“ Snažila jsem se znít co nejpřesvědčivěji. Jenomže jsem bohužel nezdědila spoustu vlastností, do kterých patří i schopnost dobře lhát…

„Když myslíš.“ Zdál se mnou být velice pobavený a to se mi moc nezamlouvalo. Tvářil se strašně uličnicky a nemohla jsem si pomoct, ale připadalo mi, že v jeho tváři vidím i velkou samolibost.

Ještě chvíli jsem si hrála s nápadem, že bych mu jeho názor vyvracela tak dlouho, dokud by neusoudil, že mám pravdu… Ale v koutku mysli jsem stejně věděla, že se mi to nikdy nemůže podařit.

„Možná malinko,“ přiznala jsem se a zahanbeně sklopila hlavu.

„A já si myslel, že jsem tě už dávno přesvědčil, komu jsem zaprodal své srdce, že pro nikoho jiného už tam není místo,“ povzdechl si a zakroutil hlavou. „Nejspíš tě o tom budu muset tenhle víkend ještě přesvědčit,“ dodal a v očích mu nebezpečně zablýskalo.

Začervenala jsem se ještě víc.

„Tohle na tobě miluju nejvíc,“ zasmál se a uchopil mou horkou tvář do své ledové ruky. Byl to tak překrásný dotyk. Připadalo mi to, jakoby jeho dlaň vysílala miliony elektrických jisker, které mi proplouvaly celým tělem.

Když se ke mně naklonil tak blízko, že se naše nosy téměř dotýkaly a mou tvář ovál jeho příjemný dech, rozvlnilo se mi v břiše tisíce malých motýlků, kteří svými drobnými křidélky třepetali ostošest a způsobovali mi tak příjemné šimrání.

Díval se mi do očí a v tu chvíli pro mě okolí vůbec neexistovalo. Byli jsme pouze my dva a vše kolem nás mohly být pouze kulisy. Nacházeli jsme se oba dva tam, kde jsme chtěli. Přímo ve středu svého vlastního vesmíru…

Mezitím v Muskegonu:

„Ty jsi ale hodná holčička,“ pitvořil se Carlisle na malé miminko, které ho obezřetně sledovalo svými krásnými kukadly, jenž zdědilo po mamince. V jejím mozečku, který byl mnohem vyspělejší, než v jejím věku normálně bývá, se zjevovaly jisté pochybnosti, co s ní ten blonďatý muž se sladkým úsměvem filmové hvězdy hodlá provádět. Její zamlžené vzpomínky si ve spojitosti s ním nevybavovaly nic příjemného. Vždy pouze spoustu nějakých zvláštních přístrojů, které na ni používal.

I když měl Carlisle z práce praxi, protože častokrát dělal doktora na dětském oddělení, byl trochu nervózní, jak tohle dopadne. Mnoho dětí už přebaloval, ale nikdy to nebyl napůl upír a navíc nikdy taky nebylo jeho příbuzné… což by mohlo způsobit jisté kombinace, co se týče rodinných vztahů.

„Co to děláš, lásko?“ vyrušila ho Esme, která právě nakoukla do pokoje. A když spatřila svého muže, jak stojí u přebalovacího stolu, vypadalo to velice netypicky. I když ho znala spoustu desetiletí, v takovéhle situaci ho ještě nikdy nepřistihla. Bylo to pro ni nezvyklé. Tolikrát si přála, aby mohli mít to štěstí a zplodit společné dítě, které by z každého z nich zdědilo ty nejlepší vlastnosti, a potom se jako opravdoví rodiče o něj starali… ale bohužel to nebylo možné, tudíž k té situaci, ve které se Carlisle právě nacházel, doma ještě nikdy neměl vhodnou příležitost. A tudíž ho Esme ani nemohla vidět. V práci ho přece nešpehuje… jen občas…

„Já to udělám. Tohle je práce pro ženskou,“ řekla s úsměvem a rychlými kroky přišla až k němu.

„Ale, Esme…“ Carlisle chtěl něco namítnout, ale ona ho nenechala domluvit.

„Běž raději dolů za Emmettem. Mám takový dojem, že s Jasperem zase něco chystají.“ Doslova ho od pultu vystrkala a postavila se tam namísto něj.

„Doopravdy to…“

„Nedělej si starosti, drahý, a už raději jdi, než nám ti dva udělají z domu kůlničku na dříví.“ Esme se na něj sladce usmála a potom už svou pozornost začala věnovat pouze Elizabeth, které se nesmírně ulevilo, když nad sebou spatřila místo toho nedůvěřivého podivína ženský obličej.

Carlisle docela zahanbeně opustil pokoj. To už s ním musí být hodně špatné, když mu ani jeho manželka nedovolí přebalit vlastní vnučku. Copak už je po těch čtyři sta letech senilní?

S povzdechem raději uposlechl její rady a šouravě se vydal do obýváku, odkud se ozývaly dost zvláštní zvuky.

Klep, klep. Prásk, prásk! Klep, prásk! Klep, prásk!

Zněly dost podezřele, že se dokonce v jednu chvíli na místě zarazil a zmateně se rozhlédl kolem sebe, jestli snad neuvidí něco podezřelého… Když nic, co by nasvědčovalo třetí světové válce neviděl, trochu přidal do kroku, aby byl dole rychleji. Čím víc se blížil, tím víc zvuky sílily a jakmile už sešel poslední schod, překvapením mu spadla spodní čelist a oči samovolně vylezly z důlků.

Esme měla pravdu… Oni tady snad doopravdy stavěli kůlničku na dříví! Všude kolem se povalovaly kusy dřeva, velké štosy papíru, kladiva, šroubováky, hřebíky, vrtačky, lepidla a kdoví co ještě.

Carlisle překvapeně zatřepal hlavou a zavřel oči, doufajíc, že když je za chvíli otevře, tohle všechno zmizí a on se objeví zpátky v jeho milovaném obýváku z jemnými rysy, velkým bílým gaučem a plazmovou televizí.

Ale to se nestalo… Zdálo se, že Emmett ani Jasper, kteří se mezi tím vším v klidu pohybovali a soustředěně si něco měřili žlutým provázkem, ještě ani nepostřehli jeho přítomnost.

„Ehm… ehm…“ odkašlal si Carlisle hlasitě, aby měl jistotu, že to některý z nich uslyší.

Emmett zvedl hlavu od velké hromady papírů a očekávajíc otázku se na svého otce podíval.

„Hm?“ zamumlal mezitím Jasper. Nemohl mluvit zrovna srozumitelně, protože v puse měl tužku, mezitím co něco smontovával dohromady a nemohl ji držet v ruce. Carlisle se divil, že si ji nedal dokonce za ucho. To by mu bylo velice podobné…

„Jak – hm?“ zeptal se Carlisle zvýšeným hlasem a vyděšeně se začal procházet po pokoji, který teď zdaleka nepoznával. „To spíš já bych se vás měl ptát, nemyslíš?“ Otočil se prudce na Jaspera a podíval se mu výhružně do očí.

Emmett se rozpačitě podrbal za uchem. „A… co bys chtěl vědět?“ zeptal se jako největší neviňátko.

Carlisle výhružně zavrčel. „Co – to – má – všechno – znamenat?“ Každé slovo zvlášť rozzuřeně procedil skrz zuby.

Chvíli na něj nechápavě zírali, než jim to konečně došlo.

„Jo ták!“ Plácl se Emmett do čela, jakoby si vzpomněl na nějakou důležitou věc. „Ty myslíš tohle?“ Ukázal prstem na největší hromadu dřeva, která se nacházela přesně uprostřed pokoje a připomínala cosi, co staví indiáni jako podklad pro ohniště. „To budou sáňky pro Daniela s Elizabeth. Víš, aby měli v zimě nějakou zábavu,“ vysvětloval a usmíval se přitom jak měsíček na hnoji.

Carlisle tázavě pozvedl levé obočí. „A mohl by jsi mi laskavě říct, k čemu jim budou sáňky na začátku dubna?“

„No…“ Emmett se zamyslel a pak ledabyle pokrčil rameny. „Třeba ještě nasněží.“

Carlisle se upřímně zasmál. „Tomu nevěř, synu…“ Ale potom jeho hlas zvážněl. „A teď máte deset minut na to, aby jste to tady dali do původního stavu, jinak si mě doopravdy nepřejte!“ S posledními slovy pronesenými dost výhružným tónem opustil místnost a rychlým tempem si to zamířil do své pracovny, kde se snad na chvíli odreaguje…

Henry Crowley:

„Jak to myslíte, že neletí žádný spoj do Michiganu?!“ křičel jsem podrážděně do telefonu. To snad není pravda! Jak je možné, že tak velké letiště neposílá žádná letadla tam, kam potřebuju?

„Je mi líto, pane Crowley,“ snažila se to napravit ta zatracená ženská na druhém konci. „Nejbližší spoj letí šestnáctého května tohoto roku. Do té doby vám mohu nabídnout pouze za týden let do Kalifornie, kde o dva dny později následně odlétá letadlo do Michiganu.“

„Za týden? V tom případě se s vámi loučím, mladá paní. A rozhodně nečekejte, že ještě někdy využiji vašich dopravních služeb!“ Rozzuřeně jsem zaklapl mobil a třísknul s ním do zdi, doufajíc, že si alespoň trochu ulevím od rozzuřenosti. Ale bohužel se tak nestalo. Mobil se pouze rozletěl na několik malých kousíčků, což mě popudilo ještě víc.

S povzdechem jsem se svalil na pohovku a začal zvažovat ostatní možnosti…

Kdybych přece jenom nakonec letěl tím letadlem, bylo by vše jednodušší. Ale nechtěl jsem čekat tak dlouho. Když už jsem věděl vše podstatné, chtěl jsem tu malou mrchu dostat co nejdříve. A navíc mi mé vznešené já nedovolovalo, abych se tak ponížil a té protivné ženské na letiště zavolal znovu. Sice tady byla dost velká pravděpodobnost, že by telefon zvedl někdo jiný, ale nechtěl jsem nic riskovat…

Takže ještě mi zbývala ještě možnost jet autem. I s přestávkami to sice potrvá nejméně den a půl, ale nic jiného mi nezbývá.

Skočil jsem pohledem přes celý pokoj až na nástěnné hodiny, které byly velmi starožitné a Anne si je tady prosadila. Právě odbíjely deset hodin večer. To vypadá slibně. Kdybych vyjel hned ráno, dorazím tam nejspíš někdy pozítří dopoledne.

Spokojeně, že mám dobrý plán, jsem se po tmě odebral do ložnice.

Anne už spala. Kolem ní se na posteli povalovalo spoustu posmrkaných kapesníků a další spousta ještě nerozbalených.

Ona vypadala tak zranitelně. Její obličej byl opuchlý od několikatýdenního neustálého pláče. Nedokázala se přes to zkrátka přenést a bylo to na ní jasně viditelné.

Opatrně, abych ji neprobudil, jsem si lehl na svou stranu postele. Matrace trochu protestně zavrzala, ale Anne to nejspíš ani neslyšela. Z úst jí stále unikalo pouze tiché oddechování.

Těsně před tím, než jsem zavřel oči a ponořil se do uklidňující doby spánku, jsem se na ni naposledy podíval a v duchu si slíbil, že jí naše děti přivedu za každou cenu zpět, protože tohle zoufalství už bylo neúnosné…

Otevřel jsem oči do jasného ranního světla. Pokoj byl zalitý slunečními paprsky, které byly na tohle deštivé místo dost neobvyklé. Podíval jsem se na budík. Hodiny ukazovaly něco po šesté ráno.

Měl bych vyjet co nejdříve. Nejlépe ještě v době, kdy bude Anne spát. Nechám jí vzkaz v kuchyni,snad si ho všimne. Pomalu jsem odhrnul deku ze svého těla a bosýma nohama si stoupl na vyhřátou podlahu.

Otočil jsem se ke skříni, abych si vzal oblečení. Ale v odraze zrcadla jsem za sebou spatřil postel. Prázdnou postel…

Zmateně jsem se otočil a přitom doufal, že když to uvidím na vlastní oči, třeba zjistím, že to není pravda. Ale ne…

Anne byla doopravdy pryč. Nechápal jsem, co se stalo. Nikdy nevstávala takhle brzy. Zvlášť ne teď, když jsme zažívali tohle těžké období.

Zatřepal jsem hlavou, abych si trochu protřídil myšlenky. Oblékl jsem si na sebe první oblečení, co mi přišlo pod ruku a s rozcuchanými vlasy seběhl schody do kuchyně.

Byla tam… Seděla u stolu. Poprvé za dlouhou dobu na sobě neměla pyžamo a župan, nýbrž džíny a volnou košili. I její vlasy byly upravené a sčesané do jednoduchého culíku. V rukou třímala hrnek s kávou, jejíž vůně se linula celým dolním patrem.

Poslední schod pode mnou zavrzal. Ona své bystré oči okamžitě zvedla od stolu a zadívala se na mě.

„Anne…“ promluvil jsem, ale nevěděl, jak bych měl pokračovat dál, tak jsem zkrátka zmlkl a pohledem se zavrtal do podlahy.

„Nic neříkej,“ zamumlala a upřela své hluboké oči z okna na zahradu. „Mluvit budu já.““ Řekla to tak tiše, že jsem jen těžko rozuměl významu jejích slov. Povzdechla si. „Já chci jet s tebou.“

Chvíli jsem na ni pouze zíral a nebyl schopen slova. „Jak víš, že chci někam jet?“ zeptal jsem se obezřetně. Že by mě snad včera večer slyšela, když jsem volal na letiště?

Z úst se jí vydralo pohrdavé uchichtnutí. „Mluvíš ze spaní, věděl jsi to?“

„Co-cože? Ale to není možné! Nikdy jsem s tím problémy neměl…“ namítal jsem. Rychle jsem si v hlavě přehrával celý můj život a snažil se tam najít jakoukoliv zmínku. Mých rodičů, přátel, Charlieho… Ale nic. Dokonce ani Anne mě za dvacet let našeho společného života na nic takového neupozornila.

„Děje se to od té doby, co…“ Zhluboka se nadechla a zamrkala očima, aby zahnala slzy. „…co zmizeli. Každou noc slyším z tvé strany postele zoufalé naříkání. Křik, že ji najdeš a dáš jí co proto… Nevěděla jsem, o kom mluvíš, ale dnes jsem se to dozvěděla. Nejdřív si křičel to, co vždycky. Ale potom jsi začal říkat jména. Carlisle Cullen, Edward, Brad, Melissa a… a potom si zoufale zakřičel, že za všechno může Isabella. Nejsem zase tak hloupá, abych si nedala pár věcí dohromady. Zvlášť když jsi potom začal mluvit o ranních hodinách a nějaké adrese Michiganu. Znám tě dost dlouho na to, abych poznala, co chceš dělat.“

Zíral jsem na ni s otevřenou pusou a přitom se snažil přijít na to, co bych měl říct… Ani jsem si nepamatoval, že by se mi něco takového zdálo.

Opět se na mě zadívala. „Ale jestli si myslíš, Henry, že ti dovolím někam jít a mě tady nechat, tak se šeredně mýlíš! Já už se nevzdám žádné šance, jak naše děti najít! A chci být u všeho, co pro to podnikneš!“

A já jsem na tahle důrazná slova už nedokázal odporovat…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 41. kapitola: