Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 4. kapitola

15.03.2010 (20:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 9690×

Zalezla jsem si pod sprchu a s prvním proudem horké vody jsem cítila, jak se mi uvolňují všechny svaly. Potom jsem si s oblíbenou knížkou zalezla do postele, ale klidu jsem si moc neužila…

Bez klepání do pokoje vtrhla Melissa a zabouchla za sebou dveře.

„Tak hele,“ spustila zostra. „Co je mezi tebou a Edwardem Cullenem?!“

„Nic,“ řekla jsem s klidem a dál se snažila věnovat knížce.

„Aha… Takže nic a proto, jak si omdlela ho málem kleplo a hned tě bral do náručí a odnášel a přitom vyváděl, jako kdyby nevím co!“ řekla rozzuřeně.

Doopravdy si o mně dělal tak velké starosti? Měla Melissa pravdu nebo si ze mě zase jen utahovala? Zírala jsem na ni s mírně pootevřenou pusou.

„Takže co mezi vámi je?!“ vypískla naštvaně.

„Nic,“ opakovala jsem a zajíkla jsem.

„Tak od něj dej laskavě ruce pryč! Už mám plán. Do měsíce bude můj…“ řekla samolibě. „Jo, a zítra si ve škole sedni někam jinam. Budu s ním sedět já!“ dodala ještě a pak za sebou zabouchla dveře.

Povzdychla jsem si. Proč mi vždycky musí zkazit i to málo štěstí, které mně kdy potká…

Smutně jsem odložila knížku a začala pátrat v mém nočním stolku. Po chvíli jsem našla to, co jsem hledala – zlatý řetízek s přívěškem vážky. To bylo to jediné spolu s rodným listem, co jsem měla u sebe, když mně našli před dveřmi sirotčince.

Pevně jsem řetízek stiskla a přála si, aby tady byla moje maminka a tatínek. Podívala jsem se na fotku vedle postele. Maminka mně na ní svírala v náruči a s tatínkem si vyměňovali zamilované pohledy.

Tiše mi ukápla slza. Nejen, že tady už se mnou nejsou, ale já ani nikdy nepotkám někoho, kdo mi dával tolik lásky, jako oni dva…

Zavřela jsem oči a poddala jsem se pláči. Tiše jsem nechala slzy, aby mi mokřily polštář a přitom si přála nějaký zázrak…

Za chvíli jsem vyčerpáním usnula.

Ráno mně probudily dešťové kapky, které se snášely na okno nade mnou.

S povzdechem jsem vstala, vyřídila ranní hygienu a pak nachystala snídani.

Po jídle jsem se oblékla. Pohled mi padl na zlatý řetízek. Snad mi přinese alespoň trošku štěstí. Zapnula jsem si ho a schovala jej pod tričko.

V tom se ozval domovní zvonek. Došla jsem otevřít. Za dveřmi stála usměvavá Rosalie.

„Můžeme?“ zeptala se vesele.

„Jasně!“

Za volantem seděl Edward.

„Ahoj! Je ti lépe?“ zeptal se, jakmile jsem se usadila spolu s Rosalie na zadním sedadle.

„Ahoj. Ano je,“ řekla jsem, ale moc přesvědčivě jsem asi nezněla, protože na ně ve zpětném zrcátku hodil starostlivý pohled.

„Jsem v pořádku,“ řekla jsem a on už se raději neptal. Cestou jsme si s Rosalie vesele povídaly.

Když jsme dojely ke škole, Edward se omluvil, že přijde za chvíli a já jsem šla spolu s Rosalie a Emmettem do třídy. Emmett mně celou cestu přemlouval, ať ho nakreslím. S úsměvem jsem ho odmítla, ale on vypadal, že se jen tak nevzdá.

Došli jsme do třídy a Rosalie s Emmettem se usadili do jedné z mnoha volných lavic, protože ve třídě bylo zatím málo lidí. Melissa, která pyšně seděla v jedné lavici, ostražitě hlídala místo vedle sebe.

Sedla jsem si do prázdné lavice za Rosalie. Za chvíli přišel Edward. Hodil zvláštně znechucený pohled po Melisse.

„Ahoj Edwarde!“ vykřikla, když procházel kolem ní. „Nechceš si přisednout?“ zeptala se se sladkým úsměvem.

„Ne, díky,“ řekl klidně. Nechal ji tam klidně vstřebávat své odmítnutí a zamířil si to vedle mě. Melissa po mně vrhla vražedný pohled a já jsem věděla, že tohle si pěkně schytám… Ale aspoň dostala konečně malou lekci.

„Nevadí ti, že jsem si sedl k tobě?“ zeptal se starostlivě Edward, když si všiml mého výrazu a já jsem zavrtěla hlavou.

Třída se začala plnit lidmi a za chvíli zazvonilo. Zbytek dne proběhl v klidu. Melisse jsem se úspěšně vyhýbala.

Ale doma už to tak dobře nešlo. Jakmile mě Edward s Rose vysadili před domem a já vešla dovnitř, už na mě naštvaně čekala.

„Co to mělo dneska znamenat?!“ vyštěkla na mně místo pozdravu. Pokrčila jsem rameny a šla dál do svého pokoje.

Melissa se ale nedala jen tak odbýt. Zastoupila mi cestu a upírala na mně rozzuřený pohled.

„Takže se ptám znovu. Co mezi vámi je?“

„Jsme jen přátelé!“ řekla jsem důrazně, ačkoliv jsem si sama nebyla jistá, jestli to je pravda.

„Aha, takže přátele…“ řekla ironicky, „a proto si sedl raději ke 'kamarádce',“ zdůraznila to slovo, „než ke mně? Copak si myslíš, že bys oproti mně měla šanci?“ řekla namyšleně. „Raději se od něj drž dál. Mohlo by totiž utrpět tvé sebevědomí, až budeme s Edwardem zamilovaný pár,“ řekla s naprostou jistotou, jako by to už teď byla pravda. Ale představa Melissy a Edwarda spolu mně hodně bolela.

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. „Neměj strach,“ řekla jsem. „Já se ho nesnažím sbalit!“

A odkráčela jsem do pokoje. Tam jsem za sebou zamkla a svezla jsem se na postel...

...

Měsíc uplynul jako voda. Ve škole jsem se stále bavila se všemi Cullenovými. Začínala jsem si na nich všímat čím dál víc zvláštních věcí. Několikrát se mi zase zdálo, že se pohybují rychleji než ostatní lidé, jejich oči den ode dne tmavly až byly úplně černé, potom pár dní chyběli ve škole a jejich oči byly opět krásně zlaté…

Snažila jsem se tyto myšlenky ignorovat. Asi už mi doopravdy přeskočilo.

Melissa každý den zkoušela flirtovat s Edwardem a ten ji k mému uspokojení náležitě ignoroval.

Byl pátek. Od včerejška jsem měla několik nových a závažných modřin. Zapovídala jsem se ve škole s Rosalie a Alice a domů jsem přijela hodně pozdě. Strýc nadával jako pominutý a  rány létaly jedna za druhou. Teď jsem měla i jednu nepříjemnou na obličeji, kterou se mi nepodařilo zakrýt.

Seděli jsme na biologii. Poslední hodině. Edward ze mě celý den nespouštěl jeho ustaraný pohled. Řekla jsem mu, že jsem se uhodila do nočního stolku, ale asi mi to moc nevěřil.

Když hodina konečně skončila, vydali jsme se směrem k parkovišti.

Najednou nám do cesty vstoupila Melissa se zářivým úsměvem.

„Ahoj Edwarde!“ řekla vesele. „Víš, my zítra s bratrem oslavujeme osmnácté narozeniny. Pořádáme velkou párty a já bych byla strašně moc ráda kdybys přišel!“ řekla a nakrucovala se jako nějaká husa.

„Hm… možná se zastavím,“ řekl, moc vesele při té představě nevypadal. Ale Melissa byla nadšená.

„Zítra ve tři u nás doma! Tak se měj!“ křikla vesele a běžela ke svému autu.

„Myslíš, že se z toho nějak vyvlíknu?“ zeptal se zkroušeně.

Zasmála jsem se. „Řekla bych že ne.“

„Že já blb zase na něco kývnul!“ nadával si.

Pořád jsem se smála.

„A budeš tam alespoň ty?“ zeptal se a trochu se při é představě pousmál.

„Nejspíš budu zalezlá ve svém pokoji. Tyhle oslavy doopravdy nesnáším,“ pokrčila jsem prostě rameny.

„ A nešla bys tam aspoň kvůli mně? Prosííím!“ nasadil prosebný úsměv. Jen těžko se mu dalo odolat, ale zvládla jsem to.

„Kdepak chlapečku! Co sis nadrobil, to sis sněz. Melissa už se nemůže dočkat, až tě zase uvidí,“ smála jsem se a on se tvářil zmučeně.

Když mně vysadil, akorát jsem mu mávla na pozdrav a vběhla jsem do domu.

Zavřela jsem za sebou dveře a zůstala na chvíli stát. Z vedlejšího pokoje se ozýval telefonát. Melissa nejspíš opět mluvila s Ashley.

„…to víš že je. Ale představ si to. Má naprosto překrásný bronzový vlasy a zlatý oči… Jo zlatý, je to zvláštní že? A to jeho krásný jméno – Edward – nezní to romanticky?... No jo, každý den se mnou flirtuje a hází po mně zamilovaný pohledy, řekla bych, že zítra na té oslavě se poprvé políbíme… Jo, je škoda, že nemůžeš přijet…“

Dál už jsem neposlouchala. Uchechtla jsem se. Tak Edward s ní každý den flirtuje? A hází po ní zamilované pohledy? Zasmála jsem se v duchu. A to jsem teda zvědavá na ten jejich první polibek…

...

Je sobota odpoledne, půl čtvrté.

Ležela jsem v pokoji na posteli v krátkých šortkách, které mívám na spaní a hrála jsem si se zlatým řetízkem. V celém domě hrála nahlas hudba a už tady bylo docela dost lidí. Zajímalo by mě, jestli Edward doopravdy přijde, anebo se na něco vymluví.

EDWARD

Zhluboka jsem se nadechl a stiskl jsem zvonek u dveří. Tak fajn. Budu tam maximálně hodinu a pak vypadnu. Podíval jsem se na hodinky. Bylo 15:18. Doufám, že tam někde potkám Bellu. Alespoň bych se nenudil a nemusel vnímat myšlenky Melissy.

V tom se otevřely dveře a v nich stál Brad.

„Nazdar Edwarde. Oslava se zatím rozjíždí. Většina lidí je v obýváku, můžeš se k nim přidat,“ pozdravil mně a už se otáčel a šel pryč.

Bylo tady asi dvacet až třicet lidí. Ale v jejich myšlenkách jsem viděl, že jich má ještě dost přijít.

Vešel jsem do obýváku a když mně Melissa zahlédla, hned mně bombardovaly její oplzlé myšlenky typu: Oh, ten je sladkej! Doufám, že mě dneska konečně políbí!

Při představě toho, jak se s ní líbám se mi udělalo mdlo.

„Ahoj Edwarde, jsem ták ráda, že jsi přišel!“ pozdravila mně nahlas a už se ke mně hrnula. Vydržel jsem si s ní povídat asi tak deset minut a potom jsem se omluvil, že si musím odskočit na toaletu. Ale v plánu jsem měl něco jiného. Chtěl jsem najít Bellin pokoj. Rychle jsem si vypočítal podle polohy jejího okna, kde asi bude a už jsem klepal na dveře.

„Dále,“ ozvalo se tiše.

BELLA

Ozvalo se klepání na dveře.

„Dále,“ zavolala jsem tiše a stále si hrála s přívěškem.

Dveře se otevřely. Otočila jsem hlavu, abych viděla kdo to je. Málem mi to vyrazilo dech.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se překvapeně.

„No… Abych řekl pravdu, tak zdrhám před tvou sestřenkou. Byl jsem v její společnosti deset minut a už mi docela slušně hrabe,“ řekl opatrně. „Můžu se tady na chvilinku schovat? Prosííím!“

Zasmála jsem se a přikývla.

Zavřel za sebou dveře a posadil se na postel vedle mě. Najednou vykulil oči na ten řetízek. Chvíli hleděl na něj, potom na mně.

„To není možné…“ zašeptal si tiše pro sebe.

„Co není možné?“ zeptala jsem se zmateně a podívala jsem se mu do očí.

Dívala jsem se do toho známého obličeje a najednou mi v hlavě něco zcvaklo. Vybavil se mi ten večer, kdy umřeli mí rodiče.

Viděla jsem blonďatou upírku s rudýma očima. A potom chlapce s bronzovými vlasy… Vykulila jsem na Edwarda oči. Ale vždyť to není možné? Musel by přeci zestárnout! Teď by měl vypadat tak na třicet pět let a ne na devatenáct… Potom se mi ještě vybavil obraz upírky, která se skláněla nade mnou. To byla Rosalie…

„To není možné,“ zašeptal znovu.

V tu chvíli jsem se rozhodla.

„Edwarde… Co je vaše rodina zač? Vím, že nejste obyčejní lidé,“ řekla jsem vážně.

Edward se na mě vyděšeně podíval.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 4. kapitola: